Jednoducha tradicka, pro ty co cekaji na prestup. Dost vlaku tady primo nenavazuje a prece nebude kacer jen tak sedet na nastupisti nebo v cekarne. Radsi si odlovte tuhle jednoduchou zelenou.
Misto je kryte pred mudly. Nez tam vlezes, rozhlidni se!
Neco z historie
Výročí železničních tratí v okolí Číčenic.
Na počátku padesátých let 19. století byl připravován projekt železniční tratě vedoucí od zemských hranic s Rakouskem do Českých Budějovic a následně jihočeským krajem směrem k Plzni. Původně zamýšlená varianta vedení tratě byla do Číčenic plánována ve směru Budějovice – Hluboká – Netolice – Vodňany – Číčenice - Protivín. Realizaci projektu však přerušily události Rakousko – Pruské války v roce 1866. Po jejím ukončení byl vypracován nový projekt, podle něhož byla postavena železniční trať ve směru, tak jak po jezdíme dodnes. První vlak s cestující přijel do Číčenic 1.září 1868, kdy v tento den byla zahájena pravidelná doprava. Nedaleké město Vodňany zůstalo stranou železničního spojení, do města od vlaků jezdily jen tzv. omnibusy. Byly to menší uzavřené vozy tažené koňmi, jejichž pravidelné stanoviště bylo ve městě před hotelem Mašek. Vodňanským samozřejmě tato situace nevyhovovala a tak se ze všech sil snažili získat železniční vedení přímo do svého města. Proto se představitelé města Vodňan a okolních vsí se snažili o realizaci dalších železničních tratí, které by tento poměrně ekonomicky zaostalý region spojily nejenom se světem,ale zajistily by zde rozvoj průmyslu dovozem surovin a vývozem produktů.
Ještě v roce 1868 byl vypracován plán tratě vedoucí z Příbrami do Písku, Protivína, Bavorova, Prachatic a Volar. V roce 1875 byl vyhoven plán trati z Protivína do Husince. Oba plány nebyly realizovány a o několik let později byly získány potřebné finanční prostředky na realizaci projektu trati vedoucí z Číčenic do Vodňany a Prachatic. V roce 1885 byly navrženy dvě varianty vedení tratě. Jedna z nich navrhovala výchozím místem tratě z Protivína a druhá z Číčenic. Nakonec byla zvolena druhá varianta a po několika letech jednání o podrobnostech projektu a hlavně za získaní finančních prostředků. Až dne 18.4.1892 byla vydána koncese pro stavbu dráhy. Je až neuvěřitelné, že trať dlouhá skoro 25 kilometrů (s dalším nezbytným technickým a provozním zázemím) byla dokončena za pouhých 18 měsíců. Dne 14.října byla slavnostní jízdou zahájena doprava na trati Číčenice – Vodňany – Prachatice. K prodloužením železnice do Volar došlo v roce 1899. Takto vodňanský kraj získal železniční spojení západním směrem a ihned se hledaly možnosti jak nově vybudovanou dopravní cestu prodloužit východním směrem k Vltavě a dál do vnitrozemí království. V žádném případě se jednalo o zcela novou myšlenku. Již ke konci let šedesátých a v průběhu let následujících byly tvořeny smělé plány na stavbu železnice vedoucí od zemských hranic s Bavorskem před Volary - Prachatice – Vodňany – Týn nad Vltavou – Bechyni – Tábor – Mladou Vožici – Kutnou Horu ( s případným spojením s tratí ve směru Praha – Česká Třebová ). Tento velkorysý záměr byl realizován jen zčásti, a to jen v podobě několika lokálních tratí. Jednou z nich byla trať z Číčenic do Týna nad Vltavou, na které byl zahájen provoz 23.10.1898.
První léta provozu železnice popisuje pamětní kniha železniční stanice Číčenice : ,,Železní stanice Číčenice má i jako jiná stanice svoji historii. Ta se začala psát v roce 1868, kdy byla 1.září slavnostně zahájena doprava z Českých Budějovic do Plzně. Číčenice se staly centrem pro celý Pošumavský kraj. Dojížděli sem formani až z Husince, Vlachova Březí, Prachatic, Volar a Vimperka. Přiváželi na nádraží ze Šumavy dříví, pro které byl postaven schwarzenberský sklad. Formani nocovali v hospodě Václava Karkulíka, která stávala poblíž nádraží. Osobní i poštovní přepravu obstarávaly omnibusy a poštovní dostavníky. Ke zvláštním povinnostem přednosty stanice patřil i obchod s uhlím a solí. Tato povinnost zanikla roku kolem roku 1895. Původní malá stanice byla přestavěna v roce 1897. V témže roce bylo postaveno nové skladiště, vodárna a budova výtopny. O rok později byla pro zaměstnance dráhy postavena obytná budova. pro vybudování tratě do Vodňan a Prachatic v roce 1893, a do Týna nad Vltavou v roce 1898, přestali formani dojíždět a nádraží se stalo jen nádražím přestupním pro obě tratě. V těch letech byl postaven Josefem Konvičkou nový nádražní hotel, který později rozšířil Václav Hnátek. Stáje v hostinci Václava Karkulíka byly přestavěny v byty zaměstnanců a pošty. V roce 1912 byl v nádražní budově zřízen poštovní úřad a v roce 1932 byla do stanice zavedena elektřina. V moderní době zažila stanice několik stavebních a technických úprav. V roce 1961 to byla rekonstrukce obou záhlaví a elektrifikace v roce 1968.“
Některé válečné události roku 1945 na jihočeské železnici. Koncem války docházelo k častým bombardováním, při kterých zahynulo mnoho nezúčastněných železničářů a cestujících, dělníků, válečných zajatců, německých uprchlíků a vojáků. Nálety byly vedeny s jasným cílem, a to co nejvíce omezit pohyb nepřítele na frontu a před ní. Výběr událostí týkajících se Číčenic, podle dochovaných zpráv:
23.února : nálet na nákladní vlak v Husinci ( trať Číčenice – Prachatice – Volary )
20. dubna : nálet na stanice Číčenice, Putim, Ražice.
23. dubna : útok na železniční trať u Číčenic.
24. dubna : nálet na železniční stanici Číčenice.
Tyto velmi nebezpečné poslední dny války zůstaly pro paměť příštích generací zaznamenány na stránkách železničních pamětních knih, jako např. v Číčenicích : ,,Při prvním náletu 23. dubna 1945 byl kolem 17. hodiny napaden u stanice vlak jedoucí od Týna nad Vltavou. Ze 40 cestujících jich bylo 14 usmrceno a převážná většina zraněna. Též strojvedoucí byl raněn a po krátké době svému zranění podlehl. Největší nálet stanice prožila 24. dubna v 7 hodin, kdy ve stanici stály čtyři nákladní vlaky a stanice byla přeplněna cestujícími, většinou uprchlíky z Německa a Slezska a německými vojáky. Celkem bylo ve stanici přes 800 cestujících. Téměř půl hodiny trval nálet čtrnácti hloubkových letadel, jež ostřelovaly všechny stroje, prostřílely jak staniční tak obytnou budovu. Střely létaly i do dopravní kanceláře. Po náletu byla nalezena jen jedna usmrcená osoba a zcela shořel jeden vůz.“
Zvláštní epizodu ve válečném životě jihočeských železničářů tvoří tzv. vlaky smrti, které převážely v závěrečných měsících války vězně z likvidovaných koncentračních táborů. První velký transport byl vypraven v lednu 1945 z Osvětimi a směřoval přes naše území do rakouského Mauthausenu u Lince. Jiný transport smrti přijel na území jižních Čech několik dní před koncem války. Jednou z jeho mnoha zastávek i železniční stanice v Katovicích u Strakonic, ležící na trati Plzeň – České Budějovice. Příjezd vlaku a jeho tragický pobyt ve stanici zaznamenal Ing. Karel Kuncipál : ,,20. dubna 1945 ráno zastavil na nádraží v Katovicích nákladní vlak přeplněný politickými vězni české, ruské, ukrajinské, polské, francouzské, německé a holandské národnosti. Vlak střežila jednotka SS. Vězni projeli Německem, Belgií, Holandskem. Jejich vlak unikal před západním frontou na jihovýchod do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, kam však nedojel, neboť z východu se blížila Sovětská armáda. Mezi 8. a 9. hodinou ranní zaútočila na vlak dvojice hloubkových letadel. Kulometnou palbou zasáhla lokomotivu a německá auta na prvním voze za lokomotivou. Strážci vlaku se skryli v protileteckém krytu. V krátké přestávce mezi palbou otevřel zaměstnanec tehdejšího hospodářského družstva František Gál dveře u tří vagónů a asi 200 vězňů se dalo na útěk Někteří byli na útěku zastřeleni, ale jiným občané Katovic pomohli v útěku. Po náletu také Katovičtí přišli na nádraží a donesli vězňům jídlo, kávu a cigarety. Uprchlým vězňům rovněž pomohli obyvatelé okolních vesnic. Vlak s dalšími vězni odjel v noci z 20. na 21.dubna ze stanice do západních Čech, kde je osvobodila spojenecká vojska.“
Literatura: Doslovné citace a parafráze pro listing převzaty odtud: http://jirilouzensky.txt.cz/clanky/32212/zajimavosti-z-jihoces/
což vychází pro změnu z této práce: Věrni zůstaneme (Boj jihočeských železničářů za národní svobodu). Její část byla také otištěna ve Sborníku prací literární soutěže ke 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, vydal KV SČSP v Českých Budějovicích, 1985, s. 31-48.