"Tu noc běhaly po obloze blesky, jeho žena tancovala bosá na podlaze, a pak zapálila za kulatým oknem svíčky. Následujícího rána, poslední pamětníci už nevědí přesně, jakého dne to bylo, pršely v Třebíči z oblohy ryby. Maličké ryby, z nichž některé ještě po dopadu na zem mrskaly ocáskem. Nikdo se již nedozví, jak to vlastně bylo, a jestli to vůbec bylo. Některé ryby uschly a rozšlapaly je na chodníku boty, jež už nechodí, a jiné zas snědly kočky, které umřely."
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe.
(Anotace knihy Umřel jsem v sobotu, jejímž autorem je Josef Formánek)
N 49° 12.ZKUSENY+566
E 015° 52.KACER+959
