Jednou si tak sedím na dispečinku našich sanitek, a koukám na novoroční kalendář. Se zájmem jsem se do něj začetl a začala mě napadat myšlenka, že by to byla pěkná kešule. Přece jen je o IZS už spousta keší všude po naší vlasti, ale z historie pouze sanitních vozů snad ne.
Na úvodních souřadnicích keš nehledejte :o)
Najdete tam jedno ze dvou výjezdových stanovišť záchranné služby a heliport letecké záchranné služby.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak je z toho mysterka a souřadnice si budete muset najít v uvedených informacích sami.
Užijte si luštění a samotný opatrný odlov v terénu. Bohužel se mi nepodařilo umístit finálku na tématické místo z důvodu kolize s jinými kešulemi.
Omlouvám se za kvalitu snímků, ale přeci jen jsou dobové a skenované z kalendáře Jana Tučka s názvem Z historie našich sanitek. Nejsou zde uvedené všechny fotky a informace, protože ani mě by se nechtěl číst tak dloooooouhý listing, tak jsem vybral fotky, které zaujaly mě.
Chtěl bych tímto poděkovat panu Janu Tučkovi, který za podpory nejmenované zdravotní pojišťovny vydal tento kalendář a udělil mi souhlas se zpracováním informací a použitím fotografií.
Odlov finále:
Vlastní kešule je velikosti regular a je produkcí mé vlastní zručnosti, tak všichni rukodělci mě omluví, ale třeba je aspoň pobavím :o) Chovejte se k ní prosím s opatrností, ať dlouho vydrží. Nejprve se pořádně podívejte, jak se k ní dostanete a pak jednoduše vytáhnout a vrátit s citem nadoraz.
Při plném logbooku dovoleno jest jednu vrstvu papíru odtrhnout a pod ní je připraven další :o).
!!! V keši není tužka !!! Sice je kešule velká, ale díky specifickému tvaru není vhodné vkládat předměty. Po čase se zlobením zámečku jsem se rozhodl jej odstranit. Zamčená garáž je komplikací s rychlým výjezdem sanitních vozidel :o) Ostatně všichni dobře známe správné číslo na záchrannou službu :o)
Za betatest děkuji Mirkovi Turkovi :o)
Listing:
Historické sanitky přitahují stále větší zájem sběratelů a nadšenců. Souvisí to nejen s televizními seriály, ale i se zvláštním kouzlem, jež z těchto vozidel vyzařuje.
Lehký užitkový automobil Škoda 154 se stala základem sanitního vozu, který v roce 1929 postavil Pražský karosář Oldřich Uhlík pro zdravotní odbor hlavního města. Sanitka mohla přepravovat dva ležící pacienty rychlostí kolem 60 km/h.
Pražská karosárna Uhlík zhotovila v roce 1930 pro Město Kadaň dvoulůžkovou sanitku na podvozku osobního vozu Škoda 645 se šestiválcovým motorem 2,5l. Vstup do sanitního prostoru umožňovaly dveře v zadní stěně.
Vysokomýtská karosárna Sodomka postavil za protektorátu malý, nebo spíš nouzový sanitní vůz odvozený z kombi Tatra 57 A. Poháněl jej vzduchem chlazený plochý čtyřválec 1,2 l, nosítka pro pacienta vpředu zasahovala do míst vedle řidiče.
Konec padesátých let v Brně: sanitky Škoda 1201 v roli alegorických vozů v prvomájovém průvodu. Heslo na transparentu znělo „Lidu zdraví – světu mír“, řidiče sanitek znepokojovaly motory jejich vozů přehřáté pomalou jízdou.
Produkce sanitních vozů Škoda 1101 kulminovala v závodě ve Vrchlabí v letech 1949 a 1950 na úrovni 1200 a 1100 kusů ročně. Podvozky tam přicházely z Mladé Boleslavi. Na snímku je šestnáct sanitek Škoda 1101 na náměstí v Jičíně.
Jen znak červeného kříže prozrazuje, že takhle luxusní limuzína Škoda 6R ročníku 1929 se šestiválcovým motorem 2,9l je sanitním vozidlem sanatoria v Praze-Podolí. Přestavbu drahého automobilu provedla Uhlíkova karosárna v Praze-Strašnicích.
Slavnostní okamžik z roku 1937, předávání sanitního vozu Škoda 104 karosovaného v Kolíně. Majitel kolínské karosárny Karel Šnýdr stojí druhý zleva. Snímky této sanitky se opakovaně objevily i v prospektech mladoboleslavské automobilky.
Sanitní vůz Laurin a Klement Mh typ 300 záchranné stanice v Podmoklech na snímku z roku 1924. Čtyřválcový motor 4,7l mu uděloval rychlost až 80km/h, jediným výstražným znamením sanitky byla ruční houkačka s pryžovým balonkem.
Koncem června 1930 převzal Dobrovolný hasičský a záchranný sbor v Bratislavě nový sanitní vůz Tatra 13. Měl páteřový rám s nosnou troubou, nezávisle pověšená zadní poháněná kola a vpředu uložený vzduchem chlazený plochý dvouválec 1,1l.
Poněkud nezvykle řešenou sanitkou byla Praga Alfa ročníku 1930 v úpravě pražské karosárny Uhlík. Limuzína poháněná šestiválcem 1,8l měla v zadní stěně malé sklápěcí víko, jímž se nakládala a vykládala nosítka, prázdná i s pacientem.
Pro spolek Československého červeného kříže v Kralupech nad Vltavou postavila v roce 1933 vysokomýtská karosárna Sodomka dvoulůžkovou sanitku Tatra 30 se vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem. V zadní stěně měla dvoukřídlé dveře.
Lehká užitková Praga LN s užitečnou hmotností 1000kg a čtyřválcovým motorem 1,66l z typu Lady se koncem třicátých let také objevovali v sanitním provedení. Dvoulůžková sanitka na snímku byla v roce 1938 dodány do Žiliny.
Předávání sanitek Škoda 1101 polským odběratelům bylo spojeno s pečlivou kontrolou vozů a jejich výbavy. Mimo jiné bylo třeba vyzkoušet lehátko pro pacienta a pojezdovou dráhu z plechových profilů, po níž se lehátko ve voze pohybovalo.
Počátkem sedmdesátých let nastala plošná obměna vozového parku zdravotnických zařízení sanitkami Škoda 1203 s prostornou 4,5m dlouhou a 1,9m vysokou trambusovou karoserií. Řidiči se jimi pyšnili stejně jako tenhle v roce 1973 v Kolíně.
Počátky historie sanitních automobilů v našich zemích sahají do doby před první světovou válkou, skutečný rozmach však sanitky zaznamenaly až v meziválečném Československu. Na podvozcích značek Laurin a Klement, Škoda, Praga, Walter a Tatra vznikly ve specializovaných karosárnách desítky zajímavých kreací mnohdy osobitého střihu.
Ve dvacátých a třicátých letech stavěly sanitní automobily nejen dodnes známé karosárny - např. Sodomka ve Vysokém Mýtě, Uhlík v Praze Strašnicích, Karosa v Praze Holešovicích, Petera ve Vrchlabí a Plachý v Brně, ale i mnohé další. Jejich výrobky stojí za připomenutí, ať už pocházely z karosárny Šnýdrv Kolíně, Praženka v Mladé Boleslavi, Bohemia v České Lípě, Hartman v Jaroměři atd.
Podle údajů z roku 1930 tehdy v celém Československu, které sahalo od Aše až po Užhorod na Podkarpatské Rusi, jezdilo 226 sanitních automobilů. Většina z nich -125 sanitek sloužila v Čechách (z toho 33 v Praze), dalších 79 na Moravě a ve Slezsku, 17 na Slovensku a pouhých 5 v nejvýchodnějším cípu republiky, na Podkarpatské Rusi.
Další statistika nám prozradí, že koncem roku 1936 už bylo v Československu v provozu 405 sanitek.
Z nich 330 bylo postaveno na podvozcích tuzemských značek a jen 75, tedy necelá pětina, na šasi zahraniční provenience.
Prim tehdy hrálo 111 sanitních vozů Tatra, následovalo 98 sanitek sesterských značek Laurin a Klement a Škoda a 86 sanitek Praga. Se značným odstupem následovalo 26 sanitních vozů Walter, ostatní (Zetka, Wikov a dalšO už se počítaly jen na jednotlivé kusy.
Ústředí Československého Červeného kříže tehdy svým pobočkám doporučovalo pořizovat si sanitky stavěné na podvozcích větších automobilů, konkrétně šestiválcových typů Škoda Superb, Praga Alfa a Walter Super, ale také na šasi dvoulitrového vzduchem chlazeného čtyřválce Tatra 52.
V publikaci "Automobilové stanice první pomoci", vydané v roce 1936, ústředím Čs. Červeného kříže, bylo mnoho rad a pokynů ohledně pořizování, provozu, údržby a financování sanitních automobilů.
Připomenutí si zaslouží především kapitola "Služební předpisy pro výkonné síly", v níž byly podrobně rozepsány instrukce pro řidiče sanitních vozů a samaritány, tedy zdravotníky.
"Policejní předpisy stran rychlosti při jízdě musí býti přesně dodržovány. Při jízdě, obzvláště na křižovatkách nebo u zastávek pouliční dráhy, používejte vydatně signální houkačky a dávejte pozor na pěší a povozy. Leží-li pacient ve zdravotnickém autě, jede řidič zvolna, a jen tehdy, jedná-li se o úraz, kde osoba převážená ocitá se v nebezpečí života, může býti použito rychlosti v rámci policejních předpisů."
"Kouřiti za jízdy není řidiči dovoleno. Rovněž pití alkoholických nápojů je ve službě zakázáno. Není dovoleno, aby se řidič zastavoval se zdravotnickým autem před hostincem nebo před kavárnou."
"Při poskytování první pomoci nebo při převážení osob nechť si počíná samaritán klidně a zdrží se jakýchkoliv poznámek nebo rozhovorů jak s postiženým, tak s diváky. Při styku s nemocným nebo se stranou musí se samaritán vyjadřovati vždy zdvořile a taktně."
Trendem konce třicátých let byl zvyšující se počet sanitek stavěných na podvozcích menších a finančně dostupnějších automobilů, zejména Škoda Popular a Praga Lady.
Po válce, ve druhé polovině čtyřicátých let, se u nás sanitky poprvé začaly vyrábět sériově. Podvozky zhotovené ve znárodněné mladobo leslavské automobilce AZNP putovaly ke karosování do závodu ve Vrchlabí (bývalá karosárna Petera) a v první polovině padesátých let do Kvasin. Pestrost typů a rozmanitost tvarů nahradila centrálně řízená monokultura, která na oplátku umožnila do té doby nevídanou motorizaci našeho zdravotnictví.
Tuzemské sanitky se od té doby až do konce osmdesátých let rozlišovaly podle generací. Od skromného sanitního Tudora Škoda 1101, přes prostornější sanitky odvozené v padesátých letech ze Sedanů
Škoda 1200 a 1201, sanitní "stejšny" Škoda 1202 ze šedesátých let až po nesmrtelnou Škodu 1203, vyráběnou od roku 1969 ve Vrchlabí a po roce 1981ve slovenské Trnavě.
Historie sanitních automobilů je ovšem především naplněna příběhy lidí. Těch, kteří sanitky vyrobili, a také těch, kteří s nimi jezdili ve službách zdraví a životů obyvatel naší vlasti. I po letech si všichni zaslouží poděkování.
Zdroj: Kalendář 2014, Jan Tuček, Z historie našich sanitek, www.jan-tucek.wz.cz
