K monumentální stavbě jsme dorazili z jihu, ale přes veškerou snahu se nám nepodařilo objevit nic, co by jen vzdáleně připomínalo vchod. Podrobili jsme tedy pečlivému zkoumání i stranu sousední, která v záři zapadajícího slunce úplně zářila - leč opět marně. Teprve poté, co jsme obešli další roh obří pyramidy, usmálo se na nás štěstí. Výklenek plný hlubokých stínů nemohl být ničím jiným než vstupem do labyrintu chodeb, které staří faraoni nechali vybudovat, aby chránily jejich věčný spánek před nevítanými hosty. Přivolal jsem svého průvodce, zažehli jsme louče a vstoupili.
Chodba, do které jsme se dostali, nebyla víc než metr široká, vysoká však byla dost na to, abychom bez většího nepohodlí mohli projít. Po osmi metrech prudce zatáčela doleva. Další dva kroky a stanuli jsme na křižovatce, připomínající písmeno T. Můj průvodce zkusmo vyrazil doprava, záhy se ale vrátil s tím, že chodba po dvou metrech končí. Zvolili jsme tedy druhou možnost. O tři kroky později nás čekalo stejné dilema, tentokrát však bylo vyřešeno snáz, neboť ve svitu pochodní bylo už z křižovatky možno spatřit slepý konec chodby, vedoucí doleva. I po pravé ruce měli jsme stěnu, od níž nás dělil pouhý krok, ta však nebyla slepým koncem, nýbrž jen další křižovatkou. Můj průvodce se znovu nabídl, že půjde hledat cestu, ale i tentokrát se vrátil s nepořízenou. Jen mu to trvalo o něco déle, prý ušel dobrých pět metrů tam a pět zase nazpátek.
Pokračovali jsme tedy doleva a po dvou krocích minuli po levé straně odbočku, jež se rovněž ukázala být slepá. Další dva kroky vpřed a chodba zatočila vlevo - ale běda, i zde nás po dvou krocích čekala holá stěna.
Zdálo se, že nám není souzeno odhalit tajemství tohoto labyrintu, ale já si v tu chvíli nepřipouštěl neúspěch. Vrátil jsem se prozkoumat poslední uličku, kterou můj společník prohlásil za "slepou" - a ejhle! Na samotném konci dlouhé chodby jsem v levé stěně objevil malý otvor! Ve stínech, které louče vrhaly všude kolem nás, byl sotva znatelný, ale při bližším ohledání se ukázal být dost prostorný na to, abychom se jím protáhli.
Čekala nás další chodba, navlas stejná jako ta předchozí. Tři kroky rovně, zatáčka doleva, další dva kroky, opět levá, další dva, pravá, další dva, pravá, další dva, kupodivu zas levá - jenže pokud jsme v této chvíli nabyli dojmu, že zbytek cesty už bude procházka růžovým sadem, hluboce jsme se mýlili. Pouhý krok za poslední levotočivou zatáčkou se nabízela možnost znovu zahnout doleva, anebo pokračovat rovně. Můj vysoce vyvinutý orientační smysl mi napovídal, že cesta vlevo směřuje do míst, která jsme nedávno prošli. Nevkládaje v ní velkou naději, vyzval jsem svého průvodce, aby ji prověřil - a vskutku, po pár krocích jeho pochodeň ozářila slepý konec této chodby. Zvolili jsme tedy druhou variantu.
Ani zde se nám nevedlo lépe. Další odbočku doleva, kterou jsme minuli o dva metry později, jsme si prozatím ponechali v záloze a pokračovali dál rovně - jen proto, abychom se po třech ostrých zatáčkách vrátili na totéž místo právě onou odbočkou! Znovu se zdálo, že nás stavitelský um faraonů zahnal do slepé uličky, ale já tušil, že musí existovat cesta hlouběji do labyrintu. Snad jsme ji jenom přehlédli... Pustil jsem se do důkladného zkoumání chodeb, zejména stěny, která, pokud jsem se dobře orientoval, ležela na východní straně, a po pár desítkách minut jsem vítězoslavně přivolal svého průvodce.
"Tohle jsme museli nějak přehlédnout!" křikl jsem na něj a ukázal loučí na další dovedně maskovaný průlez, který se nacházel v místech, kde nás prve zmátla možnost zatočit vlevo a hned zase vlevo - byť nás ta druhá levá zavedla do slepé uličky. Průlezem bylo možné pokračovat rovně - dál na východ, usoudil jsem, ačkoli už jsem si, buzoly nemaje, směrem nebyl ani trochu jistý.
Za průlezem jsme se znovu narovnali a zjistili, že se nám opět nabízejí dvě možnosti, kterak pokračovat. Protože se můj společník již osvědčil jako průzkumník cest nikam nevedoucích, nechal jsem tentokrát volbu na něm. "Šel bych doleva, sáhibe," navrhl a já mu pokynul, ať je po jeho.
Nemýlil jsem se. I tentokrát se vrátil s protáhlým obličejem dromedára a oznámil mi, že cesta byla po dvou metrech slepá. Pokračovali jsme tedy rovně a po dalších dvou metrech dorazili k dalšímu "téčku".
"Kam teď?" otázal jsem se svého průvodce v naději, že napo- pokolikáté už? Zkrátka že tentokrát už konečně bude mít štěstí. "Doprava!" prohlásil rozhodně a vydal se tím směrem.
Neměl štěstí. Ba co víc, jestli doposud neměl štěstí, tentokrát měl vyslovenou smůlu. Z otvoru na konci chodby, jen dva metry od místa, kde jsme se rozloučili, se najednou vyvalil proud štírů, kteří mu během několika vteřin zasadili víc ran, než by dospělý člověk kdy mohl přežít. Tolik k těm nástrahám, kterými faraoni chtěli chránit svůj věčný spánek, pomyslel jsem si a kvapně vyrazil na opačnou stranu.
Tři dlouhé kroky, levá, dva skoky, pravá, další dva, pravá, další dva, levá, další dva, opět levá... Běda! Po dvou metrech chodba končila a tiché klapání štířích klepítek se rychle blížilo. Otočil jsem se a zjistil, že jsem v poslední zatáčce přehlédl odbočku vedoucí opačným směrem! Rychle jsem proběhl šest metrů rovně a minul při té příležitosti chodbu, vedoucí doprava, zpátky, k jisté smrti. Na konci se chodba stáčela doprava. Běžel jsem jako o život. Ani ne tak "jako", jako "o život".
Šest kroků za zatáčkou jsem zahlédl odbočku vpravo, ale můj orientační smysl teď už pracoval na plné obrátky. "Tudy ne!" blesklo mi hlavou a ve světle louče jsem skutečně zahlédl, že tato odbočka by se pro mě po dvou krocích stala pastí, z níž už by nebylo úniku. Běžel jsem dál, ale chodba se po dvou krocích znovu stočila doprava. Tentokrát už nebylo zbytí, dva rychlé skoky, zatáčka vlevo, další dva skoky, další zatáčka doleva, dva metry sprintem a...
Závistivce snad potěším, pokud tento příběh skončím smutným vyprávěním, jak jsem ve slepém konci chodby čekal na nevyhnutelnou, jistou smrt opatřenou klepítky a ostnem plným smrtelného jedu. Ale když uvážím, kolikrát už se na mě na mých cestách zcela nečekaně usmálo štěstí... Co kdyby na konci té slepé uličky byl další, sotva znatelný průlez, a ten vedl do faraonovy pohřební komnaty, plné pokladů nedozírné ceny? Co kdybych nakonec přece jen vyvázl, odhalil druhý východ z pyramidy (správně, jedno její úbočí jsme přece zvenčí vůbec neprozkoumali!) a vydal se vstříc dalším dobrodružstvím? A co kdybych tam kousek toho pokladu nechal i pro vás? Nakonec, cestu už znáte...