Pohádka o telefonním sloupu
V hustém lese rostly borovice. Smutno jim nebylo, vždyť jich bylo hodně. Když rozmlouvaly svou řečí, šuměl celý les.
Často je navštěvovaly srnky a zajíci.
Nejednou se mezi nimi procházel i mohutný jelen.
V tom borovicovém lese nebyly všechny stromy stejné. Některé byly mohutné a štíhlé. Jiné zakrněly, protože neměly dost místa a světla.
Jednou přišli dřevorubci. Vybrali krásný a vysoký strom a uťali ho.
Potom ho očistili od větví a kůry. A když vyschl, napustili ho dehtem, aby dřevo neshnilo.
Spolu s jinými ho odvezli na novou silnici, kde už byly připraveny hluboké jámy.
Tady ho postavili a namísto větví mu dali železná ramena, na nichž byly zvláštní porcelánové zvonečky.
Podél celé silnice, daleko od sebe, bylo už hodně takových sloupů. Jejich bílé zvonečky – izolátory – spojovaly silné dráty.
Tak se náš strom přeměnil na telefonní sloup. Ale strom byl uvyklý na společnost svých bratrů a sester. Bylo mu smutno, neboť jeho nejbližší kamarád byl daleko.
Jeho nové železné větve byly nehybné a nešuměly jako kdysi jeho haluze, porostlé nádherným jehličím, když byl ještě stromem v lese. Němý sloup ještě drátům nerozumněl a nevěděl, že ho spojují s celým světem, proto byl smutný.
Politovala ho zvířátka z pole a louky a utěšovala ho. Přiskočil černý cvrček a zacvrlikal.
Za chvíli přihopkala velká žába. „Kvak, kvak“, dala se s ním do řeči.
I liška, která kolem něj přeběhla, ho soucitně pozdravila.
Všimli si ho i ptáci. Zjistili, že se na jeho železných větvích a drátech dobře a příjemně houpá. Nejdřív doletěla zvědavá hrdlička. Pyšně se nadmula a zacukrovala. Sloup jí chtěl odpovědět, ale dřevo jen žalostně zavrzalo.
Potom přiletěl celý houf vlaštoviček. Švitořivě mu vyprávěly, že brzy odletí do teplých krajů.
Zvečera přiletěl malý nenápadný ptáček. Byl to slavík. Když viděl, jak je sloup smutný, otevřel zobáček a zazpíval píseň, jakou sloup ještě nikdy neslyšel.
Sloup byl smutný, že nemůže ani mluvit, ani zpívat. Vystoupily mu velké slzy zlaté pryskyřice. V noci se mu zdálo, že je opět stromem v krásném lese.
Ráno, když se zase slunce vrátilo do našeho kraje, vidělo na sloupu velké ztuhlé kapky slz. Slitovalo se nad ním a začalo ho hladit svými hřejivými paprsky. I větřík ho politoval a ovíval mu snem rozpálené tváře.
Příští noc se sloupu ve snu zdálo, že je zase v lese, kde vyrostl ze semínka. Byl zpočátku maličký.
Ale rostl a rostl, až byl z něho velký strom s dlouhými větvemi a krásným jehličím. Když zavál větřík, jeho větve šuměly.
Vtom se strom probudil vlastním zvukem. Poznal, že zvučí a zpívá novou píseň, která ho spojuje s celým světem.
Po silnici se vracely děti ze školy. Malý Jeník přiložil ucho na sloup a řekl: „Poslouchejte, děti, jak krásně zpívá!“ Děti se chytily za ruce a vesele poskakovaly okolo sloupu. Tu se telefonní sloup usmál a byl spokojený.
A co Vy? Půjdete navštívit telefonní sloup?
