Hranecnik Multi-cache
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(other)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Hranečník
Prostřednictvím této multikeše vás zvu k procházce Suchdolem nad Odrou
po dvou historických místech.
Kdo by neznal v naší přírodě na mnoha místech ze země vyčnívající kamenné, dnes už spíš památníčky? Nejčastěji pískovcové, ale jsou jistě i z tvrdších hornin. Jejich místo dnes zaujaly plastové geodetické značky, pevně ukotvené pořádným ocelových trnem a katastrální mapy, dnes běžně dostupné na Internetu, postupně doznávajíc na celém území státu digitální podobu.
Ale kdysi měly jistě mnohem větší význam, o čemž svědčí v případech, kde vyznačovaly vzájemné hranice panství, jejich zdobnost (pro niž se bohužel také stávají sběratelským artiklem, jak vypovídají některé zahrady). Neboť se dají najít i úplně obyčejné, označené pouze často už nečitelnými číslicemi.
Ten, k němuž vás chci přivést, patří právě k těm prvním. Nachází se dost neobvykle téměř v centru obce, obklopen moderními paneláky, mezi nimiž se, chudák starý, musí cítit osaměle a všemi opuštěn a jen z jedné strany přiléhá k chodníčku mezi zahradami. Zezadu nese výrazný letopočet, psaný starobylým písmem, zepředu pak znaky dvou spřízněných šlechtických rodů Harrachů a Liechtensteinů. Nepodařilo se mi zjistit, jakou hranici vymezoval, ale oba znaky dokládají známou skutečnost, že ještě v 18. století byl Suchdol nad Odrou stále součástí kunvaldského (po přejmenování kunínského) panství.
Snažil jsem se ke kameni mezi historiky vyšťourat nějaký příběh, něco bližšího – nezdařilo se. Proto dodávám příběh „svůj“, příběh, který nemusíte číst, pokud na to nemáte čas – s keší nesouvisí, zato s hranečníky ano. Vkládám jej možná víc pro vaše děti, malé kešírky a hledače pokladů. Šiřte jej, kopírujte – potěší mne, když se dostane mezi lid. Je to totiž pohádka, již jsem přeložil do češtiny z jedné jistě dnes už neznámé německé pohádkové knížečky „Bylo jednou jedenkrát…“ od Rudolfa Baumbacha, vydané v Lipsku roku 1890. Aby nevadila, uvádím ji až za výpočtem souřadnic.
Jak jsem popsal výše, vzhledem k umístění hranečníku člověk nemůže říci, kolik očí nehrajících právě kouká skryto za záclonami. Proto jsem vytvořil multi-keš, jež vás zároveň přivede na vzdálenější místo, kde je tento znak zopakován, a to v mnohem větší a čitelnější podobě, a kde navíc není tak moc vystaven povětrnosti a prachu od lidských šlépějí.
Zaparkujte na udaném waypointu (nejezděte až mezi domy) a vaším úkolem bude, opsat z hranečníku jeho letopočet ve tvaru ABCD. Pomocí něho upravte úvodní souřadnice takto (závorky se navzájem nenásobí):
N 49° 38+(A) . (7+D) (6-(2*A)) (2+A+C) E 17° 56-(A) . (1-A) (0+C-A) (9-C)
Na místě finálky je možno zaparkovat.
A zde tedy slíbená pohádka. I ona vypovídá o důležitosti hranečníků za dávných časů:
O MUŽI, KTERÝ POSUNOVAL HRANEČNÍKY
Bylo to na svátek Svatého Jana. Cestou přes ves se pohyboval průvod vážných mužů. Měli na sobě dlouhý, tmavomodrý sobotní kabát a nachovou vestu se stříbrnými knoflíky, před průvodem kráčel rychtář s bílou holí v kostnaté pravé ruce. Za muži šli po dvojicích kluci, vedení vesnickým kantorem a úplně na konci jel muž v košili s vyhrnutými rukávy s trakařem, na němž měl naložen plný soudek piva a koš, naplněný uzenkami a houskami. Takhle tedy táhli z vesnice ven na nivu a zpovzdálí to vypadalo jako housenka běláska, lezoucího po velkém zelném listu.
U prvního hranečníku průvod zastavil. Kámen byl prohlédnut, očištěn od trávy a mechu a nakonec přetřen bílým vápenným mlékem. Pak kantor mávnutím ruky přivolal několik kluků a každému z nich dal hlasitý políček. Rychtář ale vzápětí podal potrestaným vždy po housce a po kusu uzenky. Nato pozvedl do výše svou hůl a pronesl jasným hlasem:
„Mějte na paměti, kde kámen stojí,
Mějte na paměti, jak vede mez,
Mějte to na paměti při hodech,
Mějte to na paměti při práci!“
Pak táhli dále k následujícímu hranečníku, kde se celý děj opakoval.
Takto se za dobrých starých časů obcházelo značení niv a mládeži se ručně ostřila paměť.
Průvod šel obilnými poli, loukami a pastvinami a pak zabočil do stínu obecního lesa. Muži i hoši sňali pokrývky z horkých čel a radovali se z chladivého stínu. U jedle, ověšené šedými fousy lišejníku, se zastavili a uložili se kolem již znatelně odlehčeného soudku.
Kořenovec, jak se lesní pahorek jmenoval, a který si rychtář předem vyhlédl k odpočinku, byl vlastně zlopověstným místem. Neklidný duch zde prováděl svoje rejdy, ale při vědomí jejich úřední vážnosti a proto, že jeden u druhého měli vzájemnou oporu, cítili se muži jistě a povídali o strašidlu vše, co věděli.
Ten, kdo zde obcházel, osazoval za svého života falešné hranečníky a za to byl proklet a vsazen do klatby lesa na Kořenovci. A tady musel počítat stromy a když byl hotov, musel začít zase znovu. Tuhle jednotvárnou činnost prováděl už více než sto let a sedláci mínili, že takhle bude muset počítat stále dál až do věčnosti. Mezi muži byl také jeden, který viděl ducha na vlastní oči - to byl kovář, klidný, pravdymilovný muž. Povídal o tom, že jako kluk hledal v lese s jinými hochy houby. Tu k nim náhle přistoupil dlouhán s bledým obličejem a každého zvlášť se zeptal: „Čím by ses chtěl jednou stát?“ „Sedlákem, kovářem, mlynářem, čeledínem“, odpovídali kluci a po každé z těchto odpovědí duch jen smutně potřásl hlavou. Mezi chlapci byl ale také jeden, který chtěl zapůsobit obzvlášť chytře a odpověděl strašidlu: „Chci se stát farářem.“ To však neměl dělat. Duch mu vrazil hrubou facku a zmizel. „To udělal proto,“ vysvětloval kovář, „jelikož ho proklel a do klatby lesa vsadil jeden duchovní.“
Kantor nad touto příhodou nesouhlasně potřásl hlavou. Mínil, že takové věci by se neměly vyprávět v přítomnosti dětí. Na mládež však příběh udělal hluboký dojem, jmenovitě na tlustého Toníka, mlynářova syna, důvtipného čtrnáctiletého chlapce. Když se po ukončeném odpočinku dal průvod opět do pohybu, schoval se mlynářovic Toník za kmen stromu a počkal za ním tak dlouho, až z lesa zmizel i poslední z mužů; pak se zase položil do chladného jedlového stínu a s přivřenýma očima přemýšlel o tom, co slyšel.
Tu náhle zaslechl hluboký povzdech a když se napůl pozvedl, viděl před sebou sehnutou postavu dlouhého, jako kámen starého muže s popelavým, vrásčitým obličejem. Opíral se o haluz, strnulým, upřeným pohledem pozoroval chlapce a po chvíli se dutým hlasem zeptal: „Řekni, skrčku, čím se chceš stát?“
Mlynářskému Toníkovi přeběhla po zádech husí kůže. Zapřel se však a s hranou smělostí odpověděl strašidlu: „Chci se stát obchodníkem se dřevem.“
Tu se šedivá, pavučině podobná tvář starého protáhla do přátelského šklebu. Prstem naznačil chlapci, aby jej následoval a vkročil do lesní temnoty, následován srdnatým klukem. Nezašli ani příliš daleko, když strašidelný průvodce dal znamení k zastavení a ukázal na jedli, která hnědým pařátem kořenů svírala mohutný balvan: „Tady hrabej,“ řekl. Hoch hrabal rukama pod spletí kořenů a po krátkém čase dobyl na světlo boží kus zlata starobylého vzezření, pak ještě jeden a zase jeden; nakonec jich byla docela pěkná hromádka.
„Toto římské zlato je tvé,“ řekl duch. „Dodrž své slovo a staň se obchodníkem se dřevem.“ Pak už jej nebylo vidět. Po nějaké chvíli jej ale hoch slyšel, jak sténavým hlasem počítá stromy: „Tisícjeden, tisícdva, tisíctři“ a tak dále.
Moudrý Toník ukryl zlato ve svém oděvu, donesl je domů a zahrabal poklad předběžně ve sklepě.
Svůj slib věrně dodržel. Když vyrostl, postavil za zlato velký vodní katr a zahájil obchod se dřevem. O deset let později odešel duch muže, který posunoval hranečníky, na věčný odpočinek, neboť na Kořenovci už nebylo co počítat; všechny stromy byly poraženy.
Additional Hints
(Decrypt)
Fgbwv uehfxn i "fverz cbyv",
an xzrav wv "ievqrx" obyv.