Savci nasich lesu-Kuna lesni Traditional Cache

Kuna lesní - Martes martes je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Ušní boltce jsou dost velké a mají světlé lemování. Nos je černý. Od své příbuzné Kuny skalní (Martes foina) se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné.
Kuna lesní zabírá areál téměř celé Evropy (včetně Irska) od hranice lesa na severu po Sardinii a Baleáry na jihu. V Asii sahá její rozšíření na východ do západní Sibiře, na jih do některých oblastí Turecka, Iráku a Iránu.
Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku.
Kuna lesní se s kunou skalní nekříží, ačkoliv jsou si oba druhy těsně příbuzné. Kuna skalní před svou lesní příbuznou ustupuje.
Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah.
Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.
Ve starší myslivecké literatuře se objevují tvrzení, že napadá i srnčí zvěř. Švýcarští zoologové naopak dokázali, že kuna se větších zvířat bojí, a dostane-li se do kurníku se slepicemi, nevyvraždí je z krvežíznivosti, jak se často tvrdí, nýbrž z pudu sebezáchovy a strachu. Kuna lesní přepadá zvířata skokem a zakusuje je prudkým zahryznutím do krku. Není pravda, že by ulovené kořisti vysávala krev. Nejvíce má spadeno na veverky. Přepadá je v hnízdě a mistrně za nimi šplhá až do nejvyšších částí korun. Jen málokdy jí zrzka unikne. Jako všechny kunovité šelmy i kuna lesní se dá snadno ochočit, zejména byla-li vychovávána odmalička. Je to hravé stvoření, bohužel nejčastěji v noci.
Kuny lesní kaňkují v červenci až v srpnu. V době páření podstupují kuňáci mezi sebou boje, funí, prskají a piští. Kdybyste si vyšli za jasné měsíční noci do lesa, užasli byste, jaké zvuky dovedou kuny vydávat. Některé hlasové projevy kun se dokonce podobají štěkotu.
Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Jsou to malí, slepí tvorečkové, kteří váží asi 30 g. Po čtyřiatřiceti dnech se jim otvírají oči. Matka je kojí dva měsíce. Kuna je starostlivá matka a svá mláďata zahřívá a houževnatě je brání proti každému nepříteli. V nebezpečí je přenáší v mordě na bezpečnější místo.
Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.
Kuna lesní skýtá cennou kožešinu, která je nejhodnotnější z kožešin našich šelem. Její ochrana vychází z vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. (Myslivecká vyhláška), kde podle § 4. je doba lovu povolena od 1. 11. do konce února s vyjímkou § 6. odst. 2. , kde je povolen celoroční odstřel v bažantnicích a honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa.