Antický svět starověkého Řecka, kolébka demokracie. Ale také svět plný bohů, bájných bytostí i lidských hrdinů, svět plný bájí, mýtů a fanfastických příběhů. Kdo by neznal Prométhea, Hérakla, Odyssea, snad všichni slyšeli o Trójském koni nebo Minótaurovi. Ani zlaté rouno či Ariadnina nit vám nebudou neznámé.
K poznání Řecké antiky vede mnoho cest. Můžete studovat suchopárnou dějepravu, zkoumat a rozebírat Homérovy eposy Ilias a Odyssea v originále, přečíst si tyto báje a pověsti v moderním pojetí a nebo využít novou možnost:
Starořecké báje a pověsti přepracované do Geocaching podoby. Dvacet šest příběhů, dvacet šest kešek, dvacátý sedmý příběh bez konce, dvacátá sedmá keška jako bonusová, Opět tu najdete čtyři základní typy kešek – tradiční, multi, mystery i letter-box. Některé budou snadné, jiné obtížnější. Některé vas pobaví, jiné možná rozpláčou. Některé se vám budou líbit, u některých nám vynadáte. Takový už je život. V jakém pořadí je budete procházet, je úplně jedno. Pokud ale chcete objevit „Příběh bez konce“, musíte získat indicie k jeho nalezení. V některé kešce bude cosi, v další třeba nic. A tak až posbírate všechna „cosi“, už vám nebude nic stát v cestě objevit a navštívit Řecký Pantheon.
A vůbec nebude na škodu si u každé kešky celou báji dobře přečíst, naučit se ji, nebo ji vytisknout a vzít sebou, u žádné nevíte, co všechno se bude hodit. Pro ty kačery, kterým se moc nechce číst (některé báje jsou i trochu delší), jsme připravili malé překvapení.
Můžou si celou báji poslechnout v audio podobě, stačí v listingu kliknout na tlačítko a ejhle, už to hraje. A ti největší pohodáři si to stáhnou do svých „empétrojek“, zacpou uši sluchátky a místo ptačího trylkování budou cestou ke kešce pěkně poslouchat vybranou báji. Pro úplnost tady máte seznam celé série, stačí kliknout a otevře se vám její listing.
PROMÉTHEUS
POTOPA
FAETHON
ORFEUS A EURIDIKA
ZALOŽENÍ THÉB
PENTHEUS
MIDAS
TANTALOS
NIOBA
PELOPS
O ZLATÉM ROUNU
IÁSON A MÉDEA
HÉRAKLES
PERSEUS
DAIDALOS A IKAROS
THESEUS A ARIADNA
SISYFOS
BELLEROFONTES
MELEAGROS
OIDIPUS A ANTIGONA
FILEMON A BAUCIS
ÉROS A PSÝCHÉ
GÝGES A PRSTEN
TROJSKÁ VÁLKA
ORESTES
ODYSSEOVY CESTY
PŘÍBĚH BEZ KONCE (Pantheon)
Celá série je rozdělena do dvou částí.
První část (prvních jedenáct kešek) najdete v kouzelném údolí Radnického potoka. Pro tuto část je asi nejvhodnější zaparkovat geopovoz na P1, leží ve středu této části.
Druhá část je v lese „Koželužka“ mezi Vejvanovem a Lhotou pod Radčem. Tady je asi nejvhodnější zaparkovat na P2.
V Řecké krajině nazývané Thrákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a dovedl k tomu tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. I ptáci umlkali a naslouchali jeho písním a zvířata opouštěla les a táhla za ním. Vlk běžel vedle beránka, liška se zajícem, a nikdo nikomu neublížil. I hadi vylézali z děr a naslouchali a kamení uhýbalo zpívajícímu Orfeovi z cesty. Řeky se jeho zpěvem zastavovaly a ryby se vynořovaly nad hladinu, aby lépe slyšely jeho píseň. Lidé mu naslouchali, smáli se i plakali, podle toho, jaký byl jeho zpěv. Zapomínali na své starosti a musili jednat tak, jak tomu chtěla jeho píseň. Na místa a na hostiny, kde Orfeus zpíval, přicházeli i bohové. Sestupovali po Mléčné dráze na zem za jeho hlasem. Také vodní víly, Najády, vystupovaly z vln, sotva zaslechly Orfeův zpěv. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval, odvedl si ji domů a oženil se s ní. Víla se jmenovala Eurydika a byla líbezná jako Orfeovy písně.
Krátký čas žili spolu šťastni. Jednoho dne musil Orfeus odejít z domu a Eurydika osaměla. V samotě zatoužila po zelených hebkých loukách, kde zurčí prameny a říčky. Tam bydlily v třpytivých vodách její družky, Najády. Vzpomínala na ně a usmyslila si, že je navštíví. Vyběhla ven a těšila se, jak své přítelkyně překvapí. Pospíchala nejkratší cestou loukami. Tu ji v noze prudce zabolelo a bodavá bolest se jí rozlila po celém těle. Pohlédla na zem a spatřila mihnout se travinami jedovatého hada. Ve mdlobách klesla na louku. Hadí jed byl krutý, zastavil jí srdce. Eurydika zemřela a neprobudil ji ani pláč jejích družek, vodních vil, ani Orfeovo zoufalství, když se s ní zase shledal.
Orfeus pohřbil mrtvou Eurydiku a s ní i všechny radostné písně. Smutně bloudil po světě a lidem se při jeho nových písních už jen slzy hrnuly po tvářích. Listí na stromech vzdychalo a divoké šelmy vycházely z lesních houštin s vlhkýma očima. Nikde na zemi nenacházel Orfeus pokoje. Bez ustání myslil na svou Eurydiku a na štěstí, které ztratil. Čas nedovedl zmírnit jeho bolest a smutek. Po dlouhém neklidném putování se odhodlal, že sestoupí pod zem do podsvětní říše, kam odcházejí stíny zemřelých. V podsvětí vládl bůh Hádes s manželkou Persefonou lidským duším, jejichž těla na zemi zemřela. Podsvětní bohy chtěl Orfeus prosit, aby mu vrátili jeho Eurydiku, aby jí dovolili porušit zákon smrti a navrátit se na zem mezi živé lidi.
Orfeus zamířil na západ, neboť tam někde v dálce se v černých skálách skrýval vchod do podsvětí. Šel, a když se mu zdálo, že zabloudil, začal smutnou píseň o mrtvé Eurydice. Píseň obměkčila i stromy. Ukazovaly mu větvemi cestu a milosrdná tráva sklonila stébla na stranu, kudy vedla cesta do podsvětí. Konečně spatřil Orfeus řadu nehybných cypřišů a spoustu černých skal, ztrácejících se v šedivé mlčenlivé mlze. Vnořil se do té mrtvé mlhy. Náhle se před ním rozsvítily tři páry ohnivých očí a ozval se divoký štěkot. To vítal Orfea trojhlavý pes Kerberos, strašný hlídač v bráně vedoucí do podsvětí. Ucítil živého člověka. Ale Orfeus se dal do zpěvu a ve všech třech krvavých tlamách zmlkl štěkot. Obrovský pes ulehl a propustil Orfea do království smrti.
Zpívaje kráčel Orfeus sráznou stezkou dolů, vyhýbal se místům, z nichž šlehaly plameny, ale i plameny strnuly a jejich žár se zmírnil, sotva k nim dolehl jeho hlas. Orfeus se vmísil do tichého zástupu vzdušných stínů. Ty všechny pospíchaly na břeh temné řeky Styx. Brzy přijel člun se starcem Charónem, který převážel šedé postavy do podsvětí. Orfeus vskočil do loďky za dušemi mrtvých, ale Charón poznal, že do loďky vstoupil živý člověk. Nechtěl Orfea převézt na druhý břeh. Nešťastný Orfeus začal zpívat a rozplakal i starého Charóna. Už Orfea nevyháněl. Loď přirazila ke břehu a duše mrtvých odcházely k soudu. Orfeus se však vydal hledat vládce podsvětí. Přešel louku, po níž bloudily stíny těch, kdo na světě nebyli ani dobří, ani zlí, spatřil končinu blažených, elysium, kde se radovaly duše dobrých lidí, i chmurný Tartaros. Tam si trápením a mukami odpykávaly duše zemřelých zlé skutky spáchané za života na zemi. Kamkoli v Tartaru Orfeus se zpěvem vstoupil, mizelo utrpení, dokud zněl jeho hlas. Týrané duše zapomínaly na své útrapy a jen naslouchaly. Stín mrtvého krále Tantala zapomněl na svůj věčný hlad a žízeň, kterými ho bohové potrestali, stín krále Sisyfa si odpočinul na chvíli od své namáhavé a marné práce.
Uprostřed království mrtvých seděl na černém trůně vládce podsvětí, zamračený Hádes. Černé vlasy mu splývaly na čelo a v bílém obličeji svítily chladné oči. Vedle něho seděla Persefona v černých šatech a její tvář z nich vystupovala jako bledý měsíc z nočního mračna. Orfea zamrazilo při tom pohledu, ale jeho láska byla silnější než strach. Zazpíval před mocnými vladaři. Zpíval o své lásce k Eurydice a o smrti, která předčasně odvedla její duši do říše snů. O své bolesti zpíval, o smutku bez konce a bez hranic. Prosil bohy podsvětí, aby mu dovolili odvést Eurydiku opět na zem. Stejně nikdo ze smrtelníků neujde poslední cestě do jejich panství. I Orfeus s Eurydikou přijdou jednou do říše mrtvých.
Hádes i Persefona dojati poslouchali jeho zpěv. „Splním ti tvé přání,“ řekl Hádes, když Orfeus dozpíval. „Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty se však cestou z podsvětí na manželku neohlížej. Ohlédneš-li se po ní, než vyjdete na zemský povrch, zmizí ti a vrátí se mezi stíny a už ji neuvidíš.“ Orfeus radostně poděkoval a na pokyn vládce podsvětí se zvolna přiblížil stín Eurydiky, aby následoval manžela nahoru na svět. Šli známou stezkou k povrchu země, vstoupili na Charónovu loď a dali se převézt.
Kráčeli krajinou nesmírného ticha. Orfeus šel napřed a naslouchal, zda neuslyší za sebou krok Eurydiky. Slyšel jen svoje kročeje a zachvátila ho hrozná úzkost Snad se Eurydika opozdila, nezná cestu a zbloudila v podsvětí, snad se jí přihodilo něco zlého. Ve strachu zapomene Orfeus na slib a otočí se. Před očima se mu rozplyne obraz Eurydiky a milovaná žena umírá podruhé. Lehký vánek se dotkne Orfeova čela jako poslední políbení a pak stojí na stezce uprostřed ticha sám a sám. Zoufalství přepadne Orfea, běží po stezce dolů jako šílený, volá Eurydiku a bez dechu doběhne k řece a k Charónovu člunu. Ale nadarmo tentokrát prosí převozníka, aby ho převezl na druhý břeh. Sedm dní bloudil Orfeus po břehu podsvětní řeky a zkoušel dostat se znovu do království smrti. Po sedm dní mu byly pokrmem jenom slzy. Všechno bylo marné. Smutně se vrátil zpátky na zem a odešel do pustých hor. Na holé horské pláni zpíval skálám a větru o svém neštěstí. Stromy v údolí ho uslyšely a daly se do pohybu za jeho hlasem. Než dokončil Orfeus píseň, stál kolem něho hustý háj. Holý svah hory se zazelenal houštinami a ptactvo a zvěř zabydlily mladý porost. Orfeus zpíval a jeho píseň kroužila nad vrcholky stromů a vítr ji roznášel k lidským příbytkům. Kdekoli ji lidé zaslechli, zmlkli a s pohnutím naslouchali.
Tehdy se krajinou potuloval zástup bakchantek, ctitelek boha vína a bujného veselí Bakcha. Opilé a pološílené vtrhly ženy do háje, v němž Orfeus zpíval své žalostné písně. Jeho smutný zpěv podráždil rozjařené ženy a jedna z nich po něm vrhla Thyrsos, hůl obtočenou révou; jiná zvedla kámen a mrštila jím po pěvci. Ale Thyrsos i kámen dopadly před Orfea, sraženy mocí jeho zpěvu. Zdivočelé ženy začaly zvedat jedna po druhé kameny a v jejich křiku zanikal Orfeův zpěv. Tu teprve zasáhly kameny cíl a zbarvily se Orfeovou krví. Zpěv umlkal a zhasl s jeho životem. Bakchantky opojené zlým skutkem pobily i zvěř, která Orfea obklopovala a ještě se neprobrala z okouzlení. Zvěst o Orfeově záhubě se roznesla po celé zemi. Netruchlili pro něho jen lidé, oplakávala ho celá příroda. Stromy na znamení smutku odvrhly listy, skály slzely a hladiny řek stouply, jak do nich stékal pláč celé země. Lesní a vodní víly si rozpustily vlasy a oblékly černá roucha.
Orfeova duše sestoupila do podsvětí. Teď se převozník Charón nezdráhal převézt pěvce do říše mrtvých. Stín přicházel mezi stíny. Už z dálky poznal Orfeus svou Eurydiku a spěchal k ní. Mohl se na ni dívat i ohlížet se za ní, neztrácela se mu. Bůh Bakchus nenechal zlý čin bez trestu. Proměnil nohy zločinných žen v kořeny a jejich těla v kmeny a větve stále zmítané větrem. Tělo Orfeovo pohřbily Múzy, bohyně umění a moudrosti. Hlava, kterou bakchantky Orfeovi urvaly, plula s lyrou na vlnách řeky Hebru a doplula do moře až na ostrov Lesbos. Od té doby zpívali i slavíci na ostrově krásněji než jinde a ostrov rodil slavné pěvce. I nejslavnější řecká básnířka Sapfó se tam narodila. Orfeova lyra plující po řece ještě potichu zněla a mrtvá hlava naposledy tiše zpívala. Vlny a břehy opakovaly její tichý zpěv.
Podnes zpívají řeky, co si zapamatovaly z písně mrtvého Orfea.
Celý text si můžete stáhnout a vytisknout jako PDF soubor
nebo poslouchat a stáhnout jako audio soubor MP3
Vydejte se ve stopách Orfeových hledat Euridiku. Nejprve vaše kroky povedou k řece Styx (na úvodní souřadnice). Tam umlčte svým zpěvem Kerbera a pokuste se obměkčit srdce Charónovo. Pokud se vám to povede, jděte hledat hustý háj v němž Orfeus zpíval své žalostné písně a kde zdivočelé bakchantky ukončily jeho život. A vaše pouť pak skončí, stejně jako hlava Orfeova, u řeky. Tam chvilku poslouchejte její tichý zpěv, poslední píseň Orfeovu. Nejen tato říčka, ale všechny na celém světě zpívají své písně na Orfeovu památku.