Byl jednou jeden vodník a jmenoval se Třebílek. Žil u malého rybníčku ve vesničce v podhůří Krkonoš už od nepaměti. Podle doložených zpráv prvních osadníků ho tady pravidelně vídali už v roce 1238. Jeho rybníček vlastně nebyl ani rybník, byla to spíš taková loužička. Právě taková, jako se udělá po větším dešti na lesní cestě. Neměl tam dokonce ani žádné pořádné ryby. Jeho loužička byla tak malinká, že se do ní vešel už jenom s rybičkou, které něžně říkal „ty moje Čudlinko“. A aby toho nebylo málo, jednoho dne mu jeho loužičku dokonce vybetonovali hasiči, že prý tam má moc bláta a málo vody. Zkrátka, Třebílek byl takové všední stvořeníčko, kterých je všude habaděj. S Čudlinkou si často povídal po vodnicku o tom jak by se měli, kdyby jejich nádrž byla tak obrovská jako rybník u Třeboně – no ano, ano - právě ten jako má jeho vzdálený strýček z jižních Čech. Ale kde by se v Třebihošti vzal pořádný rybník! Vždyť je to vesnička na úpatí kopečka a rovinku abys tady pohledal …
Přesně takové chmurné myšlenky mu kolovaly hlavou i v ten den, kdy začaly prázdniny. A jak tak seděl na svojí vrbičce nad svojí loužičko-nádrží a snil s Čudlinkou o báječném velkém rybníku a o tom jak by o něm a jeho krásném maxi rybníku s obdivem mluvili všichni vodníci v Čechách, tak právě v tom okamžiku dostal nápad. Ale nebyl to jen tak nějaký nápad, byl to nápad doslova revoluční! Napadlo ho, že stát se známým a obdivovaným může i v Podkrkonoší, i v malé loužičce na kopci, i bez království plného vousatých sumců a zubatých štik! Myšlenka to byla docela prostá – stačí, když svoje vodnické kamarády zaujme vyprávěním svých neobyčejných dobrodružství, která prožije během prázdnin. A mám vyhráno – říkal si spokojeně a odebral se do postýlky ze žabince.
Jenže čas běžel - nejdřív den, pak týden a najednou byl měsíc pryč a Třebílek stále neprožil žádné úžasné dobrodružství, o kterém by mohl vyprávět, natož aby se o něm pověsti šířily samy! A tak zase sedí na té svojí vrbičce a stěžuje si Čudlince: „Jaké dobrodružství potkám? Vždyť tady dávají lišky dobrou noc. Poraď mi prosím, co mám dělat.“ A ona na to: „Ty Třebílku, a co kdyby ses poohlédnul po nějakých nápadech v našem vodnickém internetu?“
… Počkejte, cože? Že jste ještě neslyšeli o vodnickém internetu? No to je náramná vymoženost - to byste koukali! To si vodník sedne na té straně, co odtéká voda z rybníčku a poslouchá, co mu probublá. A to víte, že voda toho ví! Ona přece teče z jeho rybníčku do potůčku, říčky, řeky a přes veletok až do moře a oceánu. A těch drbů co po cestě nasbírá! A jaká by to byla zábava, kdyby se nemohla svěřit. No a právě toho využívají vodníci po celém světě, aby se dozvěděli to, co je právě zajímá. Tak tomu vodníci říkají internet, i když je to vlastně taková šeptanda. Tak a teď honem zpátky k Třebílkovi a Čudlince, aby nám něco neuteklo …
Třebílek nemeškal už ani chviličku, přisedl na větší kamínek na straně k „internetu“ a našpicoval ouška. Poslouchá a poslouchá, ladí z Čech do Španělska, ze Španělska do Austrálie, z Austrálie do Kolumbie. Poposedává jak už má zadeček celý otlačený a říká si: „Nic, dočista nic. Byl to takový dobrý nápad, ale nakonec z toho nebude vůbec nic.“ A v tom to zaslechl! Znělo to dočista slabounce, z velké dálky. Bylo to jako praskání takových těch malinkatých bublinek, co jsou v každé limonádě. Tak ještě trošku přiladil a tu to máme, z USA to bylo. Už to slyší, jako kdyby mluvil strejda vedle z Dehtova.
„… to je přece takový poklad, který tam dáte a pak jenom čekáte, až ho někdo přijde najít…“
Poklad? Jaký poklad? Nerozumí ani trošku, a tak poslouchá dál.
„… tomu pokladu se říká keška. Schová se to, napíše kde asi, a pak …“
Poslouchal dlouho a dělal si poznámky. Padla už hluboká noc, když věděl přesně, co a jak má udělat. To už i Čudlinka spala hlubokým spánkem a on se nemohl dočkat, až jí bude vyprávět všechno, co se ve světě dozvěděl a jak na to, aby už nebyla jeho loužička tou poslední z posledních. Byl tak vzrušený, že ten den ani neusnul. Chodil po své loužičko-nádrži sem a tam, ale už to nevydržel. Hned jak nad Horkou vykoukl první paprsek, vzbudil Čudlinku a všechno na ní začal překotně chrlit. Jenže ona nejdřív nic neslyšela. Byla stále rozespalá, až se jí z toho k sobě lepily šupiny. Chvilku strnule civěla před sebe, pak dlouze zívla, potom se protáhla a nakonec se úplně probrala. Třebílek musel sice všechno opakovat, ale hned jak skončil - debatovali, vymýšleli, hádali se. Nakonec se shodli, co dělat. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Postupovali podle návodu z internetu a společnými silami schovali u své loužičky tajuplný poklad jménem keška.
A víte, jak to dopadlo? Třebílkův sen se splnil. Od té doby k jeho nádrži skutečně proudí davy zvědavců a pátrají po pokladu. Zkusíte ho také najít?
Vzkaz od Třebílka pro všechny nevěřící Tomáše:
"JSEM OPRAVDU TADY A HLÍDÁM KAŽDÝ VÁŠ KROK. VŠECHNO VIDÍM, CHOVEJTE SE SLUŠNĚ. :-)"
Vzkaz od Třebílka číslo dvě:
"MUSEL JSEM NAJÍT LEPŠÍ MÍSTEČKO V BLÍZKÉM OKOLÍ SOUŘADNIC, PROTOŽE PŮVODNÍ NEODOLALO NÁJEZDU MUDLŮ"