Marobudova hrobka Mystery Cache

Šlovický vrch, záhadný svědek dávné minulosti. Podaří se vám odhalit jeho tajemství?

Ahoj! Jsem Joe Tramp a baví mě historie. Zejména ta starší, která nechává spoustu volného prostoru vlastním představám a nápadům. Přijměte proto pozvání do jedné takové fantazie, do doby na přelomu letopočtu.
This multi-mystery cache is about 4km (2.5 miles) long including the way back to the parking lot, yet it requires at least 3 hours. Ciphers need no language skills, but all hints as well as descriptions are in Czech, therefore if you are interested, do not hesitate and feel free to contact me in advance.
Dieser Multi-Mystery Cache ist 4 km lang (einschließlich des Rückganges zum Parkplatz), doch beansprucht mindestens 3 Stunden. Alle Chiffren sind ohne Sprachkenntnisse lösbar, doch Hints sowie Schilderungen sind nur im Tschechischen. Ob Sie also diesen Cache genießen möchten, wenden Sie sich an mich im Voraus.

Cache

Zřejmě jste již slyšeli o markomanském králi Marobudovi, prvním doloženém vládci na území Čech (podrobnosti najdete níže). Čím významnější osobnost, tím honosnější hrob. To platilo i u Germánů a Marobud určitě nechtěl být výjimkou. Zajisté uvažoval o velkolepé hrobce nadité poklady, které ho měly provázet do záhrobí. Jenže taková stavba nějakou dobu trvá. V době, kdy Marobud opouštěl Čechy, mu mohlo být přes 50 let, což překračovalo průměrný věk, kterého se tehdejší Markomané dožívali. Nejvyšší čas začít stavět. Tuto teorii lze podpořit i vzrůstajícím odporem proti němu. Proč byl po 20 let uctívaný a respektovaný a najednou se od něj začal odvracet jeden kmen za druhým? Nemohly být důvodem zvýšené daně, z nichž se začalo budovat monumentální stavební dílo?

Předpokládejme, že ano. Kde byste si nechali postavit hrobku vy? Určitě ne v relativně přelidněné oblasti středních a severních Čech, kde by ji hned někdo vykradl (buďme realisté…). Místo muselo být chráněno před nepřátelskými kmeny (ideální jsou hory), dále od centra civilizace, ale zároveň bychom v okolí měli nalézt nějaké stopy po obývání dostatečnou pracovní silou. Při pohledu na obrázek osídlení z té doby (viz níže) se jako odpovídající jeví oblast v jižních Čechách, která však byla na kupecké stezce, v Českém ráji, kde ale hrozili Gótové (navíc příliš blízko centru říše), v Podkrušnohoří, kudy ale pravděpodobně vedla hlavní kupecká stezka směrem k Rýnu, a konečně Plzeňsko. To se zdá být strategicky dokonalé: ohraničené vysokými kopci, velmi řídce osídlené a daleko od všech nepřátelských kmenů, které by případně hrobku chtěli znesvětit.

Naprostá většina kopců v okolí Plzně ale již prošla archeologickým výzkumem, a ten … neobjevil prakticky nic. Výběr se proto zužuje na těch pár zbylých, neprobádaných. A jedním z nich je Šlovický vrch u Dobřan… Snad jen náhodou byly v obci nedávno nalezeny stopy markomanského ležení (viz zde). Jediný, kdo se o průzkum této oblasti pokusil, byl amatérský archeolog, entomolog a paleobotanik Josef Krůta, v jehož deníku se dochovala zmínka o nálezu jakési mramorové stély římského typu, která by se měla ukrývat někde na souřadnicích N 49°39.749, E 13°18.803 (waypoint ST1).

Teď ještě pár upozornění, než se vypravíte do terénu. Ono totiž není nad to, objevit se někde nepřipraven:

A věděli jste, že Uran je třetí největší planetou sluneční soustavy, čárka nad písmenem násobí římské číslo tisícem a základní jednotkou vzdálenosti byl pes (stopa) = 30 cm? Ne? Tak teď už to víte…

To jest ode mne vše. Pokud byste měli další dotazy, nebojte se napsat. Jinak přeju spoustu zážitků a hezký lov.

Šlovický vrch

Šlovický vrch (431 m n. m.) vznikl asi před 660 mil. let během tzv. kadomského vrásnění. Stejně jako řada dalších oblastí proterozoického barrandienu je i on pozůstatkem hlubokomořské magmatické činnosti a tvoří ho především čedič a spilit, přes vrchol se pak táhne úzký pruh silicitu. Strategická lokace a zajímavé složení (okolí Dobřan je jinak tvořeno převážně pískovci, slepenci a jinými sedimenty) předjímají vhodné místo pravěkého osídlení, leč k archeologickému průzkumu dosud nedošlo.

Opuštěný stěnový lom v jižním cípu Šlovického vrchu je Českou geologickou službou veden jako významná geologická lokalita č. 1489 Dobřany - lom. V současnosti je však tato spilitová stěna o rozměrech 40 x 10 m ve velmi špatném stavu, přístupovou cestu navíc hyzdí množství odpadu.

Historie

První vyobrazení Šlovického vrchu se mi podařilo nalézt na Müllerově mapě Čech z r. 1720. Jak naznačují další kartografická díla, právě v 18. století začalo odlesňování dříve hustě porostlého území (snad v důsledku rozvoje zemědělství) a vojenská mapování 19. století již zachycují vrch prakticky v dnešní podobě, tj. o holém jižním úbočí. Těsně pod vrcholem býval prudký sráz se skalními výchozy, na mírnějších stráních byla obecní pastvina, opodál byl sad a kolem pole. Asi 300 m východně od výchozích souřadnic, tehdy v kaňonovitém údolí, stávala cihelna.

Ihned II. světové válce získala Šlovický vrch armáda, která ho využívala k nácviku taktiky a jako řidičské cvičiště pro pásovou techniku (tankodrom). U zdaleka viditelné hlásky, jediné výraznější stopě po vojenské přítomnosti, jsou dosud patrné betonové základy pro odpalování raket na dopadovou plochu na Vysoké (v příslušný den střelby byla zastavena doprava na silnici mezi těmito kopci). Kromě vojáků využívaly část vrchu i motorkáři, na svahu pod hláskou (směrem k městu) měly motokrosovou dráhu, kde se jezdily populární závody od konce 40. do 70. let minulého století. Zvláště v 50. letech byla tato oblast oblíbeným cílem vycházek místních obyvatel, což na druhou stranu zahájilo pustnutí Martinské stěny (viz Kaple na Kamínku), kam se chodilo v meziválečném období.

Po sametové revoluci a zrušení dobřanských kasáren nebylo jasné, co se Šlovickým vrchem dál. R. 1998 se zde začala jezdit proslulá "24hodinovka", nejtěžší offroadový závod svého druhu v Evropě, ale jinak zůstávala tato oblast nevyužita. 15. května 2001 byla Stavebním úřadem v Dobřanech na východní části kopce povolena stavba úložiště přebytečné zeminy z výstavby komunikací, jehož správou byla pověřena společnost Dálniční stavby Praha. Tím dochází k ohrožení zdejší biodeverzity. Proto bylo dohodnuto, že smlouva nebude prodloužena a navážení zeminy bude ukončeno v polovině roku 2017 parkovou úpravou a zřízením vyhlídkové plošiny na vrcholu Šlovického vrchu. V návaznosti na to zde město chystá cyklostezku spojující město, Vartov (u dálničního mostu přes Radbuzu) i Šlovice, k tomu by zde měla vzniknout naučná stezka a snad i ohrada pro chov ovcí a koz, které by měly přirozeně udržovat současnou "českou savanu" (viz dále).

Fauna a flóra

Vojenské využití Šlovického vrchu mělo, stejně jako v jiných oblastech, pozitivní vliv na zdejší biotop, jehož druhová pestrost výrazně převyšuje nejen okolní prostředí, ale i obdobné biotopy Plzeňského kraje. Dle nedávných průzkumů je jediným druhově rozmanitějším újezdem ten u Stříbra, jenž je však dvakrát rozlehlejší. V tomto ohledu konkuruje Šlovický vrch dokonce přírodním rezervacím, které ale často těží ze specifických podmínek daného území, zatímco zde jde jen o důsledek zvláštního využití v podobě vojenského cvičiště!

Většinu plochy bývalého vojenského újezdu tvoří rozptýlené křoviny (48 %) a rumištní byliny (32 %), které snáze přivykají chudé půdě a častým zásahům člověka, ať již v podobě průjezdu tanků či offroadových automobilů.

Jiří Koptík zde při průzkumu r. 2009 na ploše 47 ha napočítal na 232 druhů rostlin (např. Stříbro = 251 druhů na 108 ha, Domažlice = 209 druhů na 76 ha), z nichž devět je ohroženo a zapsáno v červené knize. K nejvzácnějším patří kriticky ohrožený hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia), jehlice plazivá (Ononis repens) a bělolist rolní (Filago arvensis). Tyto vzácné druhy jsou samozřejmě značně roztroušené (i když zrovna hrachor pokrývá rozsáhlé plochy na jihovýchodě areálu), nejrozšířenější je trnka obecná (Prunus spinosa, pokryvnost území 22,84 %), následovaná ovsíkem vyvýšeným pravým (Arrhenatherum elatius, 8,56 %) a růží šípkovou (Rosa canina, 7,5 %).

Roztroušená vegetace křovin, bylin a trav podporuje diverzitu hmyzích společenstev, ať již kobylek, sarančat či motýlů, jichž zde bylo pozorováno 47 druhů, z toho čtyř ohrožených. Nejčetnější je okáč luční (Maniola jurtina), následovaný běláskem řepovým (Pieris rapae) i řepkovým (P. rapi), okáčem prosíčkovým (Aphantopus hyperantus), babočkou bodlákovou (Vanessa cardui), vřetenuškou kozincovou (Zygaena loti) či modráskem vikvicovým (Polyomnatus coridon), můžete zde ale zahlédnout i ohroženého ostruháčka kapinicového (Satyrium acaciae), modráska jetelového (Polyomnatus bellargus) či soumračníka slézového (Carcharodus alceae).

Díky hojnosti hmyzu se zde daří řadě ptáků, mezi časté druhy patří např. kos černý (Turdus merula), pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), strnad obecný (Emberiza citrinella) či zvonek zelený (Carduelis chloris), z ohrožených druhů zde můžete spatřit především ťuhýka obecného (Lanius collurio) a slavíka obecného (Luscinia megarhynchos).

Rozježděné cesty umožňují rozvoj fauny tůní a mokřadů, žije zde např. kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), listonoh letní (Triops cancriformis) či žábronožka letní (Branchipus schaefferi).

Šlovický vrch je zkrátka jedno velké přírodní bohatství. A to je třeba chránit! Jenže jak? Nezbytným předpokladem je zastavení zavážení areálu zeminou. A co dál? Asi nejlépe to popsal Jiří Koptík: "Šlovický vrch […] je opravdu mimořádné území, řekl bych, že na Plzeňsku z biologického hlediska jedno z nejvýznamnějších. […] Ona biologická rozmanitost se zde zachovala jen díky tomu, že zde jezdily tanky, které narušovaly drn, obnažovaly skalní podklad, vyjížděly louže a tůně, zabraňovaly šíření dřevin apod. Dnes proto řešíme, co s tím, když zde tanky již nejsou – území silně zarůstá a řada ohrožených živočichů je na pokraji vymizení. Sice zde jezdí alespoň ty offroady, které udržují bezprostřední okolí cest a tůně, ale nejlepší by bylo znovu to pořádně rozjezdit tanky."

Prozatím funguje dohoda s několika nadšenci, kteří si sem dvakrát za rok přijedou zajezdit na bojových vozidlech pěchoty (BVP), k tomu došlo k výraznému prořezu křovin a snad zde vznikne výše zmíněná ohrada s ovcemi a kozami. Cílem je uchovat zvláštní společenství slunných suchých půd s vysychajícími tůněmi, které dnes najdeme téměř výhradně v bývalých vojenských prostorech, kde ale postupně zarůstají křovinami. Díky přijatým opatřením se zde začalo dařit listonohům, žábronoškám, ale i kuňce žlutobřiché, díky níž se oblast zhruba odpovídající zvýrazněné ploše na obrásku areálu vojenského cvičiště stane k 1. 1. 2016 součástí projektu NATURA 2000.

Zdroje

Na tomto místě bych chtěl poděkovat Mgr. Jiřímu Koptíkovi z Institutu aplikované biologie DAPHNE ČR, bez jehož pomoci by tento listing nemohl vzniknout.

BIRNER, Z. et al. Plzeňsko a Brdy. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1961.
HRDONKA, V. Rozhovor s Jiřím Koptíkem. Dobřanské listy, prosinec 2011, s. 4-5.
KOPTÍK, J. Floristický a vegetační průzkum šesti opuštěných vojenských výcvikových prostorů v západních Čechách. Erica, 2011, č. 18, s. 49-82.
MAŠEK, J. et al. Dobřany - lom. Česká geologická služba, aktualizace 2012. Dostupné online.
VRBA, P. et al. Opuštěné vojenské prostory jako významná refugia motýlí fauny. Živa, září 2012, s. 251-254.

Marobud a jeho doba

Posledními předchůdci Germánů na našem území byl keltský kmen Bójů. Důvod jejich odchodu je dodnes nejasný, zatímco dle Tacitovy Germánie byli vyhnáni Markomany, dnešní archeologové se kloní k názoru, že většina Bójů odešla již v polovině 1. století př. n. l., tj. ještě před příchodem Markomanů, do Norika, aby zde po boku Římanů bojovala s Dáky.

První Germáni pronikali do severních Čech ještě za Keltů, šlo ale jen o malé skupiny. K větší migraci došlo až ve 30. letech 1. století př. n. l., kdy se u nás usídlil kmen Hermundurů. Ti brzy splynuli s Markomany (rovněž polabskými Germány), které na naše území krátce před přelomem letopočtu přivedl Marobud, jehož se týká tato keš.

Marobud

Jméno Marobud (též Marbod, Marobod, Maroboduus) vychází z keltského Maroboduos, "v boji slavný". Narodil se asi mezi lety 35 a 30 př. n. l. v rodině významného germánského knížete. Kolem deseti let se dostal do Říma, ať již jako host, zajatec, vyhnanec či v jiné pozici. Císař Augustus tehdy nechával vybrané mladé muže z rodů barbarských vládců vychovávat v římské kultuře a ideologii, aby mohli sloužit jako účinný nástroj římské zahraniční politiky. Jeho vzdělání se ujal nejznamenitější filolog a učitel tehdejšího Říma Marcus Verrius Flaccus, který učil kromě potomků barbarských králů i děti císařské rodiny. Marobud se naučil čtení, psaní, ale i estetice, rétorice a především politicko-organizačnímu a vojenskému umění.

V Římě pobyl deset až patnáct let a kolem r. 9 př. n. l. byl zřejmě Římany dosazen do čela svého kmene Markomanů v Durynsku. Nehodlal se však smířit s rolí klientského krále a někdy před zlomem letopočtu (snad 6 př. n. l.) vyvedl Markomany, ale i jiné menší kmeny (např. Marsingy) do Boiohaema, dnešních Čech.

Čechy skýtaly Marobudovi ideální útočiště chráněné před Římany, ale současně oplývající úrodnou půdou a nalezišti železné rudy. Po víceméně mírovém příchodu následovalo porobení sousedů (slezských Lugiů, polských Gótů, polabských Hermundurů, přistěhovalých Langobardů a dalších kmenů, dočasně snad i slovenských Kvádů), ať již smlouvami, či bojem. Marobud tak získal pod kontrolu poměrně rozsáhlé území ohraničené Dunajem (resp. Norickým královstvím, nárazníkovým klientským státem Římanů), Šumavou, Krušnými horami, Labem, Baltem, Vislou a Malými Karpaty. Samotné Čechy, centrum říše, tehdy obývalo kolem 600 000 Germánů, celou říši pak kolem jednoho milionu. Hlavním městem se stalo Marobudum, z něhož udržoval intenzivní diplomatické i obchodní kontakty s Římskou říší.

K udržení takto rozsáhlého a především různorodého území potřeboval silnou armádu. Velleius Paterculus, účastník Tiberiovi výpravy proti Marobudově říši, se zmiňuje o 74 000 bojovníků, z toho 4000 jezdců, kteří byli vyzbrojeni a vycvičeni po římském způsobu. (Pro srovnání: armáda raných Přemyslovců zřídkakdy dosáhla několika tisíc.) Takováto síla však zneklidňovala představitele Římské říše, kteří se rozhodli jednat.

Na jaře roku 6 n. l. zahájili Římané tažení. Z Carnunta (v dolním Rakousku) vyrazilo 5 ilyrských a 2 vindelické legie pod vedením Tiberia, západní expediční sbor se zformoval v Mongotiaku (dnešní Mohuč) pod vedením místodržícího Germánie Sentia Saturnina. Celkem se tažení zúčastnilo 12 legií (z celkových 28), tj. asi 120 000 bojovníků, u většiny legií šlo často ale jen o auxiliární (pomocné) jednotky. I tak to byla ohromná síla, které by po spojení obou sborů Marobud zřejmě neodolal. Ke spojení, ať již bylo plánováno v Čechách, Horních Rakousích či Bavorsku, však nedošlo. Když byly sbory pouhých 5 denních pochodů od nepřátelských pozic (tj. asi 100 km), donesla se k jejich vůdcům zpráva o rozsáhlém povstání v Panonii - a veškeré jednotky se stáhly. Výsledkem následného vyjednávání mezi Marobudem a Tiberiem byla římsko-markomanská smlouva (uzavřená ještě r. 6), v níž byl Marobud označen za "krále a přítele římského národa", za což dostával pravidelný tribut. (Nebyla to však smlouva v pravém slova smyslu, tak o ní hovořil jen Arminius v rámci své protimarobudovské propagandy. Ve skutečnosti šlo spíše o vyjádření "přátelství", z něhož de iure nevyplývala žádná práva ani povinnosti.)

R. 9 došlo kvůli tyranské vládě místodržícího Publia Quinctilia Vara k velkému povstání Germánů pod vedením cheruského knížete Arminia (ačkoli velel jedné římské auxiliární jednotce v tažení proti Marobudovi). Ten v září vlákal 3 Varovy legie (na 30 000 mužů) do bažin Teutoburského lesa, 16 km od dnešního Osnabrücku, kde na ně zaútočil. Zachránilo se jen několik stovek Římanů, především jezdců, sám Varus spáchal sebevraždu. Jeho hlavu pak poslal Arminius Marobudovi s žádostí o podporu povstání; ostatně dle archeologických nálezů se bitvy zúčastnila i markomanská jednotka. Marobud ale předvídal krutou pomstu Římanů a tento „dar“ poslal Tiberiovi do Říma k důstojnému pohřbu. Ve stejném roce (9 n. l.) Římané potlačili panonské povstání a obrátili se na Marobuda s žádostí o pomoc v boji proti Arminiovi, ale ten i tentokrát zachoval neutralitu.

K římské pomstě došlo r. 13 (i když šlo spíše o "zabavení" legionářů po nedávné vzpouře). Germanicus (syn Drusa) nejdříve porazil Chatty a zpustošil jejich hlavní město Mattium, o dva roky později dorazil na bojiště v Teutoburském lese a r. 16 svedl u Vezery rozhodující bitvu s rozpolcenými Cherusky (Segestes se chtěl poddat Římu, naopak Arminius chtěl vytrvat), jež vešla do historie jako Bitva na pláni Idistaviso. Arminius unikl jen se štěstím, germánské kmeny byly rozvrácené a tím byla ukončena tzv. třicetiletá válka (14 př. n. l. – 16 n. l.), kterou započal Tiberius, úspěšně rozvinul Drusus a dokončil Germanicus. Začalo období diplomacie namířené předevší proti mocné Marobudově říši.

Po stáhnutí Římanů z oblasti mezi Rýnem a Labem se sem začali stěhovat Germáni z pravého (tj. Marobudova) břehu Labe, což jen zvyšovalo pnutí mezi Arminiem a Marobudem, podporované i z římské strany. Arminiovi se podařilo získat na svou stranu Semnony a Langobardy, Marobud naopak Arminiova příbuzného Inguiomera (dle něj byl Arminius zaslepen úspěchy a převládala u něj ješitnost a ctižádost). Vyrovnané síly se střetly r. 17. Zvítězila obě levá křídla, Marobud se však odhodlal k přeskupení sil. To si někteří špatně vyložili jako ústup a Marobuda opustili Hermunduři a Gótové.

Oslabený Marobud se stáhl do nitra Čech. Snad ještě před bitvou se od něj odtrhl velmož Katvalda, jenž se spojil s Góty, podplatil místní markomanské velmože a vtrhl do Marobudovy rezidence, kterou vyplenil (19 n. l.). Marobud i s družinou uprchl, v Noriku překročil Dunaj a oficiálně stále jako rovnocenný partner římského císaře požádal Tiberia o pomoc. Ten mu "pouze" poskytl azyl v Ravenně, tehdy významném jaderském přístavu, a to s osobním přáním, aby se v novém místě cítil dobře.

I v Ravenně byl Marobud zajisté dobře informován o dění v Germánii, do dějin však již tento "tělem mohutný, rodem šlechtic, chrabré mysli, barbar více svým původem než rozumem" (jak jej popsal Velleius Paterculus) nezasáhl a na přelomu let 37/38 n. l., necelý rok po Tiberiovi, zde zemřel. Jeho hrob není znám, dle písemných pramenů byl snad pochován přímo v Ravenně.

Život v Marobudově říši

Základem Marobudovy říše byla armáda a organizovaný správní systém. Nejvýznamnější postavení měli členové Marobudovy družiny, rada starších a lidové shromáždění, v němž se scházeli bojeschopní muži kmene (u Marobuda spíše zástupci rodů), přičemž rozhodovala jen síla argumentů a souhlas se vyjadřoval intenzitou hluku. Kmenový svaz se členil na jednotlivé kmeny a dále na župy (pagus, po 10 až 20 osadách, tj. 500 až 1000 obyvatel).

Centrum říše s největší hustotou osídlení se táhlo od Kladna přes Prahu až po Kolín. V této oblasti se zřejmě také nacházelo Marobudum, hlavní město říše (snad Třebusice či Pičhora u Dobřichova). Markomani stavěli osady u vodních toků na jižních a jihovýchodních úbočích kopců. Běžné vesnice měli 8 až 10 domů a asi 50 obyvatel. Vedle obytných budov byly dosud objeveny i sýpky, zásobní jámy, pece, sušárny, ohrady, stáje, studně apod. (zpravidla kůlové nadzemní konstrukce).

Markomanské obytné domy (pro jednu rodinu o 3 až 5 jedincích) byly více zahloubené a ke vstupu se využívaly dřevěné schody či žebřík, sedlová střecha byla pokryta slámou či drny. Stěny z kůlů proplétaných slabší kulatinou či pruty byly vyplněny mazanicí. Vchod, obvykle orientovaný na jih, byl chráněn krytým vstupem. Podlaha z udusané hlíny měla 10 až 30 m² (v průměru 15 m²), z čehož čtvrtinu tvořilo dřevěné lože. Ohniště uvnitř domu není přesvědčivě doloženo. Základním materiálem bylo dřevo (především buk a borovice), přestože neznali pilu.

Markomané se věnovali předení a tkaní látek, hrnčířství (v jednoduchých jámových pecích), koželužství a kožedělné výrobě, obecně však na nižší úrovni než keltští Bójové. Ve středních a severozápadních Čechách byly odkryty četné hutnické dílny (např. Ořech u Prahy), překvapivě ale žádné kovářské. Pěstovali pšenici, proso a ječmen, chovali prasata, ovce, kozy a lovili divokou zvěř (hlavně jeleny a srnce). Z kostí a parohů tvořily jehlice, hřebeny, šídla apod. Živili se hlavně masem, dále sýry, pšeničnými plackami, kašemi a nekvašeným chlebem. Z picích rohů pili vodu, mléko, odvary z různých bylin, ale i alkoholické nápoje (hlavně kvasnicové pivo, velmi vzácně víno). V oblibě měli hry, častým nálezem jsou kostěné hrací kostky.

Markomanští muži nosili lněné kalhoty, dlouhé košile či haleny, příp. krátké tuniky, u významnějších jedinců vše překrýval plášť se sponou/jehlicí. Ženy nosily řasené suknice, haleny či lněná roucha; vrchní šat byl bez rukávů, často obnažoval ramena i stehna. Bohatší ženy se zkrášlovaly skleněnými a jantarovými korály, drahými prsteny a náramky. V zimě vše u obou pohlaví doplňovaly kožešiny. Na nohou nosili kožené boty, v létě chodili bosí. Ženy měly prosté rozpuštěné vlasy, muži si je vázaly do tzv. svébského uzlu (viz první obrázek Marobuda). O významném postavení vypovídal dlouhý plnovous.

Na Marobudově dvoře působila řada římských obchodníků pod ius commercii, což zřejmě znamenalo ochranu, snad i vynětí z daní. Obdobnou výhodu pak pravděpodobně měli i markomanští obchodníci na římském území. Z Itálie se dovážely bronzové nádoby (kotle, vědra, konvice, pánve, cedníky, naběračky atd.), součásti oděvů (spony, opasky atd.) a potraviny. Opačným směrem proudily zejména kůže, kožešiny, vosk, pryskyřice, med a ženské vlasy. Hlavní obchodní cesty vedly přes vyšebrodský průsmyk podél Vltavy a přes Carnuntum po jantarové stezce.

Germáni neměli jednotnou výzbroj a nepoužívali pancíře. Nejdůležitější bylo kopí a štít se železným/bronzovým kováním po stranách a kuželovitou puklicí uprostřed. Významnější bojovníci disponovali jedno či dvojsečným mečem, občas i gladiem (krátký římský meč). Vzácně používali oštěpy a luky. Jednotky byly především pěší, ale častým nálezem jsou i koňské postroje.

Markomanští muži se dožívali v průměru 45 let, ženy 43,5 roku. Pohřbívali téměř výhradně žárově, výjimečné jsou kostrové hroby (zřejmě cizinci či příslušníci jiného náboženství, vždy izolované hroby). Hlavními zdroji informací jsou velká naleziště v Dobřichově (vzniklo za Marobuda) a Třebusice (na 800 hrobů, část z nich ještě před Marobudem). Víra v posmrtný život přikazovala vybavit nebožtíka vším, co potřeboval a používal ve světě živých. Na hranici s ním tak končily bronzové a stříbrné nádoby, kování, spony, přezky, zlaté prsteny a závěsky, meče, kopí, oštěpy, štíty, nože, břitvy, jehly, brousky, přesleny, hrací kameny, zrcadla atd. Na Pičhoře byl dokonce nalezen zlomek schránky na pečetě římského původu (snad doklad korespondence mezi Marobudem a Římem). Před pohřbem byly větší předměty (např. meče) často deformovány, aby se vešly do urny. Kvůli žehu se pak do dnešních dob dochovaly dary zpravidla poničené či slité. Vzácností nejsou prázdné hroby, zřejmě určené padlým bojovníkům, jejichž těla zůstávala na bojišti.

Další osudy

Katvalda nebyl silnou osobností jako Marobud, nezískal na svou stranu Góty, Langobardy, ale ani Markomany a brzy (asi 20 n. l.) byl sesazen hermundurským knížetem Vibiliem, který však v Čechách nevládl. Také Katvalda skončil v azylu, a to ve městě Forum Iulium (dnešní Fréjus v Provence).

Družina několika desítek věrných Markomanů s rodinami, kteří nesměli následovat Marobuda do Itálie, byla vykázána mezi Moravu a Váh. Za krále jim byl dosazen kvádský Vannius, jehož inaugurací (19/20 n. l.) vzniklo první klientské území Říma na sever od Dunaje. Vannius zde vládl až do r. 50, kdy skončil v římském azylu, a to v Panonii.

Arminius díky své spontánnosti a rozhodnosti dokázal zprvu získávat germánská knížata na svou stranu, i ti si ale začali všímat jeho zaslepenosti mocí, unáhlenosti a křivosti. Nakonec byl zavražděn nejbližšími příbuznými již r. 21. O nenávisti k němu svědčí i zmínka o chattském náčelníku Adgandestriovi, který se sám nabídl Římanům, že Arminia otráví. (Auru velkého a především veskrze kladného hrdiny mu dali až němečtí romantici, kteří v něm viděli zakladatele německého národa.)

Význam Čech na dlouho poklesl, až do doby markomanských válek za Marka Aurelia, kdy Markomanům vládl král Ballomar. Ale o tom třeba zase někdy příště…

Hlavní zdroje

Zde bych chtěl varovat před možnými faktickými chybami v tomto textu, a to i přes snahu, kterou jsem ověřování věnoval. Vycházel jsem z knihy E. Droberjara, která ale spoléhá na řadu již dávno překonaných pramenů a dopouští se tak řady omylů. Namátkou uvedu některé:

BURSÁK, D. Pohřbívání u Germánů v době římské v Čechách. Seminární práce. Praha: Univerzita Karlova, 2009.
DROBERJAR, E. Příběh o Marobudovi a jeho říši. Praha: SET Out, 2000.
PITTS, L. F. Relations between Rome and the German 'Kings' on the Middle Danube in the First to Fourth Centuries A.D. The Journal of Roman Studies, 1989, č. 79, s. 45-58.
PLEINER, R. Pravěké dějiny Čech. Praha: Academia, 1978, s. 676-747.
SALAČ, V. 2000 let od římského vojenského tažení proti Marobudovi. Archeologické rozhledy, 2006, č. 58, s. 462-485.
TACITUS. Z dějin císařského Říma. Praha 1976, s. 329-364 (Germánie).