Zivotni ryba Traditional Cache

Moje životní ryba

 

Bylo to 3. srpna roku 1947, kdy pro mně nadešel den s velkým "D". Už od rána bylo cítit ve vzduchu takové zvláštní napětí a já se nemohl dočkat večera, kdy se Slávkem zasedneme pod Veletinami k rozsáhlé až 5 metrů hluboké tůni, o které jsme byli už dlouho přesvědčeni, že skrývá pořádného chlapáka. S blížícím se večerem stupňující dusno dávalo tušit, že přijde pořádná bouřka. Přesto jsme ani na okamžik neváhali a vyrazili za dalším sumčím dobrodružstvím. Už po cestě nás zastihne mírná dešťová přeháňka a dokonce několikrát zahlédneme tlumený záblesk přicházející bouřky od Javořiny. Dojeli jsme na místo v době, kdy už na hladinu dopadli těžké dešťové kapky. Naštěstí pro nás se bouřka přesunula směrem k Lopeníku, a tak jsme mohli klidně s našimi nástrahami zaplavat přes řeku na druhou stranu, aniž bychom se museli obávat zásahu bleskem. Netrvá nám to ani dvacet minut a čtyři těžké bambusové pruty byli upevněny ve vysokých vidlicích. Na hladině se pohybovali naše velké splávky s nastraženými půlkovými tloušti. Všechny sestavy jsme upevnili tenkými nitěmi uvázanými o keře na protějším břehu a umístili je do prostoru předpokládaného nočního lovení sumců. Roztáhli jsme se Slávkem velkou plachtu a uvázali ji mezi stromy, čímž nám vzniklo místo chráněné před deštěm pro nás dva i naší výbavu. Usedli jsme vedle sebe, zapálili si cigára a s nadějí očekávali sumčí záběr. Nenápadně přišla vlahá noční noc. Stále drobně pršelo a v dáli byla slyšet doznívající bouřka. Prostě ideální čas. Přesto se do jedenácté hodiny nic nedělo. Na hladině byl naprostý klid a ticho noční noci jsme rušili pouze my dva občasným hovorem. Ale i ten postupně slábnul a oba jsme se oddávali spíše vlastním myšlenkám a snění. Začal jsem poklimbávat a z polospánku mě vyrušil zřetelný hrkot jednoho z navijáků. Vyskočili jsme jako na povel a nejvyšší možnou rychlostí jsme mazali k prutům. Teprve v polovině cesty jsem jasně poznal zvuk mého roláku umístěného na nejvzdálenějším místě od našeho posedu. K prutu jsem doběhl právě ve chvíli, kdy se začal povážlivě ve vidlici naklánět nad hladinu. Na nic jsem nečekal, lapnul jsem prut a tvrdě přisekl. V ten moment mě velká síla táhla po namoklé trávě do vody. Naštěstí jsem se ještě stihl zapřít o vrbu rostoucí těsně u břehu! Pravou rukou jsem stále pevně svíral ohnutý bambusák a levou se snažil brzdit rolák. Zpočátku se mně to vůbec nedařilo a sumec si v pohodě vymotával další a další metry šňůry. Mezitím Slávek pohotově smotal zbývající pruty a s připraveným hákem se postavil za mě. Snažil se mě uklidnit dobře míněnými radami. Souboj trval už více než hodinu a sumec stále objížděl ve velkých kruzích celou obrovskou tůň. Postupně přece jenom jeho odpor slábl, a také okruhy byly čím dál tím menší. Zhruba za další půlhodinku se mi rybu pomalu dařilo vodit těsně kolem břehu a bylo patrné, že jí dochází síly. To už stál Slávek po pás ve vodě a když se unavený stařešina nechal přizvednout k hladině, zatnul mu hák do hřbetní části a volnou rukou zachytil za čelist. V ten okamžik už jsem na nic nečekal, odhodil jsem bambusák do keře a pak jsme spojenými silami vytáhli sumce na břeh. Teprve teď se mi, a myslím, že i Slávkovi, roztřepala kolena. Před námi na zemi ležel sumec, jakého jsme zatím nejenže neulovili, ale ani na vlastní oči ještě neviděli. Naměřili jsme mu pro nás  neuvěřitelných 179 cm! Doma jsme dravci navážili rovných 40 kg. To víte, takový úlovek způsobil hodně poprasku a slávy, a dokonce jsem se poprvé a také naposledy ve svém životě ocitl na stránkách místních novin.