Ahoj kačerky, kačeři, motačky, motáci, motadla, motovidla a všichni ostatní, kteří jste se svobodnou vůlí rozhodli projít od pramene k ústí Únětického potoka. A nebo jste se celou sérii rozhodli vyřešit úplně jinak a to je pak na Vás. Já osobně sérii Ve šlépějích mlynářského krajánka silně doporučuji jako pěší celodenní výlet od pramene k ústí (= od 1 do 20 kešky), pokud se rozhodnete jinak, velmi si některé odlovy zkomplikujete a s velkou pravděpodobností všechny poklady neodlovíte! Dále silně doporučuji nejít sám, ale ve skupině, občas se to může hodit. Všímejte si terénů, série jako celek není vhodná pro maminky s kočárky, malá děcka a fyzicky i psychicky slabší jedince (některé keše s kočárky i malými svišti odlovit jdou - ale je to kus od kusu). Sledujte atributy! Při logování a vracení kešek, prosím, nespěchejte, ale snažte se vše dát pěkně do pozic. Při zakládání jsem celou výpravu absolvoval v holinkách a bylo by hodně dobré, kdyby jste je měli taky. Nebudete litovat, slibuji! Některé keše suchou nohou nelze odlovit. A ještě poslední věc: nedoporučuji sérii lovit v noci, někdy by mohl být problém s odečtem indicie. Pojďte se na úvod seznámit s tím, do jehož role Vás v této sérii pasuji. S krajánkem!
Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.
V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál a mnohdy užívali i letní pohostinnosti přírody a jejich plodů. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.
Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci přicházeli do mlýna před večerem, někdy k obědu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Mívali dobrou výmluvnost, vtip a smysl pro humor. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.
Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí. Byli to putující pozorovatelé a zpravodajové a dostávali za dobrou informaci i odměnu. Své potřeby (prádlo a jiné osobní potřeby) nosili v ruksaku. Deku nosili zpravidla smotanou na zádech. Na hlavě nosili typickou placatou čepici. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.
Docela zajímavý je původ slova krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře. Obvykle se říká, že to pojmenování vzniklo z toho, že krajánci se toulali po kraji, po krajině, tedy světem. V časopise Naše řeč se ale před sedmdesáti lety psalo, že slovo vzniklo jinak. Že je to pražské slovo. V Praze na Vltavě totiž bývalo více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny zastavovaly práci, až nakonec mlel jen ten první, ten na kraji. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří se tedy jmenovali krajánci podle krajních mlýnů.
V minulých časech byli tak populární, že se dostali i do jedné písně: „Jednou přišel do mlejnice krajánek…” Text zde.
Zajímavá historka se traduje na Vysočině. Jednou si mlynář nechal od ševce ušít nové boty. Byly nádherné na pohled a on z nich měl velikou radost. Ty se budou panečku nosit. Ale když je natáhl na nohy, boty tolik tlačily, že je musel zase rychle sundat. V té době vypomáhal u nich na mlýně krajánek. Objevoval se tam každý rok v době vybírání brambor. Vypomohl, vydělal si pár peněz a zase zmizel. Krajánek mohl na mlynářových nových botách oči nechat. A jednou ráno, když se všichni ve mlýně probudili, koukají, krajánek pryč a boty taky pryč. Mlynář lamentoval, ale nenadělal nic. A za čas na milého krajánka zapomněl. Za rok zase přišel čas vybírání brambor. Ve mlýně měli plné ruce práce, kdo mohl, tak pomáhal. Vtom se ve dveřích objevil krajánek, v ruce mlynářovy boty a už z dálky volá. „Pane otče, nesu vám vaše boty. A pořádně jsem vám je rozšlápl, aby vás už netlačily.” Mlynářovi nezbylo, než se zasmát. Byl rád, že má své boty zpátky a krajánka k ruce.
Vyražte ve šlépějích mlynářského krajánka :-)
Na každé řece, říčce, potoku a pod mnohými rybníky stojí ještě mlýny. Byly jich u nás v republice tisíce. Když žně skončily, rozběhla se jejich kola a turbíny. Do zářiových mlh se už zpravidla neslo jejich monotónní klepání. V písničkách klepaly vesele. Ale ve skutečném životě, zvláště na malých mlýnech, legrace, jak ji traduje idylický obrázek mlýnů schoulených v údolích, už tolik nebylo.
Představa mlýna na potoce a mlýnské chasy vyprávějící si večer v šalandě strašidelné příběhy má pro dnešního člověka vůni pohádkového příběhu. Ve skutečnosti ale v době mletí, od podzimu do jara, se mlynář a zejména jeho chasa mnoho nevyspali, mlelo se často celou noc. V šalandě, kde sedláci čekali, až na ně přijde řada, se mastily karty, krajánci vyprávěli své příhody, také ve mlýnici bývalo někdy na krátkou dobu veselo. Jinak ale ve mlýně bylo dřiny, až to nebylo hezké.
Mlýny patřily do poloviny 20. století nedílně k české krajině a "pan otec" patřil k neopominutelným postavám tehdejší společnosti. Obecné povědomí o mlýnech a příběhů okolo nich, pozvolna a nenápadně upadá do zapomnění. Pojďte se proto projít a připomenout si dějiny...
Jak došlo k zániku malých mlýnů v Čechách?
Nejčastějším nepřítelem byla povodeň. Zvláště zjara strhávala vodní kola a mnohdy celý mlýn. Stejným nepřítelem mlynářů byl oheň. V mlýnici plné dřevěných mechanismů bývalo otevřené ohniště pod komínem, či alespoň osvětlovací krbeček a louče. Množství moučného prachu spolu s místy, kde docházelo k silnému tření dřevěných součástí, bylo zdrojem snadného vzniku požáru. Tímto způsobem vyhořelo mnoho českých mlýnů. K rušení mlýnů docházelo také změnou výroby, kterou přinášela specializace drobných výrobních odvětví. Menší vodní mlýny zanikaly i přirozeným způsobem z důvodu velké konkurence mezi jednotlivými mlynáři a v důsledku konkurence vznikajících velkých moderních válcových mlýnů. Smutnou kapitolou v oblasti mlynářství je období druhé světové války. Nařízením tehdejších úřadů byla zrušena řada mlýnů a mlynáři vězněni za černé mletí. Další násilné rušení mlýnů nastalo po únorových událostech roku 1948. Druhá polovina 20. století přinesla dovršení koncentrace výroby do velkokapacitních mlýnů. To přineslo definitivní zánik téměř všech drobných mlýnů.
Únětický potok
Únětický potok pramení nedaleko nynější severní hranice Hlavního města Prahy, na křídové Pražské tabuli, uprostřed obce Kněževes, ze studánky zvané Ouvalka. Jméno dostala od "ouvalu" v němž pramení. V dávných dobách se potok nazýval Vencovským, podle osady Vencov (dnes osada Černý Vůl). Jméno Vencov osada údajně získala na počest sv. Václava, který tudy jezdíval se svojí družinou z Levého Hradce na Budeč a zde na lesním palouku odpočíval.
Později se potok nazýval Stativnice, protože protékal mnoha stavidly - stativy. Tento název je doložen v písemných dokladech z let 1125-1140. V soupise rybníků z roku 1786 nese již potok své nynější jméno, podle jedné z obcí, která při něm vznikla a která dala též název světově proslulé "únětické kultuře".
Délka toku potoka je asi 15,5 km, plocha povodí asi 47 km2. Průměrný průtok u ústí potoka do Vltavy je uváděn 0,1 m3/s. Při stoleté vodě může dosáhnout 22 m3/s. Průměrný úhrn ročních srážek je uváděn 500 - 550 mm. Nejvýznamnějšírn nalezištěm přísně chráněných rostlin na Tuchoměřicku je smíšený lesní porost v místním lese. Byl zde zjištěn: zimostrázek nízký, bělozářka větvitá, kozinec cezrnovitý, zvonek klubkatý, plamínek přímý, lilie zlatohlavá. V těchto místech lze narazit na hady, slepýše, ještěrky i mloky.
Poměrné silný pramen a boční přítoky dávaly možnost zřizovat vodní nádrže, rybníky a mlýny. Rybníky dávaly navíc hojnost chutných ryb. Od 12. století se v Čechách stavěly mlýny především při klášterech, městech a tvrzích. Historikové soudí, že nejstarší, skutečně doložený vodní mlýn v českých zemích, byl postaven právě na Únětickém potoku. Je zmíněn v listině popisující založení kostela v Úněticích kanovníkem Zbyhněvem (1125-1140). Je známo, že tento kanovník Zbyhněv založil v těchto místech u Únětic 2 mlýny. Jeden z nich byl zřejmě postaven na místě, kde dnes stojí Trojanův mlýn - při cestě z Levého Hradce na Pražský hrad. Většina budov bývalých mlýnů na popisovaném potoku ještě stojí. Ač přestavěny, lze na nich rozpoznat původní využití. Každý vodní mlýn potřeboval náhon. K roku 2013 teče voda v jediném: k bývalému Koukalovu mlýnu č. p. 16 v Tuchoměřicích. O jeho zachování se sváděly po několik desetiletí tuhé boje s místními hlupáky a škůdci. Nikdy nepochopili, že každý tok patří do krajiny, je její součástí, krajinu ovlažuje a ovlivňuje místní klima. Další tuchoměřické "moudré hlavy" sedící na tehdejším místním národním výboru shledaly rybníky nepotřebné. Daly zavést rybník u Koukalova mlýna č. p. 16, u Štěrbova mlýna č. p. 41 a další nádržky.
Šup se smetím do rybníka. Přeci ho nedáme čistit - to stojí peníze. Na co ryby a život kolem vody. Ještě by tam letěl komár nebo vážka! V roce 1960 bylo rozhodnuto v souvislosti s výstavbou nového letiště Praha o regulaci a částečné změně toku potoka. Přírodní tok byl sveden do nového koryta vybudovaného z betonových desek. Některé náhony a stavby byly zrušeny. Linku na betonové desky si stavbaři udělali na louce u Štěrbáku. Regulace sice odstranila problémy s jarními záplavami v domcích stojících v těsné blízkosti potoka, opakující se každé dva až tři roky, ale potok ztratil samočisticí schopnost. U mlýna č. p. 41 končí betonové koryto.
V Rudém právu ze dne 10. 7. 1963 se také objevil článek "Jak to vypadá v pralese". Je zde popsáno zničení zahrad "Parádnice a Štěpnice" pod zámkem ve Statenicích v souvislosti s regulací potoka. Již v pramenné oblasti je potok zasažen smývavými a odpadními vodami letiště, které obsahují ropné látky. Tyto pohonné látky (kerosin) pro letadla se dostaly z neodborně provedených podzemních nádrží do spodních vod obcí Kněževes, Tuchoměřice atd. Situace došla tak daleko, že u potoka, od pramene Ouvalka do rybníka Čermačka v Kněževsi, byly tabulky "Zákaz vstupu s otevřeným ohněm!". Dokonce se stalo, že po vhození zbytku cigarety do potoka, potok hořel! Do potoční vody se přítokem od letiště dostávají i další chemické látky, např. glykoly. Celé povodí je znečištěno splaškovými vodami z obcí kolem toku a hnojivy používanými v zemědělství i na zahrádkách. Potok je tedy silné znečištěn, zničilo se místo pro život žab, raků, ryb, vodních myší, vodních brouků a života okolo. Jako malí caparti (1985 - 1992) jsme na potoce vesele chytali pstruhy, byly jich tam tuny.
Potok má velmi silný pramen. Na dalším toku je posilován z bočních pramenů a potůčků. Nejsilnější přítok je z pravé strany od Přední Kopaniny nad Kopanským mlýnem č. p. 42. Větší přítoky jsou také od Suchdola a Horoměřic. Dle starých pamětí míval Unětický potok přítoky i z levé strany nad Štěrbovým mlýnem, u Statenic, z Brčkol a ze Stříbrníku - dokud byly kryty lesem. Mýcením stromů vysychaly studánky i přítoky. Např. rok 1842 byl tak suchý, že i řeky trpěly nedostatkem vody, ale o našem potoku není známo, že by vysychal.
výtok a trubky :-)
Jeden ze silnějších přítoků je zprava, ze Svaté studánky skryté v Tuchoměřickérn lese. Z vyvěrající vody vzniká potůček obíhající za místním hřbitovem. U silnice do Statenic překonává malou hrazku a tvoří dnes jediné napájení rybníčku před bývalým mlýnem (zahradnictvím) u Kadeřábků č. p. 30. Dříve to byl rybník plný života. Byly v něm ryby a další vodní čeládka, na hladině žabinec. Večerní koncert žab se nesl do daleka. I po vybetonování hlavního koryta do něj byla přiváděna voda. Náhon začínal kanálkem do zahrady u č. p. 36, šel v obci podle silnice, můstkem pod silnicí a u domu U Cíle č. p. 87 se v pravém úhlu lámal mezi zahrady. Nad fotbalovým hřištěm byl lemován z obou stran alejemi topolů a vrb a končil ve vzpomínaném rybníčku.
Občané, kolem jejichž parcel protékal, se o údržbu nestarali, raději ho zavezli smetím a plochu si zabrali. Ze Svaté studánky v Tuchoměřickém lese vedl samotížný vodovod v dřevěných trubkách do tuchoměřického pivovaru a domečku vedle příjezdové cesty. Z tohoto domečku se voda teprve čerpadly čerpala do zámku. Voda zde v pivovaru samotíží neustále vytékala do doby, než zbořili starý pivovar a začala výstavba dnešních bytovek. Právě ve vodních nádržích v tehdejší nemocnici se prvně zjistilo, že spodní voda ze studánky a i v obci, je znečištěna leteckým palivem kerosin. Bylo to v lednu roku 1976. Nemocnice se postarala, že znečištění spodních vod nešlo utajit.. Z letiště natáhli pod zemí plastovou hadici s vodou do vodárny nemocnice. Občané si na vodovod počkali 17 let.
Svatá studánka byla opředena mnoha pohanskými pověstmi. O půlnoci prý z ní vyjíždí jezdec na bílém koni, objede celé Tuchoměřice a zmizí opět ve studánce. Podle starých záznamů visel nad studánkou dřevěný obraz, na němž byly za mříží duše v očistci a nad nimi srdce červeně a černým křížem vymalovány.
Po zrušení odběru vody pro nemocnici zanikl nejdříve plaňkový plot a celá stavba nad studánkou není dále udržována. O tom, jak zanikají přítoky a studánky v krajině a celá krajina se mění, lze uvést příklad z obce Kněžívka: původní silnice z Kněžívky do Kněževse vedla podle č. p. 176 a 283 a kolem Čermákova mlýna v Kněževsi vzhůru k zahradnictví. K přerušení této silnice došlo při výstavbě dálnice v roce 1960. Pod vzniklým náspem dálnice byl vybetonován velký kanál pro potok a také pod náspem zůstal jeden dům obce Kněžívka. V něm bydlela bába Neradová, jak ji všichni občané v obci jmenovali a titulovali. Ve stráni za č. p. 283 bývali vykopané podzemní prostory. Zřejmě se jednalo o úkryt před bombardováním z 2. světové války.Výstavbou dálnice vznikl tak neprůchodný terén, že do Kněževse se dalo chodit pouze tímto vybetonovaným potočním kanálem pod tělesem dálnice. V témže roce 1960 začala i regulace Únětického potoka. Právě před č. p. 283 byla vlevo odbočka pro Prchalův mlýn č. p. 189 a Kraumanův mlýn č. p. 194. Regulací odbočka zanikla. Voda procházela kanálem pod dvorem statku č. p. 177 a přes náves v Kněžívce do malého rybníčka (bradu pro koně) hned za kamenným mostem. Byla zde malá stavidla pro regulaci do mlýnů nebo zpět do hlavního potoka. Na náměstíčku v Kněžívce je kaplička sv. Václava asi z roku 1882, kde se dříve zvonilo poledne a za zemřelé. Dále následoval menší rybník za č. p. 187, potok podešel silničku do mlýna (dnes zrušena) a následoval velký rybník za Prchalovic mlýnem č. p. 189, zvaný Balačka. Zde se v zimě bruslilo. Dále následoval velký rybník u Kraumanova mlýna. č. p. 194.
jezírko u pramene
Jdete do toho?
Na start celé série je nejlepší se vypravit příměstským busem MHD č. 319 z letiště Václava Havla, nejlépe ze zastávky Terminal 1, je to opravdu kousíček. Autobus zase tak často nejezdí, ale ten úplně ráno a zvláště ten dopolední by mohl být vyhovující. Vystupte na zastávce Kněževes, Stará hospoda. Série vede od pramene až k ústí do Vltavy, není to žádná díkyzabodovka, tok má 15.5 km, však cesty klikaté jsou a všechno to jsou, sice povesměs krátké, ale multinky:-) Vyhradte si určitě celý den. Užijte si to!
Naše putování započneme stylově přímo u pramene potoka. Ten leží uprostřed obce Kněževes, kde tvoří jezírko uprostřed návsi mezi barokními statky. Dalších několik pramenů je jímáno kanalizačními trubkami, které se za jezírkem spojují a tvoří dále jednotný tok. U jezírka stojí budova s vybrazeným svatým (viz. spoiler), který žehná toku. Na Únětickém potoce bylo v minulosti provozováno 18 mlýnů a každý z nich má nyní svou keš :-)
rybičky v jezírku u pramene
Stage 1 (N 50° 07.209 E 014° 15.666)
Budova s vyobrazeným svatým by Vás mohla zajímat, protože v pravé spodní části obrazu je uveden letopočet. Zajímá Vás poslední číslice, ta je X.
Přesunte se na stage 2. Kdo má mapu v mobilu, je v pohodě, kdo nemá, připraví se dopředu :)
Stage 2 (N 50° 07.230 E 014° 15.811)
Co vidite nahore?
Kohoutka Y = 2
Slepicku Y = 6
Pejska Y = 10
Kocicku Y = 14
Prasatko Y = 18
Selatko Y = 22
Kacenku Y = 26
Tlacenku Y = 30
První keš z celé série naleznete zde: N 50° 07.(X*100+2*X) E 014° 15.(1000-17*Y)
PŘEJI DOBRÝ LOV A DĚKUJI UCTIVĚ ZA NÁVŠTĚVU.