Neznalo slunce, kde sídlo má,
nevěděl měsíc, jakou má moc,
neznaly hvězdy na nebi své místo.
Neznáš-li bolest, nevíš co je radost a zdraví. O život musíš bojovat i za cenu utrpení. Když Ódin domyslel tyto myšlenky do konce, vyšel z Ásgardu do jednoho háje, kde měli lidé své obětiště a kde viseli na stromech na jeho počest mrtví koně, býci, ba i lidé. A tady Ódin pověsil sám sebe na větev vysokého dubu, až se mu řemínek na krku zařezával do masa a on pocítil všechnu tu bolest a úzkost světa, které musí nést lidské bytosti. Takto tam visel, mrtvý a zároveň živý, obětován sám sobě devět nocí a devět dní A po celý ten čas vstřebával plnými doušky nejvyšší moudrost bohů i lidí oné doby, tajemství čarovných run, které – pokud byly správně vyloženy - poskytovaly radu ve všech situacích. Na konci devátého dne si odřízl řemínek na krku a vrátil se do své síně Ásgardu. Byl nyní opravdovým pánem nad životem i smrtí, znal lidský strach a bolest těla. Byl vševědoucí a všemocný. To byla jeho výsada. Ale o znalost run se dělil s bohy i lidmi. Těšilo jej když lidé užívali runových znaků jako písma a vyrývali jimi památečná slova i nápisy do kamenů, kovu i dřeva. Učil runám valkýry a ty pak do nich zasvěcovaly muže, nad nimiž převzaly ochranu.
Luštěte pouze z run.
Ódinův palác v Ásgardu zvaný Valhala byl tak rozlehlý, že se tam všichni padlí bojovníci snadno vešli, a stejně snadno z něho mohli všichni najednou vypochodovat. Měl pět set čtyřicet dveří a každými mohlo naráz vejít či vyjít osm set mužů. Valhala však byla také skvostně vybavená pro oko: střechu měla pokrytou zlatými štíty jako šindeli a na stěnách hodovní síně byly rozvěšeny zlaté meče, jejichž lesk vrhal do prostoru tak jasné světlo, že předčilo zář ohně. Padlí bojovníci se většinu dne zdržovali na nádvoří Ásgardu a tam si krátili čas souboji a udržovali se v dobré tělesné kondici. Večer se rozjařeně odebrali do hodovní síně kde se sytili nikdy neubývajícím masem kance Saehrimnía, které jim vařil kuchař Andhrímni v kotli Eldhrímnu. Zapíjeli je medovinou vytékající do bezedného sudu z vemene kozy Heidrúny, která se pásla na listí stromu Laeradu rostoucího na střeše Valhaly. Sám Ódin jídlo nepotřeboval, své porce házel pod stůl svým vlkům zvaným Geri a Freki, a pokrmem i nápojem mu bylo víno. Muže ve Valhale obsluhovaly valkýry, statné rusovlasé děvy a oddané služebnice Ódina, jenž je posílal do všech bitev vybírat podle jeho přání ty, co mají padnout a přijít do Valhaly.
Padlí bojovníci si byli ve Valhale všichni rovni a Ódin každého vyznamenal nejvyšší vojenskou hodností einherji, samostatný bojovník. Tak se jeho palác postupně měnil ve velké vojenské ležení, bojovou zálohu Ásgardu.
Čerpáno z knihy H. Kadečkové - SEVERSKÉ MÝTY A BÁJE - SOUMRAK BOHŮ