První písemné stopy o Janu Tleskačovi
Díky historickému dokumentu
Cesty za modrým svtětlem, máme zaznamenáno svědectví o prvních stopách Jana Tleskáče. V dokumentu vypráví o nalezení Jana Tleskače dobový svědek:
"To už je velmi dávno, strašně dávno, když toho chlapce našli jednoho rána na ulici. Tenkrát byl asi dvouletej. Nikdo ho neznal. Nikdo se k němu nehlásil. Von neuměl ještě ani pořádně mluvit. A neměl u sebe jediný známky, podle kterých by našli jeho rodiče. Jen jednu zvláštní věc u něho našli. Byla to taková podivná železná hračka. Taková jakoby hvězdice v železným pouzdru. Nechali mu jej. A dali chlapce do obecního sirotčince. Nikdy víc se o něj nikdo nehlásil. Nikdy taky nebyl vypátranej jeho původ. Pak mu bylo úředně dáno jméno Jan Tleskač." [1]
Létací kolo
Jan Tleskač se učil zámečníkem a ve své skryté dílně neustále něco vytvářel. Toužil sestrojit létající kolo, jež se mu nakonec podařilo zkonstruovat, plány před svou smrtí uschoval do plechovky a hlavolamu zvaného Ježek v kleci. Plány v plechovce spálil, a tak celý plán byl pouze v ježkovi. Podle nejnovějších zjištění poslal plány létacího kola svému kamarádovi ze sirotčince Jardovi Tleskačovi do Ostravy, ať prověří schopnosti tohoto převratného vynálezu. O výsledku jeho snažení se můžete sami přesvědčit na této adrese
Jarda Tleskač.
Ježek v kleci
Citace z deníku Jana Tleskače, který si do něj poznamenal, jak dostat ježka z klece ven v případě, že by to zapomněl:
...Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak točíme ježkem za vyčnívající osten, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co nejvíce ven.
Potom za přední osten sklápíme celý hlavolam jakoby dolů, až jak zadní dva vyčnívající ostny dovolí, a poněkud doleva. Tím ježek dostane v kleci takovou figuru, že všechny jeho ostatní ostny, které jinak překážejí jeho vyklouznutí ven, zmizí z jiných otvorů klece v jejím vnitřku a zaujmou příznivou polohu k otvoru s nejdelším vyčnívajícím ostnem. A pak stačí už jen ježkem kroutit za nejdelší vyčnívající osten střídavě sem a tam. Přitom se osvobozuje ježek stále víc a více svými ostny z klece, až je venku úplně. A nazpět se dostává způsobem přesně opačným. To už je snadné!...
Záhadné úmrtí
Jan Tleskač zemřel v sobotu 21. října 1913, pádem ze zvonice sv. Jakuba ve Stínadlech.[2]
Podle oficiálního románového vyšetřování se mladý Tleskač údajně houpal na laně a spadl. Ve skutečnosti nebyly přímé příčiny jeho smrti nikde v románu dostatečně osvětleny, byť Rychlé šípy byly nakonec toho názoru, že Tleskačův pád zavinil jeho zámečnický mistr, tajemný Em (otec Mažňáka). Ten byl totiž se svým učněm ve stálém konfliktu a dlouhodobě usiloval i o plánek létacího kola. Rychlé šípy se domnívají, že Em při potyčce na zvonici v afektu shodil Jana Tleskače přes zábradlí. Závěr Rychlých šípů o Mažňákově podílu na smrti Jana Tleskače je nicméně nepodloženou spekulací.
Opět dobový svědek z dokumentu vypráví o smrti Jana Tleskače:
"Toho večera šel na věž jako obvykle zvonit. Viděl jsem na něm ale, že je nějak rozčílenej. Řekl mě, že měl hádku s mistrem, tak jako už mnohokrát předtím. Vidím ho před sebou, tak jako by to bylo včera. Z kapsy mu vyčníval jeho deník. V ruce držel to pouzdro a jeho prsty z něj v rozčilení pořad prudce vykrucovali tu hvězdu a zase ji tam vraceli zpátky, aniž by se na ně díval. Já ho uklidňoval. Nakonec odešel s úsměvem nahoru do věže. A to bylo naposled kdy jsem ho viděl živýho. Slyšel jsem ho ještě jak začal zvonit, zvonění bylo nesprávné a zvon neměl ten patřičnej pohyb, rytmus, a pak zvonění náhle a předčasně ustalo. Běžel jsem rychle nahoru na věž, jak mi jen dech stačil. Ale chlapec tam nebyl. Jen zvon se ještě tiše, už bez úderů houpal. Pohlédl jsem přes zábradlí dolů na dno věže a tam hrůza na to ještě teď pomyslet. Tam dole jsem uviděl jeho rozbitý tělo, ležet na schodech do podvěží."[1]
Další zajímavosti
Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla na základě zajímavých paralel usuzuje, že jedním z inspiračních zdrojů Jaroslava Foglara mohla být při psaní sekvencí Tleskačova mládí povaha a dětská dobrodružství pozdějšího básníka Karla Hynka Máchy.[2]
Podrobněji se měl původu Jana Tleskače věnovat čtvrtý stínadelský román s pracovním názvem Kdo byl Jan Tleskač?, který však zůstal už v počáteční fázi příprav nedokončen. Obsah klíčové pasáže publikoval knižně M. Dvorský v roce 2010.
Postava je často (prakticky v každém dílu) zmiňována v satirickém komiksu Zelený Raoul – v řádce komentářů pod komiksem obvykle jako otázka: „A co na to Jan Tleskač?“.
Podle této postavy byla založena plzeňská skupina Tleskač, která má v repertoáru píseň s názvem Příběh Jana Tleskače.
Reference
[1] - Krátkometrážní dokument Petra Kotka Cesty za modrým světlem natočený v roce 1986 v prvním ročníku FAMU o pátrání v křivolakých uličkách Starého města po foglarovských motivech a o tehdejší tajemné organizaci Vontů…
[2] - Miloš Dvorský, Mýtus zvaný Stínadla. Praha, 2010
[3] -
wikipedia
[4] -
Jaroslav Foglar
Ke keši
U této keše vás čeká jedna stage a pak rovnou finálka. Nejprve se musíte zhostit úkolu hodného dobytí tajemství Jana Tleskače. Stejně jako na Vontské radě, kdy při volbě velkého Vonta musel Ota Losna předvést, že dokáže vyndat ježka z klece ven a následně ho zandat zpět, aby se stal velkým Vontem. Tak i vy musíte ježka vyndat a následně zandat zpět. Pokud zvládnete tento nelehký úkol, tak dostat se k finálce už pro vás není, žádný problém.
Bohužel jsme nesehnali originálního ježka vkleci, který se ztratil po volbě velkého Vonta. Kdy ho otec Mažňáka utopil v bezedných kalech stoky pod kostelem sv. Jakuba. Takže náš ježek je plastový, a tak vás tímto žádám zacházejte s ježkem opatrně, ať vydrží co nejdéle.