Dětmarovský podhaz, dětmarovský skřet... napůl člověk, napůl opice.
Ne pro děsný, hrozný vzhled, ale že ho našli - s černou mašlí - na prahu márnice!
A když prý ho nesli k vikáři, skřeta s rozšklebenou tváří, zalapal nejdříve po vzduchu.
Ten pak otcovství přiřkl mu po puchu - pekelnému zloduchu.
Toho skřeta zplodil Satan!
Starý chromý hrobník Adam, zoufalý a bledý, stál před pánem.
Zabolela ho ta věta. Znamená snad s děckem ámen?
Pro překrásné oči skřeta do ohně by už teď skočil.
Věděl, že to zatracení nelze bráti jako "veta", že to žádná pravda není.
Pro lidskou duši skřeta, pro duši, která v něm dřímá
a zuby-nehty se drží těla - byť jenom trošičku. Proč mu hned pálit hromničku?
Řekl hrobník Adam: Pane, to přec není jeho vina. Vychovám ho jako syna!
Avšak ve vsi hned jak na něčí rozkaz, jak na příkaz shora
začali mu říkat "Podhaz" - dětmarovská stvora.
V své samotě doma měl hrobař tvora. Jak pohanské bůže, bylo všité zdola shora do člověčí kůže.
Hřbitov mu byl hřištěm, kamarády psi. Ves pak hrozným místem, kam sám nesmí jít, leda s dvěma psy.
Bál se lidské zloby...jen když trochu povyrostl, už pomáhal otci, kopával s ním hroby.
Žili spolu mnoho let, žili jak dva braši. Syn měl otce rád.
Adámek - též už starší, naučil se tátovi více pomáhat. Neboť z nemírného pití byl Adam osleplý.
A tak radní přiklepli - Adamovu synu, jak bylo ve zvyku, jeho řemeslo.
Zdědil jenom motyku a tou nyní sám, na zahradě mrtvých, hlínu vykopával.
Když se tátovi naplnily dny, vyložil mu truhlu věnečky myrty.
Do podzemí mrtvých uložil pak tátu, jak se jenom sluší. Rozžehnal se sám i s jeho duší.
Uzavřel se v domku, jako v cele mnich. Velký smutek, velké hoře
zavřelo mu navždy cestu do světa živých.
Dole ve vsi slyšeli, jak tam nahoře, se dvěma psy v náručí, naříká a skučí.
Brzy k ránu zrudla obloha. Domek Adamův shořel jako vích.
Z Adámkovy smrti neměl nikdo škodu. Nebylo co uložit po něm do hrobu.
Ves si oddechla. V prázdném kostele kněz odsloužil mši. Utratili psy.
Ves si oddechla, pomyslila si: Rovnou do pekla na ohnivých marách
odnesl ho rarach! Není po něm slechu, vidu.
Dětmarovský skřet sešel z světa sám. Dopřejme mu klidu - lépe je mu tam!
Však duše mladého hrobníka, toulá se často okolo rybníka. Hlas chraplavý tam s hastrmanem rozpráví, skučí, heká, na vysvobození čeká...
Jedna z pověstí karvinska. Keš najdete u rybníka v blízkosti restaurace Hastrmanka, kde si můžete odpočinout, načerpat nové síly, nakrmit s dětmi kapříky. A když budete mít štěstí, můžete zde za soumraku slyšet náznak naříkání ducha Adámka, promíchávajíc se se šuměním vody...