Tyto objekty měly ve své době sloužit jako součást TRHS (Teritoriální radiační hlásné sítě), nebo jako ZPS (tzv. Záložní prostory soustředění). Podobných úkrytů jsou po celé zemi stovky, dneska už naštěstí slouží většinou jen jako pomníky doby nedávno minulé…
Něco málo z dobových dokumentů:
Základní organizační jednotkou TRHS je družstvo (minimálně ve složení 6+1), které v případě vyhlášení stavu ohrožení obsazuje konkrétní stanoviště - hlásku TRHS. Družstvo z určeného stanoviště monitoruje parametry jaderných výbuchů, úroveň radiace, koncentrace bojových otravných látek, provádí meteorologická měření v nízkých vrstvách troposféry a vysílá po předem stanovených trasách a intervalech tříčlennou automobilní radiační hlídku k vytyčení zamořených zón. Veškerou činnost a naměřené hodnoty hlásí radiostanicí náčelníkovi okresní radiační skupiny (ORS). Pracoviště ORS informace zpracovává a výstupy poskytuje krajské radiační skupině.
Zjišťování parametrů jaderných výbuchů (podle dobového předpisu Chem-2-8/c) :
- jakmile pozorovací hlídka spatří záblesk jaderného výbuchu, spustí pozorovatel dvoje stopky a hlídka se ukryje v okopu pozorovacího stanoviště.
- jakmile pozorovatel uslyší zvuk výbuchu, jedny stopky zastaví.
- po přechodu tlakové vlny zaměří velitel pozorovací hlídky pomocí TZK azimut výbuchu a sleduje hodnoty vrcholového úhlu.
- pozorovatel sleduje číselník druhých, nezastavených stopek a nahlas počítá každou pátou sekundu.
- ve čtyřicáté a osmdesáté sekundě odečte velitel pozorovací hlídky pomocí TZK hodnotu vrcholového úhlu oblaku jaderného výbuchu.
- azimut, vrcholový úhel ve 40. a 80. sek. a absolutní časy měření zapisuje velitel hlídky do deníku pozorování.
- velitel hlídky doplní do deníku pozorování údaje o druhu výbuchu, hlášení pak podává veliteli družstva telefonem do jeho stanoviště, či do pohotovostního úkrytu.
- velitel družstva pomocí nomogramu určí mohutnost výbuchu a podle azimutu a vzdálenosti výbuchu zakreslí v mapě místo epicentra, odečte souřadnice a sestaví výslednou zprávu pro ORS.
- zprávu odesílá na ORS radista kódovanou pomocí signální tabulky, velitel družstva zaznamenává čas předání zprávy k ORS.
- radiační (nebo chemický) poplach po výbuchu vyhlašuje velitel družstva na rozkaz ORS nebo pokud přístroj ukazuje zamoření, či radiaci vyšší než 0,5 R.hod-1
- při radiačním (chemickém) poplachu si družstvo nasadí prostředky protichemické ochrany jednotlivce a do úkrytu se přesunou všichni členové družstva kromě chemické pozorovací hlídky, která sleduje případné další výbuchy a vypadávání radioaktivních látek z oblaku výbuchu a úroveň radiace.
- evakuaci chemické pozorovací hlídky do úkrytu nařizuje velitel družstva dle koeficientu zeslabení záření pozorovacím okopem, dle úrovně radiace a přípustné maximální dávky a se souhlasem náčelníka ORS.
- v intervalu stanoveném ORS jsou prováděna meteorologická měření, ihned po sklesání radiace pod 0,5 R.hod-1 družstvo provádí speciální očistu osob a celého stanoviště.
Super postup, tehdy bych nechtěl být na vojně a mít takové vyhlídky ;-(
Popis a historie objektů ÚŽ-6:
Objekt typu ÚŽ-6, neboli Ženijní úkryt řady 6 (ÚŽS - úkryt živé síly) je typizovaný objekt prefabrikované konstrukce vybudovaný z ženijních železobetonových dílců (rámů), částečně zapuštěný pod úrovní okolního terénu.
Tyto objekty byly na území tehdejší ČSSR budovány v 60.–70. letech minulého století, v období tzv. Studené války. Existuje několik variant tohoto typu úkrytu, lišících se v detailech (např. řešení vstupu), ale i v rozměrech, což odpovídá funkčnímu určení jednotlivých objektů. Společné a určující jsou pro všechny typy unifikované stavební prvky, jako armované betonové rámy, či pancéřové části (poklopy, dveře, roury komínků).
Podlaha objektu obvykle leží 210 centimetrů pod niveletou okolního terénu (reálně je však hloubka závislá na hloubce a stupni těžitelnosti místní zeminy a také na předpokládaném stupni ohrožení nepřítelem), každý objekt je navíc překryt přibližně jeden metr silnou vrstvou nadložní zeminy.
Dovnitř se dle konstituce terénu vstupuje vnějším plechovým poklopem, kryjícím vyústění přístupové chodbičky. Chodbičkou se sestupuje po dalších pěti schodech na úroveň podlahy úkrytu a následují protitlakové dveře (z 5 mm plechu) a hned v dalším příčném rámu jsou usazená první ze tří protiplynových vrátek (1 mm plech). Za nimi se v chodbičce nachází trychtýřovitý pisoár vyústěný do trativodu pod podlahou. Ve všech zárubních jsou v obou horních rozích ponechány kabelové prostupy utěsněné vazelínou. Následují druhá a třetí plynotěsná vrátka (z 1 mm plechu) v rozestupu 150 cm, mezi nimiž se nachází protiplynová odmořovací předsíň, umožňující bezpečný přechod ze zamořené vnější atmosféry do hlavní místnosti o půdorysu 185x600 cm a výšce 200 cm.
V zadní stěně místnosti je potom ještě snadno probouratelná, cihelnou vyzdívkou či prefabrikátem přehrazená šachta nouzového výlezu. Šachta je zeshora uzavřená padacím poklopem ovládaným zevnitř a překrytým vrstvou zeminy. Na povrch vystupují dvě trubice - komínek vytápěcí soupravy a komínek sání ventilátoru.
Vnitřní vybavení úkrytové místnosti instalovali příslušníci družstva až při aktivaci objektu - v době míru byl vstup do objektu překryt prefabrikátovými deskami, či plechovým poklopem a dveře zapečetěny. Uvedení objektu do bojové pohotovosti tak bylo otázkou několika hodin.
Vybavení bylo v době míru bezpečně uloženo co možná nejblíže objektu (blízké vojenské útvary, tehdejší Místní národní výbory, JZD, podniky, či jiné instituce).
Stálé vybavení, trvale uložené v úkrytu představoval pouze sochor, prorážecí sekera, krumpáč, lopata a vzpěrná stojka pro uchycení filtroventilační soupravy.
Objekty, stojící často na odlehlých vrcholcích v kopcovitém terénu nebyly elektrifikovány. Počítalo se s obrněným transportérem stojícím v blízkém okopu pro techniku, či samostatnou externí elektrocentrálou jako zdrojem elektrické energie pro přístroje a k improvizovanému osvětlení pomocí osvětlovací soupravy.
Úkryt poskytuje kolektivní ochranu proti působení bojových chemických látek, radioaktivnímu zamoření a neutronovému záření. U všech prefabrikovaných dílců byla na výrobním podniku (závody Prefa n.p.) požadována minimální pevnost v tlaku 400 kg/cm2 (40 MPa). Stavba jako celek odolá tlaku do 0,2 MPa (2,0 kg/cm2) v čele tlakové vlny, přímému zásahu všech druhů min a granátů houfnice 105 mm, či výbuchu dělostřeleckého granátu ráže 155 mm do vzdálenosti 1,5 m od objektu.
Budování úkrytů zajišťovaly ve většině případů ženijní brigády prostřednictvím svých ženijních opevňovacích praporů, menší část objektů budovaly bojové útvary vlastními (a mnohdy velmi omezenými) silami. Montáž prefabrikátů na základovou desku probíhala pomocí autojeřábu, jednotlivé rámy se mezi sebou fixovaly 3 mm drátem. Vnější izolace je provedená PVC fólií, krytinou IPA nebo textilií IZOCHRAN. Dle prováděcího předpisu měla v nadloží ještě následovat roznášecí vrstva nejméně 1 m makadamu a štěrku, která však v praxi byla často opomíjena.
Cena jednoho objektu se v 60. letech dle modifikace a umístění pohybovala okolo 25 000 Kčs.
Během 90. let byla část těchto objektů postupně deaktivována, spolu s rušením útvarů, které je využívaly. Úkryty, které se nacházejí v dosud aktivních vojenských prostorech jsou stále udržovány v dobrém technickém stavu a slouží většinou jako sklady materiálu. Postupně jsou také parcely s objekty rozesetými po celé republice legalizovány a zanášeny do Katastru nemovitostí, čímž se otevírá cesta k jejich odprodeji do soukromého vlastnictví. Některé objekty jsou již zprivatizovány, mnoho úkrytů bylo zlikvidováno a do základů sanováno a u dalších nastává období hledání jejich dalšího smysluplného využití…
Zdroj: Fortifikace.net
A jaký osud potkal po revoluci tento „bunkr“ na Vidrholci?
V devadesátých letech byl (zřejmě násilně) otevřen a stal se terčem různých „návštěv“ z okolí. V nedávné minulosti byl vchod do objektu několikrát překryt železobetonovými deskami a vrstvou zeminy, ale toto uzavření nikdy nevydrželo delší dobu. V době publikace keše je úkryt otevřený a prázdný - vnitřní vybavení včetně železných dveří postupně „zmizelo“. Uvnitř už najdeme pouze trychtýř pisoáru a třetí plynotěsná vrátka. Šachta nouzového výlezu je zavalená zeminou. Na povrchu nad objektem si můžeme všimnout dvou charakteristických kovových komínků. Původně udržovaný pozorovací průsek pod bunkrem směrem k Hradci Králové je již zarostlý křovím, takže žádný velký výhled bohužel nečekejte…
Na závěr několik tradičních připomínek:
- k parkování využijte vyznačený waypoint, v žádném případě nejezděte autem na louku, natož do lesa!
Cesta bývá hodně rozmáčená, tak ať nezapadnete!
- od waypointu vede cesta, která Vás dovede skoro až k objektu, pokud se nechcete prodírat křovím, kam by Vás poslala šipka ;-)
- do lesa prosím nechoďte v noci, ve dne se tam chovejte tiše, ať nerušíte jeho obyvatele...
Třeba budete mít štěstí a některé z nich potkáte.
- pokud s sebou berete geopejska, mějte ho na vodítku...
- pro odlov keše není nutné vstupovat do bunkru, ani na vojenský pozemek (i když je volně přístupný).
- pozor hlavně na georobotky, ať Vám někam nespadnou!
- pokud se přece jenom rozhodnete objekt prozkoumat, bude se Vám hodit baterka. Ale pamatujte, že tak činíte na vlastní zodpovědnost a vlastní nebezpečí !!!
Přeji Vám příjemnou procházku :-)
PS: Děkuji Romanovi za cenné rady a betatest.