Židovské osídlení ve Světlé nad Sázavou
První židovská rodina se ve Světlé nad Sázavou usadila pravděpodobně v 17. století, v Berní rule z roku 1654 jsou zachyceni 3 dospělí židovští obyvatelé Světlé (koželuh Jakub Majzl, jeho bratr a rovněž koželuh Mojžíš Majzl a jeho syn Šimon). Roku 1705 zde žila 1 rodina (Baruch Löwl s manželkou Salomenou a osmi dětmi), roku 1787 to byly 4 rodiny, roku 1802 už 10 rodin. V roce 1854 byla ustavena samostatná židovská náboženská obec a počet rodin v druhé polovině století vzrůstal (v roce 1900 117 lidí). V období tzv. hilsneriády, která začala v nedaleké Polné, docházelo k bouřlivým nepokojům i ve Světlé, světelský starosta Ludvík Miller poslal 4. listopadu 1899 list se stížností k c. k. okresnímu hejtmanství v Ledči nad Sázavou, v němž žádá o napravení situace a zavedení příslušných opatření k ochraně nejen nemovitého majetku, ale především lidských životů židovských obyvatel města (Z. Ulrichová, 2016, s. 38). Během 1. světové války se do města dostali židovští uprchlíci z Haliče, kterým místní pomáhali.
V roce 1875 bylo založeno pohřební bratrstvo Chevra Kadiša. Posledním rabínem, kterého Světlá měla, byl Josef Bloch, který zde působil od roku 1914 do své smrti v roce 1930. V roce 1930 žilo ve Světlé už jen 79 osob židovského vyznání (3 % obyvatel), jako příčiny bývají uváděny vystěhovalectví a také nízká porodnost (M. Cáp, 2008, s. 9). V roce 1931 vznikl svazek několika židovských náboženských obcí dělících se o náklady na společného rabína, patřila do něj Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Humpolc, Polná, Golčův Jeník, Čáslav a Dolní Kralovice (Z. Ulrichová, 2016, s. 38).
Většina světelských Židů se před 2. světovou válkou věnovala obchodu a živnostem, např. parní pila poblíž nádraží patřila rodině Popperů, nedaleký mlýn na koření byl majetkem Eduarda a Teodora Holzerových, obchod s hračkami a galanterním zbožím provozovala Karolína Ohrsteinová v Nádražní ulici, Mořic Skalla vlastnil pletárnu, Adolf Herrmann byl majitelem hospody atd. (M. Cáp, 2008, s. 9–11). V březnu a dubnu 1940 byly všechny židovské obchody „arizovány“ a „bohužel i ve Světlé se našli lidé, kteří se rozkrádání židovského majetku účastnili a s okupanty kolaborovali. Řada z nich se hlásila k tzv. ‚vlajkařům‘ (podle toho, že odebírali, četli a propagovali fašistický časopis Vlajka) a někteří se ze zištných důvodů dokonce přihlásili za Němce. Světlá měla určitou dobu i zastoupení v protektorátní vládě, když se světelský rodák JUDr. Jaroslav Kratochvíl stal v roce 1940 ministrem obchodu, průmyslu a živností“ (E. Doubek, 1992, s. 107–108). Celkem 69 světelských Židů pak bylo třemi transporty (5., 9., a 13. 6. 1942) deportováno do Terezína. Většina z nich (56) zahynula buď v Terezíně, nebo ve vyhlazovacích koncentračních táborech Osvětim, Treblinka a Malý Trostinec. Nejstarší z nich, Kláře Mahlerové, bylo 92 let, nejmladší z nich, Heleně Kohnové, byl v té době pouhý jeden rok. Seznam světelských obětí šoa (holocaustu) je k dispozici např. na stránkách Institutu Terezínské iniciativy http://www.holocaust.cz, neúplný též na http://www.yadvashem.org. Po 2. světové válce nebyla židovská náboženská obec obnovena.
Ve Světlé nad Sázavou se narodili českožidovský vlastenecký básník Leopold Kohn píšící pod pseudonymem Světelský (1838–1901 Mimoň) a hudební skladatel Oskar Morawetz (* 1917), autor skladby Deník Anny Frankové.
Ghetto ve Světlé nad Sázavou nebylo, ale do poloviny 19. století byly židovské domky soustředěny na předměstí Malá Strana, na jižním břehu Sázavy, poblíž zámku. V jednom z domků (U Herrmannů) bývala modlitebna. Nejznámější budovou, která dodnes připomíná původní židovské obyvatele Světlé nad Sázavou, je tzv. Weinsteinova vila v Nádražní ulici č. 228, v níž byla v září roku 1975 otevřena Lidová škola umění a která v současnosti slouží jako sídlo Základní školy umění. Před válkou v ní žil MUDr. Alfréd Weinstein, který se vedle lékařské praxe věnoval i veřejnému životu obce, byl členem městského zastupitelstva, v letech 1931–1939 byl opakovaně zvolen starostou Světlé nad Sázavou a předsedal též místnímu Sokolu ( M. Cáp, 2008, s. 23–26).
Synagoga se nacházela v ulici Pěšinky č. 15, mezi náměstím a řekou Sázavou, jihovýchodně od katolického kostela. Zřízena byla r. 1889 přestavbou starší, částečně zděné, částečně hrázděné budovy hostince Ráj, který předtím vlastnil Josef Suchomel. Sál měl dřevěný strop napodobující klenbu, byla tu i dřevěná ženská galérie. V jihozápadní části budovy se nacházel byt rabína. Bohoslužby se zde konaly do 2. světové války, v říjnu 1941 však byly protektorátním nařízením uzavřeny všechny synagogy, což pro tu světelskou znamenalo definitivní konec činnosti. Od roku 1949 byla budova využívána jako sbor církve čs. husitské. Poté vystřídala několik soukromých majitelů, posledními byli manželé Chladovi, kteří dům koupili v roce 1998 (J. Vála, 2003, s. 20). V červnu 2006 byla synagoga zbořena, protože se nacházela v havarijním stavu a podle vyjádření statika ohrožovala své okolí (J. Vála, 2006, s. 10).
Starý židovský hřbitov býval na předměstí Malá Strana, při silnici do Lipničky na levém břehu řeky Sázavy. Pozemek Židům daroval hrabě Kolovrat-Krakovský. Hřbitov byl založen roku 1742, pohřbívalo se zde do roku 1886. Vidět jej můžeme na obraze Antonína Mánesa z roku 1832 a na rytině provázející plán města zhotovený Františkem Hradeckým v roce 1847. Za nacistické okupace náhrobky zmizely a hřbitov byl přeměněn na pole. Zeď, kterou byl obehnán, byla zbourána. Po válce byl pozemek rozdělen na dvě části, z nichž majiteli jedné jsou Pospíšilovi a majiteli druhé manželé Chladovi, kteří si zde v roce 1986 postavili rodinný domek s čp. 974 (J. Vála, 2006, s. 9–10).
Nový židovský hřbitov se nachází severně od náměstí v Komenského ulici. Jeho založení vedle katolického hřbitova bylo povoleno biskupskou konzistoří. Představeným světelské židovské nábožnské obce byl tehdy M. Herrmann. Pohřbívalo se zde od roku 1887 do začátku 2. světové války. Pohřbeni zde byli mj. členové kamenické rodiny Mahlerů či místní rabíni Josef Bloch a Samuel Schüller. Dochovalo se kolem 170 náhrobků, z nichž několik pochází z dnes již zrušených hřbitovů v Dolních Kralovicích a Uhlířských Janovicích, nejstarší náhrobek pochází z roku 1760. Hřbitovní domek byl zbořen před rokem 1980. Původní plocha 3 176 metrů čtverečních byla roku 1981 rozdělena na dvě parcely a volný pozemek byl roku 1995 dlouhodobě pronajat městu jako urnový háj. V roce 1996 byl židovský hřbitov Ministerstvem kultury ČR prohlášen za nemovitou kulturní památku. V následujícím roce byla ve zdi na východní straně vybudována nová brána.
Literatura:
- V. Beran: Moje Světlá. In: Světelsko. Vlastivědný sborník. 1. část. Světlá nad Sázavou: Městský úřad 2007. s. 177–194
- J. Böhm: Světelsko ve víru válek. In: Světelsko. Vlastivědný sborník. 1. část. Světlá nad Sázavou: Městský úřad 2007. s. 91–138
- M. Cáp: Konec Židovské náboženské obce ve Světlé nad Sázavou. Bakalářská práce. Brno: PaedF MU 2008. Dostupné on-line
- E. Doubek: Světlá nad Sázavou v zrcadle dějin. Praha: Panorama 1992
- A. Kašparová – M. Kamp: Židé na Havlíčkobrodsku. 1. díl. Golčův Jeníkov, Havlíčkův Brod, Světlá nad Sázavou. Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny 2008
- A. Kostelecký: Dějiny Židů ve Světlé nad Sázavou. Dostupné on-line
- H. Morawetz: Mých devadesát let. Praha: Academia 2008
- Z. Ulrichová: Mapování Židovské komunity v Ledči nad Sázavou a okolí. Diplomová práce. Brno: PaedF MU 2016. Dostupné on-line
- J. Vála: Byl jednou jeden dům. Světelský zpravodaj, 9, 2006, s. 10. Dostupné on-line
- J. Vála: Dům čp. 15. Kdysi a dnes. Světelský zpravodaj, 6, 2003, s. 20. Dostupné on-line
- J. Vála: Dům čp. 974. Kdysi a dnes. Světelský zpravodaj, 3, 2006, s. 9–10. Dostupné on-line
Internetové zdroje (cit. 3. 8. 2012):