keška je dobře schovaná, dávejte pozor na mudly (keška se nachází na frekventovaném místě) doporučený odlov  = kdykoli jen dávejte pozor v neděli 12.00 (mše) Přeji úspěšný lov

Kostel sv. Havla

Výraznou dominantou a historickou památkou obce je už více než 300 let starý barokní kostel sv. Havla, postavený nad vesnicí na místě původního dřevěného kostela, který byl zničen požárem. Stavba byla zahájena roku 1774 a finančně ji zabezpečoval Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu. Dokladem toho je kamenné ostění se znakem pánů z Petřvaldu (páv a sloup) nad hlavním vchodem do kostela. Kostel byl benediktován - požehnán v roce 1691.

Stavba kostela je centrálně orientovaná na půdoryse rovnoramenného kříže, jehož příčná ramena byla zkrácena a uvnitř zaoblena v niky. Nad křížem ramen se zvedá vznosná kopule. K jižní lodi byla postupně přistavěna dušičková kaple. Na západní straně se stavba opíra o průčelní hranolovou, 38 m vysokou věž, zastřešenou hruškovitou střechou.

  

Faun zakletý do stromu

V Osvětimanech na Uherskohradišťsku stojí malebný, po umělecké stránce cenný barokní kostel sv. Havla. Kolem něho se rozprostírá hřbitov, u jehož zídky roste stará lípa. V dutině jejího kmene je vidět samorost mající podobu člověka. Při loňském letním putování krajinou Chřibů jsme se u této chráněné památné lípy zastavili. A ona nám vyprávěla následující příběh. 
Na jednom z kopců vrchoviny, zalité zelení nesčetných stromů, stál klášter mnichů slovanského obradu. Celé to nevysoké pohoří se vlnilo bez ostrých obrysů, měkce jak obilí v osadách okolo lesnatých chribů (Chrib = staroslověnský výraz pro pahorek -pozn. aut.). Mnich mezi třicíti až čtyřiceti lety smazal uhlazovacím koncem bronzového písátka část textu, vyrytého do vrstvy včelího vosku na dřevěných destičkách, a napsal jiný. Starostlivě si svoje dílko přečetl. Chtěl by se na ně podívat očima těch dvou učených mužů, jímž se obdivoval - Konstantina, nazývaného Filosof, a jeho bratra Metoděje. Na žádost vládce moravského státu Rostislava je sem na jeho území před pěti roky vyslal císař Rhómajů, který prý ve velikém městě Konstantinúpoli sedává na zlatém trůně pod větvemi zlatého platanu a všechny cizí vyslance uvádí k němu ke slyšení hlas varhan ze zlata, čarovných ptáků z téhož zářícího kovu, ba i řev pode trůnem ležících zlatých lvů... Nyní se bratří Konstantin a Metoděj zdržují v Římě, na pozvání papeže, a přišly dobré zprávy, že tu obhájili konání bohoslužeb v jazyce Slovanů. Ve čtyřech hlavních kostelech slavného Věcného Města sloužili oba dva mše v tomto jazyku. 
Velen si povzdechl. Dnes půjde promlouvat o víře do jedné malé osady, položené na jihovýchod od jejich kláštera, vesničky k zemi přikrčených rolnických chýší. Ne, nevadí mu, že to není žádná Konstantinúpoli či Řím; ale žije tam taky ten podivný, člověk, který poslední dobou dost často zvědavě obchází i tudy, poblíže klášterních stěn. Zvali ho dovnitř, a on místo poděkování proti nim namířil svůj amulet ve tvaru Perunovy sekyry. A pak prý dlouho stál u Perunova posvátného dubu, šeptal a něco lil z dřevěné misky na kůru stromu - snad krev. 
Velen navrhoval, že by ten dub měli porazit, ukázat pohanům z okolí, že není chráněn žádnými božstvy, mocnějšími než křesťanský Bůh, ovšem Řek Konstantinos se tehdy usmál a řekl: "Jenže Bůh přece není silnější, Velene, je jediný. Já vím, že mnozí misionáři se snaží působit na pohany právě ničením jejich model a posvátných míst - ale my myslíme, že kromě křesťanského života je jenom jeden prostředek, jímž se dá prosazovat pravé náboženství - slovo. Vždyť proto klademe tak velký důraz na překlad knih, v kterých je obsažena naše víra, na liturgii ve slovanské řeči."  "Jistý osadník z vesnice dole pod naším klášterem - četl jsem kdysi o smyšlených bytostech, kterým se říkalo Faunové, a toto pojmenování mne napadá, když ho potkám - by si raději zalil uši voskem, než by se otevřel slovům věčného života," namítl Velen. 
"Ani tak bych ovšem neřekl, že praskot a sténání násilně kácených, pohanským obyvatelům posvátných hájů, anebo dokonce řinčení mečů, dovedly dost přesně tlumočit podstatu učení, se kterým přicházíme," odpověděl mu Filosof. 
  "Frankové ale - 
  "Ti jako jiné krajiny chtějí i tuto zem podrobit svojí moci." 
Ted tu však moudří Rhómajové bohužel už přes rok nejsou. Velen jen pomalu, jakýmsi ztěžklým krokem, sestupoval dolů k osadě. Skupinka zdejších děvčat prala zrovna na potoce prádlo. Velen se rozhodl, že se u nich zastaví. Ty dívky už ho znaly a jeho přítomnost je nijak nepolekala. Vnislava štouchla loktem k Ovseně a zasmály se. Rozpustile, ale přátelsky. Jsou zvědavé na nové věci a zase budou ochotně naslouchat jeho kázání. 
Od osady se rozbíhají zelené vrchy jako by si tam krajina bujně povyskočila. Ale vesničané se lesu radši vyhýbají, a hlavně za noci. Je plný sil jež mohou lidem škodit. Faun - Velen se nejistě rozhlíží; kdy se objeví - je však v těch lesích jako doma. Připadá mu jak vytesaný ze dřeva drsný a šlachovitý, snědý a samý sval a přitom mrštný jako mladá haluz. Vzdorovitostí příbuzný dubu, ale krásný - můj Bože, co je na něm vlastně tak krásného? 
Velen se pustil do poučování. To, co si napsal v klášteře, jako by naráz zapomněl. K tomuto klubku děvčat bude nejlíp hovořit křesťanskými požadavky lásky: Ani na nepřátelství není moudré odpovídat zas nepřátelstvím. Copak by člověk nasil plevel na pole, aby se zbavil toho, který už na něm roste? 
Sbíhal ze stráně. Faun s očima jak zapálený troud. Neměl bys věřit, že ty suché a palčivé oči tě můžou uhranout, ale - takovým Rhómajům se to mluví, přišli z jiného světa... Velen se přežehnal. A stejně právě jemu, Faunovi, by chtěl říkat svoje poučení. Nechoď dál... 
Chlapík zůstal stát na druhém břehu potoka. Dělá znamení do tekoucí vody. Ted je z dosahu moci toho čaroděje. Mhouří oči a nepokrytě hodnotí dívčí vábidla. 
"Poslyšte" volá na děvčata napůl nesmlouvavě a napůl hlasem prosebníka, "o svátcích letního slunovratu jste povinny posloužit bohům života. V noci bude u posvátného dubu oheň. Životodárná, dobyvačná síla. A kolem lesního pramene úrodné vlhko plodivé země, podobné vlhkosti ženina klína. Počnete život, jako se počíná v semeni, z něhož vyroste strom do oblohy." 
Rozmáchlým gestem doprovodil svoje slova a jenom mlčky se divoce zahleděl do tváře kazatele. Byl na odchodu. Čeká ho noc při plamenech. 
"I sucho bylo," pokračoval Faun, jako by Velenova otázka vůbec nepadla. "Snažili jsme se usmířit bohy, já i mí přátelé jsme se vypravili až do vzdáleného posvátného háje, kde stojí uprostřed veliký Perun, vykonali tam oběti, a přesto -" 
  "Přesto není vinno křesťanství. Pochop to! Obřady, na něž jsi spoléhal, volají pouze ke hluchým výtvorům lidských rukou." 
  "Mnohé dobré je výtvor lidských rukou," potřásl hlavou mračící se Faun. "Tato ves na místě vyžďářeném uprostřed lesů. Pole a rádlo, jho, v němž kráčejí volci, kus chleba nebo mísa teplé kaše... Co máš - co ty máš proti dílu lidské ruky?" 
Velen se už delší dobu vzdělával, aby byl užitečným služebníkem evangelia - nejprve u latinských kněží, kteří na Moravu přišli z Vlach - ale pocházel z podobné osady, jako je tahle zdejší. Možná, že proto jej taky tak brzy přitáhla činnost bratří Konstantina a Metoděje, jejich myšlenka konat služby Boží jazykem srozumitelným prostým moravským oráčům. Věděl, co znamenají kroupová 
mračna, visící nad úrodou, dobytčí mor, který obchází po vesnicích... V něm samotném se občas vzpouzely tytéž síly, jaké řeřavějí a plápolají ve - najednou se mu pro něj přezdívka Faun už tolik nelíbila. 
 "Ty máš strach o ten kraj?" 
Muž kývl. "Kam až sahá pamět zkazek, ctili předkové stejné bohy, v jejichž moc věřím i já." 
  "Ale mnoho obyvatel této země už, příteli, přijalo pravého Boha. díky němu se daří práce lidí, počíná se život a roste, chráněn před zlem. Nebudeš prolévat krev zbytečných zvířecích obětí. Budeš se modlit. Prosit, aby ti Bůh dopřál, co potřebuješ. Naučím tě, jak se máš správně modlit." 
Utíkal do lesa. U nočního ohně byly sice různé ženy, ale ty dívky od potoka nepřišly. Byly uloveny mnichem. Taky se tady letošní rok neshromáždila snad ani třetina obvyklých obětin. A jedna z mocných haluzí věkovitého posvátného dubu se nezelená. Je úplně suchá. 
Co se stane s krajem, když odejdou jeho bozi, víly a skřítci a duchové stromů? Kdo bude hlídat prameny vod? Jakpak jej obstará ten nový bůh, který stejně tak patří Frankům a Vlachům a císařství Rhómajů. Dohlédne do malé osady pod svahy lesnatých kopců? Ne, nerozuměl tomu. Je zlý, je zavržen, protože proháněl ty dívky o nocích letního slunovratu? Viděl neúrodu a hlad a smrt, sucho, sněť na obilí, lidi jako stíny - život je slabý a musí se rozdmýchávat... 
Vydal se ke klášteru. 
"Jsem rád, žes přišel," přivítal ho Velen. 
"Říkal jsi, že mě naučíš se modlit." 
"Musím ti toho ale povědět mnohem víc." 
"Ne. Pověz jenom tu slíbenou modlitbu." 
Nu, každý začátek je dobrý, řekl si Velen pro klid duše a splnil jeho žádost. 
Faun potom vystoupil nahoru nad osadu. Viděl ji, viděl kolem dokola lesy, jak ji obkličují. Život je slabý, potřebuje ochranu. 
"Odsud bych se chtěl dívat," šeptl vzdorně. "Až do chvíle, kdy bude po všech pochybnostech, po úzkosti. Až budou všechny chalupy, schoulené u těchto kopců, pod mocnou ochranou pravých sil dobra a života, kterým se lidi rozhodnou sloužit tak, jak je toho třeba." 
Otočen čelem na polední stranu, odříkal krátkou modlitbu k těm bohům, kterým dosud věřil, a poté podle dávných zvyků obětoval u košaté posvátné lípy, jež stejně jako on shlížela na krajinu. Její široká koruna jako by chtěla starostlivě obejmout ten malý světlý úplněk polí a chalup v tmavé tůni lesů. Obrácen tváří k východu, rozkročený a s rukama v prosebném gestu se modlil k bohu, jehož hlásali misionáři. 
Spustil se déšť a půda chtivě vpila krev kohouta, kterého zabil jako oběť, vzduch zase slova modliteb. A od té doby tam stojí. Z posvátné lípy nezbyl ani ztrouchnivělý kořen, ale namístě kde kdysi kvetla, vyrostl jiný a mohutný lipový kmen, jaký neobejmeš. Faun v jeho dřevu, dravém po životě, nejdříve zmizel, ovšem přání, jež kdysi vyslovil, bylo příliš silné, a tak se v kmeni otevřela dutina. 
Je ho v ní vidět, jak stojí rozkročen, s rukama v prosebném gestu. Každý, kdo půjde okolo osvětimanského kostela a jeho, Faunovy lípy, jím bude zvážen a přezkoumán.