V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Co čího nech, vyspíš sa jak měch
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Kúšček pod Pondělovem sa praví Na ohradě. Dnes hdyž tam zajdete, musíte sa vyhýbať potůčkom a bařinám. Hdysi dávno prý na tem újmisku byla pěkná lúka. Tráva na ní rostla taják hedváb. Dobře sa tam aj sušilo. Byla to rovénka, radost ohleděť. Gazda si ju ohradil, aby jeleni a srny nespásali trávu. Podla téj ohrady dostala méno. Edem k ní vylézť! Ze všeckých stran grapy a grapy. Na lúce bylo dycky sena aj otavy habaděj. Domů sa to doneslo nehdy na hůlkách lebo v batohoch. Patřila jednému gazdovi, kerého stíhalo neščestí za neščestím. Uhynula mu kráva, zlámal si nohu a nakonec vyhořéla chalupa. Aby měli hde složiť hlavu, poščali si peníze od jedného takého, o kerém pravíli: Má peněz jak žab po Juřím. Nic napsaného od něho gazda nedostál. Edem na slovo si poščál a ten, co poščávál, si vymíníl, že na zástavu si vezme lúku Na ohradě. Bude ju měť doty, doky nebude celý dluh zaplacený. A zaplacené nebylo a nebylo. Roky byly zlé, dřevo lacné, nebylo z čeho zaplatiť. Hdyž už to do neba volalo, usmyslel si ten lakomec a zhúžvjala jakýsi, že má lúku vydrženú. Nepomohlo nic. K súdu milý gazda nechcel jíť, nebylo peněz a tak o lúku přišél. Ani na to nechcél pomysleť, tak ho to mrzelo. Od téj doby sa začaly Na ohradě děť věci! Tráva tam róstla pořád pěkná, ale usušiť ju nihdy nový gazda neusušíl. Sotva zesékl, už sa objavily potůčky z Pondělova a hrčély přes lúku tak, že trávu sebraly. Nakonec sa na lúku nedalo ani vejíť. Nový gazda sa s tým nechcél smířiť. Usmyslél si, že lúku zeseče a z druhéj strany hned' pro trávu přijede pacholek s koňámi. Aj tak sa stalo. Pacholkovi sa to nepozdávalo, ale musél. Koně táhli prázdný vůz po jakés takés cestě, ale měli teho dosť. Nový gazda už čekál. Začali nakládať. Jednu fůru zvézli. Druhá vyšla prám na poledně. Sotva s vozem pacholek dojél doprostřed lúky, stalo sa to. Koně aj vůz sa začali propadať. Okolo samý mačvar a močařisko, gávěr na gávěře. Gazda na pacholka křičél, ať honem vyjede. Marné. S koňámi a vozem sa propadl aj pacholek. Černé bahnisko sa nad nimi zavřelo. Gazda hleděl, oči vyvalené, ale do lúky sa bál vkročiť. Utekál domů, co měl sily. Od téj doby z lúky nebylo nic. Ostál tam edem ten mačvar. O pravém poledni a o půlnoci bylo slyšeť hrčeť vůz, frkať koně, hrdelně řehtať a do teho práskal bič tak, že sa zdálo jak by lakomého róchál po hlavě. Aby teho bylo dosť, bylo slyšeť volání pacholka o pomoc. Každý deň, každučkú noc. Ludé sa vyhýbali temu místu. Voda sebrala lúku a roznesla ju po grapách a pádoloch dolů. Lakomý gazda přišél o neprávem nabytú lúku. Nepřišél o ňu edem tak. Každé poledně a půlnoc mu hdosi dobře vyťal bičem. Nikeho viděť nebylo, ale rana dycky došla. Jeho žena viděla, jak je zbědovaný. Dala na mšu, cosi na chudé a gazdu poslala se svatým obrázkem Na ohradu. Hdyž sa tam doredykál, hned' obrázek pověsíl na jedlu a zděrigál, co měl sily domů. Vzpomněl si na to, co říkali jeho tatka: „Co čího nech, vyspíš sa jak měch." Od tých časúch je Na ohradě pokoj. Lúka už tam nihdy nebyla a ani nebude. Pomaly zarůstá horú.