Něco o řece:
Radbuza je západočeská řeka pramenící pod vrchem Lysá (výška 869 m n. m.) poblíž osady Závist v okrese Domažlice. Soutokem s řekou Mží v Plzni vytváří Berounku. Délka řeky je 112 km. Plocha povodí měří 2179 km2. Teče nejprve severním směrem, v Bělé nad Radbuzou se prudce ohýbá k jihovýchodu až k Horšovskému Týnu, kde se stáčí směrem severovýchodním přes Staňkov, Stod, Chotěšov a Dobřany k Plzni. Na horním toku, kde protéká Českým lesem a poté Chodskou pahorkatinou, má peřejnatý charakter s lesnatým údolím. V Bělé nad Radbuzou se říční údolí otevírá, snižuje se spád toku a Radbuza velkými meandry směřuje k Horšovskému Týnu. Střední tok řeky byl odedávna poměrně hustě osídlený a zemědělsky obdělávaný. Na dolním toku, již na okraji Plzně, byla v roce 1973 vybudována přehradní nádrž České údolí s 13 metrů vysokou sypanou hrází, využívanou především k rekreačním účelům.
Větší přítoky:
Levostranné: Bezděkovský potok, Chuchla, Luční potok
Pravostranné: Černý potok, Zubřina, Srbický potok, Merklínka, Dnešický potok, Úhlava
Vodní režim:
Průměrný průtok v ústí je 11 m3/s.
Extrémní průtoky na vodočetné stanici Staňkov:
13. 8. 2002, průtok 213,0 m3/s, katastrofální povodeň roku 2002
3. 1. 2003, průtok 157,0 m3/s
14. 1. 2004, průtok 43,3 m3/s
Jez na říčním km 65,5
Délka jezu v koruně - 44m
Rozdíl hladin jezu - 1,1m
Profil jezu je šikmý.
Náhon byl na levém břehu, na mapách z roku 1877 - 1880 je náhon zakreslen. Stavidlo je u levého břehu. Po proudu lávka přes řeku.
Horšovský Týn
Již v 10. století zde stávala kupecká osada, patrně ohrazená palisádovou hradbou a chráněná hliněným valem.
Po vzniku pražského biskupství - po roce 973 - se celá oblast stává majetkem pražského biskupství se správou v nedalekém Horšově. Svým hospodářským a stategickým významem zastínil Týn Horšov a v polovině 13. století přenesl biskup Jan III. z Dražic sídlo svého panství z Horšova do Týna, který od Horšova obdržel jméno Horšovský Týn. Zakládací listina města se nezachovala, psaná privilegia získal Horšovský Týn až roku 1406. To už bylo město půl století obehnáno pásem hradeb. Jejich pevnost se osvědčila v době husitských válek, kdy byly hrad a město několikrát obléhány. V roce 1542 získali město a celé panství Lobkovicové. Začátek jejich panování však nebyl příliš šťastný. V roce 1547 postihl hrad a město katastrofální požár. K překonání následků požáru přistoupili Lobkovicové s renesanční velkorysostí. Na místě biskupské pevnosti vyrostl rozlehlý, pohodlný zámek ve stylu severoitalské renesance. Také měšťanské domy získaly renesanční podobu. Po porážce stavovského povstání, projevil o panství zájem jeden z nejbližších důvěrníků bělohorského vítěze císaře Ferdinanda II. - hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu. Získal ho velmi lacino v roce 1622 a v držení této rodiny zůstává až do roku 1945. Pro město samotné byla změna pána určitou výhodou, protože mocný majitel dovedl město ochránit před průtahy a ložírováním žoldnéřů. A tak až na sklonu třicetileté války utrpěl Horšovský Týn značné škody při tažení švédských vojsk. Po třicetileté válce zaznamenal Horšovský Týn opět pozvolný rozvoj. Nebylo to však už město ryze české, v průběhu 2. pol. 17. století a zejména v 18. století byla dovršena germanizace Horšovského Týna. Zlepšující se hospodářská situace se projevila i ve zvýšené stavební aktivitě. Město dostalo barokní a rokokovou podobu, kterou si historické jádro zachovalo dodnes. Od roku 1849 až do roku 1960 (111 let) byl Horšovský Týn okresem.
Zdroj: http://www.horsovskytyn.cz/, http://mkzht.cz/cs/historie-osobnosti/, http://cs.wikipedia.org