Něco o řece:
Radbuza je západočeská řeka pramenící pod vrchem Lysá (výška 869 m n. m.) poblíž osady Závist v okrese Domažlice. Soutokem s řekou Mží v Plzni vytváří Berounku. Délka řeky je 112 km. Plocha povodí měří 2179 km2. Teče nejprve severním směrem, v Bělé nad Radbuzou se prudce ohýbá k jihovýchodu až k Horšovskému Týnu, kde se stáčí směrem severovýchodním přes Staňkov, Stod, Chotěšov a Dobřany k Plzni. Na horním toku, kde protéká Českým lesem a poté Chodskou pahorkatinou, má peřejnatý charakter s lesnatým údolím. V Bělé nad Radbuzou se říční údolí otevírá, snižuje se spád toku a Radbuza velkými meandry směřuje k Horšovskému Týnu. Střední tok řeky byl odedávna poměrně hustě osídlený a zemědělsky obdělávaný. Na dolním toku, již na okraji Plzně, byla v roce 1973 vybudována přehradní nádrž České údolí s 13 metrů vysokou sypanou hrází, využívanou především k rekreačním účelům.
Větší přítoky:
Levostranné: Bezděkovský potok, Chuchla, Luční potok
Pravostranné: Černý potok, Zubřina, Srbický potok, Merklínka, Dnešický potok, Úhlava
Vodní režim:
Průměrný průtok v ústí je 11 m3/s.
Extrémní průtoky na vodočetné stanici Staňkov:
13. 8. 2002, průtok 213,0 m3/s, katastrofální povodeň roku 2002
3. 1. 2003, průtok 157,0 m3/s
14. 1. 2004, průtok 43,3 m3/s
Jez na říčním km 47,9
Délka jezu v koruně - 35,8m
Rozdíl hladin jezu - 2,9m
Profil jezu je šikmý, náhon na levém břehu.
Wenigův (Šimandlův) mlýn
Dosud první zjištěná zmínka o Dolnokamenickém mlýně pochází z roku 1675, kdy je mlynářem Johann Tichý. Mlýn i pozemek patři panství Trauttsmandorf. V roce 1856 je na mlýně a zároveň pile evidován Johann Kohler. Přístup je jednak z Holýšova a jednak přes most přímo z Kamenice. Zápis z kroniky: V roce 1856 se přihnal od Staňkova těžký černý mrak , který přinesl průtrž mračen. Louky byly vodou a pískem zaplaveny. Před tím na jaře mlynář Johan Kohler postavil naproti Dolní Kamenici most, který byl návalem stržen a kus po kuse odnášen. Od roku 1906 je evidován na mlýně Rudolf a Anna Wenig a mlýn spadá katastrem pod Dolní Kamenici. Za 2. světové války chtějí Wenigovi připojit mlýn k Holýšovu a tedy do Sudet neboť je nesmyslné vozit obilí z Kamenice do mlýna přes 2 hranice. Žádosti nebylo nikdy vyhověno a mlýn zůstává stále na území Československa a později Protektorátu. Po válce v roce 1945 dostává jako národní správce mlýn Jakub Śiman.
Holýšov
Okolí Holýšova bylo osídleno ve starší době bronzové, okolo roku 2000 př. n. l. První dochované písemné záznamy o existenci obce jsou v listině věnované chotěšovskému klášteru 23. května 1273 papežem Řehořem X., kde je osada uváděna jako Hollissou mezi výčtem dalších 42 vesnic a ostatních statků. Po husitských válkách se dostala část vsi do držení okolní šlechty. Rozdělení vsi mezi několik majitelů přetrvalo až do roku 1623, kdy se scelený Holýšov vrátil do majetku kláštera. Po zrušení kláštera roku 1782 ves s celým klášterním panstvím koupil hrabě Thurn-Taxis, v jehož držení byla až do roku 1919. Původní ves byla soustředěna okolo pravidelné návsi s kostelem sv. Petra a Pavla, který je od svého vzniku nezaměnitelnou dominantou obce a je pevně spojen s jejími dějinami. Okolo stavby se nacházel původní holýšovský hřbitov zrušený v roce 1789. Z malé vsi na město se začal Holýšov vyvíjet po roce 1897, kdy zde proslulá sklářská rodina Zieglerů založila sklárnu na lité tabulové a zrcadlové sklo. Byl to jeden z největších podniků svého druhu v monarchii. To se odrazilo na stavebním rozvoji obce i růstem počtu obyvatel, který se téměř ztrojnásobil. V době hospodářské krize ve 30. letech byla výroba skla zastavena a zařízení sklárny demontováno. Opuštěné prostory byly během II. světové války přebudovány na muniční továrnu. Spojení Holýšova s okolními městy zajišťuje autobusová a železniční doprava. První vlak projel městem v roce 1867 a první zastávka pro civilní dopravu v Holýšově byla zbudována v roce 1911. Zastávka se nacházela v těsné blízkosti závor na hlavní komunikaci. V roce 1942 byla zahájena přestavba kolejiště a tím se přesunula budova nádraží na místo, tak jak jej známe dnes.
Zdroje: Informační středisko Holýšov, Holýšovský zpravodaj č. 61/2009, pan Jan Valeš, http://cs.wikipedia.org