Historie baterii a akumulatoru:
Tato kes je venovana vedcum, kteri se zapricinili o vyvoj baterii a akumulatoru. Zejmena diky nim dnes povazujeme za samozdrejmost bezne pouzivat dopravni prostredky, elektrotechniku …. a dalsi vymozenosti moderniho sveta.
Ačkoli již před více než 2 000 lety existovaly první elektrické články, například takzvané „baterie z Bagdádu“, vlastní historie akumulátorů začíná zkoumáním a používáním elektřiny v 17. a 18. století.
Základní kameny elektrochemických zásobníků energie položily osobnosti jako Alessandro Volta (1745–1827) a Luigi Galvani (1737–1798), s jejichž jmény se dodnes setkáváme v označeních „galvanický článek“ a „volt“.
Největším a nejúspěšnějším Voltovým objevem kolem roku 1800 byl Voltův sloup, což byl první funkční akumulátor. Sestával ze střídavě navrstvených měděných a zinkových destiček, které byly vzájemně izolovány hadříky napuštěnými v kyselině. Volta dospěl k poznatku, že určité kapaliny jsou vodivé vzhledem k chemickým reakcím mezi kovy a že v důsledku toho vytvářejí elektrickou energii.
Začátkem 19. století Volta na dalším vývoji akumulátoru úzce spolupracoval s francouzským Národním institutem.
Různé směry vývoje v této době vedly vždy k primárním článkům, jež nelze znovu dobíjet. V roce 1859 použil francouzský fyzik Gaston Planté vodivé destičky ve zředěné kyselině sírové, na základě čehož vznikly první dobíjecí akumulátory. Sekundární akumulátor pracuje na bázi olova a kyseliny sírové a používá se dodnes.
Vlivem industrializace se vývoj elektrochemických zásobníků energie urychlil. Průmyslová výroba dobíjecích olověných akumulátorů začala kolem roku 1880, kdy Emile Alphonse Fauré vyvinul postup, při kterém se u olověného akumulátoru již po několika nabíjecích cyklech (formování) dosáhlo vysoké kapacity. Fauré pokryl obě strany olověného plechu pastou z olověného prášku a kyseliny sírové, a tím dosáhl vysoké kapacity již po prvním nabití.
Olověný akumulátor prošel během několika desetiletí dalším významným vývojem.
Díky nasazení různých slitinových součástí bylo možné optimalizovat výkon akumulátorů a minimalizovat náklady na údržbu. Slitiny (např. olova, vápníku a stříbra) nabízejí obzvlášť vysokou ochranu proti korozi a takzvané akumulátory AGM vynikají konstrukcí odolnou vůči otřesům a stálostí cyklů.
Jak šel čas ve zkratce:
1836 – Daniell (Anglie) - objev Daniellova článku 1859 – Planté (Francie) - objev olověného akumulátoru
(akumulátorová baterie s vodným elektrolytem založeným na zředěne kyselině sírové, jejiž kladna elektroda je z oxidu olovičetého a záporna z olova).
1868- Leclanché (Francie) - objev Leclanchéovy baterie
(primární baterie se solným elektrolytem, kladná elktroda obsahuje oxid manganičitý a záporná elktroda zinek).
1898 – Gassner (USA) - kompletace suchého článku
(primární baterie obsahující elektrolyt, který je znehybněn).
1899 – Jungner (Švédsko) - objev nikladmiové baterie
1901 – Edison (USA) - objev baterie nikl-železo (Ni-Fe)
1932 – Slecht , Ackermann (D) - objev sintrovaných elektrod
1947 – Neumann (Francie) - hermetizace NiCd
polovina 60-tých let – Union Karbide (USA) - vývoj primárních alkaických baterií
polovina 70-tých let – Union Karbide (USA) - vývoj VRLA
1990 – Union Karbide (USA) - uvedení NiMH na trh
1992 – Kordech (Kanada) - opakovaně použitelné prim.alkal.baterie
1999 – komerční využívání Li-lon, Li-pol