Trasa této multiny vysvítá už z jejího názvu - vede po všech čertech. Tématicky je poněkud roztěkaná, to proto, aby se v tom čert vyznal. Byl nám ji totiž dlužen. Krátkou procházku růžovým sadem. Cha chá! Čerta starýho! Pekelně roztahaná bude, přesně podle čertovského gusta. A jestli se někomu takhle pojatá keš nelíbí, sám už jistě ví, ke komu může jít… 
Na úvodních souřadnicích se nalézá vchod do Lapidária Národního muzea. Lapis je latinsky kámen, v lapidáriu tedy můžete zblízka spatřit významná originální kamenická a sochařská díla z Prahy a okolí, některá z nich jsou součástí i našeho putování. Bez dalekohledu a bez protiholubích sítí si tu můžete na jednom místě prohlédnout např. mistrovské gotické dílo Mistra severního tympanonu Týnského chrámu, originální pozůstatky mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí a mnohé další a další památky, rozhodně stojí za návštěvu. Na cestu se ale vybavte dalekohledem či zoomem na foťáku, ke sběru indicií ho sice třeba není, ale někteří ďáblíci jsou vysoko a byla by škoda je nevidět, když už si k nim dojdete. Nuže, započněmež!
|
“Lapidární“ čert
Před vchodem do Lapidária se odehrává věčný souboj Dobra a Zla. Do kamene roku 1650 vytesán Janem Jiřím Bendlem ve chvíli triumfu andělova. Jde o kopii jedné ze čtyř rohových soch Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, 
který tam byl postaven na oslavu konce 30leté války v Čechách – tj. i konečného vítězství katolických sil nad protestanty.
Bendl, sám zanícený katolík a dvorní sochař jezuitů, umístil na vrcholek sloupu Pannu Marii Neposkvrněnou šlapající po drakovi - tedy ne klasicky po hadovi jakožto symbolu prvotního hříchu, pokušení přítomného už v Ráji a zla obecně, ale po drakovi - antikristu, kacíři, resp. protestantech. Na této rytině od Karla Škréty můžeme vidět, že pražský mariánský sloup se měl stát středem sjednocené katolické Evropy. Na úctě k Matce Boží se katolíci i protestanti shodovali, a tak byl mariánský kult hojně využíván při rekatolizaci čili politické převýchově; středověk samozřejmě kladl mezi náboženské a politické prohlášení rovnítko. Tak třeba pár roků po Bílé hoře byl zlatý kalich ze štítu Týna přetaven ve velkou svatozář Panny Marie. Nebo na tomto plakátku, šířeném po celé monarchii, Panna Marie zázračně zachraňuje defenestrovanou trojici Fabricia, Slavatu a Martinice: zachycuje je v pádu a zlehka posazuje na zem. Tak to totiž ti výtečníci ve Vídni podali - ono to zní líp, než že spadli do hromady sena. Ještě pro zajímavost: písař Filip Fabricius byl po svém útěku do Vídně povýšen do šlechtického stavu, a protože ještě neměl přídomek, vymysleli mu "von Hohenfall" aneb "z Výše spadlý".
V roce 1918 při stržení sloupu, připomínky vestfálského míru, který ustavil dědičnost Zemí Koruny české pro habsburský rod „na věčné časy“, byly poškozeny i rohové plastiky andělů s ďábly a draky. Nebylo to poprvé, sochy to odnesly už i při pruském ostřelování Prahy r.1757. Anděl přišel o napřaženou trestající ruku, a tak nikdy Ďáblu neuštědří ten opravdu poslední políček a bude se s nim muset prát furt dál, až do halelujá. Jak symbolické.
Na volné „kopii“ sochy Spolku pro obnovu sloupu původního draka nahradil had; tato nově pojatá „kopie“ je k vidění na modrém podstavci při jižní straně Týnského chrámu; torzo originálu s dobře patrným otvorem na osazení drakova křídla je vystaveno v Lapidáriu. Proti vztyčení sloupu na tomto místě se vyjadřuje skupina kolem Petice proti obnovení mariánského sloupu. Na zdech Lapidária najdete reliéfy s významnými osobnostmi z našich dějin od sochaře Gustava Zouly. Kolikátý je, počítáno od pluhu (nad Libuší) doprava, v pořadí reliéfů našich velikánů, „husitský“ král Jiří z Poděbrad? A = ?
Čerti v Lucerně
Najdi hlavní schodiště pasáže a vystoupej po něm úplně nahoru, až nad vstup do kavárny/biografu, před vchod do Mramorového sálu. Schodiště je přístupné i prosklenými dveřmi z kavárny. V čele schodiště pak uvidíš velké okenní vitráže s několika rohatými. Možná namítneš, že tohle jsou jasní satyrové. No ano, jsou, ale nikdo přeci nečekal, že čert bude hrát poctivě, že ne?! A když si místo révy přimyslíš plameny a sem tam kotlík… nakonec, byli to právě satyrové, kteří v představivosti našich antiky neznalých předků dali podobu českému čertovi. Na třech vitrážích vidíme i "čertí" děti. Kolik? Žádné nepřehlédněte! B = ?
Čert Na Zbořenci
Na Zbořenci se to tu jmenuje podle zbořeného kláštera křížovníků, který zde stával. Krom jedné stopy tu už po klášteru ale nezbylo nic. Tou stopou je kaple Božího hrobu ukrytá na dvoře domu čp. 276. A proč jsme tu: Pekelník na domě na rohu ulic Myslíkovy, Odborů a Na Zbořenci zřejmě komusi neuctivě řekl, aby mu vlezl na záda i s celou rodinou. Vůbec nečekal, že to opravdu udělají. Kolik lidí teď musí nosit? C = ? Ve slepém výběžku ulice Na Zbořenci jsou dvoje vrata. Za těmi dlouhými plechovými je dvůr, na němž se nachází zmiňovaná kaple Božího hrobu. Přes stará dřevěná vrata na ni bývalo vidět, ale už máme smůlu.
Čertův mlejn v Šárce
V hluboké strži pod skalami na místě, kde si kdysi Šárka políčila na Ctirada, nachází se Čertův mlýn. Nejmenoval se tak vždycky, krátce se tu říkalo Tučkův mlýn, podle jednoho statečného mlynáře.
To máte tak: Mlýn byl dlouho opuštěný, ale noční pocestní slýchávali strašidelný rachot a rámus, jako by se uvnitř všichni čerti ženili. Až jednoho dne přišel mladý mlynář Tuček, na pověry nedal a začal si mlýn opravovat.
Když byl na třetí den hotov se střechou a mlýnským kolem a vůbec všechno v mlýně zas klapalo, chystal se k spánku. Když vtom se nad údolím v mžiku stáhla mračna, vichr rozrazil okenice a před Tučkem stál zamračený čert. 
Chlupatý, z huby mu visel dlouhý rozeklaný jazyk, na pravé noze měl kopyto a rohy ověšené pentlemi jak jalůvka. „Tak je to pravda, že se tady čerti žení! Že ty budeš nevěsta?“, rozesmál se mlynář. Čert se pro to rozzlobil, popadl vidle a hnal se proti Tučkovi. Ten se nedal, s čertem smýkl po podlaze a už ho držel pod krkem. „Nevyháněj mě!“, začal škemrat čert, „my už máme takový zvyk, právě v tomhle mlejně se ženit. To proto jsem tak vyšňořený, jdu za svědka. Málokdo nás tu rušil, až nejčko zasejc …ty.“ Mlynář byl zaskočený, že vlastně uhodl, ale nechtěl tomu uvěřit, a tak mu čert musel představit mladý pár z pekel, nevěstu Sazičku i ženicha Karabáče. „Nu, tak tedy ještě naposledy“, připustil Tuček, „Ale ráno ať jste pryč!“ Čertisko radostí zavýsklo a přemetem vzad se vymrštilo mezi ostatní pekelnou chasu - tedy vlastně svatebčany, kteří mezitím přišli - a začaly se dít věci. Čerti se dali do tance, skákali až do stropu, metali kozelce, plivali oheň, ječeli a chechtali se, nad stavením burácel hrom za hromem, ze země šlehaly blesky – no krásný to měli. Mlynář radši zalezl do komory, přetáhl si deku přes hlavu a tak nakonec i usnul.
Nad ránem ho někdo zatahal za ruku. To ten první čert. Byl na několika místech ohořelý, na jednom rohu mu visela vyhořelá prskavka a jazykem pletl, oči se mu klížily, ale usmíval se. Krom něho nebylo po tom nočním pekle ani památky. Přišel Tučkovi poděkovat. A že prý když je tu zase nechá, až bude příště svatba, natřikrát mu to splatí. Pomůžou mu nahánět vodu na mlejn, oheň uvidí jen za dvířky pece nebo v hlavičce fajfky a do třetice mu ještě zůstane dlužen. „A to si dám líbit“, děl mlynář, plácli si na to a čert to stvrdil zaklínadlem „Hájfájf“. V ten ráz se ozvalo puknutí, pekelník byl tentam, jen se zakouřilo.
Mlýnu se nějakých 100 let dobře dařilo, potok se nerozvodňoval a tekl i za velkého sucha, požáry se celého okolí nikdy nedotkly, jen čas od času se Tučkovi jednu noc nevyspali kvůli čertovskému reji.
Až jednoho dne si Tučkův prapravnuk musel povzdechnout: „Toho Odkolka mi byl čert dlužnej!“. Nato se zablesklo, vítr přinesl ozvěnu ďábelského smíchu a na východě se objevila rudá záře. Jiná, než myslíte – psal se rok 1896 a na Malé Straně hořely Odkolkovy (Sovovy) mlýny. Tím se splnil poslední, nenápadný, ale vypečený bod dohody s peklem, kterou kdysi pan otec uzavřel. Tučkům to ale stejně v ničem nepomohlo, mlýn stejně zavřeli a odstěhovali se do města Karlova Hora v Monaku, kde si založili zájezdní hostinec. A jestli se v penězích neutopili, topí se v nich dodnes.
Mlýn od té doby zase patří čertům a vy je s trochou štěstí uvidíte na louce u lávky přes Šárecký potok – jen už se jim nechce nic slibovat, a tak, když uvidí člověka, celí zdřevění. Kolik jich tu potkáte? D = ?
Čert z Faustova domu
Podej peklu prst, vezme celou ruku. Zdejší čertisko všichni dobře znáte - jmenuje se Mefistofeles a má zálibu v slibování hor a dolů, proměňování se v pudla a v kvapných odchodech střechou. Jako zajímavost možno uvést, že tohle není jediný pražský „Faustův dům“. 
První písemné zmínky jako místo Faustova pobytu uvádějí vetchý dům na Uhelném trhu; podle pověsti v něm před Faustem bydlel i kouzelník Žito. Dům byl stržen někdy v průběhu 19.století. Pověst o Faustovi se ale současně zabydlela i v jiném záhadném domě, a právě ten se nám zachoval podnes. Jde o dvůr s alchymistickou tradicí sahající až do 15.století, kterou zde založili opavští vévodové. Tato tradice byla důvodem, proč si právě tento dům později najal dobře známý nedostudovaný oxfordský magistr Kelley. Oběma -domu i Kelleymu- to na pověsti zas jen přidalo. I moderní doba přispěla svou troškou tajemna: při spojeneckém kobercovém náletu na obydlené části Prahy 14.2.1945 dopadla jedna zápalná puma i na Faustův dům. Naštěstí nevybuchla, jen propadla střechou a zaryla se po podlahy. Podle staré pověry totiž dům před neštěstím ochránilo sedm koček zazděných do jeho základů. Při poválečných opravách pak bylo v jedné ze zdí opravdu odkryto sedm mumifikovaných kočičích tělíček… viz zde (.pdf), str. 19 a 20. Spočítejte černé sloupy v průjezdu do dvora Faustova domu. Kdyby bylo zavřeno, pod číslem popisným najdete malou šedou tabulku s číslem, z ní použijte číslici vlevo. E = ?
Čerti na Týnském chrámu
Chrám Naší Paní před Týnem (týn = chráněný dvorec, týn s celnicí = ungelt) má dva vchody. Dnešní vstup se schovává na dvorku za Týnskou školou a je přístupný průjezdem ze Staroměstského náměstí. Nás ale zajímá zdobný severní portál do Týnské uličky. V jeho tympanonu jsou vyobrazeny Kristovy pašije: bičování, korunování trny a ukřižování. Pro kostel nezvyklé téma, najdeme ho spíš na katedrálách. Ježíš tu není ukřižován sám, jsou tu s ním vysochaní i dva lumpové. Nalevo je ten, který se začal kát a litovat svých činů. Jeho duši proto vynášejí andělé do nebes na jakémsi prostěradle. Na pravé straně zůstal hříšník zatvrzelý, po jehož duši se proto už sápou mocnosti pekelné. Ďáblíci jsou vyvedeni pěkně a je vidět, že se na padlou duši těší. Vyobrazení duší je v sochařství také celkem neobvyklé. Bohužel, plastiky jsou malé a vysoko, hodí se tu dalekohled či foťák se zoomem.
Najde se tu ale ještě jedna hlava rohatá. Baldachýn nad vchodem je nesen sloupy a na tom prvním vlevo je nějaký rohatý s knihou. Ale to přeci není žádný čert! 
Ba naopak, je to dokonce muž svatý - jde o typizované vyobrazení Mojžíše. Ztvárnění Mojžíše s růžky totiž vychází z překladatelského omylu svatého Jeronýma*. Při překladu bible do latiny zaměnil dvě podobná řecká slova a větu "Mojžíš sestoupil s Hory s tváří ozářenou" přeložil jako "Mojžíš sestoupil s Hory s tváří oroženou". Gloriola kolem hlavy Mojžíšovi zářila, když sestoupil z hory Sinaj, kde s ním rozmlouval Bůh, a přinesl od Něj svým následovníkům Desatero.
Že jde v případě růžků jen o tradiční atribut bez negativních souvislostí, to ve středověku chápali tak možná nějací vzdělanci, Michelangelo,… ale asi není nejmenších pochyb, jak si podobu jednoho z nejvýznamnějších Židů vykládal prostý lid. Taková věc se ovšem Jeronýmovi stávala jednou - maximálně dvakrát - za deset let...
Teď se podívej naproti Mojžíšovi s Deskami. Na prvním sloupu vpravo je například lev, který představuje evangelistu Marka, a pod ním se táhne pás hvězd. Kolika (bez zlomku hvězdy na konci vpravo)? F = ??
*Abych Jeronýmovi nekřivdil - je znám i starší překlad Bible, pořízený židovským učencem, z něhož Jeroným možná vycházel, a který také Mojžíšovi nechává na hlavě vyrůst růžky; je tedy možné, že rohy měly tehdy zvýraznit Mojžíšovu důležitost a přiblížit ho pohanům uctívajícím všelijaká rohatá božstva; tolik teorie.
Čerti u Belvederu
Před letohrádkem královny Anny Jagellovny, manželky krále a císaře Ferdinanda I. Habsburského, se nachází krásná renesanční bronzová fontána. Podle návrhu vlašského malíře Francesca Terzia ji odlil pražský litec Tomáš Jaroš z Brna, který měl na svědomí kupříkladu i svatovítský zvon Zikmund. Této kašně s vodotryskem se říká Zpívající fontána, protože voda dopadající na hladinu slyšitelně rezonuje v její bronzové míse. Pokud velmi blízko k ní přiložíte ucho (ale nedotýkat se!), uslyšíte rezonanci v oblasti tónu A, který připomíná vzdálené vyzvánění všech pražských zvonů (ozkoušeno, funguje 
).
Ochránce pramenů a stád, rohatého řeckého boha Pana si na kašně jistě všimnete, rohatých je tu ale víc. Ohněte před fontánou svůj hřbet a spočítejte rohy těch tam dole. G = ?
Čert a Mikuláš
Když se mluví o čertovi, kdo by si nevzpomněl na jeho parťáka Mikuláše? A přitom je spolu nikdy nikdo neviděl. To bylo tak...
Mikuláš za svého života chodil světem (zvláště Malou Asií, Byzancí a okolím) a pomáhal kde bylo třeba. Jednou nechal z mořské hladiny šlehat plameny, aby zahnal nepřátelské pohanské loďstvo; ondy inkognito zanechal třem chudým dcérkám měšce zlaťáků za okny, aby měly věno a mohly se tak stát místo nevěstek nevěstami (--> Mikuláš nosí dárky); jinde zas dokonce oživil tři děti zabité zlým šenkýřem. O ten posledně jmenovaný skutek tu jde. Bělovousý patriarcha Mikuláš byl často znázorňován trestaje onoho šenkýře - vraha ve špinavé zástěře a se šklebem v tváři plazícího se světci u nohou. 
Zjednodušovalo se a zkreslovalo, až najednou v Zemích českých potkáváme hodného vousáče s berlou po boku zamračeného mouřenína s rohy - lidová tradice vyměnila vraha malých dětí za služebníka Belzebubova a z mocného potíratele pohanů se stal dědeček s dárky. No a protože přerodem Mikuláše v dědu se špičatou čepicí a berlou zmizel zástupce nebes, přidal se k těm dvěma ještě anděl. To znamená, že sv. Mikuláše s čertem v kostele jen tak neuvidíte. Tak proč se tu o tom vlastně píše? Na jednom místě v Praze k sobě mají čert s Mikulášem přeci jen velmi blízko. Asi 10 metrů.
Kostel svatého Mikuláše na Starém Městě se během staletí plnil tu katolíky, tu husity, tu obilím, ortodoxními křesťany či posluchači vážné hudby. Dnes ho máme celý nádherně vymalovaný freskami s výjevy ze života svatého Mikuláše a na vše svítí překrásný lustr z harrachovského skla ve tvaru carské koruny, dar cara Mikuláše II. Na návštěvníky kostela stoupající po schodech ke vchodu s laskavým výrazem ve tváři shlíží dva světci od sochaře Antonína Brauna: vlevo je to sv.Mikuláš, vpravo sv.Prokop se spoutaným čertiskem. Voilà!
Kolik plastických lidských postaviček najdete na dvojkřídlých dveřích zmíněného vchodu do kostela? H =?
Čertovy kameny na Vyšehradě
Kněz z vyšehradského kostela byl velmi hodný člověk, měl ale jednu slabost – karban. Aspoň, že když hrál, vyhrál. Vždycky. Až jednou, šestistá šedesátá šestá hra to tuším byla, ho štěstěna opustila. „To by v tom byl čert, abych najednou začal prohrávat!“, zabručel si pro sebe, a vtom mu někdo zlehka klepe na rameno. Kněz od sv.Petra se pro svou vášeň pro čertovy obrázky tomu čertu upsal a od té doby zase začal vyhrávat. Svatému Petrovi bylo ale „svého“ kněze líto, a tak mu ve snu poradil, aby se s pekelníkem o ten úpis vsadil, až si pro něj přijde.
Kněz měl právě sloužit mši, když se Zardan –tak se ten čert jmenoval- po dlouhé době objevil. Moc přemlouvání to knězi nedalo a vsadili se spolu, že čert nestihne přinést sloup z římského svatopetrského kostela, než se mše skončí. Zardan se bez meškání rozletěl pro sloup, ale ten den byl zrovna celkem hustý letecký provoz – nějaká válka dole, samá objížďka, čerti i andělé kmitali, lítalo se nahoru dolů, tvořily se kolony, Řím byl ještě daleko a čert je čert, tak se snesl už kus před Městem, vytrhl z jednoho kostela velký sloup a letěl zpátky. Když Petr v nebeské vrátnici na záběrech z bezpečnostních kamer viděl, že čert krade jinde než má, že podvádí, rozpoutal nad Benátkami takovou bouři, že Zardanovi sloup natřikrát vyklouzl a spadnul do zálivu. Díky tomu zdržení Zardan nad Vyšehrad přiletěl zrovna ve chvíli, aby zaslechl, jak kněz říká: „Ite, missa est“ – Jděte, mše je skončena. Protože neuměl prohrávat, vzteky sloupem mrštil proti kostelu, až propadl střechou a rozbitý na tři kusy skončil na podlaze. Kněz v tu chvíli zemřel a jeho zachráněná duše se mohla jít postavit do fronty před Petrovu bránu. Výjevy z této pověsti si můžete prohlédnout i na jediné zachované barokní fresce v kostele (v severní chrámové lodi).
A teď historická fakta: Roku 1655 přišel sekretáři pražské konzistoře z Říma list od kněze, kterému se prý při vymítání ďábla z posedlého Švýcara Jakuba Zimmermanna podařilo vypudit z jeho těla kromě řady dalších i ďábla jménem Zardan. Ten ústy posedlého promluvil a přiznal, že to byl právě on, kdo na Vyšehrad z Říma onen sloup donesl.
Tři kusy pověstného sloupu bývaly do r.1787 v předsíni kostela svatých Petra a Pavla, odkud je po své návštěvě přikázal vynést Josef II. (nesnášel pověry), pak dlouho ležely při zdi vyšehradského hřbitova, nakonec byly r. 1894 při parkových úpravách řízených zdejším proboštem Mikulášem Karlachem přeneseny na své nynější místo.
Čertovy kameny váží zhruba 3 tuny a na jednom z nich jsou vytesaná písmena, jejichž význam není znám. Kameny pocházejí z lomu v kopci u Prčic, který se jmenuje Čertovo břemeno („čertovo břemeno“ se dokonce jmenuje i přímo tento druh žuly). Tři prapůvodně leštěné kameny (jejich opracování tehdy muselo být neskutečně náročné) nikdy netvořily jeden sloup, mají totiž rozdílnou zrnitost i průměry; mohlo jít o pohanské stély, astrologické pomůcky či sloupky pod sošky bůžků, pozůstatek nějaké svatyně či prvních zdejších kostelíků... to nikdo neví.
Krom Čertových kamenů jsou ale v areálu Vyšehradu rozmístěny ještě tři menší kameny (na ostrožině naproti Cihelné bráně, u rotundy a naproti portálu kostela), rovněž neznámého původu a účelu. Když jsem tu byl vybírat indicie k zjišťování, všechny kameny jsem obešel a něco mě při tom napadlo. Doma jsem 
nápad od ruky promítl do mapy a opravdu - Čertovy kameny se nacházejí v těžišti trojúhelníka tvořeného těmi třemi solitéry.
Ty se běž podívat na tympanon hlavního portálu blízkého kostela - jde o Poslední soud od Štěpána Zálešáka, takže čertů se tu pár najde. Každý ze tří vstupních portálů je ještě olemovaný zdobeným vnějším lomeným obloukem, jehož konzoly mají podobu lidských hlav, které jakoby pozorovaly příchozí. Jen jediná z hlav se směje. Najdi ji a spočítej její hudební nástroje. I = ?
Čerti v Platýzu
Prapůvodně zde býval palác burgundských vévodů (Lucemburkové), v šestnáctém století ho koupil Jan Plattais z Plattenštejna, jehož jméno si palác podržel podnes. Později zde vznikl vyhlášený zájezdní hostinec a ještě později první pražský činžovní dům (jeho zřizovatelé, šlechtici Doubkové, domu říkali „Zlatá kvočna“ – nesl jim totiž každou hodinu dukát; to byl počátek činžáků v Praze).
Na vjezdu do dvora z dnešní Národní třídy zůstala jedna památka na dobu, kdy zde byl hostinec – železná soška sůvičky. Říká se, že to kdysi byl ochočený mazlíček místního fortnýře (= hlídač fortny neboli brány). Když fortnýř zemřel, nechal majitel hostince zhotovit sošku tohoto maskota ovládanou táhlem, takže okoloprojíždějící formani podle stojící sovičky hned poznali, že je ve dvoře ještě místo - když visela, bylo už plno.
A co má celá ta historie společného s čerty? No… nic. Žádné pekelné historie jsem se tu ale nedopátral a něco byste se dozvědět měli, když už vás sem vedu. Pod jednou z čertích hlav přímo ve dvoře Platejzu najdi velké číslo J = ?
Čerti na Karlově mostě
Kamenný most je známý sochami svatých, proč by se tam tedy zdržovali čerti? Oni tam nejsou dobrovolně. Narazili totiž na dva pořízky, co se nebáli čerta nic. Najdete je na sousoší sv.Vincence a sv.Prokopa, světců, kteří spolu nemají nic společného - právě až na ty čerchmanty.
Náš Prokop stojí na zádech okřídleného démona, které dle pověstí s oblibou krotil a využil třeba k zázračně rychlému vybudování Sázavského kláštera (1039). Jindy mu zas ďábel zlámal kolo na voze, Prokop ho ale chytil a pekelník musel po zbytek cesty zastat jeho funkci. Dalšího démona najdeme coby karyatidu z pravé strany soklu, pod Prokopem, svázaného v řetězech. Moc nadšený ze stavu věcí není. Vždyť jednoho čerta si Prokop dokonce zapřahal do pluhu a doslova s ním oral. Dřív než odešel do Posázaví, poustevničil u Prahy v údolí, které od té doby nese jeho jméno. Než se tam v jeskyni zabydlel, bylo údolí rarachy zamořeno, on je všechny vyhnal. U jeskyně později vyrostl významný poutní kostelík. Roku 1966 ale musel ustoupit těžbě vápence; stával na okraji skály vlevo nad "pražským pentagonem".
Vedle vysochaný Vincent Ferrerský se za svého života taky pěkně činil. Připomínají to jeho zde znázorněné skutky. Zcela vlevo mu u nohou leží otevřená rakev, z níž kdosi vstává z mrtvých. Tento „lékařský“ zázrak se mu povedl celkem 40x, což nám oznamuje číslo na rakvi. Další připomínaná čísla jsou 2500 a 8000 - ta hovoří o počtech Židů a pohanů obrácených ke Kristu, zástupci obou tu na nás také shlíží. Krom kříšení mrtvého sv. Vincenc ještě druhou rukou zvládá vyhánět ďábla z těla posedlého. Kolik duší podle údaje na soklu vymanil z moci ďábla? K = 70
Sousoší bylo tak silně zanedbané až se ho kus odlomil, takže teď je pryč, restauruje se. A je to ještě na dlouho. Do té doby prozradím, že jako exorcista si Vincenc údajně poradil se 70 ďábly.
Čertův vršek v Horní Libni
Odkud Čertův vršek získal své jméno snad ozřejmí pohled na dobové vypodobení tohoto místa z 19. století. Na romantické skále stávala usedlost Šilboch; právě zde o Vánocích r.1812 Jan Karel Liebich, ředitel Stavovského divadla, Praze poprvé předvedl ozdobený vánoční stromeček; také tu nějaký čas bydlel romantik Carl Maria von Weber. Roku 1900 byl Šilboch sakum prdum zbourán a Čertova skála srovnána s okolním terénem. Jen jméno zůstalo. Škoda. V ulici Čertův vršek najdete na udaných souřadnicích zbytky okrasného dláždění do tvaru soustředných kruhů. Kolik světlých kruhů (střed nepočítaje) tvoří jeden obrazec? L = ?
Schnirchův čert
Po probourání městských hradeb se kolem Prahy začaly stavět celé čtvrtě nových domů, v naprosté většině činžovních. Na samém okraji města, s čistým výhledem na pole a louky jižním směrem, si nechal postavit dům i sochař Bohuslav Schnirch. V krásně zdobeném a vybaveném domě (např. nádherná Merkurova kašna ve vstupní hale) měl i ateliér, odkud pak např. na budovu Národního divadla putovalo mnoho soch včetně jeho nejznámější trigy. Také zde vznikl jeho vítězný návrh na sochu sv.Václava pro Václavské náměstí. Vítězný, ale nerealizovaný; první místo porota neudělila a o to druhé se dělil ještě s kolegou Myslbekem. Schnirch Václavův pomník pojal jako oslavu světce, jeho Václav ze hřbetu koně gestem žehnal svému národu, kopí odložené v levé ruce. Myslbekovo netradiční pojetí knížete coby bojovníka ale po přepracování do druhého kola u poroty vyhrálo a bylo ještě doplněno sochami českých patronů (mimochodem, sv.Prokop má Myslbekovu tvář). Dalším zajímavým nerealizovaným Schnirchovým projektem je řešení náměstí před Rudolfinem.
Dnešní Mikovcova ulice se Schnirchovým domem (č.p.548), někdy „nejkrásnějším pražským činžákem“, už dávno nestojí na tak pěkném místě na výsluní... ale dům zdobený pořád je. Nad čertem defiluje celý průvod od J. Ženíška. Prohlédni si vlys mezi přízemím a prvním patrem – kolik napočítáš kol u vozu? M = ?
Čert na míru
Přesněji řečeno na náměstí Míru. Nalevo od vchodu do kostela sv.Ludmily stojí ve výklenku náš starý známý ďáblobijec Prokop. Zpoza jeho sutany na nás vykukuje satanáš, který byl před Prokopem takhle malinkej. Ovšem poradit si Prokopius uměl nejen s hlavami rohatými, nýbrž i těmi pomazanými, když byly zabedněné.
Vypráví se, že Prokopův duch vybídl ve snu sázavského opata Blažeje, aby se vypravil za papežem Inocencem III. do Říma vyprosit jeho svatořečení. Blažej před papeže s žádostí předstoupil, ten ale se svým rozhodnutím mnoho dní váhal, přemítal a pochyboval jak nevěřící Tomáš. Proto ho v noci první sázavský opat Prokop ve snu navštívil a svou pastýřskou berlou mu názorně "vysvětlil", jak to s těmi čerty bylo. A jako zázrakem byl Prokop hned na druhý den, 4. července léta Páně 1204, kanonizován - jako první český světec přímo papežem. Celkem sympaťák, ne? 
Kolik (pseudo)gotických oblouků tvoří zábradlí lemující jednu stranu schodů? N = ??
Ďáblice
O původu názvu Ďáblic mnoho zdrojů, které by se jím měly chlubit, mlčí! Nikde nenarazíte na žádnou zmínku o tom, že by snad pojmenování Ďáblice mělo podobný původ jako například Davle. Pročež je zcela zřejmé, že tomu tak není a pravý důvod ďábelští obyvatelé zamlčují. Trochu světla se do problematiky pokusila vnést necyklopedie a další střípek skládanky se mi podařilo objevit ukrytý pod rouškou sportu. Skutečná podstata tohoto spolku je velmi neuměle maskovaná znakem tohoto týmu, a totiž kamufláží bafometova pentagramu jeho pouhým obrácením dolů rohama, aby vypadal jako obyčejná hvězdička. My se tím ovšem oklamat nedáme a (vymáchaní ve svěcené vodě) sečteme písmena na druhém řádku červenobílé tabulky na brance vedoucí ke dvěma místním svatyním. O = ?
Čerti ze sv. Víta
V interiérové výzdobě katedrály najdeme třeba sochu archanděla Michaela vítězícího nad satanem nebo nápaditý výjev, kterak Satan cpe Jidášovi 30 stříbrných do chřtánu, pro indicie nám ale bude stačit se na katedrálu podívat zvenčí.
Na Zlaté bráně katedrály se nachází obrovská mozaika Posledního soudu (1370-71). A u toho budou samozřejmě přítomny i mocnosti pekelné. Vlevo vidíme, kterak andělé pomáhají mrtvým vstát z hrobu a zvou je ke stání před Krista Soudce, k němuž se dole modlí svatí čeští přímluvci Prokop, Zikmund, Vít, Václav, Ludmila a Vojtěch, pod nimi ještě Karel IV. s Alžbětou Pomořanskou. Božímu soudu po stranách přihlíží Marie s Janem Křtitelem a dvakrát šest apoštolů. A pravá část mozaiky se nám zatím plní hříšníky. Padlí andělé, následovníci pyšného Lucifera, tu v provazech vtahují do plamenů pekelných ty, kteří byli shledáni lehkými. A pomáhá jim i archanděl Gabriel, který tam zrovna mečem hrozí nějakému nezvedenému mnichovi.
Schodiště Zlaté brány je opatřeno mříží s krásnými reliéfy znázorňující znamení horoskopu a měsíce. Pod vinařem je zabijačka, kde na zemi leží papír s letopočtem 19** P = ??
Rozčertěný Anděl (bez indicie)
Jan Anděl byl původně novoměstský prknař. V husitských bitvách si svým zápalem v boji vydobyl pověst válečníka i vtipnou přezdívku Čert. V historických záznamech se dokonce dočítáme, že jednotce novoměstských střelců velel „Jan Čert“. Později byl pasován na rytíře a stal se hejtmanem českobrodským. Dále o něm víme například to, že se jeho manželka honosila krásným jménem Machna, a nakonec že dne 16.října 1437 Čert utonul v Labi u Hradce Králové, když se v čele táborských neúspěšně pokusil město napadnout.
Ďábel z Vinohrad
Tento „univerzální diletant“ -jak sám sebe označil- byl významný český herec a především hudebník. Narodil se r.1924 v Zálesní Lhotě u Jilemnice, vystudoval gymnázium v Rychnově n./K. a právničinu v Praze. Právu se ale nikdy nevěnoval – naštěstí - živil se hudbou. 
Spolu s dalším talentovaným hudebníkem založili umělecké duo, které významně ovlivnilo československou divadelní a uměleckou scénu vůbec. Talent měl nejen hudební (1, 2), ale i komediální (1, 2), přičemž se stylizoval do role amatéra a namyšleného neumětela, k čemuž mu dobře posloužil i kamenný výraz jeho tváře. Fakt, že neměl hlas, mu nezabránil s úspěchem zpívat, ani obsadit 20., o rok později dokonce 6. místo v anketě Český slavík. Ďábel z Vinohrad bylo jméno jeho sólového představení, a jelikož sám na Vinohradech v Chodské ulici bydlel, stalo se i jeho přezdívkou. Ze života odešel předčasně ve svých pětačtyřiceti letech, příčinou byl z kamen unikající svítiplyn. Ani po čtyřiceti letech nemá na něj Praha nikde památku… 
Vydej se proto za tímto ďáblem ze šantánu na Vinohradský hřbitov – indicie Q = ?? je označení hrobového místa. (pro příp. ověření: na domě Chodská 13 na cedulce s číslem popisným zjisti číslo = q za slovem „Praha“; Q = 2*q -4)
Čert "U Prokopa"
Jo, zase on. Holt se pěkných pár století drží na nejvyšších příčkách Top10 českých světců. Dům s výklenkem na jeho sochu je vlastně zgruntu přestavěný kostel sv.Prokopa (oblé zakončení hlavní kostelní lodi je dodnes patrné na zdi domu obrácené k náměstí). Kostel byl vystavěn na místě onoho prvního bájného pražského domu, u něhož nějaký muž zrovna přibíjel práh, 
když ho míjeli Libušini prospektoři s úkolem založit město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tedy pokud v tom budeme věřit Hájkovi z Libočan. Kostel zprvu náležel k osadě Trávník (přibl. Maltézské náměstí), začátkem dnešní Karmelitské ulice totiž už procházely hradby Menšího Města; dál na jih odtud, za potokem (dnes zatrubněný, kromě kousku v horní části Hellichovy ulice), ležely osady Nebovidy a Újezd, po nichž zbyly jen názvy ulic a kostelík sv.Jana Na Prádle.
Na zdejším zpodobnění ďábla si můžeme prohlédnout, že ne vždy to byl chlupatý roháč s kopytem a rozeklaným jazykem. Jde nám tu spíš do podoby hada-draka. A ještě jednou, jakoby v zrcadle, tu jejich sochu máme na klenáku portálu přes ulici. Ale zpět k soše. Na domě je bílá tabulka s červeným H a pod ním dvě číslice: odečti je od sebe R = ?
Dům U Sedmi čertů
Dům známý jako Konzervatoř Jana Deyla či U Bílého koníčka kdysi vlastnil JUDr. Václav Niemetz, po něm jej zdědila jeho dcera Luisa. O ní se vypráví, že ji opustil ženich v den svatby, což psychicky neunesla a stala se nešťastnou podivínkou, byla zlá a skoro nevycházela. Volné pokoje v domě pronajímala jen s podmínkou, že nábytek bude stát alespoň půl metru od stěn a nikde se nesmí věšet obrazy. Když zjistila, že jeden student malířství její podmínky nedodržel, okamžitě ho rozčileně vyhodila, svou vyřídilkou byla na Malé Straně dobře známá. Malíř si šel vše pořádně rozmyslet do hospody a když ho pozdě v noci nohy podvědomě zanesly před dům, rozhodl se své bývalé bytné pomstít. Doběhl si pro barvy a do podloubí domu vymaloval nápis "Dům U sedmi čertů" a na sloupy přikreslil šestero čertů. Nikdo nebyl na pochybách, kdo má být ten sedmý. Pro obecný posměch se Luisa, překřtěná na Bábu Čertovku, před světem uzavřela o to víc a jednou z mála příležitostí, kdy ji sousedé mohli vidět, bylo při praní prádla. A z toho jejího místečka se pak název Čertovka přenesl na celou mlýnskou strouhu, do té doby zvanou Rožmberskou. Luisa se už ženicha nedočkala, a když zemřela, nechala se do rakve uložit v bílých svatebních šatech a do pohřebního průvodu z Malé Strany na vyšehradský hřbitov najala 30 prázdných zlatých kočárů.
Dohra příběhu Aloisie Niemetzové se udála téměř po stu letech: při rekonstrukci domu byly pod bílou omítkou odhaleny manýristické fresky, které pravděpodobně nechal přemalovat Luisin otec. To vysvětlilo její podivínské přání ohledně odstavování nábytku a zatloukání skob do stěn.
Kolik schodů stoupá z podloubí domu do náměstí? Oboje schody mají dohromady S = ? stupňů.
Smrádek, ale teploučko! (pod Vyšehradem)
Zatímco nahoře v pevnosti čerty nikdo nebere na lehkou váhu – vždyť také mají pořád před očima jako připomínku pekla čertův sloup - dole pod skálou, kousek nad vyšehradskou radnicí, se projevuje mnohem uvolněnější přístup k věci. Když je člověk na něco krátkej, měl by si z toho aspoň umět udělat srandu, jak se říká. Na portále činžáku s pseudogotickou fasádou najdeme nápis, podle něhož peklo není zas až tak špatný osud: „Není lepší jako čertům v pekle, najedá se, napijú sa, sedija si v teple“. Kolik čertů se nachází kolem nápisu t1 = ?; Vedlejší patrový dům č. 15 nese pod prostředním oknem desku, t2 = kolikátého dne měsíce dubna byl dům založen a vysvěcen? T = t1 + t2
K čertu! (do Nerudovky)
Když se budou venku všichni čerti ženit, tady si můžete třeba odpočinout a přitom zůstat u tématu. Rarachova hlava zve do knajpy, která ho má ve štítě.
Ačkoli… nejde tak úplně o čerta jako spíš o jakousi verzi „zeleného muže“, prastarý motiv výzdoby budov. Při našem putování se s ním nesetkáváme prvně, Praha jich je plná. Co symbolizuje se úplně přesně neví, existují o tom pouze dohady. Tváře, z nichž raší listí a větvičky, nalézáme na stavbách církevních i světských napříč věky, stavebními slohy a národy, v Čechách, v Římě i v Anglii – a mnozí jsou si podobni jako by byli vytesáni podle jednoho vzoru. Možná se jedná o nějakého démona, genia loci, lesního ducha? Vzhledem k jejich množství a rozšíření ale jistě šlo o všeobecně srozumitelné znázornění něčeho samozřejmého, univerzální symbol, jehož smysl už moderní člověk zapomněl. Podle dnešních výkladů měl nejpravděpodobněji funkci ochrannou, vykládáme si ho jako znázornění jednoty přírody a člověka. Někdy mohou listy na hlavě připomínat rohy, od dob renesance se čím dál víc používá prostě jako ozdoba a jejich zjev se začíná mísit s podobou boha Pana. Jako velmi oblíbený motiv ho nakonec přejala secese, ovšem už pouze jako prvek estetický, jakéhokoli poselství vyprázdněný.
Dům č.4 v Nerudově ulici má tři vchody. Mezi dvěma branami s „čerty“ je užší portálek. V něm je nad dveřmi okno s kovanou mříží. Kolik rytířů je na této mříži? U = ?
Čert u apatyky
V Žatecké ulici na č. 4 staneme pod zeleným rovnoramenným křížem se stylizovanou Aeskulapovou holí (Asklépios byl řecký bůh lékařství) a zároveň pod rozepjatými křídly ďáblovými. Ten si jednou rukou hřeje na prsou hada, ve druhé svírá misku – možná na jed? Jako by to tu pro lékárnu bylo zamýšlené... Z výše druhého patra do ulice shlíží Ježíšek s maminkou a vedle nich vidíme letopočet 1??? V = ???
Jděte mi už s těmi pekelníky do Čertous!
No tak teda jo, jdeme. Mají tam zchátralý zámeček a opravený poplužní dvůr a po čertech se to tam jmenuje omylem. Jejich majitelem totiž kdysi býval jakýsi Trčous, kterému vousy trčely před tvář. Podobně vzniklo např. jméno Rambousek - to podle vousů urubaných = ostříhaných. Nebo jméno Paďous (čili Poděbrad), to zas praotec rodu nosil „podvous“, vousy pod bradou.
Zámeček najdete naproti autobusové zastávce Bártlova, a když budete pokračovat po břehu rybníka, dojdete ke zmíněnému dvoru, dnes hotelu. Vedle brány uvidíte, jakou nejvyšší rychlostí může čert na koze jezdit v jeho areálu W = ??
Po odlovu si pusťte svou oblíbenou pohádku o čertech nebo třeba jen krátký animák Rohy, mějte se
…a vem vás čert!
K betatestu se obětovali Vanshua a taxoft. Vřelý dík! Za to, jak jste čertu činili dobře, dostane se vám odměny 