Morava patřila od 18. století k evropským zemím s významnou keramickou výrobou. Významný keramický podnik (tzv. toufárna) vznikl kolem r. 1790 v Bystřici pod Hostýnem s výrobou módního anglického nádobí - jemné kameniny. Kvůli politické situaci za napoleonských válek a smrti zakladatele manufaktury však byla výroba v letech 1804 - 1805 postupně zastavena.

Jeden z propuštěných zaměstnanců František Löbel uplatnil své zkušenosti v Rajnochovicích. S bratrem Josefem v letech 1809-1810 vyjednali u arcibiskupského panství Kelč povolení založit podnik s názvem Steingutfabrik (továrna na kameninové zboží). Podnik představoval dřevěnou provozní budovu s pecí na vypalování nádobí, vodní mlýn na mletí hlíny a skladiště v údolí Rosošného potoka (byly zde výborné hrnčířské hnědočervené hlíny a železitý jíl - další suroviny byly dováženy od Blanska a Štramberka). Paseka obdržela popisné číslo 139. Manufaktura prosperovala a později byly zřízeny i další dílny na Bílové (1850), na Lázech (1857), ale také v Mikulůvce a v Loukově. Po smrti Františka Löbla vedla dílnu jeho manželka Vincencie a potom syn František. Ten byl ale nucen z finančních důvodů dílnu v roce 1842 prodat.

Novým majitelem se stal Florián Urbiš, který přinesl továrně prosperitu. Keramické nádobí začal vyrábět z místního železitého jílu zvaného majolín, který po vypálení tvořil červenohnědý střep. Nádobí s žíhaným dekorem pokrývala čirá glazura. Tím, že se hlína přestala dovážet a používal se místní jíl, se výroba podstatně zlevnila. Nádobí mělo empirové tvary a bylo opět určeno pro obyvatele menších měst. Zároveň se už ale objevují i první výrobky určené pro obyvatele venkova. Rázovitá "rajnochovská keramika" se vyráběla v 19. století plných 80 let. Keramické výrobky, tzv. "toufar", měly široký sortiment: talíře, mísy, džbány, vázy, hrnky, poháry, dózy, svícny atd. Výrobky se vyznačovaly osobitým uměleckým stylem (červenohnědá kamenina s čirou glazurou, vyškrábanými bílými ozdobami, květinami, nápisy, mramorováním a vtlačením), proto byly vyhledávány a rozváženy do Rakouska, Uher, Ruska a snad až Anglie. Za své výrobky obdržel Florian Urbiš na rakouské průmyslové výstavě v roce 1845 čestné uznání. Největšího rozkvětu dosáhla toufárna v polovině 19. st. V roce 1856 se Urbišuv podnik dostává do finanční tísně. Východiskem byl sňatek dcery Josefy s propuštěným vojenským lékařem Josefem Krausem, od roku 1859 uváděným jako spolumajitel.

Hospodářská krize v 70. letech 19. století a konkurence smaltového nádobí zapříčinila postupné omezování výroby. To již byla majitelkou dcera Albína Krausová, která se v roce 1889 provdala za Silvestra Pospíšila. Nezadržitelnému úpadku se majitelé snažili zabránit v letech 1888 až 1889 pronájmem Karlu Kuchařovi, případně jiným nájemcům ale nakonec v roce 1896 došlo k úplnému zastavení výroby. Toufárna byla po dražbě novým majitelem, bystřickou záložnou, prodána v roce 1905 olomouckému arcibiskupství. Arcibiskupství na místě zbourané dílny postavilo obydlí pro dělníky nově zřízené pily s lesní železnicí a obytná budova s hostincem se stala hájovnou.

Rajnochovického nádobí (ať už bylo vyrobeno v Rajnochovicích, Mikulůvce, Lázech nebo Loukově) se mezi lidmi na Bystřicku a Vsetínsku dochovalo poměrně hodně. Poznáte je podle značek vtlačených na dně. Výrobky z let 1810 – 1842 měly vtlačené značky J. L. Reinoch a FL Reinochowitz, pozdější produkce Floriána Urbiše měla označení Keltsch. Jednotlivé výrobky se ještě označovaly číslem uvedeným na uchu džbánku nebo hrnku. Některé výrobky nejsou značeny vůbec.

Zdroj :

• VÁLKA, Miroslav: Rajnochovická keramika, Muzeum Kroměřížska, 1981
• Muzeum Kroměřížska, příspěvková organizace

Pozor na místě silně kolísá signál.