Chodsko je historická etnografická oblast v okolí západoceského mesta Domažlice. Chodsko má doposud velmi bohaté lidové tradice. Zachovalo se i chodské nárecí a zvyky. Lidový folklór pripomínají ruzné slavnosti napr. Chodské slavnosti v Domažlicích. Dodnes jsou živá ruzná lidová remesla - krajkárství, palickování nebo výroba tradicní lidové keramiky s typickým chodským vzorem, nebo výroba typické chodské speciality - chodských kolácu, toc nebo bác.

Historie

Chodové byli svobodní sedláci, kterí meli za úkol vykonávat ozbrojenou strážní službu ceské západní hranice. Zajištovali nemenný prubeh hranice a bezpecný provoz na obchodní stezce vedoucí do bavorského mestecka Furth im Wald. Za tuto službu získali ve 14. až 17. století panovnické výsady, které jim dávaly výjimecné postavení ve feudálním systému.  Historické Chodsko zahrnovalo 11 vsí: Mrákov, Tlumacov,Pocinovice, Klícov, Chodská Lhota,Stráž, to bylo Chodsko dolní a Postrekov, Újezd, Klencí, Chodov,Draženov, Chodsko horní.  V letech 1325 - 1612 obdrželi Chodové celkem 24 privilegií. Nejduležitejšími byly osobní svoboda a poddanství pouze králi. Meli i vlastní samosprávu. Odhaduje se, že strážní službu zajištovalo pouze celkem asi 320 sedláku s rodinami. Po poražení chodského povstání v roce 1695 byl v Plzni popraven vudce odbojných sedláku Jan Sladký Kozina.

Lidová architektura

Statky se stavely úcelne a hospodárne, obycejne vchodem proti slunci, k východu. Chalupy byly orientovány štítem k ceste, do vsi, na náves. Bývaly roubené ze dreva s podezdívkou z lámaného kamene. Pozdejší hlinené domy nesly charakteristický znak - skladovací prostory pro obilí - špýchary - byly spojeny pod jednou strechou s vlastním obydlím (zdený špýchar a roubená svetnice) a tvorily typ tzv. špýcharového domu . Tím vznikaly výšky tvorící skutecne výraznou nadstavbu.

Kroj

Na Chodsku prežil lidový odev až do 20. století, v nekterých vsích jsou zvlášte ženy kroji verné dodnes. Kroj má prostý, horský ráz. Pro mužský odev je typický polodlouhý kabát bez límce a tradicní plstený širák - klobouk s širokou krempou. Symbolem Choda je cakana - dlouhá hul nahore opatrená sekyrkou - pozustatek kroje nekdejších strážcu zemských hranic. Základem ženského odevu je do varhánku skládaná vlnená sukne. Živutek a košile bývaly prekryty dvema šátky. Šátek na hlave se vázal v týle a jedním koncem splýval dopredu. Vdané ženy si nasazovaly cepce, tzv. koláce.Kroj chudšího Horního Chodska si zachoval jednodušší styl než pestreji zdobený kroj Chodska Dolního.

Módní prehlídka chodských kroju

Folklór - Lidové tance, písne a hudba

Nejrozšírenejším lidovým tancem je kolecko, též zvaný do kolecka, chodské kolo. Svým puvodem spadá do 15. století. Tancovali jej chlapci, dívky nebo páry na jednoduché písne vystavené na malém tónovém rozsahu. Jedná se o klasický typ vírivého hbitého tance v 3/8, 3/4 nebo 2/4 taktu, jehož podstatným pohybovým rysem je prudké otácení dvojice na míste dokolecka. Mezi tanci, pro poslech, se s doprovodem muziky zpívaly písne tzv. nahorú . Obvykle se v nich uplatnil dvojhlas, výjimecne i trojhlas a zpeváci pri nich rádi ukazovali své "výšky". Hudebne cenné a mezi lidem oblíbené byly mateníky "zelené kousky", tance s promenlivým taktem nebo metrem. Z Horního Chodska pocházejí jukacky se zretelným vlivem sousedního Bavorska. Zpeváci pri nich prestupují na vyšší tóny falsetem (podobne jako pri jódlování) a okamžite se navracejí do puvodní hlasové polohy.  Nejméne od 13. století až doposud udávají tón v lidové hudbe dudy - pukl . Dudáci - pukláci - svým stylem hry, užívajícím trylku, nátrylu, obalu, prírazu a rychlého opakování téhož tónu podnecovali lidovou tvorivost smerující k vytvárení variací v instrumentální hre a druhého hlasu precházejícího nad vlastní nápev ve zpevu. Dudáci chodívali sami a vlastní zpev doprovázeli druhým hlasem na dudy. Pozdeji se k nim pridával houslista - houdek. (Pro snazší hru si houslisté podvazovali, prevazovali housle, aby hráli v téže tónine jako dudy.) Svedectví o tomto nejstarším typu muziky podává napr. v "Obrazech z okolí domažlického" Božena Nemcová. Ve 20. letech 19. století se pridává Es klarinet a vzniká malá nebo-li selcká muzika . Nejvyšší hlas, hlavní melodii zde hraje klarinet, houdek vede hlas druhý a puklar melodii variuje. Od konce 19. století ji prekrývá ctyr - až šesticlenná velká dudácká muzika se dvema klarinety, kontrováním houslí a pozdeji i kontrabasem. Paralelne existuje muzika pancká (s flétnou a klarinetem) a muzika plechová (žestové nástroje s klarinetem). Na vánocní a novorocní koledování se chodilo s fanfrnochem.

Tvorí ho džbán, jehož hrdlo je potaženo kuží. Otvorem v ní vycnívají konské žíne, které se mokrými dlanemi prejíždejí, "drhnou" a vydávají typický brucivý, houkavý zvuk.  I když se zápisky hry dudáku nezachovaly, je charakter lidových písní zcela zretelne ovlivnen jejich stylem hry (zpev s tzv. prolamováním ) i tónovým rozsahem dud. Prevážná vetšina písní je veselá, v durových tóninách a prevládá v nich trídobý takt, pricemž na jednu melodii bývá i 150 ruzných textu v chodském nárecí - bulacine . Základní sbírkou je sedmidílný Chodský zpevník Jindricha Jindricha, který je nejrozsáhlejší krajovou písnovou sbírkou u nás. Na Dolním Chodsku se používá zpev vyšším hlasem - tenorem - s typickým protahováním koncových slabik a glissandy, zpev Horních Chodu má drsnejší, horský ráz s jednoduchými, ale pusobivými trojhlasy. Písen "Zelení hájové" je považována za chodskou hymnu.

Ukázka chodské muziky v podání Chodského souboru MRÁKOV

Nárecí - Bulacina

Chodové si pri své odlehlosti v pohranicním horském kraji zachovali nejen staré mravy, zvyky a kroj, ale také jejich mluva mela a mnohdy ješte má význacné zvláštnosti.  Tyto rozdíly vznikly trojí cestou. Jednak se zde zachovala slova, která se v ceském jazyce dríve bežne používala, dále si Chodové vytvorili slova vlastní a v neposlední rade nekteré výrazy také prejímaly ze živé mluvy (nemcina apod.).  Napríklad:

„vodr“ (patro ve stodole), „calta“ (houska), „vohrozit se“ (nabýt odvahy), „zpríkat se“ (protivit se, zdráhat se), „zmisat“ (vytratit se), dále pak tvary „smíli se“ (smáli se), „vzeli“ (vzali) byly v ceském jazyce bežné.  Slova „trhel“ (velký klín), „zálež“ (kompost), „vorbicka“ (drevená petlice) atd. si vytvorili z vlastní potreby. Svoji prezdívku „Buláci“ Chodové od sousedu dostali pro výslovnost „bul“ místo „byl“. Pred samohláskami „u“ a „a“, ridceji pred jinými, je možno slyšet pridané „h“ („huzený“, „harvokát“). Nekdy „h“ zní jasne, nekdy slabeji, pouze jako prídech. Místo „d“ zní casto, ale nedusledne „r“: „derek“ (dedek), „storola“ (stodola). Souhlásky retné (b, p) znejí pred „i“ mekce – jako by za nimi bylo ješte „j“ („pjila“), „bjic“ (bic). Puvodní slabika „–ej“, „-ej“ zní v chodštine jako „-yj“, „-ij“ („peknyjší“, „styjnyj“, „volij"). Samohláska „o“ se na zacátku slova menívá v „u“ („vuje“, „vulše“, „vusmyj“). Je-li pred „ t “ nebo „ d “ samohláska, znívá pred nimi „j“ a souhláska za ním obycejne tvrdne. „Ajci“ (at si), „neuvojd nás“ (neuvod nás). Ve starší chodštine nebylo „g“, místo nej se ríkalo „k“ nebo „h“. „Krekor“ (Gregor), „kroš“ (groš), „hde“ (kde). Místo dvojhlásky „ou“ se vyslovovalo a nekde ješte vyslovuje „u“. (Nemcová a Erben však ješte slyšeli „ú“ – Jirka s kozú). Další príklady: „klobuk“ (klobouk), „tulec“ (toulec), „vobluk“ (oblouk). Kmenová souhláska se ráda dlouží v prícestí minulém a v infinitivu: „volál“ (volal), „volát“ (volat), „držíl“ (držel), „držít“ (držet), „míl“ (mel), „chtíl“ (chtel). Zachovaly se také staroceské prehlásky a-e, á-í, e-í. „vzel“ (vzal), „zacel“ (zacal), „huvízli“ (uvázli), „príl“ (prel). Ve 2. páde mn.c. se dloužívá koncovka: „votáv“ (votav), „hromád“ (hromad), „svetál“ (svetel), „stebál“ (stébel), „vedár“ (veder), „jelít“ (jelit).

V krabičce není tužka