Panovnici Ceskych zemi Mystery Cache

Sámo (623-4 – 658-9)

V 7. století se slovanské kmeny usazené na našem území musely bránit nájezdum kocovných Avaru z oblasti dnešního Madarska. V té dobe, zrejme v cele menší ozbrojené družiny, zavítal do techto koncin i franský kupec Sámo, který se nekdy v roce 623-24 postavil do cela slovanských kmenu a uštedril Avarum zdrcující porážku. Stanul pak v cele mohutného kmenového svazu, který autor tzv. Fredegarovy kroniky (jediného pramene, který prináší o Sámovi zprávy) neváhal oznacit jako ríši. Kde ovšem presne Sámova ríše ležela (v Cechách, na Morave ci v blízkém okolí) a kde bylo její centrum, zatím nelze stanovit. Stejné je to s proslulým Vogastisburkem, u nehož Sámo slavil další vítezství, tentokrát nad mocným franským králem Dagobertem. V každém prípade odražením franského útoku Sámo posílil svou moc natolik, že se mu poddali i srbští Slované sídlící na severozápad od našich hranic pri Labi. Podle kronikáre si Sámo rychle osvojil slovanské mravy, pojal 12 manželek (zrejme dcer nejmocnejších predáku) a mel 27 synu. Když roku 658 umírá, zustává jeho ríše - první velký státní útvar západních Slovanu - nepokorená. Dlouho však smrt svého tvurce neprežila a na dalších 150 let pak zprávy o našem území zcela mizí.

Mojmír (kolem 830 – 846)

Po pádu Sámovy ríše v polovine 7. století na celých 150 let mizí zprávy o našem území. Teprve rozmach franské ríše za Karla Velikého, který posunul její hranice až do naší tesné blízkosti, prináší zmenu. Nejprve se dozvídáme o tažení Karla proti Cechám (805 a 806) a roku 822 franské anály poprvé zminují i Moravany. V té dobe tu asi byl už dokoncen sjednocovací proces mezi kmeny. Záhy poté - roku 830 - vystupuje na historickou scénu i první nám známý moravský panovník Mojmír I., predpokládaný zakladatel dynastie, která vládla Velké Morave tri ctvrte století.

Kníže Mojmír I. byl nesporne schopný panovník, který udržoval prátelské styky s franskou ríší (zrejme uznával její formální nadvládu) a podporoval šírení krestanství na Morave. Asi roku 833 vypudil ze sousedního Nitranského knížectví jeho vládce Pribinu a spojil jeho území s Moravou. Pribina se uchýlil ke správci franské marky, ale protože byl dosud pohan, marne se domáhal franské pomoci proti Mojmírovi. Zdá se, že i v dalších letech dokázal využít Mojmír príznivé situace (zejména když došlo k delení franské ríše) a rozšíril území svého státu o oblast mezi rekami Dyjí a Dunajem. V každém prípade, když po jeho smrti roku 846 byl za franské úcasti dosazen na knížecí stolec Mojmíruv synovec Rastislav, prejímal upevnený stát, který se mel záhy zmenit ve skutecnou stredoevropskou ríši.

Rastislav (846 - 870)

Roku 846 dosedl na moravský knížecí stolec synovec Mojmíra I. kníže Rastislav. Stalo se tak za pomoci východofranského vojska, ale nový panovník, sotva upevnil doma svou moc, usiloval o odstranení franského vlivu. Od roku 850 dokonce prestal posílat své posly na ríšské snemy, omezil a pak i zakázal cinnost franským knežím a na svém území ochotne prijímal uprchlíky a odbojníky z ríše. Obtíže východofranské ríše (povstání Cechu a poté Srbu) doprály Rastislavovi nutný cas, aby se dobre pripravil na nevyhnutelný stret s neprítelem. A když Ludvík Nemec roku 855 na Moravu zaútocil, ustoupil Rastislav sice až k hradbám své hlavní pevnosti, ale poté pronásledoval ustupující franské vojsko až za Dunaj a poplenil zdejší území. Potíže na západní hranici svého soupere využil Rastislav o pet let pozdeji, napadl knížete Pribinu v Blatenském knížectví a na jeho místo dosadil zrejme poslušnejšího syna Kocela. Ludvík Nemec se nakonec proti rostoucí moci Velké Moravy neváhal spojit s pohanskými Bulhary. A tehdy se Rastislav znovu projevil jako obratný politik. Když nepomohla jeho drívejší prosba, aby papež vyslal na Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo, obrátil se s toutéž žádostí na byzantského císare Michala III. Výsledkem bylo vyslání Konstantina a Metodeje, jejichž cinnost - vytvorení písma, užití staroslovenštiny jako církevního jazyka i výchova kneží - mela zásadní význam jak pro Velkou Moravu, tak pro všechny slovanské národy. Nic na tom nezmenil ani další útok Ludvíka Nemce roku 864. Tentokrát sice oblehl Rastislava v pevnosti Devín a došlo k jednání, pri kterém musel moravský kníže uznat nadrazenost ríše a povolit i návrat franských kneží, ale mise reckých bratru ješte po tri roky pokracovala a stacila vychovat dost žáku a nástupcu. Mír z roku 864 tedy nemohl Ludvíka Nemce uspokojit. Svedcí o tom ostatne nové tažení z roku 869. Tehdy se franské vojsko dostalo znovu až k "nevýslovné Rastislavove pevnosti", ale tu nedobylo a jádro moravského vojska zustalo nedotceno. Navíc papež konecne schválil Metodeje arcibiskupem, a tak se zdálo, že Rastislavovy snahy o naprostou nezávislost Moravy se naplnily. A tu vyvstal necekane nový neprítel - vlastní synovec Svatopluk se nejprve dobrovolne i s Nitranskem, kterému vládl, poddal Frankum, poté zrádne zajal svého strýce a v poutech ho vydal neprátelum. Ludvík Nemec nechal knížete postavit pred soud a dal ho oslepit. Neštastný Rastislav pak zustal až do konce života uveznen v kterémsi bavorském kláštere.

Svatopluk Moravský(870– 894)

Svatopluk, synovec knížete Rastislava a puvodne údelný kníže Nitranský, byl "udatným a u sousedních kmenu obávaným mužem„ Trun získal tak, že se spojil s Moravany a s jejich pomocí porazil Franky.

Svatopluk úspešne odrazil i další útoky východofranské ríše, a navíc se mu podarilo dosáhnout znovuobnovení arcibiskupství na Morave, když po papežove zákroku byl propušten veznený Metodej. Za Svatoplukovy vlády v letech 871-894 dosáhla Velká Morava nejvetšího rozsahu: už asi roku 874 získala dosud víceméne samostatná území na severu Moravy (Holasicko, Opavsko), Slezsko a záhy poté i Vislansko a kontrolu nad Cechami. Svatoplukove ríši se poddali i Polabští Slované a platili každorocní tribut. Velká Morava však zamírila své výboje i na jih - do Podunají a Potisí. V té dobe píší prameny o Svatoplukovi jako o králi a papež ho oslovuje jako "jediného milého syna", protože v nem videl vítaného spojence proti císari.

Na samotné Morave se však situace zkomplikovala Metodejovou smrtí. Místo Gorazda se zmocnil arcibiskupství Wiching, který dal vyhnat na 200 Metodejových žáku. Svatopluk byl sice v té dobe na válecné výprave, ale jiste se to delo s jeho tichým souhlasem. Panovník doufal, že latinská církev bude pro jeho zámery prospešnejší, ale v tom se pro svou dobu zmýlil. Na sklonku své vlády musel nakonec Wichinga, který proti nemu neustále intrikoval s východofranským králem Arnulfem, vypudit. Vzdor tomu však stála velkomoravská ríše - zejména když na spolecné schuzce roku 890 uznal Arnulf Svatoplukovu vládu nad Cechami - na vrcholu moci. Ovšem když roku 894 Svatopluk, "král moravských Slovanu, muž mezi svými nejmoudrejší a velmi lstivého ducha, dožil se posledních dnu", pocal rychlý úpadek. Nejednotná, jen silou mece spojená území zacala odpadat jedno po druhém a nástupce Svatopluka, jeho syn Mojmír II., ohrožovaný zároven tlakem Madaru i novými nájezdy východofranské ríše, tomu nedokázal celit.

Mojmír II. (894 – 907)

Nejstarší Svatoplukuv syn Mojmír II. se dostal hned po svém nástupu na knížecí stolec v roce 894/5 do obtížné situace. Z východu hrozily vpády Madaru, ze západu útok východofranského krále Arnulfa, od Moravy odpadávala dobytá a poplatná území (895 Cechy, 896 Polabští Slované a vetšina Pannonie) a zcela v souladu s legendou o "prutech Svatoplukových" se mladší bratr Mojmíra Svatopluk, vládnoucí v Nitransku, bouril. (Zda mel Mojmír II. další bratry, není známo.) Mojmír II. sice dokázal nacas zabránit rozpadu jádra Velké Moravy a vpádu východofranské ríše, ale jeho snaha udržet pripojená území už úspešná nebyla. Proti sílícímu tlaku Arnulfa nakonec neváhal prijmout za spojence Madary, a cást jich dokonce usadil na svém území. Podarilo se mu nakonec vypudit z Nitranska i bratra Svatopluka, který se dobrovolne poddal Arnulfovi, a roku 899 znovu odrazil Franky i Bavory. Po Arnulfove smrti získal Mojmír II. papežovu podporu pri obnove nezávislé moravské církve a roku 899/900 dostala Morava znovu arcibiskupa a tri biskupy. Zdálo se, že nebezpecí je zažehnáno, zejména když roku 901 uzavrel Mojmír mír s Bavory. Jeho dusledkem však byl konflikt s Madary. Následujícího roku a ješte snad v roce 906 dokázal Mojmír II. madarské vojsko porazit, ale roku 907, kdy došlo k bitve mezi Bavory a Madary u Bratislavy, se už prameny o Moravanech vubec nezminují. Predpokládá se, že v té dobe už Mojmír II. zahynul a Morava byla do znacné míry Madary zpustošena. Trebaže velkomoravská ríše zanikla, pokracuje dál církevní organizace a zrejme i mojmírovská dynastie. Vždyt teprve roku 920 obsadili Madari Nitransko a od roku 925 jim byla poplatná Morava, odkud prchl jakýsi "hrabe Mojmír", snad poslední potomek dynastie Velké Moravy.

Borivoj I.(kolem 870 – 894)

Jméno prvního historického Premyslovce se poprvé objevuje roku 872, kdy spolu s dalšími peti knížaty (Svetislavem, Vitislavem, Hermanem, Spytimírem a Mojslavem) bojoval proti Frankum. Cechy v té dobe ješte nebyly sjednoceny a Borivoj vládl asi od roku 867 jen stredoceskému území. Své postavení si upevnil snatkem s Ludmilou, a zejména prijetím krtu na Morave z rukou Metodeje. V té dobe byly Cechy pod vlivem Velké Moravy a Borivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým chránencem, kterému podléhala i ostatní knížata v Cechách. Na svém sídle v Levém Hradci dal Borivoj postavit první kostel v Cechách zasvecený sv. Klimentu. Záhy však musel prchnout pred povstáním, které vedl údajne jakýsi Strojmír. Svatopluk však svého chránence znovu privedl do Cech a prvním cinem znovunastoleného knížete bylo vybudování kostela P. Marie na vrchu Žiži, starém snemovním poli nad Vltavou, kde mel stát i kamenný stolec, na nemž byla odedávna nastolována knížata. Celé místo pak obehnal hradbou a preložil sem své sídlo. Borivoj tímto vynikajícím tahem zarucil fakticky svému rodu nástupnictví na knížecím stolci a stal se zároven i zakladatelem Pražského hradu. Protože po Borivojove smrti nebyli oba synové, Spytihnev a Vratislav, dospelí, ujal se vlády do roku 894 moravský Svatopluk, poté však zasedl na knížecí stolec další Premyslovec - Spytihnev I.

Spytihnev I (894 – 914)

Spytihnevovi, prvorozenému synu knížete Borivoje a sv. Ludmily, bylo v dobe otcove smrti (888/889) asi ctrnáct let. Toho využil moravský Svatopluk, aby se sám ujal vlády v Cechách a - jak zaznamenávají anály - tuto skutecnost uznal dokonce i nemecký král Arnulf. Teprve roku 894, po smrti Svatopluka Moravského, získal knížecí stolec v Cechách Spytihnev, ale prameny nás informují ješte o dalším knížeti - jakémsi Vitislavovi - který snad vládl v jiné cásti Cech. Hned na pocátku Spytihnevova panování se Cechy definitivne vymanily ze závislosti na velkomoravské ríši, ale již roku 895 byl Spytihnev s dalšími ceskými knížaty donucen uznat svrchovanost Bavoru a s nejvetší pravdepodobností i podrízenost Cech církevní diecézi v Rezne (býval proto v legendách oznacován za prvního krestanského panovníka v Cechách, protože pokrtení Borivoje Metodejem bylo zastáncum latinské liturgie proti mysli). Spytihnevovi se také pripisuje založení rotundy na Budci, dalším významném stredisku Premyslovcu vedle Prahy a Levého Hradce. Druhý historicky doložený Premyslovec Spytihnev zemrel pravdepodobne bezdetný a vládu po nem prevzal jeho mladší bratr Vratislav I.

Vratislav I (915 – 921)

O druhorozeném synu knížete Borivoje a sv. Ludmily se nedochovaly témer žádné zprávy, a tak o živote a panování tohoto Premyslovce mužeme ríci jen velmi málo urcitého. Snad roku 906 uzavrel snatek s dcerou knížete slovanských Stodoranu Drahomírou a o rok pozdeji se mu narodil prvorozený syn Václav. Vlády v Cechách, ci presneji receno nad premyslovským panstvím, se ujal po smrti svého bratra Spytihneva I. asi roku 915. Zrejme ve stejném roce se mu narodil další syn, pozdejší Boleslav I. O dalších detech, synu Spytihnevovi a dceri Pribyslave (je to jediná ze ctyr dcer, kterou známe jménem), nevíme témer nic. Knížeti Vratislavu I. se pripisuje stavba baziliky sv. Jirí na Pražském hrade (poté ovšem mnohokrát prestavované), v níž také byl - spolu s nekterými dalšími Premyslovci - po své predcasné smrti pochován a za nedospelého knežice Václava se ujala vlády Drahomíra.

Sv. Václav (922-5 – 929 ci 925)

Dosáhl zletilosti nekdy v letech 922 - 925, patril k neobycejne vzdelaným panovníkum. ješte jako chlapec se ucil na hradišti Budci latinskému písmu a pod vlivem kneze Pavla kaplana a duverníka knežny Ludmily, z neho vyrostl clovek hluboce oddaný krestanské víre. Presto však byl dostatecne tvrdý a rozhodný, jak dokládají jeho první samostatné kroky. Aby uklidnil pomery v knížectví, vypovedel matku Drahomíru na urcitý cas z Prahy a internoval ji na Budci Neméne duležité byly Václavovy zásahy do zahranicní politiky. Panovník pochopil, že se mocenská prevaha v mocenských oblastech presunula z Bavorska do Saska, a pod prímým vojenským tlakem silnejšího souseda se zavázal dovádet smluvne stanovený poplatek ( tzv. dan míru) Saskému králi Jindrichu I. Ptácníkovi. Vyhnul se tak prímému útoku a své zemi zachoval mír. Pevné spojenectví se Saskem vyjadroval i nový kostel vybudovaný na pražském hradišti zasvecený sv. Vítu, jehož ráme získal ceský vládce prímo od Jindricha I. Puvodní rotunda byla pozdeji mnohokrát prestavována a ve 14. století vyrostla na jejím míste velkolepá gotická katedrála. Václavova cinnost se však mezi Premyslovci ani v radách ceských velmožu nesetkala s obecným souhlasem. v cele spiknutí, jehož cílem bylo vládnoucího knížete odstranit, se ocitl Václavuv bratr Boleslav.

Boleslav byl prudší povahy, bavil ho mnohem více luk a mec než cvicení ducha a ctení knih. Ludmila rozumela jen Václavovi. Boleslavi však rozumela jeho matka Drahomíra. pocházela z kmene polabských Stodoranu, který se nejdéle bránil nové krestanské víre a tvrdošíjne lpel na pohanských bozích. Zatímco Boleslav štval svého kone za jelenem, mlel kníže Václav pšenici, hnetl z mouky testo a pripravoval oplatky pro krestanskou mši. zatímco Václav na Pražském hrade sledoval, jak narustá zdivo svatovítského kostela, žil Václavuv mladší bratr na hrade pri severním labském brehu. Vratislav odkázal hrad i sousední kraj svému synu Boleslavovi, ten kázal uvnitr hradu postavit kostelík sv. Kosmy a Damiána. Když nadešel svátek tech, k jejichž cti byl kostelík zasvecen, použil Boleslav príležitosti a pozval knížete Václava na svuj hrad. Vedel, že zbožný starší bratr neodrekne.

chvíle k uskutecnení zámeru nastala 28. 9. 929 ci 935. Tehdy dlel Václav u svého bratra na hradišti v Boleslavi (nyní Stará Boleslav). Cestou na raní mši jej prekvapil Boleslav se svými bojovníky. V krátké potycce Václav podlehl presile a jeho mrtvé telo zustalo ležet pred portálem kostela. Do celého spiknutí byl snad , jak naznacují dobová svedectví, zapojen i zdejší knez, který panovníkovi znemožnil vstup do rotundy. To už se hrad Boleslavuv probudil a všude panovalo vzrušení. Boleslavova družina pronásledovala bez milosti ty, kdo prijeli s knížetem Václavem, a pobíjela je na prahu nového dne. Onoho dne 28. zárí 935 bylo prolito tolik krve jako v boji s neprítelem.

Tri roky po Václavove smrti byly jeho telesné ostatky preneseny do Prahy a uloženy v kostele sv. Víta. postupem casu zacala ceská spolecnost uctívat zavraždeného knížete jako mucedníka a dosáhla jeho svatorecení, jež prispelo k zvýšení prestiže premyslovského rodu. Osoba svatého Václava pak v prubehu 12. stol. prerostla v symbol ceské státnosti, v patrona ceské zeme a jejího verného ideálního panovníka.

Boleslav I. (929 ci 935-972)

Rozporuplný zjev Boleslava I. verne charakterizuje 10. století, období, kdy byly položeny základy tisícileté ceské státnosti. Na knížecí stolec se dostal (roku 929 nebo 935) vraždou bratra sv. Václava (za což získal prídomek Ukrutný), jejíž skutecné motivy neznáme. Oc menší prízni kronikáru se tešil jako bratrovrah, o to více se zduraznuje jeho rozhodující podíl na upevnení rane stredovekého ceského státu. Využil k tomu predevším smrti císare Jindricha Ptácníka v roce 936 (do stejné doby lze klást i založení Mladé Boleslavi), aby se osamostatnil od vlivu ríše. Svou válecnou zdatnost pak ukázal behem 14 let boju s císarem Otou I., kdy dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlorezu a lupicu. Po vycerpávajících bojích v cervenci 950 uzavrel s Otou prímerí a prijal lenní závazek k ríši. To spolu s pochopením významu krestanství znamenalo hráz rozpínavosti nemecké ríše, na níž byl ceský kníže závislý jen formálne. Roku 955 ceské vojsko pomohlo císari definitivne odrazit madarské nájezdy ve slavné bitve na rece Lechu u Augsburgu.

Výsledkem Boleslavovy expanzívní politiky bylo pripojení Moravy a Krakovska k ceskému státu. Cechy se povznesly i hospodársky, práve Boleslav I. nechal v Praze razit první doložené ceské mince - stríbrné denáry. Na sklonku života postrehl Boleslav slabinu ceského státu - závislost na rezenské církevní diecézi. Jednal proto s papežem o zrízení pražského biskupství, ale výsledku se dockal až jeho syn a nástupce Boleslav II.

Boleslav II. (972-999)

Boleslav II., "muž nejkrestanštejší, verící v obecnou církev, otec sirotku, ochránce vdov, utešitel zarmoucených...", jak ho opevoval Kosmas, nastoupil vládu zrejme v roce 972 v situaci politicky velmi príznivé. S Polskem díky dynastickým svazkum, ale i s ríší panovaly prátelské vztahy a na slavném ríšském velikonocním snemu v Quedlinburku sklidil kníže plody otcovy politiky - bylo zrízeno pražské biskupství.

Boleslav sám nebyl schopen pochopit rozhodující momenty stredoevropské politiky. Dávné vztahy k Bavorsku ho vedly k podpore Jindricha II. Bavorského proti císari ve sporu o dedictví švábské. Zkomplikovaly se i vnitrní pomery po smrti prvního biskupa Detmara, když se jeho nástupcem stal Vojtech, zastánce reformních snah clunyjských, muž evropského rozhledu a clen mocného rodu Slavníkovcu, ovládajícího severovýchodní Cechy. Po smrti Slavníka se dostal do cela rodu ambiciózní Vojtechuv bratr Sobeslav. Po roztržce s knížetem musel biskup dvakrát opustit zemi a problémy se Slavníkovci se Boleslav II. rozhodl vyrešit jednou provždy. Stalo se tak roku 995. Tehdy Boleslav využil toho, že slavníkovská družina v cele se Sobeslavem byla za hranicemi, jeho vojsko dobylo Libici nad Cidlinou a zbylé Slavníkovce 28. zárí, v den sv. Václava, vyvraždilo. Sjednocení Cech tím bylo definitivne dovršeno, ale rychle se blížícímu úpadku Boleslav stejne nezabránil. Po smrti premyslovské princezny Doubravky, manželky prvního Piastovce Meška, se zkalily vztahy s Polskem a nedlouho po smrti Boleslava II. ceský stát upadl tak, že se polský panovník Boleslav Chrabrý zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale nacas dokonce i samotných Cech.

Boleslav III., (999 – 1002)

Málokterý premyslovský panovník mel tak špatnou povest u svých soucasníku i potomku jako Boleslav III., nejstarší syn Boleslava II., který se stal knížetem po otcove smrti roku 999. Jeho krátké a neslavné panování bylo ve znamení hlubokého úpadku teprve nedávno sjednoceného ceského státu. Boleslav svou vládu zahájil tím, že jednoho bratra - Jaromíra - dal vyklestit, zatímco druhému - Oldrichovi - usiloval rovnou o život. Nakonec se oba bratri spolu s matkou spasili útekem k nemeckému králi Jindrichu II. Boleslavova zvule vyvolala nakonec roku 1002 v Cechách povstání, v jehož cele stál rod Vršovcu. Tentokrát prchal ze zeme Boleslav a nakonec našel útocište u svého bratrance, polského knížete Boleslava Chrabrého. Protože jeho nástupce v Cechách kníže Vladivoj záhy zemrel (1003), uvedl Boleslav Chrabrý svého chránence znovu na knížecí stolec. Boleslav III. pritom slíbil odpuštení všem svým odpurcum, ale hned na hostine na usmírenou rozpoutal nové krveprolití: vlastní rukou zabil svého zete z rodu Vršovcu a celý rod prikázal vyvraždit. Vzápetí se však stal obetí stejné proradnosti. Prijal prátelské pozvání Boleslava Chrabrého, ale ten ho dal oslepit a uveznit kdesi v Polsku a sám se zmocnil vlády v Cechách. Slepý vezen pak prežil svého veznitele i oba své bratry, až konecne ode všech zapomenut a "od nikoho neželen i umrel".

Vladivoj (1002 – 1003)

Krátké a neslavné panování knížete Vladivoje zacalo vyhnáním Boleslava III. roku 1002. Na knížecí stolec si mohli cinit nárok predevším dva Boleslavovi bratri - Jaromír a Oldrich. V té dobe už težko mohl nekdo konkurovat Premyslovcum, a proto se historikové domnívají, že k tomuto rodu patril i Vladivoj, trebaže byl povolán na trun z Polska. Jisté je, že se kníže zrejme necítil príliš silný, a tak se v listopadu 1002 rozejel za nemeckým králem Jindrichem II. do Rezna a požádal o udelení zeme v léno. Král mu s radostí vyhovel, o lenní svrchovanost nad Cechami nemectí panovníci vždy usilovali a ted jim spadla snadno do klína. Ale Vladivojovi ani to nepomohlo, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl..." a již pocátkem roku 1003 se upil k smrti - "roku osudného a hojnejšího na státní prevraty a boure, nežli kterýkoliv jiný v dejinách ceských," napsal právem F. Palacký, nebot v krátkém case se u moci vystrídal Jaromír, polský Boleslav Chrabrý a znovu kníže Jaromír.

Boleslav Chrabrý(1003–1004)

Syn prvního Piastovce Meška a ceské princezny Doubravky se ujal vlády v Polsku roku 992. Na jeho dvore našli útulek Slavníkovci, kterí prežili vyvraždení svého rodu: bratri Vojtech, Radim a Sobeslav. Byla to úcta ke sv. Vojtechu, která Boleslava Chrabrého sblížila s císarem Otou III., což umožnilo naplnit polskému knížeti jeho ambice. Po smrti Boleslava II. využil zmatku v Cechách a dobyl Krakovsko. Poté na slavné pouti císare Oty III. v roce 1000 do Hnezdna získal zrízením arcibiskupství vlastní církevní organizaci, která mela napomoci vybudování velké slovanské ríše pod jeho hegemonií. Rozeprí mezi Premyslovci Boleslavem III. a jeho bratry Jaromírem a Oldrichem rázne využil - zajal a oslepil Boleslava a na knížecí stolec prosadil svého pretendenta Vladivoje. Po jeho brzké smrti v letech 1003-04 sám opanoval Cechy, kde zustal Premyslovcum verný jen Vyšehrad.

Nový nemecký král Jindrich nabídl Boleslavovi Chrabrému Cechy a Moravu v léno, ale ten odmítl - cítil se už dost silný i na roztržku s ríší. Jindrich ho válecnou výpravou, které se úcastnili i Jaromír s Oldrichem, vypudil z Cech, když - jak píše Kosmas - "sám kníže jen steží s málo muži vyvázl". Tím skoncila jeho vláda v Cechách, ale Moravu získali Premyslovci zpet až po mnoha letech (nekdy kolem 1029).

Nakonec po dlouhých bojích složil Boleslav Chrabrý vasalskou prísahu ríši, protože potreboval volné ruce pri výbojích na východe proti Kyjevské Rusi. Po smrti Jindricha se Boleslav sám roku 1025 korunoval na polského krále, aby vyjádril své suverénní postavení, ale krátce nato zemrel.

Jaromír (1004 1034)

Málokterý Premyslovec mel tak pohnutý osud jako druhorozený syn Boleslava II. - Jaromír. Jeho tragédie se zacala roku 999 po smrti otce, kdy se vlády ujal starší bratr Boleslav III. Z obavy o knížecí stolec dal kníže totiž Jaromíra vyklestit a dalšímu sourozenci - Oldrichovi - usiloval o život. Oba bratri spolu s matkou prchli do Nemecka ke králi Jindrichovi II. Po pádu Boleslava III. a smrti jeho nástupce Vladivoje se roku 1003 dostává Jaromír poprvé na knížecí stolec. Vzápetí musel prchnout pred polským králem Boleslavem Chrabrým, který nakrátko opanoval Prahu. S pomocí Jindricha II. Jaromír Poláky vypudil a roku 1004 se stal znovu knížetem. Od té doby ho prý bylo neustále videt na válecných výpravách po boku Jindricha II., ale nakonec se svou "prílišnou verností sám znicil". V jeho neprítomnosti vypuklo v Cechách povstání, do jehož cela se postavil Oldrich. Jaromír se obrátil o pomoc k Jindrichu II., ale ten ho dal uveznit a potvrdil na stolci Oldricha. V žalári v dalekém Utrechtu si pobyl Jaromír až do roku 1033. Tehdy nový nemecký král Konrád II., kterému se nelíbila príliš samostatná Oldrichova politika, Jaromíra propustil, dosadil ho na ceský stolec a Oldricha zajal. Oldrichovi se však podarilo stav zvrátit: Konrád mu vrátil svobodu i vládu, trebaže ztencenou (Jaromír mel dostat údel v Cechách, syn Bretislav Moravu). Oldrich vše slíbil, ale po návratu do Cech dal Jaromíra zajmout a oslepit. Teprve po brzké Oldrichove smrti se roku 1034 slepý, zmrzacený a zubožený Jaromír znovu ujímá vlády. Tehdy povolal svého synovce Bretislava a dobrovolne mu predal vládu nad Ceským knížectvím. Ani to mu však nezachránilo život. Již následujícího roku byl totiž - jak píše Kosmas - potupne zavražden, "když onen slepec, sede na záchode v hodine nocní, vyprazdnoval brich, proklál ho (vrah) ostrým oštepem zezadu až do útrob brišních".

Oldrich (1012 –, 1034)

Nejmladší syn Boleslava II. po úmrtí svého otce roku 999 sám jen o vlásek unikl smrti, kterou mu chystal jeho nejstarší bratr, nový kníže Boleslav III. Spolu s matkou a zmrzaceným bratrem Jaromírem se Oldrich spasil jen rychlým útekem do Nemecka ke králi Jindrichu II. Tyto trpké zkušenosti formovaly Oldrichovu povahu. Do Cech se vrátil Oldrich definitivne roku 1004, kdy Jaromír zasedl na knížecí stolec. Dynastii Premyslovcu v té dobe hrozilo vymrení - Boleslav III. byl veznen v Polsku, Jaromír deti mít nemohl a také manželství Oldricha bylo bezdetné. A tehdy se prý vracel Oldrich jednou z lovu a uvidel krásnou Boženu, jak "pere roucho u studánky", a zahorel k ní takovou láskou, že ji pojal za ženu "staré manželství však nerozvázavše". Z nového snatku se mu narodil syn Bretislav a jen díky tomu rod nevymrel.

Roku 1012 vypuklo v Cechách povstání proti Jaromírovi, Oldrich se postavil do jeho cela a stal se knížetem. Podarilo se mu upevnit ceský stát i knížecí moc a dobýt i území Moravy (mezi lety 1019-29) ovládané Poláky. Jeho pokus pripojit také západní Slovensko ztroskotal na odporu nemeckého krále, ale Morava - kde za nej vládl syn Bretislav - už zustala definitivne soucástí ceského státu.

Nezkrotnou povahu i zpusob, jakým jednal Oldrich se svým okolím, dobre ilustruje jmenování Šebíre pražským biskupem. Kosmas vypravuje, že Šebír si své jmenování vysloužil tím, že umel knížeti dobre posloužit a pripravit mu "lahodné zákusky" z kancí ohánky.

Roku 1033 došlo k novému stretu s rímskonemeckou ríší, když Oldrich odmítl pomoc králi Konrádu II. pri tažení do Polska. Konrád Oldricha zajal a vládu v Cechách sveril znovu Jaromírovi. Oldrich se naoko podrobil a slíbil vládu nad premyslovským panstvím rozdelit - Jaromírovi vyclenit údel v Cechách, Bretislavovi postoupit Moravu. Jakmile se však vrátil na jare 1034 do Cech, Jaromíra zajal a oslepil a Bretislav pred rozzureným otcem prchl radeji do ciziny. Oldrich tak nevybíravým zpusobem obnovil svou vládu, ale zároven zmaril Konrádovy plány na oslabení premyslovského státu. Záhy poté však pri bohaté tabuli, "jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemrel".

Bretislav I. (1034 – 1055)

Bretislav nemínil pokracovat v kolísavé politice Oldricha vuci ríši, pochopil, že dobrý vztah bude ku prospechu obema stranám. Dokazuje to i výber manželky Jitky, sestry Oty Bílého, potomního švábského vévody, a dcery Jindricha, markrabete nordgavského z rodu Babenberku, kterou unesl z kláštera ve Svinibrodu. Po smrti otce mu slepý strýc Jaromír (1035) predal vládu a kníže prijal na snemu v Bamberku od rímského krále Konráda Cechy v léno. Roku 1039 uskutecnil válecnou výpravu do Polska, aby odcinil príkorí utrpená od dob Boleslava Chrabrého a pripojil území za moravským pomezím, jež za doby Boleslavu patrilo Premyslovcum. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou korist, a rozhodl se táhnout dále. Padla Poznan, posádka mocného hradu Hedc se mu vzdala, a nakonec témer bez boje dobyl Hnezdno, kde ukoristil ostatky sv. Vojtecha, jeho bratra Radima a mucedníku Peti bratrí, ale také obrovské poklady. Zde vydal tzv. Bretislavova dekreta, v nichž se spolu se svou družinou zavázal dodržovat v Cechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krcmách, zachovávat církevní predpisy o zákazu práce v nedeli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svecené pude na hrbitovech.

Polskou stížnost u papežské kurie ceští vyslanci uplatili cástí koristi a Bretislav jako pokání musel postavit kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi. Horší to bylo s novým rímským králem Jindrichem III., kterému se rostoucí moc Bretislava nezamlouvala. Vytáhl hned v léte 1040 s velkou válecnou výpravou dvema proudy do Cech: ze severu vedl vojska míšenský markrabí Ekkehard a mohucský arcibiskup Bardo, z jihu sám Jindrich. Bretislav nejprve porazil Jindricha a zajal mnoho ríšských hrabat. Pak se obrátil na sever a zahnal i Ekkeharda, kterému umožnil proniknout do zeme zrádný správce hradu Bíliny Prkoš. Ten byl za trest oslepen a s osekanými údy byl zmucený utopen v Bíline. Následujícího roku byl Jindrich pri novém tažení opatrnejší, obešel hranicní záseky, hrozne poplenil zemi a oblehl Bretislava v Praze. Biskup Šebír prebehl k císari a Bretislav, když zvážil situaci, se nakonec podrobil. Za to obdržel v léno Cechy, Moravu a Slezsko. S Jindrichem pak dvakrát úspešne táhl proti Uhrum. Za tretí výpravy onemocnel a brzy poté zemrel. Pred smrtí ješte s ohledem na svých pet synu upravil nástupnický rád - na stolec mel nastupovat vždy nejstarší žijící Premyslovec (tzv. seniorát)

Spytihnev II. (1055 – 1061)

Nejstarší syn knížete Bretislava I. byl podle Kosmova podání "muž velmi krásný, vlasy mel tmavší nad cernou smolu, vousy dlouze splývající, tvár veselou...". Už jako devítiletý se ocitl jako rukojmí v rímskonemecké ríši, kde s ním navíc pres jeho urozený puvod nejednali príliš šetrne. Naštestí po porážce Jindricha III. pri tažení do Cech mladého knežice vymenili za zajaté nemecké pány, ale i tak si prý odnesl Spytihnev nenávist ke všemu nemeckému. Když dovršil 17 let, otec mu sveril vládu nad olomouckým údelem. Pred svou smrtí ho Bretislav povolal do Cech, aby jako prvorozený zasedl na knížecí stolec, zatímco Moravu rozdelil mezi další tri syny a poslední Jaromír byl urcen pro duchovní dráhu. Kosmas traduje, že hned po svém nástupu - roku 1055 - dal Spytihnev vyhnat všechny Nemce (vcetne své matky Jitky) ze zeme, ale dochované listiny dokazují, že tomu tak zcela nebylo. Zato je jisté, že se Spytihnev nechtel delit o vládu nad knížectvím se svými bratry. Vytáhl na Moravu, odkud Vratislav (II.) prchl do Uher, zatímco další bratri se podrobili a vrátili se na Pražský hrad, kde jim Spytihnev II. pridelil dvorské hodnosti, ale celou zemi spravoval sám. Až pozdeji ho uherský král smíril s Vratislavem, kterému roku 1059 dokonce vrátil olomoucký údel.

Spytihnev proslul mj. jako horlivý podporovatel církve, položil základy nového chrámu na Pražském hrade, soucasne se problematickým zpusobem zapsal do dejin Sázavského kláštera, odkud vypudil mnichy slovanského ritu a nahradil je mnichy ritu latinského.

Spytihnev také velmi usiloval o královskou korunu a snažil se pro své plány získat papeže. Nakonec se však musil spokojit s tím, že se mu dostalo jen biskupské mitry jako symbolu suverénního knížete. Po šesti letech panování ve veku 30 let Spytihnev náhle zemrel a na knížecí stolec nastoupil jeho mladší bratr Vratislav II.

Vratislav II. (1061 – 1092)

Druhorozený syn Bretislava I. se ujal vlády po smrti staršího bratra Spytihneva roku 1061. Mladším bratrum Konrádovi a Otovi urcil údely na Morave, zatímco Jaromír se mel stát podle otcovy vule nástupcem biskupa Šebíre. Vratislav byl zásadový a prozíravý politik a skvelý válecník, ale také muž "prchlivý a mstivý". Byl nejvernejším spojencem císare Jindricha IV. v jeho bojích s papežem a nemeckými knížaty. Císar mu dokonce udelil Rakousy, které chtel odebrat Leopoldu II. Babenberskému. A i když pozdeji jejich vztahy ochladly, nikdy od nej neodpadl. Podarilo se mu upravit pomer Cech k ríši, jíž prestal odvádet prastarý poplatek, a zustala jen symbolická povinnost vyslat 300 jezdcu ke korunovacní jízde císare do Ríma. Na slavné synode v Mohuci v dubnu 1085 obdržel za odmenu z rukou císare královskou korunu. Korunován byl za ceského i polského krále, trebaže jeho výboje v Polsku príliš úspešné nebyly.

Z Vratislavova pusobení v Cechách vystupuje nejvíc do popredí spor s bratrem Jaromírem, který se po smrti Šebíre stal pres odpor knížete pražským biskupem. Vratislav totiž roku 1063 moc biskupa silne omezil založením olomouckého biskupství, a navíc následujícího roku povolal zpet slovanské mnichy, vyhnané Spytihnevem ze Sázavského kláštera. Proti vládychtivému Jaromírovi smerovalo i založení kapituly vyšehradské, jež byla prímo podrízena papežské kurii, jak žádal Vratislav. Ohlas i za hranicemi vyvolal fyzický útok neurvalého Jaromíra na starého olomouckého biskupa Jana, takže na Vratislavovo naléhání papež vyslal do Cech legáta, aby spor urovnal. Vratislavova žádost ostatne vyhovovala kurii, usilující o centralizaci církve a o omezení samostatnosti církví zemských. Spor se táhl až do smrti Jaromíra roku 1090, pak již další pražští biskupové legitimitu olomoucké diecéze nezpochybnovali.

V období ke konci života vedl Vratislav II. spory s nejbližšími príbuznými - bratrem Konrádem a synem Bretislavem (II.). Vratislav totiž po smrti bratra Oty zabral olomoucký údel a vypudil z nej vdovu s detmi, jichž se Konrád ujal. Pro urážku od otcova rádce zas odtáhl s vetší cástí bojovníku syn Bretislav pri otcove tažení na Moravu. Vratislav nakonec radeji volil usmírení, aby se bratr a syn proti nemu nespojili, a souhlasil, že podle zásady seniorátu se stane jeho nástupcem Konrád místo jeho syna. Krátce nato zemrel neštastnou náhodou po pádu z kone na lovu a byl pohrben ve vyšehradském kostele.

Konrád I. Brnenský (1092 )

Prostrední syn knížete Bretislava I. se stal ješte za panování otce - proslulého ceského Achillea - údelným knížetem na Morave (1054). Jeho bratr Spytihnev II. ho však ihned po svém nástupu na trun (o rok pozdeji) údelu zbavil a privedl do Prahy, kde mu sveril dvorský úrad, aby ho mel pod dozorem. Teprve po nástupu dalšího z bratru - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 údel na Morave: znojemský a spolu s ním i brnenský (odtud jeho prízvisko). Tady vládl, vetšinou ve shode s pražským knížetem, plných 31 let. Když však po smrti dalšího bratra Oty získal i údel olomoucký, a tak vlastne ovládl roku 1087 celou Moravu, zdálo se to Vratislavu II. príliš nebezpecné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brne. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem II. a jeho synem Bretislavem (II.). V této situaci se podarilo Konrádove žene zprostredkovat mír, když slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároven mu pripomnela, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trunu a ten ho na oplátku smíril s rozvadeným synem Bretislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se Konrád skutecne novým vládcem premyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více vypravovat, a již v osmém mesíci po nastoupení vlády umrel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil Bretislav II.

Bretislav II. (1092 – 1100)

Nejstarší syn krále Vratislava II. se poprvé pripomíná roku 1087. Tehdy ho otec poveril ostrahou hranic proti Sasum a mladý, nezkušený a lehkomyslný knežic se nechal neprítelem prekvapit pri koupání v rece. Vetšina jeho družiny zahynula, on sám vyvázl jen s lehcím poranením. Když pozdeji spolu s otcem obléhal na Morave Konráda I. Brnenského, jeden z královských predáku mu jeho poklesek z mládí pripomnel a rozzurený Bretislav ho za to dal zavraždit. Roztržka s otcem prerostla do hrozivých rozmeru, když Bretislav odtáhl se svou družinou nejprve do Hradce Králové, a pak dokonce ku Praze. Tehdy svolal Vratislav II. snem a za svého nástupce - ve shode se starešinským rádem - nechal zvolit Konráda Brnenského, s kterým se usmíril. Konrád na oplátku zprostredkoval smír mezi otcem a synem, ale Bretislav presto se svou družinou radeji odešel do Uher.

Po smrti otce a krátce poté i Konráda se však vrátil na uprázdnený trun a od roku 1092 vládl jako ceský kníže. Hned následujícího roku vpadl do Polska a jeho zápas o Slezsko byl úspešný. Pustošivé tažení na sever opakoval ješte roku 1096. Kosmas, jeho soucasník, hodnotil Bretislavovu vládu vlídnými slovy už proto, že se kníže postaral o vymýcení zbytku pohanství a také o definitivní vypuzení slovanských mnichu ze Sázavy, které nahradil mnichy latinské liturgie.

Záver Bretislavovy vlády však nebyl štastný. Nejprve spolu s mladším bratrem Borivojem (II.) táhl na Moravu, kde zbavil údelná knížata jejich panství (1097), a pak dokonce - v rozporu se starešinským rádem i zvyklostmi - roku 1099 vyprosil u císare Jindricha IV. nástupnictví práve pro Borivoje. Císar rád souhlasil, vždyt tak mohl zasahovat do záležitostí v Cechách. Rok nato Bretislava, když se vracel z lovu v krivoklátských lesích, najatý vrah probodl oštepem a kníže na míste skonal. Kosmas sice píše, že požíval velké lásky u svého národa a že pri jeho pohrbu plakali "kneží i lid, bohatí i chudí", ale jeho nemoudrým rozhodnutím o nástupnictví zacínají vleklé boje o vládu v Cechách, i když z nich zpocátku vítezne vyšel Borivoj II.

Borivoj II. (1101 – 1107)

Druhorozený syn krále Vratislava II. byl roku 1081 vyslán v cele 300 rytíru do Itálie, aby pomohl císari Jindrichovi IV. dobýt Rím. Ceští bojovníci potvrdili svou udatnost - jako první zdolali hradby Vecného mesta, ale do Cech se jich vrátilo jen devet. Po Vratislavove smrti se stal knížetem Borivojuv starší bratr Bretislav II. Ten pred svou smrtí prosadil bez ohledu na starešinský rád, aby se jeho nástupcem stal práve Borivoj. Císar toto rozhodnutí podporil, aby mohl snáze zasahovat do ceských pomeru. Roku 1100 tak Borivoj II. zasedl na knížecí stolec a potlacil pokus o vzpouru moravského údelného knížete Oldricha Brnenského. Roku 1103 vytáhl kníže do Polska, kde se zamíchal do dynastických sporu, ale nakonec si nechal jen zaplatit výkupné a stáhl se zpet. O dva roky pozdeji musel celit nové vzpoure, v jejímž cele stál další údelný kníže - Svatopluk z Olomouce. Vojsko i celá Praha tenkrát ješte pevne stály za Borivojem. Svatopluk Olomoucký však užil lsti. Poslal k Borivojovi svého rádce, který predstíral, že zbehl. Jakmile si získal duveru knížete, prední Borivojovy rádce oznacil za zrádce podplacené Svatoplukem. Borivoj - "muž prostý, mírný, prívetivý, ale lehkovážný" - mu uveril, a tak si sám "neprozretelne presekal všechny silné vetve, na nichž sedel". Není divu, že po likvidaci svých nejbližších prátel se dalšímu povstání Svatopluka v roce 1107 už neubránil a sotva spasil život útekem. Hledal pak podporu u císare Jindricha V., který - zejména když Borivoj neskrblil penezi - skutecne zasáhl v jeho prospech. Zajal Svatopluka, ale ten slíbil císari ješte vetší sumu, a tak nakonec zustal Borivoj II. znovu osamocen. Teprve po Svatoplukove smrti (1109) se mohl znovu ucházet o vládu, ale prednost tentokrát dostal mladší bratr Vladislav I. za 500 hriven stríbra zaslaných císari. Borivoj se tedy pokusil získat vládu násilím. Využil bratrova odjezdu a objevil se s "vojskem malým sice, ale dobre ozbrojeným" pred Prahou. Prátelé ve meste mu otevreli brány a bez boje padl i Vyšehrad, jehož kastelán si trpce povzdychl: "Beda tobe, ubohá vlasti, jsi tak neveliká, a prece máš na dvacet pánu..." Vladislav se však nemínil vzdát tak lehce. Rychle táhl zpet ku Praze a o pomoc požádal i císare, který rád využil bratrovražedné války Cechu, v níž "otcové cedili krev svých synu a deti otcu svých". Povolal oba bratry do svého ležení v Rokycanech a Borivoje, aniž ho vyslechl, dal spoutat železy jako zlocince a uveznil ho až v Porýní. Z vezení ho propustili teprve roku 1115, a roku 1117 ho dokonce Vladislav I. povolal zpet do Cech a predal mu dobrovolne vládu. Borivoj II. se snažil bratrovi odvdecit. Jako údel mu sveril celé území Cech na sever od Labe a o každém kroku se s ním radil. Tato shoda, svedcící dle Palackého o tom, že "srdce našich knížat nebyla ješte tak zdivocelá", však trvala jen tri roky. Z neznámých duvodu Vladislav I. roku 1120 Borivoje znovu vypudil a ten o ctyri roky pozdeji zemrel ve vyhnanství v Uhrách.

Svatopluk (1107 – 1109)

Válecné ostruhy si vysloužil Svatopluk už roku 1103, kdy táhl na Polsko po boku knížete Borivoje II. Tehdy se presvedcil, že pražský kníže nevyniká bojechtivostí, a tak se rozhodl, že ho zbaví vlády. Roku 1105 táhl do Cech s menším vojskem, ale o to odhodlanejším, když si predtím zajistil krytá záda spojenectvím s Polskem i Uhry a zároven poslal napred množství vyjednavacu "ke všelikému pomlouvání, slibování a podplácení dobre vystrojených". Brány Prahy se mu však neotevrely, ba dokonce byl od "jedné služky stojící na hradbách nesmírne potupen", jak píše Kosmas, a tak odtáhl. O dva roky pozdeji však lstí své plány naplnil - poslal k Borivoji II. svého duverníka, který predstíral, že prichází Svatopluka zradit. Pritom za Svatoplukovy spojence oznacil prední Borivojovy rádce a pomocníky. Kníže si pak sám "podrezal nejsilnejší vetve" své moci, když cást svých stoupencu sesadil, ostatní utekli a odvrátil se od nej i vlastní bratr Vladislav. V kvetnu 1107 tak Svatopluk snadno získal vládu a Borivoj prchal ze zeme do Nemecka. Do hry se vložil císar Jindrich V., který Svatopluka zajal a propustil ho až za slib výkupného 10 000 hriven stríbra. Svatopluk však po návratu ze zajetí našel knížecí pokladnu zcela vyprázdnenou Borivojem. Cechy ted doplácely na nesvornost Premyslovcu, protože Svatopluk vyždímal ze zubožené zeme dalších 7 000 hriven a za zbytek musel rucit jeho bratr jako císaruv vezen.

Situaci obrátilo až tažení Jindricha V. do Uher, pri kterém žádal o Svatoplukovu pomoc. Ceský kníže se pridal s chutí - válka mu byla nadevše. Ale zatímco plenil Slovensko, na Moravu a do Cech vtrhli Poláci. Oddíly vedené Vršovci, které mely nápor odrazit, neuspely, a tak se musel Svatopluk rychle vrátit. Polská vojska se mezitím stáhla a Svatopluk mel volné ruce, aby se pomstil Vršovcum, kterí byli knížeti trnem v oku již od nezdareného tažení na Prahu roku 1105. Na snemu, který kníže svolal po návratu z Uher v roce 1108, dal pokyn k jejich vyvraždení. Nekterí byli zabiti pred jeho ocima, další vyvraždili Svatoplukovi lidé na Libici i jinde. To už Svatopluk znovu spechal na Moravu, kterou v odvetu plenili Uhri. Pri nocní jízde lesem mu vetev vypíchla oko, a tak se musel vrátit zpet. Sotva se však rána zhojila, znovu byl v sedle. Strašlive poplenil Slovensko a s koristí táhl domu. Dlouho však nezahálel. V léte 1109 Jindrich V. uderil na Polsko a Svatopluk nemohl na tažení chybet. Tady také našel svou smrt. Když se vracel za vecerního soumraku z porady s císarem, k jeho družine se pridal neznámý jezdec, který mu v nenadálém okamžiku vrazil oštep mezi lopatky takovou silou, že "vévoda padl z kone bezduchý". Vrah využil zmatku a uprchl, a tak se mužeme jen dohadovat, že šlo o pomstu nekterého z Vršovcu, který prežil vyvraždení rodu.

Vladislav I. (1109-1125)

Tretí syn knížete a krále Vratislava II., o nemž Palacký tvrdí, že byl "jiste v celé rade Premyslovcu jeden z nejlepších a nejušlechtilejších..., nebylo v nem pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti, skveje se udatenstvím, nemiloval predce války...", se ovšem poprvé ocitl v popredí roku 1107, kdy pomohl olomouckému údelníkovi Svatoplukovi svrhnout vlastního bratra Borivoje II. Za odmenu mel od nového knížete slíbeno nástupnictví. Po zavraždení Svatopluka roku 1109 umožnily rozmíšky mezi bratry neúmerné zasahování císare Jindricha V. do ceských záležitostí. Císar udelil v ríjnu 1109 Cechy v léno Vladislavovi I. a pomohl mu proti Borivojovi, který se s polskou pomocí zmocnil Prahy. Roku 1110 císar Borivoje zajal. Vladislav nejprve tri roky držel v zajetí bratrance Otu, nakonec však pochopil, že bude muset uspokojit nároky príbuzných, a proto jim pridelil roku 1113 v zemi tradicní údely.

V roce 1117 dokonce predal vládu Borivojovi, který se vrátil z exilu, a sám si ponechal jako údel pouze území za Labem. To byl v té dobe vskutku nebývalý cin. Prátelská shoda mezi bratry skoncila roku 1120, když se Vladislav znovu ujal vlády a bratra vyhnal. Oženil se s Richenzou z Bergu, s níž mel ctyri deti - nejstarší dceru Svatavu a tri syny: príštího krále Vladislava II. (predka královské linie Premyslovcu), Depolda (zakladatele vedlejší vetve Premyslovcu - Depoldicu - která však nikdy nevládla) a Jindricha.

Sobeslav I. (1125 – 1140)

Sobeslav, nejmladší syn krále Vratislava II., vystupuje poprvé na scénu roku 1107, kdy provázel svého svrženého bratra Borivoje do polského vyhnanství. Spolu s ním a Boleslavem Krivoústým vpadl 1110 do Cech, ale pokus ztroskotal. Tehdy se však prý Sobeslav pricinil o to, aby polská vojska zemi aspon neplenila. Mírové jednání vedlo k usmírení panujícího knížete Vladislava I. s bratry a Sobeslav dosáhl odpuštení i údelu, který mu byl vymeren na Žatecku. Záhy však prudký Sobeslav zabil Vladislavova rádce Vacka, jenž proti nemu knížete popichoval. Musel se znovu spasit útekem do Polska, ale na prímluvu Krivoústého se 1115 mohl vrátit a dostal jako údel nejprve Hradecko a zanedlouho uprázdnené moravské údely - Brnensko a Znojemsko. Stav trval až do roku 1123, kdy kníže znovu Sobeslava vypudil. Odpustil mu dva roky poté na smrtelném loži a na prímluvu královny-vdovy Svatavy, matky obou bratrí. Krátce poté dosedl Sobeslav na uprázdnený knížecí stolec ve shode s "všeobecným práním národa, jehož byl miláckem". Ovšem o vládu usiloval, a to v souladu s nástupnickým rádem (seniorátem), i olomoucký Ota Cerný, který se nakonec obrátil s žádostí o pomoc k císari Lotharu III. Ten príležitost pripoutat si více stát Premyslovcu privítal. Nejprve povolal Sobeslava na soud do ríše, a když kníže odmítl, uprostred zimy 1126 vtrhl s vojskem do Cech. Sobeslav ho cekal u Chlumce. V bitve, pri níž Cechum podle dobových svedectví pomáhal sám sv. Vojtech, utrpel císar zdrcující porážku, Ota Cerný padl a Lothar sám nebyl zajat jen díky velkorysosti Sobeslava, který ho nechtel prespríliš pokorit. Pri vyjednávání císar potvrdil Sobeslava na knížecím stolci a udelil mu titul nejvyššího ríšského cíšníka s právem hlasu pri volbe nemeckého panovníka (pocátek kurfirtského hlasu). Sobeslav ho zase nechal se zbytkem vojska volne odejít. Mezi obema panovníky navíc vzniklo doživotní prátelství.

Sobeslav, poté co upevnil svou vládu, "panoval chvalitebne, veda všemožnou péci o zvelebení zeme a bezpecnost její". Silná Sobeslavova vláda vyvolala rozsáhlé spiknutí, které však bylo odhaleno. Jeho puvodce dal vedle tradicního oslepení také "ctvrtit a lámat kolem", což byla v Cechách novinka. Ze spiknutí podezíral i biskupa Menharta, ale nic mu nakonec nedokázal.

Kníže se také neopomenul úcastnit válecných výprav, zejména po boku Lothara. Po jeho smrti prilnul ke Konrádovi III., kterého 1138 požádal, aby udelil Cechy v léno jeho synu Vladislavovi. A tak to, proti cemu sám na pocátku vlády vystoupil, v zájmu rodové posloupnosti sám porušil. Své rozhodnutí si ješte pojistil na snemu ceských pánu v Sadské, ale po jeho smrti byl stejne ceským knížetem zvolen šlechtou, která si nedala vzít svá privilegia, syn Vladislava I. - kníže a poté i král Vladislav II.

Vladislav II. (1140 – 1172)

Syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu nastoupil vládu 17. 2. 1140 po strýci Sobeslavovi I., i když ten se snažil zajistit nástupnictví svým detem. Není presne známo, jak získal Vladislav podporu pro své zvolení, zda to byla vzpomínka na jeho "dobrotivého otce, ci jeho sliby", ale zdá se, že rozhodovala "veselost a bezstarostnost" Vladislava, takže jeho volitelé doufali, že budou prostrednictvím knížete vládnout sami. Naštestí to byl omyl. Vladislav se brzy poté oženil s dcerou Leopolda III. Rakouského a nevlastní sestrou císare Konráda III., s jehož pomocí potlacil odboj moravských údelných knížat v cele s Konrádem Znojemským. Tehdy za obležení Prahy, kterou hájil Vladislavuv bratr Depold, vyhorel chrám sv. Víta. Vladislav príští rok v odvetu strašlive poplenil Moravu. O smír mezi Premyslovci se pricinil až papežský legát Guido.

Roku 1144 po pádu Edessy byla vyhlášena nová krížová výprava, které se úcastnil i Vladislav. Do Jeruzaléma sice nedorazil, ale nejakou dobu pobýval v Byzanci jako host císare Manuela. Hlavní politická aktivita knížete byla spojena s císarem Fridrichem I. Barbarossou, který nastoupil vládu roku 1152. Ve vztahu k císari se také ukázaly Vladislavovy klady i nedostatky - pokud mu radili zkušení diplomaté jako biskup Jindrich Zdík ci Daniel, ceský stát vzkvétal. S císarem byl zpocátku v napjatém vztahu kvuli bavorskému vévodství a neúcastnil se ani korunovacní jízdy. Ale na Fridrichove svatbe se smírili a za pomoc poskytnutou císari proti Milánským obdržel 11. 1. 1158 v Rezne dedicne královskou korunu, bylo mu vráceno Budyšínsko, dríve císarem odnaté. Statecnost, kterou prokázali ceští bojovníci pri obléhání Milána, se stala príslovecnou po celé Evrope. Na slavnostní bohoslužbe po pokorení Milána vložil císar Vladislavu II. na hlavu královskou korunu. Tento cin se obrazil i v založení komendy rádu johanitu v Praze, výrazem slávy a moci se stala i stavba prvního kamenného mostu - Juditina pres Vltavu v Praze. Naopak na sklonku života se projevila plne Vladislavova neobratnost, když chtel zajistit trun - bez ohledu na seniorát - svému synu Bedrichovi a rezignoval v jeho prospech (1173). Neuspel, protože na snemu v Hermsdorfu využil jeho slabosti císar a predal Cechy v léno (bez královského titulu) Oldrichovi, synu Sobeslava I. V Cechách zacal dlouhodobý boj o vládu, který dovršil pokles moci ceských knížat. Vladislav své pokorení dlouho neprežil, ani se nevrátil do Cech a zemrel na statcích své druhé ženy v Durynsku.

Bedrich (1172 – 1173, 1178 – 1189)

Nejstarší syn krále Vladislava II. a Gertrudy, dcery Leopolda Rakouského a nevlastní sestry rímskonemeckého krále Konráda III. Na historickou scénu vstoupil v dobe, kdy po dlouhé Vladislavove vláde nastal úpadek ceského státu, zpusobený vnitrními boji o moc. Právo seniorátu bylo už od dob Bretislava II. porušováno ve prospech prvorozeného knížecího syna a nejinak tomu bylo na sklonku vlády Vladislava II., který roku 1172 radeji odstoupil, aby mohl Bedrichovi predat knížectví a zajistit mu je ješte za svého života. Bedrich, který se roku 1157 oženil s dcerou uherského krále Gejzy Alžbetou, mel v té dobe už válecné zkušenosti z Itálie, když v letech 1161-62 vedl se strýcem Depoltem ceské vojsko na pomoc císari Fridrichu Barbarossovi pri dobývání Milána. To mu bylo však málo platné, nebot po nástupu na knížecí stolec císar vyhovel žádosti Premyslovce Oldricha (syna Sobeslava I.) a Bedricha sesadil, ackoliv šlo o nebývalý zásah do ceských práv. Bedrich se nevzdal a obojetný císar mu roku 1178 za ohromnou sumu Cechy jako ríšské léno znovu propujcil. V boji mezi dosud vládnoucím bratrem Oldricha Sobeslavem II. po krvavých bitvách u Lodenic a na Bojišti v Praze Bedrich zvítezil a ujal se znovu vlády. Pro svou neoblíbenost, danou osobními vlastnostmi (jak píše Palacký, "delal se hrdým a tvrdým, moci v sobe nemaje"), byl roku 1182 vyhnán a šlechta zvolila za knížete Konráda II. Otu. Císaruv zásah sice Bedrichovi vládu vrátil, ale pouze nad Cechami - Morava jako ríšské léno (markrabství) pripadla Konrádu Otovi. Toto rozdelení ceského státu, vyhovující zejména císari, skoncilo roku 1186 knínskou smlouvou, kdy po bitve u Lodenic Konrád Ota uznal ceskou svrchovanost a smíril se s Bedrichem.

Ješte téhož roku vzplanul nový spor - tentokrát s pražským biskupem a Bedrichovým bratrancem Jindrichem Bretislavem - který znamenal nové oslabení knížecí moci. Pražský biskup, dosud víceméne "knížecí kaplan", byl Barbarossovou bulou uznán za suverénního ríšského knížete, podléhajícího jen císari a nikoliv ceskému knížeti. Hrozící rozdelení ceského státu, kdy bylo z jeho pravomoci vynato pražské biskupství i celá Morava, bylo predevším dílem nesvornosti Premyslovcu a definitivne prekonat se jej podarilo až nástupem Premysla I. Otakara.

Sobeslav II. (1173 – 1178)

************ Sobeslav ll. ************

Syn Sobeslava I. nemel cestu k vláde lehkou. Ve sporech mezi potomky Vladislava I. a Sobeslava I. o nástupní právo zvítezil Vladislav II. a Sobeslav i s bratry odešel do exilu. Za Vladislavovy neprítomnosti se roku 1148 pokusil zmocnit vlády, ale byl zajat a uveznen na Primde. Po úteku roku 1150 pobýval opet na císarove dvore. Roku 1161 se Sobeslavovi podarilo opanovat aspon Olomoucko. Kníže Vladislav II. ho pozval na jednání do Prahy, kde ho však dal verolomne zajmout a další léta - až do nástupu na knížecí stolec - trávil Sobeslav opet ve vezení na Primde.

Po odstoupení Vladislava II. ve prospech syna Bedricha se situace prece jen zmenila. Na prímluvu Sobeslavova bratra Oldricha, který pro císare Fridricha Barbarossu vykonal mnoho užitecných služeb, byl Sobeslav novým knížetem Bedrichem propušten. Na snemu v Norimberce panovacný císar, který nebral udílení Cech v léno a potvrzení zvoleného ceského knížete jen jako formální záležitost, vládu Bedrichovi odnal a predal ji Oldrichovi. Ten, aby predešel prípadným sporum, sám vládu postoupil staršímu bratru Sobeslavovi II. Vláda Sobeslava (1173-78) však nevzbudila v ceských predácích mnoho prízne. Sobeslavovi prezdívali kníže sedláku, protože pokládal za svou úlohu "hájit chudého a ubohého pred bohatcem a násilníkem", jak píše F. Palacký. Není divu, že se od nej šlechta brzy odvrátila, takže v novém zápase s Bedrichem nakonec vládu opet ztratil.

Konrád II. Ota (1189 – 1191)

Konrád II. Ota vládl pomerne krátce, ale patril k význacným osobnostem doby. Syn Konráda II. Znojemského získal za boju mezi Premyslovci postupne celou Moravu - vedle Znojemska i Brnensko a Olomoucko. Roku 1182 využil císar Fridrich Barbarossa, k nemuž se obrátil o pomoc kníže Bedrich, vyhnaný z Cech, situaci k novému oslabení ceského státu, když Moravu oddelil jako samostatné území podléhající ríši místo ceskému knížeti. Šlechtou zvolený ceský kníže Konrád pak odstoupil a místo toho prijal Moravu jako ríšské léno s titulem markrabí moravský.

Nové boje na sebe nedaly dlouho cekat. Vypukly roku 1184 a v krvavé bitve u Lodenice (nejkrvavejší mezi Cechy a Moravany v celé historii) byl 10. 12. 1185 Konrád poražen mladým Premyslem (I.) Otakarem. Smír byl uzavren následujícího roku (tzv. knínskou dohodou) a Morava se fakticky vrátila pod ceskou svrchovanost. Když po smrti Bedricha nastoupil roku 1189 Konrád vládu i v Cechách, prijal sice vládu v léno od ríše, ale samostatnost Moravy už nebyla zminována. Na cervnovém snemu v Praze a pozdeji v Sadské prohlásil kníže Cechy a Moravu za jediný stát a vzdal se titulu markrabí. Vydal také Statuta Konráda Oty, první ceský zákoník, který se však zachoval pouze v pozdejších potvrzeních Premysla I. Konrád sám zemrel na mor za rímské jízdy císare Jindricha VI. a v Cechách se rozpoutal nový boj o knížecí stolec.

Václav (1191 – 1192)

Václav, nejmladší syn Sobeslava I., se poprvé pripomíná roku 1137, kdy se stal jeho kmotrem polský král Boleslav Krivoústý a Sobeslav zas kmotrem Boleslavova syna na potvrzení úmluv po ukoncení vzájemných sporu. Za vlády bratra Sobeslava II. obdržel Václav roku 1177 za údel Olomoucko a to následujícího roku uhájil proti vojsku Konráda II. Oty a jeho spojence Leopolda V. Rakouského. Po pádu bratra však svuj údel pozbyl a našel azyl u uherského dvora. Do Cech se vrátil za vzpoury šlechty proti Bedrichovi. Obléhal Pražský hrad, ale neúspešne, takže nakonec musel znovu uprchnout za hranice. Zdálo se, že se na neštastného Václava konecne usmeje štestí za vlády knížete Konráda II. Oty. Roku 1189 se smel vrátit do Cech, zúcastnil se i pražského snemu, kde Konrád vyhlásil svá Statuta. A když kníže doprovázel Jindricha VI. na rímskou jízdu, jmenoval Václava místodržícím.

Po smrti Konráda v Itálii pak vládl Václav - jako nejstarší Premyslovec - pouhé tri mesíce, než ho svrhl ambiciózní Premysl I. Václav sice znovu obléhal Prahu, ale jeho snahy odsoudil k nezdaru svévolný zásah Jindricha Bretislava - ten se rozjel za císarem, který za 6 000 hriven stríbra udelil Cechy v léno Premyslovi. Václav se znovu ocitl na úteku. V Míšni byl úkladne prepaden, zajat a pak o jeho dalším osudu už není zpráv.

Jindrich Bretislav (1193 – 1197)

O mládí Jindricha Bretislava, synovce krále Vladislava II., není mnoho zpráv. Víme, že studoval na universite v Paríži, od roku 1180 byl proboštem vyšehradským a roku 1182 se stal pražským biskupem. Zdá se, že více toužil po svetském panování a nechtel být podrízen knížeti. Mrzely ho prý "velikost a rozlicnost daní", které panovník vybíral na církevních statcích. Nejprve se dostal do sporu s údelným knížetem Depoldem II., ale brzy i s ceským knížetem Bedrichem. Nakonec musel pred jeho hnevem prchnout z Cech a uchýlit se k císari Fridrichu Barbarossovi (1187). Císar obeslal na snem do Rezna Bedricha, který tu marne hájil, že "odedávna pražští biskupové byli jen kaplani" ceských knížat. Ríšští biskupové tím byli tak rozlíceni, že prohlásili Jindricha Bretislava za ríšského knížete, který ceskému panovníkovi vubec nepodléhá. Po vytvorení Moravského markrabství to znamenalo další ránu jednote ceského státu. S dalším ceským knížetem - Konrádem II. Otou - se pražský biskup snesl, ale když se stal knížetem Václav II., zacal Jindrich Bretislav znovu intrikovat. Novému císari Jindrichovi VI. slíbil 6 000 hriven stríbra, jestliže vládu v Cechách získá jeho bratr Premysl (I.) Otakar a Moravu další bratr Vladislav Jindrich. Václav II. se chvíli pokoušel o vojenský odpor, ale nakonec roku 1192 Prahu vydal dobrovolne biskupovi a odešel do ciziny. Tehdy zasáhl císar, který pražského biskupa zajal prý za to, že mu ješte nevyplatil slíbené hrivny. Ovšem styky Premysla Otakara s císarovými protivníky situaci záhy zmenily. Jindrich VI. znovu venoval svou duveru Jindrichu Bretislavovi, kterého nejen propustil, ale dokonce mu sveril vládu nad Cechami. Roku 1193 se tak pražský biskup a zároven ceský kníže vracel se "slavným komonstvem" do Cech. U Zdic se mu postavil bratr Premysl Otakar, ale když vetšina jeho vojska prebehla na stranu Jindricha Bretislava, boj neriskoval. Zato Praha se nechtela novému pánovi pokorit a "všechna provolání, slibování, prosby, hrozby, a dokonce i kletby" nepomáhaly. Zkrušilo ji až petimesícní obležení. Následujícího roku 1194 vytáhl Jindrich Bretislav na Moravu, kde zbavil vlády Vladislava Jindricha. Bojovný biskup tak sám ovládl celou premyslovskou doménu. Poté na císaruv rozkaz vytáhl kníže-biskup (oznacovaný nekdy též jako Bretislav III.) pokorit Míšensko, což provedl tak dukladne, že se musel "verejne kát za výtržnosti, kterých se dopouštelo loupežné vojsko". Roku 1196 se chystal na krížovou výpravu, ale nakonec - zrejme z obavy o vládu - neodejel. Navíc záhy onemocnel, ale i presto se pokus Premysla I. Otakara o vpád do Cech nezdaril. Kníže-biskup ješte stacil dát uveznit Vladislava Jindricha, ale zhoršující se nemoc i obava o život ho primely, aby se "dal zanést do Chebu, kde duši vypustil". Po jeho smrti byl hrozící rozpad ceského státu definitivne prekonán nástupem Premysla I. Otakara.

Vladislav Jindrich (1197)

Vladislav Jindrich, jeden z mladších synu krále Vladislava II., patril k nejsvetlejším zjevum mezi Premyslovci. Po smrti otce byl ješte nedospelý a první zprávy o nem máme až z doby, kdy spolu se svým bratrem Premyslem I. Otakarem pomáhal knížeti Bedrichovi. Roku 1192 získal od knížete Jindricha Bretislava titul moravského markrabete a vládu nad Moravou. O dva roky pozdeji však kníže Vladislava Jindricha vlády zbavil a privedl si ho na pražský dvur, aby ho mel pod dozorem. Když se Premysl Otakar pokusil roku 1196 vpadnout do Cech, Vladislav Jindrich byl knížetem uveznen. Ale už o rok pozdeji kníže umírá a ceští predáci Vladislava Jindricha nejen osvobodili, ale 22. 7. 1197 ho zvolili novým knížetem. V prosinci však znovu vpadl do Cech Premysl Otakar a schylovalo se k bratrovražednému boji. Tehdy však naštestí - jak píše Palacký - u Vladislava Jindricha zvítezila "láska k vlasti a zdravý rozum politický". Ješte pred bitvou vyhledal svého bratra, a "trebas mel nesrovnatelné vojsko, prece ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky". Vzdal se dobrovolne ceského knížectví a spokojil se s moravským markrabstvím, které melo napríšte podléhat ceskému panovníkovi, nikoliv ríši. "Spanilost duše Vladislavovy ukázala se zvlášt tím, že až do smrti zustal nepromenne veren bratrovi a pánu svému," i když mel mnohokrát príležitost využít obtížného postavení Premysla I. Otakara, aby sám získal vládu. Zlatou bulou sicilskou (1212) byla i ríší uznána podrízenost Moravy Ceskému království a Vladislav Jindrich získal od císare symbolické území v Sasku, aby byl i nadále pocítán mezi ríšská knížata.

K význacným cinum markrabete Vladislava Jindricha patrí mj. založení kláštera ve Velehrade. Když roku 1222 zemrel bez potomku, vlády na Morave se nacas ujal prímo král Premysl I. Otakar.

Premysl I. Otakar (1197 – 1230)

Premysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Durynské. O mládí príštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v cele vojska staršího bratra knížete Bedricha a mel za úkol prinutit moravské Premyslovce, které podporoval císar Barbarossa, k poslušnosti ceskému knížeti. Teprve na druhé výprave primel Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitve u Lodenic 10. prosince. Následovalo smírení, které Konráda Otu vyneslo po Bedrichove smrti na knížecí stolec (1189-91). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Sobeslava II.), vypovedel mu Premysl poslušnost a zacal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se pridal i biskup Jindrich Bretislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspešném obléhání vyslal Premysl biskupa k císari. Za úplatek 6 000 hriven stríbra Jindrich VI. udelil Premyslovi Cechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Premysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císari. Premysl zatím vyjednával s císarovým odpurcem Jindrichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzurený císar ho zbavil vlády, kterou sveril biskupu Jindrichu Bretislavovi (1193). Premysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitve nedošlo. Vetšina šlechty prebehla z Premyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v cervnu kníže a biskup zároven zemrel. Ceští páni, zrejme v obave pred odvetou, zvolili za nového knížete Premyslova mladšího bratra Vladislava. Premysl nehodlal ustoupit, pritáhl do Cech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když mel prevahu, pred bitvou uznal prednostní právo Premysla, postoupil mu dobrovolne vládu (6. 12. 1197) a až do smrti ho oddane podporoval, což byl neobvyklý cin, který mu vynesl obdiv souvekých kronikáru.

Premysl bratra jmenoval moravským markrabetem, a když upevnil své postavení v Cechách, zacal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemrel císar Jindrich VI. a v následujících bojích nekolika rivalu o korunu Premysl správne vycítil príležitost. Nejprve uzavrel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu pri jeho volbe v breznu 1198 byl v srpnu - spolecne s Filipem - slavnostne korunován s tím, že právo nosit korunu meli i jeho dedici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) pražské biskupy, omezení císarské moci tím, že svobodne zvoleného ceského krále muže císar pouze potvrdit.

Roku 1201 zasáhl do sporu o císarství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Premysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Premysluv královský titul, po zmene tábora byl Premysl 24. 8. 1203 znovu slavnostne korunován v Merseburku. Pripojil se i papež a bulou z 29. 4. 1204 potvrdil titul i všechna privilegia království na vecné casy. Ale pro Premysla to nebyla poslední zmena spojence. Poté co byl zavražden Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindricha VI.

Ota sice zbavil za trest Premysla všech lén, ale na válecné výprave Fridricha II. se Premysl vyznamenal a vdecný panovník, který ješte nemel císarskou pecet, mu všechna privilegia stvrdil a rozšíril Zlatou bulou sicilskou. Ceský král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císare na rímské jízde a musel se zúcastnovat pouze tech ríšských snemu, které byly v bezprostredním dosahu jeho území. Zároven se upevnilo právo volitelského (kurfirtského) hlasu pro ceského krále.

Panování Premyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšenskou, pricemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ješte téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Neprátelství Míšenských na sebe nedalo cekat, a navíc volbou nového biskupa Ondreje (1214) místo spojence získal Premysl protivníka, který usiloval o vymanení církve z podrucí svetské moci. Pet let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Cechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Premyslove politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ješte posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl 10. 3. 1222 Premyslovým privilegiem rozšíren na všechny církevní instituce v království.

Na sklonku vlády se Premyslovi podarilo vyrešit letitý problém, který dlouho oslaboval ceský stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího clena rodu z dob Bretislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevnujícím se feudálním vztahum. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak potvrdil i císar Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ješte za svého života, mu Premysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároven rozkmotril s císarem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Premyslova dcera Anežka z druhého manželství mela stát ženou císarova prvorozeného syna. Leopold císare primel, aby dohodu urážlive zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvore, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec sveticí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctenou královnou). Premysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skoncila prímerím, i když prátelské vztahy se již neobnovily.

Premyslova pragmatická politika, pri níž menil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárne zhodnotil F. Palacký: "nalezl Cechy svržené až na nejhlubší stupen politické nevlády a nevážnosti, blízko konecného úpadku ... a když umrel, pozustavil je synu svému co mocnárství nikomu nepodlehlé, v sobe uspokojené a svorné a požívající ve valné cásti Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Premysl jako politik patril rozhodne k nejvetším v celé naší historii.

Václav I. (1230 – 1253)

Prozíravost vedla Václavova otce Premysla I. Otakara k tomu, aby syna postupne zasvecoval do povinností vladare. Spolu s jeho manželkou Kunhutou, dcerou Filipa Švábského, ho nechal již roku 1228 korunovat na ceského krále. Asi znal dobre synovu povahu - na jedné strane nadaný a energický, na druhé ctitel zábav a až rozmarilého života. Také si liboval v "krásoume, a zvlášte v básnictví", jak píše F. Palacký. Ale ze všeho nejvíce miloval Václav lov a tato vášen ho pripravila o oko (odtud i jeho prízvisko Jednooký).

Postupné prevzetí vlády znamenalo, že Václav pokracoval v Premyslove politice. V první rade musel rešit spor s posledním rakouským Babenberkem, vévodou Bedrichem Bojovným. Šlo o urážku, jíž se dopustil, když zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny. Václavova matka Konstancie také pocházela z Uher, a tak Václav, od roku 1230 už vládnoucí král, jako "rodinný mstitel" vpadl 1230 až 1231 do Rakous. Bedrich se vypravil na odvetnou výpravu následující rok, když využil rozporu mezi Václavem a jeho mladším bratrem Premyslem (+ 1239), markrabím moravským. V cervenci vpadl na Moravu a podarilo se mu obsadit hrad Bítov, který byl považován za nedobytný. Václav, i když se nacházel s vojskem poblíž, se bitvy neodvážil, protože mezi jeho muži bylo mnoho straníku Premysla. Bedrich naštestí onemocnel a musel odtáhnout. Václav toho využil: dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti. Bedrichova svárlivá povaha proti nemu nakonec popudila i císare Fridricha II., který ho uvrhl do ríšské klatby (1236) a poveril Václava, aby ho pokoril. Václav se zmocnil Dolních Rakous i Vídne, když Bedrichovi zustalo verné jen Vídenské Nové Mesto. Obava ríšských knížat, že by císar ziskem Rakous príliš posílil svou moc, vedla k horecné diplomatické aktivite predevším církve, jejímž výsledkem bylo smírení Václava s Bedrichem, který zaslíbil neter Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako veno odevzdal pod ceskou správu území Rakous severne od Dunaje.

V té dobe pro celou strední Evropu vyvstalo nebezpecí tatarského (mongolského) vpádu. Václav opevnil pohranicní hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindrichovi II. Vratislavskému. Severní proud mongolských hord už totiž dobyl Kyjev a uderil na Polsko. Jindrich nemohl ovšem na ceskou pomoc cekat a 9. 4. 1241 svedl neštastnou bitvu u Lehnice, v níž padla vetšina jeho bojovníku i on sám. Václav Tatary odrazil v Kladsku a poplašen zprávami, že jeden houf Tataru už dobyl Míšen, vypravil se jim naproti pres Žitavu. Tehdy voj nájezdníku protáhl Moravou, kterou strašlive poplenil, a ze Slezska došel do Uher. Ty mezitím dobyl hlavní voj, v jehož cele stál chán Batu. Václav se spojenci z Nemecka rychle pritáhl na Moravu a koncem roku, když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarum prejít na druhý breh, s nimi svedl bitvu, v níž zabránil jejich postupu k Vídni. Brzy poté zemrel tatarský veliký chán a hordy náhle zmizely v asijských stepích. Rozhodný Václavuv postup mel znacný vliv na rust prestiže Ceského království.

Krátce poté se obnovily spory s Bedrichem, který náhle odmítl splnit smlouvu s Václavem a Gertrudu nabídl tentokrát prímo císari. Václavovi slíbil pomoc uherský Bela, jemuž Bedrich odnal cást území za vpádu Tataru, a také Ota Bavorský. Slíbená pomoc však nedorazila, ceské vojsko utrpelo porážku, ale presto podmínky míru byly pro Václava príznivé - Gertruda byla opet prislíbena Vladislavovi, protože Bedricha cekala rozhodující bitva s Uhry, v níž nakonec padl. Ani Vladislav se z vlády v Rakousích dlouho netešil, protože už následujícího roku 1247 zemrel.

Tou dobou už byl Václav znám spíše rozmarilým životem než správou zeme. Jeho mladšímu synovi Premyslovi (II. Otakaru), novému moravskému markrabeti, nabídla vetšina šlechty a duchovenstva v cele s biskupem, aby se spolupodílel na vláde, a zvolila ho 31. 7. 1247 za mladšího krále. Využilo se precedentu, kdy i sám Václav I. byl korunován ješte za otcova života, nikoliv ovšem proti jeho vuli.

Václav se nemínil podobnému nátlaku vzdát a shánel posily jak v Nemecku, tak v Rakousích, zejména u papežových prívržencu. Válka mezi otcem a synem se rozhorela naplno roku 1248 se strídavými úspechy. Premyslovi se sice podarilo opanovat celé Cechy, když Václav po neúspešném obležení Prahy musel odejít na panství svého spojence Boreše z Rýzmburka v severních Cechách. Ale po vítezství u Mostu se obratnou politikou podarilo Václavovi donutit Premysla ke smíru, a navíc ho - když pak jednal o ústupcích pro své spojence - zajal a donutil podrobit se.

Václav podporoval nemeckou kolonizaci a královskou moc upevnoval i výstavbou hradu a zakládáním mest (Trutnov, Slaný, Stríbro ad.). Se zvyšujícím se blahobytem stoupaly i príjmy královské komory. Zvýšenou merou se v zemi prosazoval nemecký a západoevropský kulturní vliv - rytírské turnaje, které porádal králuv milec Ojír z Friedberka, pražský dvur hostil nejproslulejší minnesängry (prý i proslulého Walthera von der Vogelweida) a vznikaly také první stavby v gotickém slohu u nás.

Premysl Otakar II. (1253 – 1278)

Vzestup a pak strmý pád Premysla II. Otakara fascinoval už soucasníky (ceský král se dostal i do Dantovy Božské komedie) a vzrušuje i dnes. Muž, který vybudoval rozsáhlou stredoevropskou ríši, postavy ušlechtilé, srdnatý, moudrý a i nad obycej svého veku výmluvný, obklopený slávou a bohatstvím, nakonec zustal osamocen s hrstkou nejvernejších na Moravském poli, kdy v den sv. Rufa, pro Cechy tak neštastný, ztratil i život, když to nejcennejší - cest - si podržel.

Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenštaufu se mel stát puvodne duchovním, ale po smrti staršího bratra Vladislava (+ 1247) prevzal jeho údel, markrabství moravské. Brzy se dostal do sporu s otcem, který se oddával více lovu než správe zeme. Odboj byl zosnován šlechtou, která nespokojena s Václavem zvolila 31. 7. 1247 Premysla za mladšího krále. Nešlo tedy o odstranení Václava, ale o snahu dosadit spoluvládce, který by energicky prosazoval zájmy pánu a království. Premysl chtel navíc pokracovat v politice bratra, ucházejícího se snatkem s Gertrudou (neterí posledního Babenberka Bedricha Bojovného) o velkolepé dedictví: Rakousy a Štýrsko. V dobe, kdy ani papež, ani císar nemeli dost sil k prosazení svých zájmu, se Premysl II. domníval, že duslednejší ceská politika by mohla využít bezvládí a boje všech proti všem a pripojit tyto zeme k Ceskému království. Místo toho vypukl otevrený boj mezi otcem a synem, když Václav porušil drívejší ujednání a Premysla vojensky napadl. Mladý král sice nacas opanoval celou zemi a Václav musel dokonce za hranice, ale nakonec se válecné štestí, pri Premyslove neúspešném obléhání Mostu, priklonilo na stranu Václava. Obratným vyjednáváním pak král získal vrch, podarilo se mu obsadit Prahu a Premysl se podrobil. Když pozdeji požadoval zmírnení podmínek smíru, byl na Týrove zajat a jeho straníci uvrženi do žaláre, takže Václavovo vítezství bylo úplné.

V té dobe už všeobecná anarchie v Rakousích vyústila v nabídku poddanství Václavovi. Roku 1251 tam byl poslán Premysl, aby se ujal vlády. Po celou tu dobu neopomnel posilovat v Rakousích své pozice. Pres znacný vekový rozdíl (bylo mu asi 19 let) se oženil se sestrou posledního Babenberka, více než padesátiletou Markétou. Úspechy ceské strany vyvolaly odpor u Uhru a Bavoru. Premysl ohrožoval uherské zájmy v jižním Štýrsku a králi Bélovi se podarilo vytvorit proticeskou koalici, k níž se pripojila i polská knížata. Roku 1253 se bojovalo po celé délce ceských hranic, ale bez znatelných výsledku. Ješte pred koncem boju zemrel Václav I., a Premysl se tak stal legitimním ceským králem. O zprostredkování míru se nakonec zasadil papež, nebot spory oslabovaly jeho pozici v boji proti císarské rodine Štaufu.

Na podzim roku 1254 se král vydal na krížovou výpravu proti pohanským Prusum, za níž byl na jeho pocest založen hrad Královec (Königsberg, Kaliningrad). Premysl se tu snažil vytvorit ceské léno, které by sloužilo k nátlaku na polská knížata.

Po návratu v únoru 1255, který patrne zaprícinila zpráva o smrti papeže, se presvedcil, že jeho úmysl stát se rímskonemeckým císarem je neuskutecnitelný - byl již príliš mocný, než aby získal potrebnou podporu ríšských knížat. Pragmaticky tedy podporoval strídave oba kandidáty na trun, protože oslabená vláda vyhovovala jeho zámerum na jihu, kde se schylovalo k novému stretnutí s Uhry. V zime 1259 poslal pomoc štýrským šlechticum proti uherským posádkám, takže se je podarilo vypudit ze zeme. K rozhodujícímu stretnutí došlo 26. 6. 1260 u Kressenbrunnu, kde Premysl predevším osobní statecností zvítezil. Mír s uherským králem Belou uzavrel až o rok pozdeji. Cekal totiž na rozvod s Markétou a chtel si získaná území pojistit snatkem s Kunhutou, Belovou vnuckou.

Premyslova ríše se pak rychle rozrustala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 pripojil Chebsko. Papež pripomínal Premyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak ceský král znovu uvažoval o vytvorení lenního území na severovýchode, pricemž z olomouckého biskupství se melo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající oddelit moravskou diecézi, ale také rozmary pocasí - obleva znemožnila pochod vojska. Presto Premysl nová území získal - Korutany, které mu postoupil bezdetný vévoda Oldrich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšírení Premyslova panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu stretnutí s Uhry, které se však podarilo znovu odrazit.

Za pomerne dlouhé Premyslovy vlády se Cechy dotvorily ve vrcholne feudální stát, kde rozhodující slovo mel král. Premysl vedel, že vnitrní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na pocátku vlády zrídil zemský soud v Praze, kde byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kterí meli casto zájmy protikladné ústrední moci. Proto Premysl podporoval kolonizaci pohranicních území a zval hlavne nemecké kupce a remeslníky do nove zakládaných královských mest (založil napr. Kolín, Klatovy, Ceské Budejovice, Domažlice, Louny, Kadan), což zároven znamenalo prínos i pro královskou pokladnu. Lesk Premyslovy moci pocházel z této promyšlene budované základny hospodárské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu prezdívalo král železný (podle obrnené jízdy) a zlatý. Ovšem kroky vedoucí k posílení královské moci mely i svuj rub. To, že král získával od šlechty zpet statky zastavené otcem, promyšlené rušení domácích práv a zavádení západoevropských, zejména nemeckých obyceju a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec radu nejmocnejších ceských pánu proti králi. Dokud byl úspešný ve výbojích, mohl dávat ceským pánum výnosné úrady v alpských zemích a platit obrnenou jízdu, nebyla opozice príliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského rímským králem po smrti Richarda v roce 1273, kterou Premysl neuznal, zacal nezadržitelný soumrak jeho moci.

Václav II. (1283 – 1305)

Mládí krále Václava rozhodne nebylo štastné. Když mu bylo sedm let, zahynul jeho otec Premysl II. v bitve na Moravském poli. Jeho porucník a strýc Ota Braniborský zachránil sice Cechy, ale Moravu na 5 let získal Rudolf Habsburský, který Otu jmenoval správcem zeme. Ota se však brzy nepohodl s Václavovou matkou Kunhutou a malý Václav sloužil jako rukojmí proti ní i ceským pánum. Nejprve byl veznen na Bezdezi, poté v Braniborech, kde si užil dost zimy, hladu, a predevším nelásky. Do Cech se vrátil až v kvetnu 1283 po zaplacení ohromné sumy penez. Tyto události se podepsaly na králove povaze: byl nervózní, panicky se bál bourky (zalézal do skríne) a omdléval "pri spatrení kocky". Také bohatý a neurovnaný milostný život a krehká telesná stavba zpusobily, že když umíral ve stárí 34 let, "mnozí ho už považovali za starce" (F. Palacký).

Po návratu našel mladý panovník království zpustošené braniborským drancováním, hladomorem a bezvládím. O moc zápasily dve strany: jedna vedená Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem a druhá na cele se Závišem z Falkenštejna a Václavovou matkou Kunhutou. Díky jí Václav ucinil svým prvním rádcem Záviše, který mladého krále všestranne vychovával. Premožená strana se obrátila k Rudolfu Habsburskému, což vedlo k paradoxu - Vítkovci, dríve spojenci Rudolfa, nyní stáli proti nemu. Tím spíše, že Záviš Václavovým jménem uplatnoval nároky na alpské zeme a našel si spojence v Uhrách i Slezsku. Jeho plány zhatil Václavuv snatek s Rudolfovou dcerou Jitkou (Gutou) a predcasná smrt Kunhuty. Závišovým neprátelum se pak podarilo krále presvedcit, že Vítkovci usilují o ceskou korunu, a Václav dal Záviše zajmout a nakonec i popravit. Povstání Vítkovcu bylo brzy zdoláno také díky tomu, že spojenci za hranicemi zemreli a pomoc poskytl i tchán Rudolf. Jako dík Bohu za prestálé nebezpecí Václav založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Již v té dobe obrátil Václav II. pozornost k Polsku, kde se naskýtala príležitost k výbojum. Bytomský kníže Kazimír roku 1289 odevzdal Václavovi zemi v léno a podle staré smlouvy se mel král stát i dedicem zesnulého Jindricha IV. Vratislavského. Jednáním i vojenskou výpravou do Polska roku 1291 si Václav upevnil postavení, když se mu postavil na odpor jedine Vladislav Lokietek, ale i ten byl následujícího roku poražen.

Po smrti Rudolfa Habsburského se zmenil dosud prátelský vztah obou rodu. Václav odmítl podporovat kandidaturu Rudolfova syna Albrechta na rímského krále a opet vznesl nárok na rakouské zeme. Úspech rodící se protihabsburské koalice však svou nerozhodností zmaril sám Václav, ovlivnovaný manželkou Jitkou. Václav se nakonec s Albrechtem smíril a podporil jeho kandidaturu. Ten sice po zvolení nesplnil slib, že zbaví Ceské království všech lenních závazku k ríši, ale odevzdal Václavovi II. Chebsko a Plisensko. Roku 1297 se v Praze konala slavná korunovace Václava a Jitky, pri níž z kašen teklo víno, ale ješte téhož roku Jitka zemrela a Václav ovdovel.

Koncem století, když nároky posílil i novým snatkem s Eliškou (Alžbetou) Rejckou, Václav mohl realizovat plán na zisk Polska. Roku 1296 zemrel Premysl Velkopolský a po ctyrech letech vnitrních boju vetšina polské šlechty nabídla Václavovi korunu. Roku 1300 táhl do Polska a ve starobylém arcibiskupském sídle v Hnezdne byl slavnostne korunován. Na odpor - znovu neúspešne - se postavil opet jen Vladislav Lokietek. Václav odrazil roku 1302 i vpád Rusu. Zároven se snažil, aby jeho správa byla prozíravá - polským vojvodum nechával vnejší lesk a dustojenství, ale vlastní chod meli rídit královští hejtmani. Václavovým zástupcem v Polsku (capitanus regni Poloniae) se stal jeho starší nevlastní bratr, levobocek Premysla II., ctižádostivý a energický Mikuláš Opavský. I díky jemu se Polsko povzneslo i hospodársky, hlavne zavedením evropsky uznávané pevné meny - pražského groše. Václavuv zámer spojením Cech a Polska vytvorit mohutnou stredoevropskou ríši se však nepodarilo uskutecnit.

Pritom práve tehdy dosáhla moc Premyslovcu nejvetšího rozsahu, když po vymrení dynastie Arpádovcu v Uhrách šlechta nabídla královskou korunu synu Václava II., který byl zasnouben s dcerou Ondreje III. Ostatne Václav III. byl po matce sám pravnuk Bely IV. Mladý Premyslovec mel i protikandidáta, kterého prosazoval zejména papež Bonifác VIII. - Karla Roberta, ale ten zpocátku neuspel. Václav III. byl korunován ve Stolicném Belehrade a prijal jméno Ladislav.

Nebývalý rust moci Premyslovcu vyvolal vznik koalice, v níž se spojili i odvecí rivalové - rímský král a papež. Predevším Albrecht se právem obával nároku na rakouské a alpské zeme. Velkou politickou a mocenskou hru nakonec Premyslovci prohráli. Odpadla od nich predevším uherská šlechta, zvyklá za poslední léta bezvládí na vlastní suverenitu, takže ceská správa se jí zdála nesnesitelná. Václav II. nakonec pritáhl synovi na pomoc, ale po zvážení situace ho jen odvezl do Cech i s uherskou korunou. Albrecht zatím oblehl "ceskou pokladnici" Kutnou Horu, hájenou Jindrichem z Lipé a Janem z Vartemberka. Tehdy se ukázala prozíravost vlády Václava II., kterému šlechta - na rozdíl od jeho otce - zustala i v nejtežších chvílích verná. Vycerpané Albrechtovo vojsko - prý z otrávené vody - nakonec muselo odtáhnout s neporízenou. Ve chvíli, kdy bylo možno prejít do protiútoku, však Václav II. náhle zemrel. Václavova vláda znamenala dovršení mohutných hospodárských i správních zmen, které zapocaly za Premysla I. Otakara. Nastal velký rozvoj hornictví, vyvolaný potrebami královské komory - financovat vojenská tažení a vubec nákladnou zahranicní politiku, ale i vydržování honosného dvora. Prispela k tomu i mincovní reforma (Ius regale montanorum) a ražba proslulého pražského groše, jedné z nejstabilnejších men Evropy. Kutná Hora se stala druhým nejduležitejším mestem království. Václav se pokusil i o založení university a vydání zemského zákoníku, ale tady pro odpor šlechty neuspel.

Václav III. (1305 – 1306)

Jediný syn Václava II. a Jitky (Guty) Habsburské byl již za života otcova korunován uherským králem a po otcove smrti roku 1305 zdedil nejen korunu ceskou a polskou, ale i válku s rímským králem Albrechtem Habsburským, vzpouru Vladislava Lokietka v Polsku a boje v Uhrách, opanovaných v té dobe papežským kandidátem na uherský trun Karlem Robertem.

Pres své mládí a nepríznivé lícení ve Zbraslavské kronice, které prejal i F. Palacký, popisující Václava jako milovníka "hry v kostky, nemírných pitek, záliby v oplzlostech, ba i rozpustilých nocních toulek v ulicích Prahy", to byl zrejme schopný panovník. Uzavrel mír s Albrechtem, jemuž postoupil Chebsko, Plisensko a Míšensko, uherskou korunu prenechal vernému spojenci Otovi Dolnobavorskému. Správne se rozhodl soustredit na udržení Polska, kde mel nejvetší vyhlídky na vítezství, ponevadž ceská správa zavedená jeho otcem tu byla nejsilnejší a mela i nejvíce príznivcu. Navíc se Václav oženil s Violou Tešínskou z dynastie Piastovcu a uzavrel spojenectví s rádem nemeckých rytíru, jehož zprostredkování využil k torunské smlouve mezi ceským zástupcem v Polsku a Premyslem Kujavským. Smlouva byla namírena proti nárokum konkurenta Vladislava Lokietka. Navíc Václav pripravil do Polska vojenské tažení, ale po ceste byl najatým vrahem zabit v Olomouci po necelém roce panování. Kdo si vraha najal, se nepodarilo nikdy zjistit.

Václavem III. vymreli Premyslovci po meci (s výjimkou nelegitimní vetve vévodu opavských) a nastal zápas o ceskou korunu, definitivne uzavrený až roku 1310 nástupem Jana Lucemburského.

Rudolf Habsburský (1306 – 1307)

Po vymrení Premyslovcu v prímé mužské linii Václavem III. roku 1306 byla rešena otázka nástupnictví na ceský trun. Jedním z kandidátu se stal Jindrich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II. Jindrich se také stal roku 1306 ceským králem, ale pouze na velmi krátkou dobu. Na ceský trun kandidovali rovnež Habsburkové a rímskonemecký král Albrecht I. Habsburský prohlásil ceský stát za odumrelé léno a dedicne ho udelil svému synovi Rudolfovi. Po vojenském tažení do Cech, kdy Jindrich Korutanský uprchl, a za pomoci nekterých šlechticu (Jindrich z Lipé, Jindrich z Rožmberka atd.) byl Rudolf Habsburský v ríjnu 1306 zvolen za ceského krále. Svým snatkem s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejckou (16. 10. 1306) utvrdil svou vládu a vznášel nároky i na polskou korunu.

Mladý Habsburk se projevoval jako pomerne schopný vládce. Usiloval o zlepšení královských financí, jeho opatrení se týkala predevším života na královském dvore. Nezískal si však obecné uznání v zemi a proti králi vystoupila panská skupina vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Král podnikl vojenské tažení do západních Cech proti Bavorovi ze Strakonic, spojenci Viléma Zajíce. Pri obléhání Horaždovic na pocátku cervence 1307 však Rudolf Habsburský náhle zemrel ve veku 26 let bez potomku a zanechal po sobe již podruhé ovdovelou Elišku Rejcku.

Jindrich Korutanský (1307 – 1310)

Jindrich Korutanský pocházel z rodu gorických hrabat Menhardovcu, kterí pozdeji získali korutanské vévodství a tyrolské hrabství, jichž se Jindrich samostatne ujal roku 1296. Nehospodaril zde však dobre, navíc vedl rozmarilý život. V únoru 1306 se oženil s nejstarší dcerou ceského krále Václava II. Annou a byl Václavem III. poveren správou království po dobu jeho tažení do Polska. Když byl pak mladý panovník zavražden, naskytla se Jindrichovi príležitost získat královskou korunu, nebot byl v oblibe u šlechty i lidu. Predešel ho však král Albrecht I. Habsburský, který podle ustanovení Zlaté buly sicilské udelil Cechy svému synovi Rudolfovi a Jindrich musel odejít. Rok nato Rudolf zemrel a cást ceské šlechty uznala dedická práva Anny Premyslovny a zvolila si Jindricha za krále. Jeho vláda však nebyla úspešná ani v ceských zemích. Slabý panovník, který nemel oporu v císarském otci jako Rudolf I. ci pozdeji také Jan Lucemburský, nedokázal zabránit upevnování pozic šlechty ani jejímu rostoucímu neprátelství s nemeckým patriciátem. Kolem opatu cisterciáckých klášteru, kterí se cítili nejvíce poškozeni špatnou správou zeme, se vytvorila vlivná skupina šlechty, jež uznala dedická práva další Premyslovny Elišky a nabídla její ruku Janu Lucemburskému. Nový král vyhnal v roce 1310 Jindricha Korutanského ze zeme. Ten se však nevzdal svého královského titulu a použil jej napr. v roce 1314, aby odevzdal svuj kurfirtský hlas pri volbe nemeckého krále. Jeho dcera Markéta, kterou kronikári nelichotive prezdívali Maultasch - pyskatá (Feuchtwangerova "ošklivá" vévodkyne), se roku 1330 provdala za Jana Jindricha, druhorozeného syna Jana Lucemburského. Plány krále Jana však nevyšly. Po smrti Jindricha Korutanského nezískali Korutany a Tyrolsko Lucemburkové, ale rozdelili si je mezi sebe císar Ludvík Bavor a Habsburkové.

Jan Lucemburský (1310 – 1346)

Jediný syn lucemburského hrabete a pozdeji císare Jindricha VII. byl vychován v kultivovaném prostredí parížského dvora. Poté co byl jeho otec zvolen nemeckým králem, nabídla Janovi cást ceské šlechty ve spojení s cisterciáckými opaty ceskou korunu a spolu s ní ruku poslední neprovdané premyslovské princezny Elišky. Svatba se konala 1. zárí 1310 ve Špýru. Koncem mesíce se novomanželé vydali na cestu do Prahy. Zde je cekala tvrdá realita, kterou mohl Jan zvládnout jen steží, prestože byl prirozene nadaný, vybrane vzdelaný a obklopený spolehlivými rádci svého otce. Chybely mu zkušenosti, nebyl pripraven na styk s drsným prostredím a pyšnou ceskou šlechtou, jejíž sebevedomí od zavraždení posledního Premyslovce v roce 1306 znacne vzrostlo. Janovy predstavy o vznešeném poslání panovníka, jak je poznal ve Francii, jí byly na hony vzdálené. Byl prvním ceským králem, jemuž se šlechta odvážila predložit volební kapitulaci, požadující predevším omezení panovníkovy moci. Jan ji potvrdil, byt ne v celém rozsahu, v Inauguracních diplomech, dríve než se ujal vlády. Pocátky Janovy vlády byly nejisté, pritomnost zkušených rádcu sehrála spíše negativní roli, nebot vytvorila mezi králem a domácími šlechtickými predáky bariéru v dobe, kdy si potreboval vytvorit vztah k nim sám. V roce 1313 bylo navíc Janovo postavení oslabeno smrtí jeho otce. Po krátké epizode, v níž sám usiloval o získání nemecké koruny, podporil Jan nového krále Ludvíka IV. Bavora a casto pak válcil po jeho boku, zejména proti jeho konkurentum Habsburkum.

V letech 1310-19 svádel Jan Lucemburský zápas s ceskou šlechtou o vetší moc ve státe, a dokonce i o vetší podíl na královských duchodech. Šlechta sama pak byla rozdelena na dve uskupení. Vudcí osobností jednoho byl Jindrich z Lipé, jenž cas od casu vystupoval jako králuv verný spojenec, ve skutecnosti byl však velmi ambiciózní a toužil vládnout králi i království. Pres veškeré neprátelství a rozpory byl pán z Lipé jediný, kdo Janovi, pocitujícímu k ceskému panstvu témer odpor, imponoval, podobne jako jeho životní družka královna-vdova Eliška Rejcka, s níž ho pozdeji, po Jindrichove smrti, sblížily nesváry ve vlastní rodine. V cele druhé kliky stál Vilém Zajíc z Valdeka, prívrženec a duverník královny Elišky, která marne usilovala o návrat pomeru z doby vlády Václava II. a vlastními politickými kroky nebezpecne ohrožovala Janovo postavení. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupnovaly na prelomu let 1317-18 do otevreného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostredkoval v dubnu 1318 smírení v Domažlicích. O rok pozdeji se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavrel spojenectví s Valdekem a královnou Eliškou. Prestože Jan po neúspešném obléhání Starého Mesta potvrdil Pražanum starobylé privilegium, postihl o neco pozdeji vudce vypovezením a ostatní meštany vysokou pokutou.

První Janovo manželství s Eliškou Premyslovnou nebylo štastné. Rozdílnost povah manželu byla snad nejvíce konfrontována v odlišném prístupu k politické praxi. Po prechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s práními královny, vyvrcholily neshody manželského páru pocátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna. Janovo zrejme oprávnené podezrení, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška odešla na Loket. Jan pronikl na hrad témer násilím a odebral jí tri starší deti. Tríletého Václava, o nemž se domníval, že je vychováván v nenávisti k otci - pozdeji mu proto neduveroval - držel ve vezení a poté odvezl na francouzský dvur, kde sám vyrustal. Uražená Eliška odešla na Melník, kde v následujících letech pobývala nejcasteji. Janovi porodila ješte tri deti: Jana Jindricha a dcery dvojcata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství melo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Cechám, cynismus k ženám, dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém snatku, jejž uzavrel v prosinci 1334 s Beatrix Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdejšímu hrabeti z Lucemburka, z tohoto manželství mel zcela jiný vztah než k Elišciným detem. Po roztržce s královnou pobýval Jan vetšinou mimo Cechy, casto ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobycejne statecným bojovníkem - zúcastnil se rady významných válecných konfliktu - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným spolecníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Práve na poli mezinárodních vztahu prospel Ceskému království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a deti, získal pro ceskou korunu definitivne Chebsko, Budyšínsko a Zhorelecko v Horní Lužici, a predevším vyšehradskou smlouvou z roku 1335 vetší cást Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl podstatne zvýšený danový tlak na obyvatelstvo ceských zemí, do jejichž vnitrních záležitostí prestal Jan témer zasahovat. Trvalá neprítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindricha z Lipé zacaly pocátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila cást šlechty Jana, aby sveril vládu v Cechách synu Václavovi (Karlovi). Pri své návšteve v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dedici Ceského království se stanou jedine Karel a jeho potomci. V té dobe už byl Jan slepý, presto se úcastnil stoleté války na strane Francie a byl cinný v ríšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z ríšských kurfirtu (práve tak jako sám Jan z titulu ceského krále), pripravoval volbu nového nemeckého krále. 11. 7. 1346 jím byl zvolen jeho syn Karel - jako panovník rímskonemecké ríše Karel IV. To byl Januv diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému následníkovi. Krátce nato mu byla dorucena žádost francouzského krále o pomoc proti Anglicanum. Jan i Karel se neprodlene vypravili do Francie. K rozhodujícímu stretnutí došlo 26. 8. 1346 u Krescaku. Slepý král nechal odvést svého syna z predem prohrané bitvy násilím, sám údajne se slovy: "Toho bohdá nebude, aby ceský král z boje utíkal!" splnil rytírskou povinnost a zvolil si jistou smrt.

Karel IV. (1346 – 1378)

Narodil se jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Premyslovny a pri krtu dostal jméno obvyklé v premyslovském rode Václav. Neurovnané vztahy mezi obema rodici vyvrcholily roztržkou, po níž byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve na Lokti a pak na Krivokláte. V roce 1323 ho otec odvezl na francouzský dvur k vychování. Zde studoval Václav svobodná umení na parížské universite a pripravoval se na státnické poslání. Naucil se nejen císt a psát, což nebylo u panovníku jeho doby práve obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže krome ceštiny, kterou považoval za svou materštinu, ovládal také latinu, francouzštinu, nemcinu a italštinu. Po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV., prijal pri birmování jméno Karel. Ve Francii byl také domluven jeho první snatek s Blankou z Valois v dobe, kdy oba snoubenci byli ješte detmi.

Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku pusobil Karel jako správce severoitalských držav svého otce. V roce 1333 si cást ceské šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji sveril a udelil mu titul markrabete moravského, prestože Karlovi príliš neduveroval. Spatroval totiž v osobe svého syna silného konkurenta. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po príchodu do Cech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Nesetkal se zde již ani s matkou, kterou od detských let nevidel, protože mezitím zemrela.

Doba správcovství pripravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal roku 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitve u Krescaku. O rok pozdeji mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic pri korunovaci na krále ceského vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento úcel nove zhotovit. Již predtím, v cervenci 1346, byl Karel s prispením svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za nemeckého krále a 26. listopadu téhož roku v Bonnu korunován. Teprve pozdeji podnikl korunovacní jízdu do Ríma a byl zde 5. dubna 1355 ve Svatopetrské basilice korunován rímským císarem.

V Cechách navazoval Karel IV. témer ve všech oblastech na premyslovské dedictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným pocinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o než marne usilovali už jeho predchudci. Tím nejen vymanil ceskou církev z nemeckého podrucí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního mesta a centra ceského království. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla podrízena olomoucká a litomyšlská diecéze.

Rok 1348 probehl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen radu duležitých listin, které jsou považovány

za pocátek Karlovy koncepce ceského státu, ale položil také základ rady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes. 7. 4. 1348 je datována zakládací listina pražského vysokého ucení, které zaradilo Prahu mezi evropská strediska vzdelanosti. Tato první universita ve strední Evrope byla vytvorena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel ješte 14. 1. 1349 jako král rímskonemecký. Rozsáhlá byla Karlova stavební cinnost, a to nejen v Praze. 8. brezna 1348 vydal zakládací listinu Nového Mesta pražského. Ríká se, že Karel sám vymeroval ulice a všem, kdo by se tu chteli usadit, udelil mnohé výhody a svobody. Stredem Nového Mesta se stalo dnešní Karlovo námestí, kde byly každorocne v "den svátostí" vystavovány korunovacní klenoty a ostatky svatých. Velké zmeny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokracoval ve stavbe Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochar Petr Parlér, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami ceských králu, královen a dalších osobností. Do nove vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu prevezeny ostatky ceských králu i církevních hodnostáru. Na míste bývalého Juditina mostu, spojujícího Staré a Menší Mesto pražské, byl postaven nový kamenný most se dvema vežemi; na Staromestské jsou dodnes k videní sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti. Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zed na Petríne, kterou prý dal Karel stavet proto, aby zajistil v dobe hladomoru práci lidem, kterí nemeli jiné prostredky ke své obžive. Karluv vztah k ceské zemi, na jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadruje i další pocin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. cervna 1348. V kapli sv. Kríže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patrí ke svetovým unikátum, mely být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromaždování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovacní klenoty ríšské a ceské. Pri Karlštejne vzniklo roku 1357 Karlovou pécí dekanství, které pretrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby. Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Meste v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných premyslovských dob. Vyzdvihoval také svetce domácího puvodu, predevším sv. Václava.

Pokusem o upevnení králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, predložený roku 1355. Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by priznal neúspech, predstíral prý radeji, že text nedopatrením shorel. Je zrejmé, že Karel venoval Ceskému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stežejní pozornost, a proto mu bývá nekdy vytýkáno z nemecké strany, že byl "Cechum otcem, svaté Rímské ríši otcímem". To by se mohlo zdát oprávnené pri zbežném pohledu na Zlatou bulu, ríšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení ceského krále a ceského státu v ríši, urcil pocet svetských a duchovních kurfirtu i jejich vzájemné poradí. Karel však pecoval i o povznesení císarských statku v ríši a snažil se

získat další ríšská území do svého osobního vlastnictví. Prostredkem mu byla diplomatická jednání, koupe i snatková politika. Již v roce 1348 Karel poprvé ovdovel. Blanka z Valois, kterou mel Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Katerinu. Ani dve další Karlovy manželky se nedožily vysokého veku. V pouhých 24 letech zemrela Anna Falcká (+ 1353), která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zustal naživu pouhý rok. Mladická zemrela i tretí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV. (1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto venoval všestrannou péci, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého detství ho brával na ruzná jednání i k rešení vladarských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z nej však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbetou Pomoranskou, která byla o více než 30 let mladší. Podle povestí vynikala neuveritelnou silou, nebot "ohýbala podkovy a lámala mece". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana (Zhoreleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, prestože byla uzavírána vždy se zretelem k mocenským a dynastickým zájmum. Karel jimi rozšíril svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšensku a Falci. Zeme koruny ceské za nej dosáhly nejvetšího rozsahu. Karel IV. mel zájem o historii, podnecoval radu kronikárských del, která mela zduraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu premyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho osobu i dobu v co nejpríznivejším svetle pro príští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v této dobe je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo predstave Karla IV. Nejcennejší z kronik této doby je Kronika Pribíka Pulkavy z Radenína, a predevším pak vlastní životopis Karluv Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho príchod do Cech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravdepodobne neznámý pokracovatel pripsal další kapitoly, dovedené casove až do roku 1346, do volby Karla za rímského krále. Z techto kronik i z dobových zobrazení (nejrealistictejší dochováno na nástenných malbách na Karlštejne) se také dozvídáme, jak Karel vlastne vypadal. Vetšinou je lícen jako muž nevysoké postavy (mel kolem 173 cm) s nahrbeným hrbetem a nachýlenou hlavou, což bylo zpusobeno nekolika zraneními, která za svého života utrpel. Popisy z kronik se shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oci, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do šatu z vybraných tkanin volného strihu, ale vetšinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že pri audiencích rezal proutí nebo mekké drevo. Vlastní prícinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krcku levé nohy, která ho upoutala na lužko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následkum Karel podlehl. Pohrební obrady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv. Víta na Pražském hrade. V pohrební reci oznacil Karla IV. Vojtech Rankuv z Ježova "otcem vlasti". Tento puvodne recnický obrat se však v prubehu dalších veku stal Karlovým stálým prívlastkem a zustal mu dodnes.

Václav IV. (1378 – 1419)

Dlouho a toužebne ocekávaný dedic trunu se narodil až v tretím manželství Karla IV. s Annou Svídnickou (prvorozený Karluv syn z manželství s Annou Falckou zemrel ve veku dvou let). Podle císarova prání dostal jméno ceského patrona - Václav. Karel IV. byl v dobe Václavova narození na vrcholu své moci, a soustredil proto svuj zájem na to, aby svému synovi zajistil odpovídající postavení. Zahrnoval Václava nebývalou prízní, znásobenou po úmrtí matky (1362).

První Karlovou snahou bylo zabezpecit synovi ceský trun, a tak již 15. cervna 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na ceského krále. Arcibiskup také zprvu dohlížel na výchovu a vzdelání malého Václava. Po nem prevzal starost o Václava Jan Ocko z Vlašimi, který ho zasvecoval i do politické správy zeme. Celá výchova malého prince byla vedena pod dohledem otce, a tak z Václava postupne vyrustal díky až prehnané péci sice vzdelaný clovek, ale velmi závislý na konání svého okolí. Zde je treba hledat duvody jeho pozdejší nerozhodnosti i nesamostatnosti v rešení vladarských problému. Václav se nenaucil vládnout sám bez cizí pomoci, využívat vlastních zkušeností a znalostí, vše bylo záležitostí ucitelu a rádcu, kterí mu od detství uhlazovali cestu. Karel IV. dohodl také první snatek Václava s Johankou Bavorskou, který se mezi obema nedospelými detmi za velké slávy uskutecnil 29. 9. 1370 v Norimberku. Karel IV. pro svého syna usiloval rovnež o nemeckou korunu. Po mnoha diplomatických jednáních, podporovaných nemalými financními prostredky, byl Václav skutecne 10. cervna 1376 zvolen za nemeckého krále a 6. cervence 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Nikdy však nepodnikl rímskou jízdu a nebyl korunován císarem.

Když Karel IV. 29. 11. 1378 zemrel, nastoupil Václav v ceském státe i v ríši na jeho místo. Z pocátku si v mnoha jednáních pocínal celkem obratne a rozvinul správní cinnost i politickou aktivitu. Osamocený se cítil predevším v rodine, kde jeho mladší bratri Zikmund a Jan nacházeli vždy úcinnou podporu u své matky Alžbety Pomoranské.

V prubehu Václavovy vlády se ujali dvorských úradu predstavitelé z rad nižší šlechty, o které se Václav opíral. Ve vetšine prípadu to však byli lidé bez potrebných zkušeností, znalostí i politického rozhledu po evropském dení, zato vedení touhou po moci a majetku. Meli na Václava velký vliv, ale nebyli schopni mu pomoci na potrebné úrovni. Václav s nimi casto trávil chvíle pri ruzných radovánkách a honitbách v lesích, které jej odvádely od rešení závažných problému. Zábavy, pitky, kterým stále casteji dával prednost pred unavujícími panovnickými povinnostmi, však Václava postupne dostávaly do konfliktu predevším s vyšší šlechtou, které vadili i královi milcové. K vyrešení problému neprispely ani neustálé spory s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, které nakonec prerostly v otevrené osobní neprátelství.

Rovnež v ríši vznikly nesrovnalosti mezi mladým králem a jednotlivými kurfirty. V jejich dusledku se Václav postupne stahoval do relativne klidnejšího Ceského království, prestal se úcastnit duležitých jednání, na než vysílal za sebe jen zástupce. Narustající nespokojenost nakonec v roce 1394 vedla ke spojení predstavitelu vyšší šlechty s moravským markrabetem Joštem a prešla do prímého útoku proti králi. Ten vyvrcholil tím, že krále pri jeho ceste z Žebráku do Prahy zajali, když mu predtím prednesli nejdríve stížnosti na neporádky ve správe zeme i ríše, na opomíjené nároky panstva a libovuli králových oblíbencu. Václav byl sice za pomoci svého bratra Jana Zhoreleckého osvobozen, bylo dosaženo urcité dohody (30. cervence 1394), ale konflikty pokracovaly. Proti Václavovi vznikla široká panská koalice, do jejíhož cela se postavil opet Jošt. Páni predložili králi podmínky a ten byl nakonec donucen, aby je prijal listinou z 19. brezna 1396. Tento akt znamenal jasné vítezství ceské šlechty nad králem. Klid však nenastal ani potom. V letech 1402-03 byl Václav držen znovu v zajetí, tentokrát zcela jasne z podnetu Zikmunda, který se mezitím snažil ovládnout Ceské království.

Obdobne jako v Cechách predložili v prosinci 1397 i porýnští kurfirti v ríši Václavovi soupis požadavku a stížností. Týkaly se Václavovy neduslednosti v rešení ríšských problému, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vuci bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v ríši proti Václavovi koalice, jejíž cinnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z nemeckého trunu s oduvodnením, že jde o krále "nepotrebného a necinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký. Ale ani on nedokázal vyrešit všechny problémy v ríši, která se zmítala neustálými mocenskými boji svetských i církevních feudálu. Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za nemeckého krále. Ten se však vlády v ríši fakticky již neujal. Poslední léta jeho panování v Cechách zkomplikovalo rodící se husitské hnutí.

Václav IV. zpocátku Husa podporoval, ale kritika prodeje odpustku, který znamenal prínos také pro královskou pokladnu, je odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíre a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacírství" v Ceském království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznacnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Srdecní záchvat, který následoval, vedl k rychlé Václavove smrti.

Stejne jako byl neklidný jeho život, mel král nelehký konec a komplikovaný posmrtný údel. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohrbít jeho pozustatky na Zbraslavi. Klášter byl však za husitských válek vyplenen a královo telo dokonce vytaženo z hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostne uložen v hrobce ceských králu pod Svatovítským chrámem po boku Karla IV.

Zikmund Lucemburský(1419-1437)

Narodil se jako první syn ze ctvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomoranskou a byl pojmenován po novém zemském patronovi, kterého uvedl jeho otec do Cech. Od detských let se Karel snažil zajistit svým detem budoucí mocenské postavení: Zikmundovi udelil braniborskou marku (1373) a zasnoubil ho - ješte jako díte - s dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Marií, predurcenou dedickou Polska. Po Ludvíkove smrti (1382) se situace velmi zkomplikovala. Poláci odmítli další spojení s Uhrami a za královnu prijali Mariinu mladší sestru Hedviku. Ale také v Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice v cele s královnou-vdovou Alžbetou a korunovala za královnu Marii, která se ihned po Zikmundove odchodu z Uher, kde žil 1379-82, zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Roku 1385 vtrhl Zikmund podporovaný nekterými magnáty do Uher s vojskem a vynutil si snatek s Marií. Vlády se fakticky ujal až poté, co velmož Jan Horváti zajal obe královny a uveznil je. Uherské stavy ho pak zvolily králem a 31. brezna 1387 byl korunován. Svého nejvetšího odpurce se zbavil ve chvíli, kdy stará královna byla ve vezení zardoušena. Protože boje o Uhry Zikmunda financne vycerpaly, zastavil svému bratranci Joštovi, aby mohl splatit dluhy, na pet let Braniborsko. Spolu s Joštem rozhodoval také roku 1396 spor Václava IV. s ceskými pány, v nemž se postavil na stranu šlechty. Soucasne obnovil s Václavem smlouvu o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikárem (správcem) v Nemecku. Nebezpecí turecké expanze ho však prinutilo vrátit se do Uher. Krížová výprava, kterou organizoval, byla v zárí 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. Sultán však svého vítezství nevyužil k dalším zásahum, což Zikmundovi umožnilo znovu se vmešovat do ceských záležitostí, a to zpusobem, který práve nesvedcil o bratrské lásce ani neprospel prestiži lucemburské dynastie. Mezi ním a Václavem byla vždy urcitá prehrada, zpusobená zpocátku tím, že po Karlove smrti zustal Václav v rodine sám, zatímco Zikmund mel sourozence, a predevším matku, která ho úcinne podporovala, pozdeji pak také Zikmundovou ctižádostí a sobectvím.

Nové století nezacalo pro Lucemburky dobre. Roku 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, a panovník byl dokonce docasne uveznen, zatímco Václav IV. byl sesazen z nemeckého trunu. Presto existovaly ješte urcité príznivé podmínky pro Václavovu císarskou korunovaci. Obrátil se proto o pomoc k Zikmundovi a nabídl mu správu Cech, a dokonce mu na ni vydal zmocnovací listinu. Ale Zikmunda více než bratrova císarská korunovace zajímaly královské hrady a mesta, které rychle prebíral pod svou kontrolu. Když si Václav uvedomil svoji chybu a pokusil se o marný odpor, nechal ho Zikmund zajmout a brzy ho odvezl k Habsburkum do Vídne, aby ho zde strežili. Odpor, který proti nemu v Cechách rychle vzrustal, se pokusil zlomit vojensky, soucasne však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeci o trun. Mezitím Václav z Vídne uprchl a roku 1404 se bratri smírili. Za Václavova života se do neprátelsky naladených Cech

Zikmund už nevrátil. Brzy však získal jinou oblast zájmu. V roce 1411 byl totiž zvolen nemeckým králem. V té dobe znovu zastavil Braniborsko, tentokrát svému prívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivne je tak odtrhl od Cech. Jako nemecký král (korunován 8. 7. 1414) se horlive snažil o odstranení církevního schismatu (trojpapežství). Podarilo se mu primet jednoho z papežu - Jana XXIII. - ke slibu, že svolá koncil, který se sešel o vánocích 1414 v Kostnici. Ke konecnému rozrešení svého sporu byl pred koncil predvolán také Jan Hus. Zikmund mu dal ochranný glejt na cestu, ale nešlo mu tak o Husa, jako o odstranení rozkolu v církvi, k nemuž by prispelo i vymýcení kacírství v Cechách, proto radil k upálení Husa i Jeronýma Pražského. Výsledky koncilu byly také jeho úspechem (krestanstvo melo opet jediného papeže), a tím více Zikmund zacal naléhat na Václava, aby skoncoval s husity. Netušil, jak dalece se hnutí rozšírilo, ale hlavne se obával, aby neprišel o ceské dedictví, jehož soucástí byl tak rozsáhlý královský majetek jako v žádné z jeho zemí. Když v srpnu 1419 Václav zemrel, stal se Zikmund jediným právoplatným dedicem Ceského království, kterého katolická šlechta ocekávala se samozrejmostí, husitská šlechta a mesta pak s urcitými obavami. Zatím však o jiném kandidátovi nikdo neuvažoval a pripravovaly se volební požadavky, mezi než melo patrit také prijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmund však žádal bezpodmínecné podrízení a doufal, že situaci zvládne vojensky. V breznu 1420 byla ve Vratislavi za jeho prítomnosti vyhlášena krížová výprava proti kacírským Cechám. Koncem kvetna oblehl Zikmund s velkým križáckým vojskem Prahu. Byl sice poražen na Vítkove (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), ale stacil se mezitím nechat korunovat ceským králem, nebot držel ve své moci Hrad (28. 7.). To mu nakonec nepomohlo, protože snem, který se sešel na jare 1421 v Cáslavi, ho jako krále odmítl. Lépe dopadl na Morave, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala. Podnícen tímto úspechem pokusil se roku 1421 zorganizovat nové krížové tažení, které skoncilo neúspechem podobne jako obležení Kutné Hory koncem roku. Po prohrané bitve u Nemeckého Brodu 8. 1. 1422 poražený král ze zeme odtáhl a poté se snažil dosáhnout vlády jednáním a získat umírnené kališníky. Soucasne usiloval o upevnení moci v ríši. 31. 5. 1433 byl korunován rímským císarem. Poté odjel do Basileje, kde zasedal koncil, který si kladl za cíl provést reformu církve. V kvetnu 1434 Zikmund koncil opustil nespokojen práve jeho reformní cinností a dále se staral predevším o své uznání za ceského krále, k nemuž mu otevrela cestu bitva u Lipan. K vytouženému cíli se však dostal až v polovine roku 1436, kdy v Jihlave Cechum potvrdil predložené podmínky a basilejská kompaktáta. Ale své sliby dodržovat nehodlal. Opetné prosazování katolictví vypudilo z Prahy arcibiskupa Jana Rokycanu, popraven byl hejtman Jan Rohác z Dubé. 30. 9. 1437 byla na snemu vznesena proti Zikmundovi celá rada stížností. Starý a nemocný král však pomýšlel už jen na to, jak by zajistil dedictví manželovi své jediné dcery Alžbety Albrechtu Habsburskému. Obával se však intrik své druhé ženy Barbory Celské, která svému zeti neprála, a kvapne opustil 11. 11. 1437 Prahu. Na ceste do Uher zemrel ve Znojme.

Albrecht Habsburský (1437 – 1439)

Albrecht Habsburský vstoupil do ceských dejin jako následník svého tchána Zikmunda Lucemburského. Tento rakouský vévoda byl jeho verným spojencem proti husitum (bojoval pod Vyšehradem) a podporoval i Zikmundovu politiku v ríši. Roku 1421 ho císar zasnoubil a o rok pozdeji oženil se svou jedinou dcerou Alžbetou. Zároven mu sveril do správy Moravu, což bylo v následujícím období jednou z prícin odlišného vývoje Cech a Moravy, kde husitství nezískalo významnejší pozice. Roku 1423 udelil Zikmund Albrechtovi Moravu v léno, a porušil tím ustanovení Karla IV., že tato zeme nesmí být zcizena.

Císar Zikmund se pred svou smrtí snažil zeti zajistit dedická práva. Uherský snem splnil vuli umírajícího krále a hned v prosinci 1437 Albrechta zvolil. Královna-vdova Barbora však prosazovala neplnoletého polského krále Vladislava III., svého príbuzného, nebot doufala, že se stane regentkou. Také ceská kališnická šlechta a meštanstvo pocítaly s jagellonskou kandidaturou. Polský dvur prosazoval své nároky politicky i vojensky, a to predevším v Cechách. S pomocí katolického panstva se Albrechtovi podarilo zvítezit a 29. 7. 1438 byl v Praze korunován ceským králem. V té dobe už byl také zvoleným králem nemeckým. Ihned po korunovaci spechal do Uher, ohrožených novým náporem turecké expanze. Ve vojenském ležení onemocnel, zrejme následkem morové nákazy, a cestou do Vídne zemrel. Pet mesícu po otcove smrti se narodil syn Ladislav zvaný Pohrobek, jediné díte ze sedmnáct let trvajícího manželství Albrechta s Alžbetou Lucemburskou.

Ladislav Pohrobek (1453 – 1457)

Syn Albrechta II. a Alžbety Lucemburské, který se narodil po smrti svého otce (+ 27. ríjna 1439 - odtud prízvisko Pohrobek), se stal už roku 1452 uherským králem a 28. 10. 1453 byl zvolen za ceského krále. V dobe jeho nezletilosti vykonával správu zeme v Cechách Jirí z Podebrad, zvolený za zemského správce na snemu v roce 1452, v Uhrách Jan Hunyady. Ladislav se zdržoval témer výhradne mimo Cechy, ke kterým jako ke "kacírské zemi" nikdy neprilnul, a tak faktické rízení zeme nadále zustávalo v Jiríkových rukách. Ten provedl radu opatrení smerujících k upevnení královské moci i korunního majetku. Neopomnel ale ani rozširovat své statky, a tak se nejen mocensky, ale i majetkem stal první osobou po králi. Již v té dobe rozvíjel Jirí vlastní vladarskou koncepci, která se sice opírala o kališnická mesta a nižší šlechtu, ale snažila se i o rovnováhu mezi skupinami kališnického a katolického panstva a o toleranci obou vyznání. Jako zkušený a obratný politik si Jirí z Podebrad získával také skutecné i možné odpurce tím, že jim napomáhal k výnosným místum a predním úradum.

Král Ladislav se na neustálé naléhání ceských stavu vrátil do Prahy až v roce 1457, v dobe prípravy jeho svatby s francouzskou princeznou. Poselstvo žádající francouzského krále Karla VII. o ruku princezny vedl Zdenek ze Šternberka. S kladnou odpovedí se vrátil do Cech, ale zde jej již cekala zpráva o náhlém úmrtí mladého krále, který zemrel 23. listopadu 1457. Prícina smrti sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka zustala prakticky nevyjasnena dodnes a už soucasníci upozornovali, že nejvetší prospech z ní mel zemský správce a budoucí ceský král Jirí z Podebrad.

Jirí z Podebrad (1458 – 1471)

Politicky zacal mladý dedic kunštátského majetku vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statku. Ovšem už predtím se úcastnil bitvy u Lipan na strane panské jednoty. Když po smrti císare Zikmunda zustaly ceské zeme bez panovníka, staly se kolbištem, na nemž se svárili katolíci s kališníky i šlechta s mesty. Protože anarchií byly postupne poškozovány všechny složky obyvatelstva, zacala si šlechta a královská mesta vytváret seskupení na ochranu porádku, tzv. landfrídy v cele s hejtmany, které se sdružovaly na úrovni jednotlivých kraju a predstavovaly orgány místní správy. Roku 1440 se do cela spojených východoceských landfrídu, v nichž získali prevahu kališníci, dostal Hynek Ptácek z Pirkštejna. Jirí, jeho prívrženec i osobní prítel, byl zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkove smrti v roce 1444 zaujal jeho místo, nebot pres svuj vek byl schopný a zkušený ve vecech válecnických i diplomatických.

S tímto úspechem se však nespokojil. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu. Jeho cílem bylo obnovit politickou jednotu zeme a dát jí opet krále. Podporu ve svém úsilí nacházel u nižší kališnické šlechty a mest z východních Cech, které mely zájem na prekonání bezvládí a vytvorily protiváhu ke Strakonické jednote, svazu katolické šlechty z jižních a západních Cech. Jirímu se podarilo dosáhnout kompromisu mezi obema svazy (nejvyšším purkrabím jmenoval napr. jednoho z nejvýznamnejších katolických pánu Zdenka ze Šternberka, bratra své první ženy Kunhuty, ale dobyl také Tábor, aby znicil stredisko radikálního, tedy odstredivého smeru kališnictví). Roku 1452 byl vybrán snemem za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále prijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem nevycházel Jirí príliš prátelsky, nebot více než jeho radám poprával Ladislav sluchu pomluvám neprátel. Presto behem peti let trvajícího správcovství se Jirímu podarilo stabilizovat pomery uvnitr zeme a upevnit mezinárodní postavení ceského státu. Prirozeným dusledkem jeho úspechu byla pak volba ceským králem, ke které došlo v breznu 1458 po predcasné smrti Ladislava.

S Jiríkovým zvolením souhlasilo i katolické panstvo, nebot se domnívalo, že bude mít povolného panovníka. Novopecený král se musel v predvecer korunovace tajne zavázat papežským legátum, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíre, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, pokud chtel být legálne korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující se jednote bratrské, ale vážnejší zásahy proti kališníkum podniknout nehodlal. Jinak si vykládal Jiríkovu prísahu papež. Autoritativní Pius II. vyžadoval, aby ceský král prestoupil na katolickou víru a kališnictví zlikvidoval. Jirí naopak usiloval o uznání kalicha.

Od samého pocátku král tušil, že jednou dojde k jeho stretu s kurií, a snažil se proto predejít prípadné izolaci kališnických Cech v katolické Evrope a zajistit si spojence. Jeho diplomatická aktivita vyvrcholila po roce 1462, kdy Pius II. zrušil basilejská kompaktáta,

která povolovala Cechum prijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evrope se rozjelo v letech 1462-64 poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiríkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcum plán na vytvorení mírové unie evropských státu, založené na zásadách rovnoprávnosti clenu, jejímž cílem by bylo rešení vzájemných sporu bez použití násilí. Je nasnade, že šlo predevším o zabezpecení Ceského království pred papežem, i když byla zduraznována spolecná obrana proti turecké expanzi. Tento projekt však presto predstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z duvodu, proc zustal bez žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídne prijato, jak vylícil jeho úcastník Václav Šašek z Bírkova, a poté propušteno na další cestu, aniž by získalo konkrétní odpoved na predložený návrh.

Jak se prohlubovalo neprátelství mezi ceským králem a kurií, zacala narustat také vnitrní opozice. Katolické panstvo se roku 1465 spojilo pod vedením Zdenka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II., a zahájilo spolu s katolickými mesty proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jirího za kacíre, vyobcoval jej z církve a vypovedel proti nemu krížové tažení, chopil se príležitosti Jiríkuv bývalý zet, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vule se postavil roku 1468 do cela výpravy. V únoru 1469 však skoncil po bitve u Vilémova v králove obležení a pri jednáních slíbil, že od další války upustí a priciní se o smírení Jirího s papežem. Vzápetí po svém propuštení se však nechal zvolit katolickými pány v Olomouci za ceského krále. Jirí, který pochopil, že ceskou korunu pro své syny neudrží, nabídl následnictví polským Jagelloncum. Mesíc po olomoucké volbe ceský snem odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vycerpala obe strany a pocátkem roku 1471 se objevily nadeje na smír. V breznu však král Jirí necekane zemrel.

Matyáš Korvín (1469 – 1490)

Zatímco v Madarsku težko najdeme populárnejšího panovníka, než byl "dobrý král Matyáš", neteší se tento vpravde renesancní vladar v Cechách práve nejlepší povesti. I když se uznává, že byl rázným a cílevedomým panovníkem, který dovedl "udržet na uzde nezbedné panstvo uherské", nemohou mu mnozí odpustit, že "v mravním ohledu tkví na nem skvrna nevdecnosti a verolomnosti, jaké se dopustil vuci svému tchánu a dobrodinci králi Jirímu" (J. Malý).

Mladší syn Jana Hunyadyho nemel jednoduché mládí. Roku 1457 byl jeho starší bratr Ladislav pro vraždu Oldricha Celského na rozkaz Ladislava Pohrobka popraven a mladický Matyáš byl uveznen a odvezen do Prahy. Rok poté však Pohrobek umírá a Matyáš s vydatnou podporou Jirího Podebradského byl zvolen uherským králem. Snatkem s Jiríkovou dcerou Kunhutou (Katerinou) roku 1460 se už tak srdecné svazky obou panovníku mely ješte více upevnit. Jirík poskytl Matyášovi podporu i pri vzpoure uherské šlechty a zprostredkoval jeho smírení s císarem Fridrichem III. Následující roky vedl Matyáš války s Turky, v nichž se osvedcili i ceští žoldnéri. Smrt královny Kunhuty v roce 1464 však prinesla do prátelských vztahu s Jiríkem zásadní zmenu. Matyáš vycítil v konfliktu mezi kališnickým králem a katolickou šlechtou v Cechách, kterou podporoval papež, šanci k rozšírení svého panství. Už v roce 1465 nabízel papeži Pavlu II., že by se ujal krížové výpravy proti Cechám, ale turecké nebezpecí i nevyjasnená situace ho ješte držely na uzde. Když však došlo v Cechách k otevrenému odboji proti Jirímu, který podporoval vedle papeže i Fridrich III., Matyáš nezaváhal. 1468 vtrhl do Rakous proti ceskému vojsku a následujícího roku vytáhl pres Moravu do Cech, kde však byl u Vilémova Jiríkem obklícen a v tísni svolil k uzavrení prímerí. Vzájemnou dohodu však nedodržel a po svém propuštení se dal v Olomouci korunovat ceským králem. Válku s Jiríkem a poté i s Vladislavem Jagellonským vedl až do roku 1478, kdy došlo k uzavrení olomoucké smlouvy, která Matyášovi ponechávala vedlejší zeme Ceské koruny: Moravu, Slezsko a obe Lužice. Matyášovy výboje se ovšem obrátily i proti jeho dalšímu bývalému spojenci - Fridrichu III. Po rade stretnutí konecne v roce 1485 obsadil témer celé Dolní Rakousy i s Vídní a jmenoval tu uherského místodržícího.

Jako pravý renesancní vladar podporoval Matyáš vedu i umení a s jeho jménem je spojeno založení Academie Istropolitany v Bratislave (1467) a Academie Corviny v Pešti (1480). Úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Corvin stal dedicem ríše, se mu však uskutecnit nepodarilo. Po jeho smrti zvolila uherská šlechta králem Vladislava Jagellonského a vedlejší zeme se opet vrátily Ceské korune.

Vladislav II. Jagellonský(1471 – 1516)

Vladislav byl nejstarším synem polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Ve svých patnácti letech byl roku 1471 zvolen na kutnohorském snemu ceským králem, jak urcil pred svou smrtí Jirí z Podebrad. Byl to skvelý úspech jagellonské zahranicní politiky. Krakovský dvur si predstavoval, že Ceské království se stane sekundogeniturou, tj. místem uplatnení druhorozených synu, podrízených polským králum. Ale Vladislavovy osudy se vyvíjely jinou cestou.

V prvních letech své vlády byl Vladislav skutecne odkázán na diplomatickou i vojenskou podporu Polska, protože musel o ceskou korunu bojovat s uherským králem Matyášem Korvínem, zvoleným roku 1469 katolickým panstvem v Olomouci. Na Matyášovu stranu se postavila i papežská kurie a dala Vladislava do klatby, naproti tomu ho uznal císar Fridrich III. Válka skoncila nerozhodne v roce 1478. Olomouckou smlouvou se oba ceští králové uznali navzájem a zeme Koruny ceské si rozdelili: Vladislavovi pripadly jen vlastní Cechy, vedlejší zeme zustaly Matyášovi.

Vladislav byl slabým a nerozhodným panovníkem. Traduje se, že ho ceská šlechta pojmenovala král "Bene", nebot tímto sluvkem, znamenajícím pritakání "dobre", odpovídal vetšinou na její sdelení a požadavky. Sebevedomí šlechtici mu prý také ríkávali: "Ty jsi náš král a my jsme tví páni." V každém prípade klesala prestiž královské moci i samotného ceského státu. Vladislav podporoval katolickou církev, což spolu s rustem pozic panského stavu vedlo k vyhrocení napetí mezi katolíky a kališníky. Krome toho král ztratil sepetí s nižší šlechtou a meštanstvem. Brzy bylo zrejmé, že v zemi, kde je vetšina obyvatel utrakvistická (pod obojí), muže být jen steží obnoven katolicismus v podobe bežné pro predhusitské období. V roce 1485 byl uzavren kutnohorský náboženský smír, který uzákonil svobodu obou vyznání (na jednotu bratrskou se nevztahoval). Odstranení náboženských rozporu uvnitr šlechtických stavu vedlo k jejich dalšímu posílení a jednotnému vystupování jak proti královské autorite, tak proti mestum, v nichž šlechta videla hospodárského konkurenta, a v neposlední rade také proti vlastním poddaným. Výrazem šlechtické nadvlády v zemi a jejím uzákonením bylo roku 1500 vydání zemského zákoníku, pripraveného komisí sedmnácti pánu a rytíru. V roce 1502 podepsal toto Vladislavské zrízení zemské i sám král.

Vzdor všem výhradám vuci Vladislavove vnitrní politice léta jeho vlády predstavovala v Cechách dobu relativního klidu a prosperity, která se mj. projevila zvýšenou stavební aktivitou (tzv. pozdní ci vladislavská gotika), jež zacelovala jizvy zanechané husitskými válkami.

Ironií osudu bylo, že práve nepatricná mírnost a neschopnost pomohly Vladislavu Jagellonskému získat další korunu. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 si ho zvolila uherská šlechta za svého krále v nadeji, že bude rozhodovat sama, což se také stalo. Vladislav jí nejen slíbil, že bude trvale sídlit v Budíne - do Cech pak prijíždel jen vzácne - ale také se neuvážene zrekl vybírání dane, která byla hlavním zdrojem príjmu jeho predchudce.

Je zrejmé, že takové vnitrne oslabené postavení krále se muselo projevit i v zahranicní politice, zvlášte chátrala-li panovnická moc v Polsku obdobným zpusobem. Už od 30. let 15. století souperili Jagellonci o prevahu ve strední Evrope s Habsburky. Roku 1491 se v Uhrách prosadil proti príštímu císari Maxmiliánovi I. ješte Vladislav Jagellonský, ale další diplomatické akce Habsburku ho v roce 1515 primely, že se souhlasem Krakova uznal vzájemná nástupnická práva obou dynastií, zpecetená snatky jeho detí Ludvíka a Anny s Maxmiliánovými vnoucaty, pozdejším ceským králem Ferdinandem I. a jeho sestrou Marií. Jagellonská diplomacie pak rezignovala na stredoevropský prostor tak dokonale, že ponechala Ludvíka u Moháce napospas drtivé prevaze Turku. Toho se však král Vladislav už nedožil. Zemrel roku 1516, opoušteje své milované a hýckané deti nepripravené na obtížnou roli panovníka.

Ludvík Jagellonský (1516 – 1526)

Vladislav Jagellonský zajistil svému synovi Ludvíkovi nástupnictví na ceském trune, když ho tríletého nechal se svolením stavu roku 1509 korunovat ceským králem. Podobne jako otec zdržoval se i Ludvík Jagellonský vetšinou v Uhrách. Uvnitr Cech v té dobe vládly cetné spory mezi stavy, zejména mestskými a panskými, které zmírnila cástecne Svatováclavská smlouva z 24. 10. 1517. Ale souperení mezi skupinami panstva a rytírstva nadále pretrvalo. Nejvlivnejší postavení získal Zdenek Lev z Rožmitálu, proti nemuž stála rovnež mocná strana Viléma z Pernštejna. Ludvík se snažil zmírnit vyhrocenou situaci narízeními, ale králova moc v té dobe byla natolik omezená, že nemohla vývoj v Cechách ovlivnit. Bez králova povolení došlo napríklad i ke sjednocení Starého a Nového Mesta pražského v jednu obec.

Situace se vyhrotila v roce 1520 natolik, že hrozila dokonce obcanská válka. Ludvík však prijel do Cech až v breznu 1522, když rok predtím se oženil s Marií, dcerou španelského krále Filipa I. Behem svého pobytu se snažil obnovit panovnickou moc reorganizací ceské komory. Stavum odnal správu královských financí a donutil je vrátit nekteré z rozchvácených královských majetku a hradu. Zemské úredníky vcetne Zdenka Lva z Rožmitálu prinutil král k abdikaci a v breznu 1523 dosadil nové. Na dobu královy neprítomnosti byla ustanovena nová zemská vláda vedená hejtmanem Karlem z Minsterberka, vnukem Jirího z Podebrad. Pokus o obnovení starých královských práv však nemel dlouhého trvání a po Ludvíkove návratu do Uher se rozpory v Cechách znovu vyhrotily. Prispelo k tomu i pronikání ideologie nemecké reformace - luteránství, které ješte více rozštepilo nekatolickou stranu.

Do této složité situace však ješte neblaze zasáhly události v zahranicí, nová turecká expanze. Ludvík Jagellonský, který zustal v boji proti presile prakticky osamocen, zahynul na úteku v bažinách po prohrané bitve proti Turkum u Moháce roku 1526. Jím po meci vymrela jagellonská

dynastie vládnoucí v Cechách a Uhrách a na ceský trun nastoupili Ferdinandem I. Habsburkové.

Ferdinand I. Habsburský (1526 – 1564)

Narodil se a vyrustal ve Španelsku, kde se mu dostalo dobrého vzdelání a prísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou ceského krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základe rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily truny ceský a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ne bude ucházet. Puvodne chtel jako manžel Ludvíkovy sestry uplatnovat dedické nároky. Ale ceští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o ceský trun v predvolebním boji. Jako príslušník v té dobe již mocné dynastie mel ze všech kandidátu nejvetší šance a skutecne byl také 24. ríjna 1526 jednomyslne zvolen ceským králem. Ostatní zeme Ceské koruny uznaly jeho dedické nároky a za panovníka ho prijaly. Složitejší situace byla v Uhrách. Zde vetšina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však presto nechal cástí uherské šlechty rovnež zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zustaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco vetšinu Uher drželi zcásti Zápolský, zcásti Turci.

Nejvetší a nejvýznamnejší cást Ferdinandova rozsáhlého stredoevropského panství predstavovalo Ceské království. Ve svých triadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezávideníhodné situaci. Za slabé vlády Jagelloncu si stavové, zejména vyšší šlechta, zvykli suverénne rozhodovat o živote a osudech zeme. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevedomou politikou obnovení porádku (ucinil napr. prítrž samovláde skupiny jedincu sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejne tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdelou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, težce otresenou..." (Denis).

V roce 1545 pri obnove zápisu do desek zemských, které shorely pri velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podarilo prosadit do nich dodatecné uznání svého dedicného nároku na ceský trun. V roce 1549 prijali ceští stavové na Ferdinandovu žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za príštího ceského krále. Zároven se snahou o povznesení královské moci a zajištení vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevedomé úsilí o pevnejší spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním rízením. Vytvoril za tím úcelem nekolik spolecných institucí ci úradu, jako byla napr. tajná rada, dvorská komora a pozdeji vojenská rada. Méne zdarilé byly již jeho pokusy o svolávání spolecných snemu.

Duležitou oporu své moci videl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lune. Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto smeru podle podmínek v té které zemi. V Cechách usiloval o sjednocení katolíku s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistu, naklonených šírícímu se luteránskému ucení. Ostatní náboženské smery a sekty v Cechách pronásledoval. Posilováním královské moci na úkor stavu, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou vetšinou ceských stavu, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Cechách v roce 1547. Porážky stavu využil k jejich tvrdému potrestání. Ctyri úcastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vubec nejtíživeji postihl královská mesta a jednotu bratrskou, které stály v cele povstání. Mesta zbavil hospodárské moci a oklestil jejich politická práva. Proti jednote bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspely jeho pokusy o splynutí utrakvistu s katolíky, snažil se o vetší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce 1556 proto zavedl do Cech jezuitský rád a v roce 1561 se mu podarilo, po stu letech, obsadit opet arcibiskupský stolec A. Brusem z Mohelnice.

Od roku 1531 byl Ferdinand rímským králem a od 1556 rímským císarem. Ríšské povinnosti podobne jako problémy v ostatních zemích a války s Turky mely za následek, že od roku 1547 v Cechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom snad sehrála i neduvera a nechut k Cechum pro jejich odboj z roku 1547. Svým zástupcem (místodržitelem) v Cechách stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k protestantismu mu nepripadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajne oženil s meštanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského financníka Filipinou Welserovou.

Pred svou smrtí rozdelil vládu v rakouských zemích mezi své tri syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kransko. Ceským, uherským a rímským králem (pozdeji císarem) se stal Maxmilián.

Ferdinand I. patril mezi nejschopnejší habsburské panovníky. Byl tvurcem stredoevropské habsburské politiky a položil základy stredoevropské habsburské monarchie. Za témer ctyricetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdelaný a pracovitý muž s pevnou vulí takových úspechu, "že chyby jeho potomku nedovedly zmarit jeho dílo" (A. Denis).

Maxmilián II. (1564 – 1576)

Prvorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské projevoval v mládí, k žalu svého otce, silné sklony k protestantismu. Odmítal úcast na katolických církevních obradech, stýkal se s evangelíky a za kazatele mel luteránského kneze Pfausera, kterého pres naléhání otce odmítal propustit. Na jeho dvore byli nekolikrát vlídne prijati i predstavitelé jednoty bratrské, u níž, podobne jako u ostatních nekatolíku v Cechách, vzbuzoval nadeje na dosažení náboženské svobody. Ac byl Maxmilián v roce 1549 prijat za budoucího ceského krále, nechal se jeho otec za své neprítomnosti v Cechách zastupovat svým druhým synem Ferdinandem (pozdeji Tyrolským). Casem však došlo u Maxmiliána k obratu. Zacal se vyhýbat protestantum a sbližovat s katolíky. Ale fanatismus obou táboru mu zustal cizí. Blízký mu byl naopak myšlenkový svet humanistu.

V roce 1564 po smrti svého otce se ujal vlády v Cechách i v ríši. Zpocátku se i on nechal v Cechách zastupovat svým bratrem Ferdinandem. Když v roce 1567 prijel do Cech, podarilo se ceským stavum primet ho k tomu, aby z desk zemských vypustil kompaktáta, která v té dobe byla již brzdou dalšího rozvoje reformace. V roce 1575, po dlouhých jednáních a manévrování, nechte si popudit ani papeže, ani protestanty, dal ceským stavum ústní príslib náboženské svobody v rámci tehdy vypracované Ceské konfese. Záhy nato ale vydal mandát proti jednote bratrské. O jeho provádení se však nestaral, takže se v praxi, podobne jako v jiných oblastech života, nic nezmenilo. Jen Maxmilián ztrácel zvolna duveru na všech stranách. Zemrel po nepríliš dlouhé, dvanáctileté vláde ve veku 49 let. Pred smrtí prý se nevyzpovídal a neprijal poslední pomazání. "Teprve v této chvíli, kdy mu již nehrozila žádná svetská síla, se Maxmiliánuv duch vzeprel, aby si alespon zemrel po svém" (M. V. Kratochvíl). Za svého jediného dedice ustanovil prvorozeného syna Rudolfa, který byl ješte za Maxmiliánova života v roce 1575 prijat za ceského krále.

Rudolf II. (1576 – 1611)

Narodil se z nesourodého manželství královského páru Marie Habsburské a Maxmiliána II. Habsburského. Matka, jež byla ortodoxní katolicka vychovávaná na španelském dvore, nelibe nesla Maxmiliánovu názorovou uvolnenost a náboženskou vlažnost. V této napjaté rodinné atmosfére vyrustal i princ Rudolf. Po dlouhých sporech o výchovu budoucích dedicu habsburských držav zvítezil Madrid, a tak pres odpor a nechut otce byl Rudolf s mladším bratrem Arnoštem vyslán na podzim 1563 do Španel. Princum se zde sice dostalo pomerne širokého vzdelání a výchovy k vladarským úcelum, avšak zvlášte na formování Rudolfovy osobnosti necitlive zapusobila upjatost madridského dvora, atmosféra premrštené zbožnosti, odlidštenost vztahu a stálé vštepování nadrazenosti osoby panovníka. Když roku 1564 nastoupil Maxmilián na trun, zacal okamžite usilovat o navrácení synu do Vídne. Jeho pokusy byly bez úspechu a Rudolf s Arnoštem se vrátili až roku 1571. Rudolfovo postavení prvorozeného a otázky nástupnictví rešil císar záhy po jeho návratu z Madridu. V zárí 1572 byl princ korunován svatoštepánskou korunou v Prešpurku. O rok pozdeji prijíždí Rudolf do Prahy, aby zde jednal s ceskými stavy. Na ceské strane prevládala znacná obava ze španelského vlivu na následníka trunu a zustávala tady nevyrcená otázka jeho budoucí náboženské tolerance. Ke korunovaci v pražském chrámu sv. Víta došlo až po zdlouhavých jednáních císare se stavy 22. 9. 1575. Maxmilián prislíbil, že Rudolf bude spravovat zemi v dobe jeho neprítomnosti a že se podle starého práva naucí ceštine. V ríjnu téhož roku byl také zvolen rímským králem a 1. 11. 1575 slavnostne korunován.

Za necelý rok však necekaná smrt císare vynesla 24letého Rudolfa na trun významné stredoevropské monarchie. Na základe puvodních plánu otce soustredil Rudolf II. ve svých rukou veškerou vladarskou moc a jeho ostatní sourozenci (5 bratru) meli být zabezpeceni pravidelnými rocními duchody. Maxmilián nezvolil štastné rešení a bylo jen otázkou casu, kdy se Rudolfovi bratri zacnou domáhat podílu na moci. V pocátecním období vlády do roku 1580 nebyly spory o vladarské zpusobilosti nového císare. Rudolf II. se dostává do konfliktu s matkou, který vyvrcholil jejím odjezdem do Španelska (1581). Prícinou sváru byla nespokojenost císarovny s postupem panovníka v náboženských otázkách, jenž byl sice katolické církvi naklonen, ale rekatolizacní zmeny prosazovat nemínil. Na konci roku 1580 Rudolf II. težce onemocnel. Pres postupné zlepšování choroby a zdánlivé vylécení lze již tady zaznamenat pocátky psychických zmen. Zacal omezovat své projevy na verejnosti, styk s lidmi. Odmítal cestovat a od roku 1583, kdy rozhodl prenést dvur do Prahy, opouštel mesto jen výjimecne. Problematická byla i otázka snatku pro zajištení dedicu trunu, projednávaná již od roku 1579. Nejvhodnejší nevestou byla vybrána dcera Filipa II., Rudolfova sestrenice Isabela. Dlouhotrvající váhání císare vedlo madridský dvur k zrušení zasnoubení a nevestu získal jeho bratr Albrecht. Zpráva o tomto zasnoubení byla bezprostredním podnetem k propuknutí Rudolfovy duševní choroby (1598). Císar, který podezríval cleny habsburské rodiny ze snah o uchvácení koruny, upadal do stavu strídavých záchvatu zlosti a apatie. Témer dva roky byla jeho choroba bez výrazného zlepšení. Ke zmene dochází až pusobením

císarova zpovedníka Jana Pistoria, jenž Rudolfovu pozornost odvracel od všech záležitostí, které jej zatežovaly a rozrušovaly. Panovník se soustredil na sbírky a další zájmy. Svérázná lécebná metoda prinesla zlepšení, ale od roku 1600 byl Rudolf II. pro zasvecené osoby nemocný clovek, trpící stihomamem a depresemi.

Presunem císarského dvora do Cech a s ním i papežského nuncia zacíná postupný nástup rekatolizace v zemi (1584, 1602 se obnovuje mandát proti ceským bratrím). Tlak katolické církve byl omezen vypuknutím války s Turky v srpnu 1593. Turecké nebezpecí postavilo císare pred nové problémy - finance a vojsko. Válka se protahovala, nebot na uherském bojišti byly síly pomerne vyrovnány. Již témer sjednaný mír prostrednictvím papežských vyslancu nebyl potvrzen pro onemocnení císare. Další komplikací bylo povstání v Uhrách vedené magnátem Štepánem Bockajem, jehož jednotky postupne obsadily Slovensko (Horní Uhry) a pustošily svými vpády Moravu. Když pak v léte 1605 zahájila turecká vojska nové tažení, musel habsburský dvur rychle sjednat prímerí.

23. 9. 1606 byla podepsána Vídenská smlouva, kterou bylo Sedmihradsko a cást Uher postoupeno Bockajovi, byl dán slib náboženské svobody v Uhrách a císar se zavázal uzavrít mír s Turky. Turecku zustaly všechny dosažené výboje a melo od císare dostat 200 000 dukátu. V roce 1606, pri opetném propuknutí Rudolfovy choroby, zacal bratr Matyáš otevrene projevovat své dosavadní snahy a plány projednáváním otázky nástupnictví. Na konci roku již vyzýval uherské stavy k odboji vuci císari. Nastává skutecný rozkol uvnitr monarchie a obe strany zbrojí. Ceské stavy se v tuto kritickou chvíli nepostavily na Matyášovu stranu, a tak arcivévoda musel s Rudolfem jednat o cástecném odstoupení. Byl uzavren tzv. libenský mír, kterým Matyáš získal uherskou korunu, rakouské državy a Moravu. Záhy však ceští protestanté na snemu predkládají panovníkovi své požadavky, které svou šírkou predstihovaly svobody, jež prislíbil Matyáš ve svých zemích. Postupne se konflikt vyhrocuje a Rudolf nakonec z obavy pred bratrem vydává 9. 7. 1609 listinu Rudolfuv majestát, která uzákonuje náboženskou svobodu v Cechách. Panovník zameril všechny své síly na pomstu. Tragickým epilogem, jenž urychlil konec jeho vlády, byl vpád pasovských žoldnéru do zeme v únoru 1611. Po jejich porážce je Rudolf nucen abdikovat (23. 5. 1611). Na sklonku téhož roku vážne onemocnel a v lednu 1612 umírá.

Pro soucasnou dobu je nejzajímavejší císarova sberatelská cinnost, která byla velmi nesourodá. Pres medailérství, malírská a socharská díla, po grafiku, sklo a ruzné kuriozity. Bohužel prevážná cást sbírek byla v dobe tricetileté války vyvezena z Cech Švédy. Ze všech ved se Rudolf II. zajímal nejvíce o alchymii (uvádí se, že jedno období bylo u dvora na 200 alchymistu, mj. Alessandro Scotta, Edward Kelley, sir John Dee), byl však i mecenášem takových vedcu, jako byli Tadeáš Hájek z Hájku, Johannes Kepler nebo Tycho Brahe

Matyáš (1611- 1619)

Matyáš, v poradí tretí syn císare Maxmiliána II., byl prý muž príjemného vzhledu i vystupování, spolecenský, ale schopností zcela prumerných. Základním rysem jeho povahy byla nezrízená ctižádostivost. Dlouho nemel valnou nadeji na výraznejší uplatnení, nebot Maxmilián II. ustanovil jediným vládcem všech zemí monarchie (krome Tyrolska a Štýrska s Korutany a Kranskem, které ponechal v držení svých bratru Ferdinanda a Karla) svého nejstaršího syna Rudolfa. Bylo na Rudolfovi, zda a komu z bratrí (eventuálne dalších príbuzných) sverí jako svým zástupcum vládu v nekteré ze zemí monarchie. Matyáše, ac k nemu nemel duveru, ustanovil v roce 1583 místodržícím v Horních Rakousích, v roce 1595 v Tyrolsku (po smrti arciknížete Ferdinanda) a v roce 1599 opet v Rakousích, tentokrát v obojích. Po vypuknutí války s Tureckem roku 1593 pak poveril Matyáše a svého dalšího bratra Maxmiliána i velením armády v Uhrách. Matyáš se v této funkci neosvedcil, ale jeho ambice stouply, zejména když se po smrti svého staršího bratra Arnošta (1595) stal druhým nejstarším clenem habsburské panovnické rodiny. Dožadoval se, aby ho Rudolf jmenoval svým nástupcem. Ten odmítl, ale v roce 1606 ho jmenoval správcem Uher a poveril ho mírovým jednáním s Turky a také se Štepánem Bockajem, vudcem povstaleckých uherských stavu. V té dobe se u císare Rudolfa II. objevila recidiva duševní choroby a Matyáš, který se cítil Rudolfem zastínen a odstrkován, se dal na tajné porade habsburských arciknížat zvolit za hlavu rodu. Nebyl ani schopnejší, ani pracovitejší než Rudolf, jeho jedinou predností bylo, že byl mladší a netrpel duševní chorobou.

V zárí 1606 uzavrel Matyáš mírovou smlouvu s Turky a Bockajem, ale Rudolf ji odmítal podepsat. Koncem roku 1607 se rozpory mezi obema bratry vyvinuly v hlubokou dynastickou a politickou krizi. Matyáš se rozhodl využít situace k otevrenému a rozhodnému útoku na Rudolfovo postavení. Na Matyášuv popud uzavreli rakouští a uherští stavové konfederaci na obranu jím uzavrených mírových smluv. Na jare se k tomuto spolku pripojili i moravští stavové. Rudolfovi zustala verná jen ceská stavovská obec, címž mu zachránila ceskou korunu, zatímco v Uhrách, Rakousích a na Morave se na základe tzv. libenské smlouvy z cervna 1608 ujal vlády Matyáš, který byl prijat i za "cekatele" ceského trunu. V roce 1611, po hazardním a nezdareném Rudolfove pokusu dobýt s pomocí pasovských vojsk ztracené pozice zpet, se proti Rudolfovi obrátili i ceští stavové. Donutili ho k abdikaci a 12. 4. 1611 zvolili ceským králem Matyáše. Po Rudolfove smrti v roce 1612 se stal i rímským císarem.

Po svém zvolení ceským králem odmenil Matyáš predstavitele ceských protestantských stavu, kterí mu dopomohli k moci, ruznými úrady, ale záhy dal opet volný pruchod staré protireformacní politice. K nelibosti ceských stavu presídlil se svým dvorem do Vídne. Vládu v Cechách prenechal místodržícím z rad katolické šlechty. Protože nemel prímého nástupce (oženil se ve ctyriapadesáti letech a zustal bezdetný) a jeho bratri byli také starí a bezdetní.

Protože nemel prímého nástupce (oženil se ve ctyriapadesáti letech a zustal bezdetný) a jeho bratri byli také starí a bezdetní, bylo treba v zájmu udržení moci v rukou habsburské rodiny hledat následníka trunu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského, známého svým ostrým protireformacním postupem, který byl v roce 1617 prijat za budoucího ceského krále.

Po vypuknutí ceského stavovského povstání byl Matyáš pod vlivem svého rádce kardinála Khlesla prístupný k vyjednávání s povstalci, ale skupina kolem následníka trunu Ferdinanda odstavila tehdy již nemocného Matyáše od moci a zahájila tvrdší kurs proti povstalcum. Krátce nato Matyáš zemrel.

Friedrich Falcký (1619 – 1620)

Sám prý se nazýval "král seladon", ale do historie vešel jako "zimní král", protože jako král vládl v Cechách jen pres jedinou zimu. Snad by se také dalo ríci, že byl "králem z nouze". Reálných kandidátu na ceský trun nebylo v roce 1619, kdy v prubehu stavovského povstání byl z ceského trunu sesazen Ferdinand II. Habsburský, mnoho. Zájem o ceskou i císarskou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emanuel, ale pro své katolické vyznání byl pro ceské protestantské stavy neprijatelný. Cást stavu - luteráni Šlik, Collona, Thurn, Kaplír aj. - by rádi videli na ceském trune saského kurfirta Jana Jirího a jednali v tomto smeru i s jeho rádci. Ale Jan Jirí nemel v dané situaci o ceskou korunu zájem. Spojil se radeji s Habsburky a získal v zástavu (pozdeji i definitivne) Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfirt naopak zájem mel. Svým kalvínským vyznáním byl blízký jednote bratrské a byl prijatelný i pro vetšinu ostatních protestantských stavu, které s jeho osobou spojovaly nadeje na získání cetných, mocných a hlavne bohatých zahranicních spojencu. Falcký kurfirt byl totiž vudcem protestantské Unie (spolek nemeckých protestantských knížat) a príbuzným anglického a dánského krále a nizozemského místodržícího. Zvlášt velké nadeje byly vkládány do pomoci Anglie, nebot Fridrichova manželka Alžbeta Stuartovna, budoucí ceská královna, byla dcerou anglického krále Jakuba I. A tak byl Fridrich Falcký 26. srpna 1619 zvolen ceským králem. Jeho volbou koncila vláda direktoru a král obsadil nejvyšší zemské úrady svými prívrženci z rad vyšší šlechty. Mezi ne patril i Jan Jirí z Vartenberka, který krále doprovázel na ríšský sjezd protestantských knížat v Norimberku. Ale nadeje na zahranicní pomoc se nesplnily. Jen Nizozemská republika bojující se španelskými Habsburky poslala pár tisíc zlatých, ale ty se brzy rozkutálely. A sám nový král nebyl zrejme tím pravým mužem na svém míste. Byl sice vlídný a laskavý, ale príliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Rád se oddával hostinám a jiným zábavám. V den belohorské bitvy 8. listopadu 1620 trávil cas na hostine s anglickými diplomaty. Když se chtel odebrat na bojište, prinášeli již poslové zprávu o porážce a z hradeb Pražského hradu se mohl už jen dívat na útek prchajícího vojska. Druhý den opustil Prahu a odebral se s necetným pruvodem do Vratislavi (scénu jeho odchodu zobrazuje proslulá drevorezba v chrámu sv. Víta), odkud se pokoušel rídit další boj. Ale výzvy k boji zustávaly bez odezvy, a tak se "zimní král" v prosinci 1620 odebral do Haagu. V prubehu tzv. falcké války (1621 až 1623) ztratil i své rodové državy a byl dán císarem do klatby. V roce 1623 dostal Falc i s kurfirtskou hodností bavorský vévoda Maxmilián. Fridrich žil nepríliš dlouhý zbytek života v exilu, uznáván ceskou emigrací i nadále ceským králem. Také jeho manželka se až do své smrti (1662) podepisovala jako ceská královna. Jejich syn Fridrich Jindrich, prijatý u nás v roce 1620 za Fridrichova nástupce, zahynul již v roce 1629.

Ferdinand II. (1620 – 1637)

V soukromém živote prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpríkladne štedrý a príslovecne zbožný. Ríkalo se, že má ctnosti mnicha. Jako panovník vladarskými schopnostmi nevynikal, "rozhodne výjimecnou postavou na trune nebyl" (J. Janácek). Do života ceských zemí zasáhl však tento prívetivý a usmevavý muž, který "na neštastné a chudé byl laskav", neobycejne tvrde a krute, jako snad žádný jiný z Habsburku.

Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císare Ferdinanda I. a bratrancem císaru Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdelání nabyl u jezuitu v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko, Korutany, Kransko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ac byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 prijat ceským snemem za príštího krále. (Matyáš i jeho bratri byli bezdetní.) Proti jeho prijetí vystoupili jen ctyri úcastníci snemu, mezi nimi pozdejší vudcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císare Matyáše v dubnu 1619. V prubehu ceského stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z ceského trunu sesazen a místo nej byl ceským králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl Ferdinand zvolen rímskonemeckým císarem a ironií bylo, že mu svuj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po belohorské porážce ceského povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v ceských zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcum a proti ceskému národu vubec. Za mnoha císarovými tvrdými postoji stál jeho zpovedník Lamormain, odpurce smírlivé politiky arcibiskupa Harracha.

V Cechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Morave kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit sedmadvacet úcastníku povstání, zkonfiskovat majetek vetšiny ceské šlechty a mest a provádel násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s nicením ceské literatury. V Obnoveném zrízení zemském z roku 1627 zakotvil dusledky porážky stavovského povstání. Potvrdil v nem dedicnost ceského trunu v habsburském rode, omezil pravomoc ceského snemu, zemských úradu a ceských stavu vubec. Nemcinu zrovnoprávnil s ceštinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To melo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, príliv cizí šlechty do zeme a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení všemu lidu pak prinášela válka, v jejímž vedení pokracoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dockal jejího konce. Válka s sebou nesla drancování a pustošení zeme, hlad a epidemie a posléze i stupnování roboty a utužení nevolnictví.

V prubehu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634 zavraždit. V kvetnu 1635 uzavrel separátní mír se saským kurfirtem Janem Jirím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dedicné léno), címž o své újme, bez souhlasu ceských stavu, okleštil zeme Ceské koruny.

Ferdinand III. (1637 – 1657)

Ferdinand III. byl druhorozeným synem císare Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Když jejich prvorozený syn Jan Karel zemrel jako ctrnáctiletý v roce 1619, stal se Ferdinand následníkem trunu. Ješte za života otce byl korunován králem uherským (1625), králem ceským (1627) a králem rímským (1636). V mládí mel zálibu ve vojenství a usiloval o velení v armáde. Po zavraždení Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se stal jejím vrchním velitelem a v témže roce zvítezil spolu s generálem Gallasem nad Švédy v bitve u Nördlingenu. Když se po smrti otce (1637) ujal vlády, pokracoval ve vedení války, která v posledních letech zvlášte tížive dolehla na ceské zeme. V roce 1648 uzavrel vestfálský mír.

I po válce pokracoval v podstate v politice svého otce jak v úsilí o centralizaci, tak zejména v rekatolizaci ceských zemí. Snad jen forma byla méne drsná a opatrnejší. Stejne jako otec byl i Ferdinand III. zbožný katolík, ale nebyl fanatik. Na rozdíl od vetšiny Habsburku umel dobre cesky, casto pobýval v Praze a zasloužil se také o obnovu Pražského hradu. V roce 1638 vynal z moci jezuitu Karolinum a obe jeho fakulty (právnickou a lékarskou) dal pod svetskou pravomoc. V roce 1654 spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu.

Jeho nejstarší syn, korunovaný za ceského krále jako Ferdinand IV., zemrel v roce 1654, drív než mohl nastoupit vládu, a tak se nástupcem Ferdinanda III. stal jeho druhorozený syn Leopold.

Leopold I. (1657 – 1705)

Témer pulstoletí trvající vláda Leopolda I. (1657-1705) byla z valné cásti vyplnena válkami s Turky, uherskými povstalci (Ferenc Wesselényi, Imre Thököly, František II. Rákóczi) a v posledních letech vlády i s Francií o tzv. dedictví španelské. Války vycerpávaly monarchii a privedly ji do stavu chronické financní krize. Vídenská vláda hledala východisko ze situace predevším ve zvyšování berní a zavádení dalších forem zdanení, které mimorádne težce postihovaly ceské zeme. Predevším samotné Cechy byly temito danemi pretežovány. V praxi docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úradu. To všechno spolu s preferováním rakouských zemí odsunovalo Cechy do postavení provincie. Dál pokracoval proces rekatolizace, odnárodnování šlechty a úpadku duchovní kultury. V dusledku snížení poctu obyvatelstva za tricetileté války, a zejména v souvislosti s rozvojem panského velkostatku docházelo v této dobe i k utužování nevolnictví. Velké povstání nevolníku v Cechách v roce 1680 primelo sice Leopolda I. vydat robotní patent, ale významnejší zmeny v postavení nevolníku neprinesl. Koncem 17. století zacaly v ceských zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury. Podpory ze strany panovníka, stejne jako dalším snahám o nové smery hospodárské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo.

Leopold byl druhorozený syn císare Ferdinanda III. a Marie Anny Španelské. Vychován byl jezuity a puvodne byl urcen k duchovnímu stavu. Po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. (1654) se stal následníkem trunu. V roce 1655 byl zvolen králem uherským, roku 1656 ceským a po smrti svého otce (1657) se ujal vlády v celé habsburské monarchii. O rok pozdeji se stal císarem rímským. K vláde nemel valné predpoklady a události spíše sledoval než rídil. Byl nerozhodný a kolísavý, ale strízlivý a pracovitý, zbožný a prostý. Miloval umení a byl velký bibliofil. Cesky neumel, nemecky hovoril jen špatne. Jazykem jeho dvora byla italština. Byl trikrát ženat a mel dva syny a tri dcery. Vládu po nem nastoupil jeho starší syn Josef.

Josef I. (1705 – 1711)

Josef I. byl nejstarším synem císare Leopolda I. a Eleonory Magdaleny Terezie Falcké. Vládu nastoupil po smrti svého otce 5. kvetna 1705. Historik A. Denis o nem napsal, že byl oblíben, protože se nepodobal svému otci.

Jeho vláda však byla príliš krátká na to, aby bud naplnila, nebo vyvrátila nadeje, které byly do nového panovníka vkládány. Zacátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho predchudci a byl moudrejší. U dvora omezil vliv jezuitu a obklopil se politiky, kterí podporovali rozvoj výroby a obchodu a pripravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahranicní politice úspešne pokracoval v boji o dedictví španelské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákóczim. Za mírových jednání s Uhry v roce 1711 však zemrel na neštovice. Protože nemel prímého mužského potomka (jediný syn zemrel v útlém veku; krome nej mel dve dcery a nekolik nemanželských detí), nastoupil po jeho smrti vládu v habsburské monarchii i v ríši jeho bratr Karel VI.

Karel VI. (1711 – 1740)

Druhorozený syn císare Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španelsku, kde vymírala španelská vetev habsburského rodu. Po smrti posledního španelského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španelský trun boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který prerostl v evropskou válku.

Když v roce 1711 zemrel Karluv starší bratr císar Josef I., rezignoval Karel na španelské dedictví a ujal se vlády ve stredoevropské habsburské monarchii a v ríši. Smlouvou z roku 1714 se zrekl nároku na španelský trun a náhradou dostal španelské Nizozemí (dnešní Belgie) a španelské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a cást Toskánska. Poté se v zahranicní politice orientoval na rozšírení monarchie na Balkáne. V letech 1716-18 svedl úspešnou válku s Turky, získal Banát, Valašsko, cást Srbska a Bosnu. Pozdeji však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739 tato území ztratil.

Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou sankci, kterou vyhlásil v roce 1713. Stanovil v ní nedelitelnost zemí habsburského rodu a jejich dedicnost v ženské linii v prípade vymrení mužských potomku. Uznání pragmatické sankce v dedicných zemích i u vetšiny evropských panovníku za vetší ci menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dedictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejne nezabránil. Také hospodárskou a financní situaci v monarchii zanechal své dceri a dedicce Marii Terezii neutešenou. Novým pokrokovým hospodárským snahám neprál a k nekterým opatrením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil jen kritický stav zeme. Karel VI. byl konzervativní, silne zbožný, schopností prostredních. Za svého pobytu ve Španelsku si oblíbil tamní mravy a španelské šlechtice, kterí ho pak obklopovali i na jeho vídenském dvore.

K ceským zemím byl v podstate netecný. Ceským králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723, kdy prijel do Cech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od lécebných úcinku jejich pramenu ocekával totiž toužebné narození syna. (Jediný syn Leopold zemrel krátce po narození v roce 1716 a pak už mel Karel jen tri dcery.) V Cechách vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Nekolika císarskými patenty bylo zostreno pronásledování "kacíru" a pálení "kacírských" knih. Do této doby spadá také nechvalne známá cinnost jezuity Koniáše a svatorecení Jana Nepomuckého.

Marie Terezie (1740 – 1780)

Od roku 1526 se na ceském trunu vystrídalo osmnáct panovníku z habsburského rodu a mezi nimi byla jen jedna žena. Vládla ctyricet let a výrazne ovlivnila další osudy habsburské ríše. Je považována za tvurkyni moderního rakouského státu a razena mezi "velikány dejin".

Jako nejstarší dcera Karla VI. se ujala vlády po smrti svého otce 20. ríjna 1740 na základe tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedelitelnost dedicných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti v mužské i ženské linii.

Po otci prejímala dedictví dosti neutešené. Neúspešné války zcela financne vycerpaly hospodársky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Chybely i výrazné osobnosti v armáde a politickém vedení ríše. Již první dny a týdny vlády Marie Terezie navíc ukázaly, že nesmírné úsilí, které Karel VI. vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce, bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht, který mel za manželku jednu z dcer císare Josefa I., si delal nároky na ceské a rakouské zeme a nástupnická práva Marie Terezie neuznal. Pruský král Fridrich II. požadoval odstoupení nekterých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska. Španelsko uplatnovalo nároky na Lombardii. Albrecht získal podporu Francie i jiných státu a v listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Cech. Nejistým spojencem Marie Terezie zustala v té dobe jen Anglie. A tak se mladá panovnice musela prvních osm let své vlády zabývat predevším "mužskou záležitostí", tj. válkou. V dlouhé rade válecných stretnutí nazývaných válkou o rakouské dedictví ztratila témer celé Slezsko (s výjimkou Tešínska, cásti Opavska, Krnovska a Niska) a nekterá menší území v Itálii. Zvítezila však v nejduležitejším - vybojovala si právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta pak prosadila zvolení svého manžela Františka Štepána Lotrinského rímskonemeckým císarem (1745). Marie Terezie prokázala v této težké dobe obdivuhodnou energii, rozhodnost a odvahu. Puvabná plavovlasá žena vysoké štíhlé postavy v prubehu techto let ponekud ztloustla, což prý dodávalo "její kráse velebné majestátnosti". Uprostred válecných stretnutí rodila deti, nabývala vladarských zkušeností i sebevedomí a vyzrála jako panovnice. Mela nepochybne politický talent, zvláštní ženskou bystrost pri posuzování lidí, zdravý úsudek, byla rozvážná a velmi pracovitá.

Válecná stretnutí techto let, stejne jako pozdejší sedmiletá válka s Pruskem, která skoncila naprostým hospodárským vycerpáním obou stran a pohrbila nadeje na znovuzískání Slezska, Marii Terezii názorne presvedcily o zaostalosti habsburské ríše. Panovnice pochopila, že bez urychleného prekonání této zaostalosti nelze udržet tradicní mocenské postavení monarchie v Evrope. A protože zachování moci dynastie bylo vždy hlavním motivem její cinnosti, zacala svoji ríši modernizovat. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformní cinnosti, obdobím pocátku a rozvoje tzv. osvícenského absolutismu v Rakousku.

Reformami byla posílena moc panovníka a vytvorených ústredních úradu na úkor stavovských orgánu jednotlivých zemí. V zemích a krajích pak precházela rozhodující cást správy na státní úredníky jmenované panovníkem. Zestátnení správy na úkor stavu napomáhaly také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou pudu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, vcetne vztahu mezi vrchnostmi a poddanými, a nekterými opatreními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnejšího zásahu, jakým bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechu aj. podporoval stát zakládání manufaktur a rozvoj prumyslové výroby. Hospodárskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení jednotné soustavy mer a vah i jednotné meny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi nesourodých zemí postupne stával moderní centralizovaný stát, který se prizpusoboval osvícenskému století. Systém vlády osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenejší z osvícených a iniciátorem všech zmen. Marie Terezie byla znacne konzervativní, presvedcená katolicka protireformacního zamerení a nekteré ideje osvícencu zustávaly jejím názorum velmi vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícencu na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich rad. Patrili mezi ne predevším hrabe Haugwitz, kanclér A. V. Kounic, osobní lékar Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, predstavitelé ekonomické a politické vedy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladar a císar Josef II. Mezi osvícence je pocítán i manžel Marie Terezie František I. Štepán Lotrinský. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila, zmírnovala jejich radikálnost. Tento zpusob zavádení reforem vedl v mnoha prípadech k polovicatosti a neduslednosti. Na druhé strane však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemuže prekrocit, tlumil ostrí odporu stavu proti reformám. Konecné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela oteže vlády pevne ve svých rukou. Konzervatismus Marie Terezie, narustající s postupujícím stárím, vedl v posledním období její vlády k castým rozporum mezi ní a Josefem II. Svým zpusobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou meštankou nemeckou", rozumnou a pilnou hospodyní, milující a vernou manželkou i starostlivou matkou. Mela celkem šestnáct detí, z nichž deset ji prežilo, a jejich výchove venovala velkou péci.

Tereziánské reformy podstatne oslabily ceský stát. Obavy vlastencu také vyvolávalo uprednostnování nemciny ve státní správe a školství. Pocitovali, že panovnice není Cechum príliš naklonena. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižne zaznamenal, že s Cechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla ceským stavum zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat ceským králem, složila mu svuj hold vetšina ceské šlechty, témer všechno duchovenstvo a skoro všechna královská mesta.

Josef II. (1780 – 1790)

Josef II. byl nejstarší syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Po smrti otce v roce 1765 se stal rímskonemeckým císarem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 29. listopadu 1780 se ujal vlády v monarchii.

Protože šlo o následníka trunu, Josefova výchova i vzdelání mely pomerne vysokou úroven. Hodne také cestoval po evropských státech i jednotlivých zemích monarchie. Stal se osvícencem, presvedceným o nutnosti podstatných reforem tehdejší spolecnosti. Radikálnost jeho názoru však vedla k rozporum mezi ním a matkou. Desetileté období Josefovy vlády pak bylo vyplneno horecnou reformní cinností. Jejím mozkem i hnací silou byl sám Josef, u kterého byly vynikající schopnosti spojeny s pevnou vulí a obrovskou pracovitostí.

Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná ríše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož cele stojí panovník, který rozhoduje o všech duležitých otázkách. Pokracoval proto v již Marií Terezií zapocatém úsilí o centralizaci a postátnení správy monarchie. Neváhal v tomto smeru provést i radikální opatrení, kterými mela být státu podrízena i katolická církev. Zrízením generálních semináru prevzal stát výchovu kneží a hospodárská i politická moc církve byla podlomena zrušením všech klášteru nezabývajících se spolecensky prospešnou cinností.

V tolerancním patentu i v dalších Josefových reformách našly svuj výraz základní ideje osvícenství - svoboda myšlení a náboženská tolerance. Tolerancní patent z 13. ríjna 1781 vyhlásil obcanskou rovnoprávnost a svobodu bohoslužeb (byt omezenou) pro stoupence obou hlavních smeru protestantismu - luterány a kalvinisty - a pro reckokatolickou církev. V zduvodnení patentu se mluví o "škodlivosti všeho nátlaku na svedomí". Témer soucasne s tolerancním patentem byla zrušena rada starších narízení diskriminujících Židy. Podle zásad vydaných pro cenzuru, nemely být zakazovány knihy pro kritická stanoviska namírená proti komukoliv, pokud se nejednalo o hanopisy a spisy anonymní. Vedecká díla nemela podléhat cenzure vubec. Uvedené reformy znamenaly v živote tehdejší spolecnosti prevratné zmeny.

V duchu osvícenských názoru poskytoval Josef II. podporu rodící se prumyslové výrobe a zrušením nevolnictví patentem z 21. listopadu 1781 radikálne zasáhl do vztahu mezi vrchnostmi a poddanými. Vyvrcholením Josefovy reformní cinnosti byla berní a urbariální reforma, která snižovala dane poddaným a nahrazovala robotu penežními a naturálními dávkami. Vstoupila v platnost v listopadu 1789, s prechodnou jednorocní lhutou, kdy poddaní meli ješte robotovat, ale za mzdu. Po Josefove smrti však byla zrušena.

Provádené reformy se dotýkaly zájmu nejmocnejších tríd spolecnosti, aristokracie a církve, centralizacní opatrení narážela i na odpor vlasteneckých kruhu jednotlivých zemí. Odpor casto vzbuzoval i zpusob uskutecnování reforem, nebot Josefovi bylo cizí taktizování a postupoval prímocare, despoticky, bez ohledu na prekážky, tradice ci zvyklosti. Také neúspešná zahranicní politika Josefova, predevším válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dve tretiny státních príjmu a zhoršovala hospodárskou situaci, vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná opozice. Uherští stavové prinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi krome tolerancního a nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost jeho zásahu znemožnila v mnoha oblastech cestu zpet.

Josefova snaha jednotne rídit monarchii celkem prirozene vyvolávala potrebu spolecného státního jazyka, kterým za daných okolností mohla být jedine nemcina. Ta se proto stala vyucovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla predpokladem pro prijetí do státní služby. Tato opatrení znevýhodnovala nenemecké národy monarchie a vyvolávala u ceských vlastencu obavy z ponemcení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastencu, kterým na druhé strane práve Josefuv osvícenský režim poskytl možnost i prostredky k obrane ceského jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítení. Zacaly vycházet ceské noviny, zrodila se ceská publicistika, rozmach zaznamenalo ceské divadlo aj. Právem proto považují historici práve období Josefovy vlády za pocátek národního obrození.

Josef II. již za svého života získal sympatie ceského lidu. Vzniklo o nem mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes nejcastejším krestním jménem u nás. Kladne ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.

Leopold II. (1790 – 1792)

Leopold byl synem Marie Terezie a Františka Štepána Lotrinského a mladším bratrem Josefa II. Po otcove smrti (1765) se stal vévodou toskánským a po Josefove smrti 20. února 1790 se ujal vlády v habsburské monarchii.

Leopold mel stejné osvícenské názory na spolecnost, úlohu státu a panovníka jako Josef II. Nedosahoval velikosti a rozhodnosti svého bratra, mel však nekteré, pro politika velmi potrebné vlastnosti, které Josefovi chybely. Dovedl strízlive ocenovat situaci, rozhodoval vždy po zralé úvaze, byl opatrný a schopný pružne reagovat. Osvojil si i umení pretvárky a diplomatického pokrytectví. Všechny tyto vlastnosti osvedcil již v dobe petadvacetileté vlády v Toskánsku, kde vcelku hladce prosadil osvícenské reformy. Plne je pak uplatnil po prevzetí moci v monarchii, když musel prekonávat velké težkosti, které se nakupily v posledních letech Josefovy vlády.

Leopold zrušil berní a urbariální reformu, která vyvolala rozhorcený odpor šlechty, a vyzval stavy, aby formulovaly své požadavky a stížnosti. Ústupky katolické církvi ucinil tím, že zrušil Josefem vytvorené generální semináre pro výchovu kneží a obnovil i nekteré kláštery. Obratným jednáním se stavy v jednotlivých zemích se mu podarilo potlacit odpor opozicních sil a uklidnit pomery v ríši, pri zachování hlavních reforem predcházejícího období. K vnitrnímu upevnení monarchie prispelo i jeho ukoncení války s Tureckem v srpnu 1791.

Doba vlády Leopolda II. je obvykle považována za období éry osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Nekterí historikové ji však zarazují spíše na zacátek éry režimu Františka I. Složitost situace i krátkost Leopoldovy vlády ztežují jednoznacné hodnocení.

Josefovu snahu o omezení pravomoci a úlohy jednotlivých zemí monarchie provázelo odmítání korunovace za ceského ci uherského krále. Leopold však již v dubnu 1790 delegaci ceských stavu korunovaci slíbil. Po okázalém uvítání v Praze pak byl 6. zárí 1791 korunován za ceského krále. Korunovacní slavnosti byly spojeny s radou velkých spolecenských akcí. Leopold pobyl v Praze mesíc a ukazoval svoji laskavou tvár. Navštívil mj. prumyslovou výstavu v Klementinu usporádanou na jeho pocest a zúcastnil se slavnostního zasedání Královské ceské spolecnosti nauk, kde se na nej obrátil s jazykovými požadavky J. Dobrovský. Jeho návšteva posílila nadeje a sebevedomí nejen ceských stavu, ale i ceských vlastencu.

František I. (1792 – 1835)

Když prý po smrti Františka I. utešoval jakýsi státní rada placící Vídenáky slovy: "Neplacte, deti, vždyt zustane všechno pri starém," dostalo se mu odpovedi - "Práve proto pláceme!" Hodnocení více než ctyricetileté Františkovy vlády historiky potvrzuje výstižnost soudobé anekdoty.

František, prvorozený syn Leopolda II., se stal vládcem habsburské monarchie po Leopoldove smrti 1. 3. 1792. V cervenci téhož roku byl (jako František II.) zvolen císarem Svaté ríše rímské národa nemeckého. V srpnu 1806 vyhlásil zánik této stredoveké instituce, jíž poslední úder zasadil Napoleon. Císarem však zustal, nebot již v srpnu 1804 se prohlásil císarem rakouským (jako František I.).

Vlády se ujímal v dobe, kdy vládnoucí kruhy musely celit vlivu francouzské revoluce. Osvícenci doporucovali predcházet revoluci provádením pokrokových reforem. František však zvolil cestu násilných prostredku: války proti revolucní Francii a policejního útlaku uvnitr zeme. Období osvícenských reforem v monarchii skoncilo. Historik V. V. Tomek napsal, že odpor vlády proti "svobodnému ruchu" se v té dobe vystupnoval tak, "že nikdo potom nesmel již povznésti svého hlasu ve vecech verejných, aby nebyl stíhán co podezrelý ze zhoubných zásad jakobínských". V zemi nadlouho zakotvil konzervativní, byrokratický politický systém, uzavírající se všem novým myšlenkám.

Tento systém odpovídal povaze svého tvurce. František byl jen pilný, pracovitý, konzervativní úredník, u nehož si již jeho strýc císar Josef II. povšiml, že mu "chybí myšlenky". Jeho hlavním politickým ideálem bylo zajištení klidu "všeobecnou nehybností".

Pokrok se však nedá na dlouho zastavit. A práve v období Františkovy vlády zacíná v Rakousku (bez zásluh a úcasti režimu) prumyslová revoluce, spojená s prevratnými zmenami, které trináct let po Františkove smrti vedly k rozmetání jím vytvoreného režimu. Rovnež ceské národní hnutí, ceská veda a kultura dosáhly v této dobe vzdor neprízni významných úspechu.

Ferdinand V. (1835 – 1848)

Ferdinand, prvorozený syn rakouského císare Františka I., nastoupil na trun po smrti svého otce 2. brezna 1835. Témer ctrnáct let vystupoval pri ruzných verejných slavnostech jako první muž monarchie, poskytoval audience - ale nevládl. Skutecná vládní moc byla soustredena v tzv. státní konferenci, kde Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a kde hlavní slovo meli dva nejvlivnejší politici té doby a velcí rivalové, kníže Metternich a hrabe Kolovrat. Ferdinand jen podepisoval vše, co mu predložili.

Ke skutecnému vládnutí nemel Ferdinand potrebné duševní schopnosti. Oficiálne se hovorilo o chatrném zdraví panovníka, historikové k Habsburkum kritictí píší o Ferdinandove slabomyslnosti. Tento dojem vyvolával i Ferdinanduv fyzický zjev - príliš velká hlava, nápadne krátké ruce a nohy, velké a podivne stocené oci. Ferdinand po vládnutí nijak netoužil. Radeji si prohlížel zahrady a skleníky vídenského hradu a obdivoval exotické rostliny. Dostal prívlastek Dobrotivý, prý za "dobrotivé" udelení konstituce v roce 1848. Svým zpusobem si jej zasloužil, nebot byl clovek skutecne dobrotivý a dobromyslný. Historikové také zaznamenali, že se mezi lidem tešil znacné oblibe.

Nástup kontrarevoluce v druhé polovine roku 1848 vyžadoval jiného panovníka. Ferdinand proto 2. prosince odstoupil a predal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Dalších dvacet sedm let pak žil na Pražském hrade, který dostal k celoživotnímu užívání. S Pražany vycházel dobre. Návšteva mladého císare v Praze v roce 1858 ukázala, že penzionovaný Ferdinand byl mezi Pražany populárnejší než panující císar

František Josef I.(1848 – 1916)

V sobotu 2. prosince 1848 se v Olomouci sešlo reprezentativní shromáždení nejvyšších politických a vojenských cinitelu habsburské monarchie. Císar Ferdinand na nem nejprve oznámil, že se vzdává trunu. Prekvapené publikum se poté z úst predsedy vlády dovedelo, že císaruv bratr František Karel se vzdává následnictví ve prospech svého osmnáctiletého syna Františka, který byl zvláštním listem prohlášen za plnoletého. František, nyní už František Josef I., pak pohnute podekoval odstupujícímu strýci a slavnostní akt byl ukoncen. Rakousko melo nového císare.

František Josef I., jeden "z nejvýznamnejších a pritom nejméne osobitých vládnoucích monarchu 19. století" (O. Urban), vládl rekordních 68 let. Byla to doba, kdy v jeho ríši došlo k prevratným spolecenským premenám: zániku feudalismu a nastolení kapitalistického panství, dovršení prumyslové revoluce a nové vedecko-technické revoluce, nástupu a rozmachu delnického hnutí. K výrazným zmenám došlo i v mocenských vztazích na evropské scéne. Nedá se však ríci, že by tyto zmeny odpovídaly predstavám, úmyslum a snahám vládce habsburské monarchie. Když se mladý císar ujímal vlády, byly jeho predstavy o budoucnosti monarchie, sdílené spolecne s ministerským predsedou Schwarzenbergem, velmi smelé: Rakousko jako prvoradá evropská velmoc stojící v cele nemeckých státu. Vojenské porážky u Solferina (1859) a Hradce Králové (1866) tyto plány pohrbily a Rakousko-Uhersko (od 1867) se casem stalo jen slabším spojencem nemeckého císarství. Spolu pak rozpoutaly válku, která privodila jeho pád, pouhé dva roky po smrti Františka Josefa.

František Josef I. sice vládl v dobe prevratných zmen, které prinesla druhá polovina 19. století, avšak svou výchovou a duchovním založením patril století predcházejícímu. Byl presvedcen, že panovník "svým národum" vládne "z boží vule". Z toho vyplývala predstava o výlucném a nadrazeném postavení císarského majestátu i neotresitelné sebevedomí panovníka. Nejlépe mu vyhovoval absolutistický zpusob vlády, nastolený na pocátku 50. let a spojený se jménem A. Bacha. Tehdy psal nadšene matce, že byl ucinen velký krok kupredu, nebot konstitucionalismus byl hozen pres palubu a "Rakousko nemá víc než jednoho pána".

Když porážka u Solferina prokázala neschopnost absolutismu a v ríjnu 1860 byl nucen zmenit formu vlády, utešoval se tím, že ríše "sice dostane trochu parlamentního života", ale moc že zustane pevne v jeho rukou. Nezabránil však premene monarchie v konstitucní stát a jen težko se smiroval s úlohou konstitucního panovníka. Docílil však toho, že nikdy nebyl jen formální hlavou státu, ale vždy zustával rozhodujícím mocenským cinitelem.

Chybela mu velkorysost, fantazie a tvurcí odvaha. Nebyl proto reformátorem ani iniciátorem velkých spolecenských premen. Ty se

prosazovaly více méne proti jeho vuli. Byl konzervativní a rešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení chodumonarchie nerešit, ustupoval jen silnému tlaku, tam kde to bylo nutné. Projevoval však pri tom znacnou bystrost a politickou obratnost. A tak se stalo, že ve "vnitrne velmi neklidné ríši" se sice velmi casto menily vlády (za dobu jeho panování se vystrídalo 27 vlád), ale majestát císare zustával nedotcený. Nechut císare k novotám rostla s pribývajícími léty. A je snad charakteristické, že nikdy nepoužil automobilu a odmítal telefon i další technické vymoženosti doby. V mládí se jako panovník cítil být i vojevudcem. Ale porážka u Solferina, kterou rakouská armáda utrpela pod jeho velením, tento stredoveký postoj zmenila. K armáde, v níž právem spatroval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vrelý vztah. A jako "nejvyšší vojenský pán" chodil, až na nekolik výjimek, v uniforme. Radu velitelských míst také obsadil svými príbuznými - napríklad bratranec arcivévoda Albrecht byl v roce 1866 velitelem jižní armády v Itálii. Navíc je znám velký vliv, který mel na stárnoucího mocnáre šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf. František Josef I. mel silne vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podrídil celý svuj život. Stal se pracovním strojem, který podle prísne vypracovaného režimu prijímal hodnostáre i úredníky a peclive, s byrokratickou presností "vyrizoval spisy". Prísne dbal na dodržování všech predepsaných forem života u dvora. Mel smysl pro detaily a vynikal skvelou pametí. Soukromý život se rozplynul v císarském majestátu. Nemel prátel a styky s príslušníky rodiny byly až na výjimky chladne zdvorilé. Jediným jeho soukromím byla prítelkyne, herecka Katerina Schrattová, která se více než tricet let tešila prízni a duvere panovníka. Osobní život Františka Josefa byl tragicky poznamenán sebevraždou jediného syna, korunního prince Rudolfa (1889), a zavraždením manželky Alžbety (1898) duševne chorým italským anarchistou Lucchenim. Vládce mnohonárodnostní monarchie nikdy plne nepochopil stežejní problém své ríše, národnostní otázku. Cítil se "nemeckým ríšským knížetem" a nedovedl si predstavit, že by ríše mohla být spravována jinak než nemecky. Nebyl však neprítelem Cechu a pro klid v ríši byl ochoten splnit nekteré jejich požadavky. Vetšinou však tomu zabránil odpor nemeckých a madarských politiku, který mel vetší váhu než nároky Cechu. Jako mladý panovník nebyl v Cechách oblíben a verejnost i politici mu to pri návštevách v Praze v roce 1858 a 1868 dali zretelne najevo. Jako starický mocnár, ztelesnující desetiletí pomerne stabilního vývoje, byl již verejností prijímán vlídneji. Když v roce 1901 otvíral v Praze nový most (dnes Legií), byla zverejnena fotografie, na níž se svým pruvodem krácí po novém moste, s doprovodným titulkem - Procházka na moste. Z toho vznikla v Cechách rozšírená prezdívka císare - František Procházka.

Karel I. (1916 – 1918)

Poslední rakouský císar byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trunu se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda v cervnu 1914, císarem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916.

Puvodne mu byla urcena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdelání. Ponekud lehkomyslný mladý arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a príjemný spolecník. Dobre poznal ceské pomery, nebot sloužil u dragounu v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze (1906-08). Mezi jeho ucitele patrili i A. Bráf, J. Goll a Emil Ott.

Vlády se ujímal v težké dobe, kdy se ve válkou vycerpané monarchii zacaly již projevovat silné príznaky krize. Chybely mu potrebné zkušenosti, nebot jako následník trunu se na vláde nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vule nepatrily mezi jeho vlastnosti, meli na rozhodování nového panovníka znacný vliv lidé z jeho okolí. Nový císar si uvedomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skoncit válku a "prestavet" ríši tak, aby získal podporu "svých národu". Nutným predpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu podarilo již na pocátku roku 1917.

V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a ucinil nekterá prátelská gesta vuci Cechum (predevším zmírnení trestu a pozdeji omilostnení Kramáre, Rašína a dalších, nabídka ministerského kresla F. Stankovi a B. Šmeralovi). Protože se však obklopil pronemecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a ceští politikové se stále zretelneji odvraceli od Vídne, pozdeji se pri svých rozhodnutích na Cechy již neohlížel.

V prosinci 1916 vyjádrily Nemecko, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel krome toho vedl samostatná, tajná jednání s predstaviteli Dohody o uzavrení separátního míru. I když se vztahy k predstavitelum Dohody po vyzrazení tajných jednání na jare 1918 zhoršily a zvetšila se závislost Rakouska-Uherska na Nemecku, snažil se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiku a veril, že s nimi "nad hlavami národu" dosáhne úmluvy a zachrání tak celistvost ríše.

Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Madarska a pokusil se znovu získat uherský trun. Po zmarení techto pokusu byl internován na ostrove Madeira a zakrátko umírá.

Tomáš Garrigue Masaryk (1918 – 1935)

Narodil se v Hodoníne jako prvorozený syn v chudé rodine Josefa Masárika. Nejužší vztah mel k matce Terezii rozené Kropáckové. Do nižší reálky jej rodice poslali až po prímluve místního dekana. který poukazoval na chlapcovy mimorádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopecích vydá na ucitelskou dráhu. Prišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce ucil ve Vídni strojním zámecníkem, ale z ucení utekl. Potom byl jako ucedník v panské kovárne v Cejci. Nakonec se dostává na studia do nemeckého gymnázia v Brne.

Vynikající prospech mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodine policejního reditele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této dobe natolik financne zajišten, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfiiktu s vedením gymnázia, jehož prícinou bylo Masarykovo odmítnutí zúcastnit se povinné školní zpovedi, a tak byl z ústavu vyloucen. Naštestí jeho príznivec a zamestnavatel Le Monnier byl preložen do Vídne a Masaryk odjíždí s ním.

Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svuj cas venuje intenzívnímu studiu, predevším jazyku a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok pozdeji umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžite nachází nové a ješte výhodnejší místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakoncuje univerzitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Nemecko). V Nemecku strávil na univerzite v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšírení vzdelání, ale predevším zde v cervnu 1877 poprvé spatril svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu pred odjezdem do svých domovu došlo k jejich zasnoubení.

Masaryk po návratu do Vídne spechal se zajištením nezávislé existence. Jako nejschudnejší se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly prerušeny zprávou o Charlottine zranení. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají snatek. Novomanželé se vracejí do Vídne a Masaryk v zárí 1878 podává habilitacní práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo znacný ohlas. V kvetnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok pozdeji syn Herbert a roku 1886 syn Jan.

Byla to predevším otázka financního zajištení rodiny, jež vedla Masaryka k prijetí místa na pražské univerzite. Do Prahy prišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdelení na ceskou a nemeckou cást.

Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentum, udivoval konzervativní prostredí svými prednáškami k ruzným, dosud tabuizovaným tématum (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v prípade jeho manželky, plne emancipované Americanky. Pres tuto rozdílnost a nekteré rozpory byl však od pocátku ceskou spolecností prijímán a respektován.

Roku 1883 zacal redigovat vedecký casopis "Athenaeum", na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stat navrhující nové a precizní overení pravosti "Rukopisu zelenohorského a královédvorského". Tak vyvstal nejprve stret, který postupne prerostl v celonárodní aféru, kde proti vedecké pravde stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padelky, ale za cenu ztráty duvery v ceské spolecnosti. Behem rukopisných boju se vytvorila skupinka názorove spríznených osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se pripojila i rada mladších stoupencu Masaryka, predstavovaná predevším J. Herbenem. Tato událost presmerovala Masarykuv zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té dobe byli J. Kaizl, K. Kramár. Nový politický smer, který predstavovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do ríšské rady vstupuje s mandátem za mladocechy roku 1891. Odchází však po dvouletém pusobení (rodinné duvody a údajne nutnost další prípravy na politickou cinnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914.

Devadesátá léta jsou v jeho živote zvlášte cinorodá a prínosná. Vydává radu spisu - "Ceská otázka" (1895), "Naše nynejši krize" (1895), "Jan Hus" a "Karel Havlícek" (1895, 1896), "Moderní clovek a náboženství" (1896), "Otázka sociální" (1896).

Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu ceské dívky), kde prosadil revizi procesu, ale soucasne se stal tercem protižidovské kampane v tisku i na univerzitní pude. Roku 1900 v této napjaté dobe a nepríznivé situaci vytvárí ceskou stranu lidovou (od 1905 Ceská strana pokroková).

V dobe vypuknutí 1. svetové války mel už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vedeckou, pedagogickou a kulturne politickou, ale na ceské politické scéne nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným ríšským poslancem nepatrné Ceské strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem pomeru v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost ceských zemí neusiloval - ta byla v programu další nepatrné ceské strany, státoprávne pokrokové, kterou v ríšském snemu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina.

Když Masaryk po vypuknutí války odjíždel v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahranicní akci, kladl si otázku: "jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu... pochopime svetodejný okamžik?" Pred koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování prátel se již do vlasti nevrátil. Pusobil ve Švýcarsku (1915) a pozdeji se behem roku presouvá do Francie, kam prijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobe nejvetší tíhu a odpovednost za budoucnost celého ceského a slovenského národa pri jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a

Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podarilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válecných létech usilovné organizacní, agitacní a diplomatické cinnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. ríjna 1918 stal predsedou prozatímní ceskoslovenské vlády, o 4 dny pozdeji ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost ceskoslovenského národa a 14. listopadu jej v jeho neprítomnosti zvolilo Revolucní Národní shromáždení prezidentem republiky. Jaká zmena proti stavu pred válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána témer za sektu!

Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálne do Prahy a príští den pronesl na Hrade své první poselství k Národnímu shromáždení. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda veci Tvých k Tobe zase se obrátí, ó lide ceský", a práve v tom byl jeden ze zdroju budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého ceského státu, ve skutecnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid ceský v nem mluvil nejen cesky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, madarsky, a hlavne nemecky. Ztotožnení státu a národa bylo až príliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního ceskoslovenského národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykuv názor, že ve svetové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní "zvítezili idealisté, zvítezil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím", byl spíše práním než skutecností stejne jako názor, že s demokracií zvítezila také humanita a že svobodné státy budou tvorit "prátelský všecelek", že koncí éra "absolutistickéhn ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolcenim velmocí". Své názory na poválecné usporádání Evropy vyložil v "Nové Evrope" (1920), v níž vudcí myšlenkou bylo "Ježíš - ne César".

V poválecném období také dokoncuje knihu pametí "Svetová revoluce", vznikají Capkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtel dokoncit i tretí díl práce "Rusko a Evropa", ale nejprve státnické povinnosti a pozdeji zdravotní stav mu to neumožnily.

Podmínky pro vznik CSR byly mimorádne príznivé - Nemecko poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitejší. Po tvrdých protinemeckých slovech ve svém prvním poselství už ve "Svetové revoluci" (1925) Masaryk uznal, že "je v Evrope 11 státu, které jsou menší než naše nemecká minorita", a napsal: "hlásím se docela vedome k národnostní politice Premyslovcu, kterí Nemce národne chránili". Zabýval se úvahami o švýcarském usporádání státu, ale k tomu nebyla spolecnost zralá a státu se nikdy nedostalo potrebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk pri príležitosti 10.

výrocí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. CSR mela také problémy hospodárské, sociální, správní a obecne politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných cinu. V roce 1920 napríklad jmenováním úrednické vlády J. Cerného nekompromisne prispel k potlacení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl clenem žádné politické strany - jeho predválecná strana se sloucila s Kramárovou národní demokracií - úcinne do politického dení zasahoval a byl predstavitelem "hradní politiky", kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, nekterí vudcí cinitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), prední žurnalisté a umelci a samozrejme Sokol a prevážná cást legionáru. "Hrad" mel také odpurce, a to predevším v nacionálne zamerených stranách (A. Hlinka, K. Kramár, pozdeji K. Henlein), v lidech, kterí politicky ci osobne ztroskotali (J. Stríbrný, R. Gajda), a samozrejme v KSC, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin!". Presto byl osobne všemi respektován a predstavoval mimorádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkcním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u príležitosti jeho 80. narozenin byl prijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát".

"Za své politické osamostatnení dekujeme v hlavní míre...Západu", napsal a byl také právem presvedcen, že k Západu nový stát svými dejinami patrí. Podporoval proto zejména v zahranicní a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že "naše republika zustane spojencum vždy verna". Avšak po svetové válce nevznikl v Evrope "prátelský všecelek". Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se mely stát svetu i republice osudnými, nebot spojenci z mnoha duvodu neopetovali její vernost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ješte v roce 1934 prijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali K.Gottwalda - ale již v príštím roce v prosinci na svuj úrad abdikoval. V dusledku veku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plne pochopit neco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v cele státu v dobe hrozících nebezpecí."To kalné ráno, to si pamatuj, mé díte," truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemrel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohreb dne 21. zárí se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících obcanu státu bez ohledu na národnost.Masarykovou zásadou bylo, že "demokracie je protivou aristokratismu", a byl proto presvedceným stoupencem republikánského zrízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štestím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal práve on. Rozsáhlé vzdelání filozofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyku, významná cinnost vedecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že "veliká vetšina lidí politicky cinných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu", vysoká osobní morálka, strídmý život a v neposlední rade také dustojné, ba vznešené vzezrení a vystupování - tím vším založil v ceské politické tradici príklad státníka, který pro jeho nástupce byl a dlouho ješte zustane nedostižným vzorem.

Edvard Beneš (1935–1938, 1940–1945, 1945–1948)

Pocházel z rodiny chalupníka, byl nejmladší z deseti detí.Po maturitena vinohradském gymnasiu v Praze studoval nejprve moderní filologii a sociologii (žák TGM) na filos.fakulte v Praze, v r.1905 odešel do Francie,kde studoval sociologii a polit.vedy na parížské Sorbone a práva na universite v Dijonu,krometoho absolvoval i studijní pobyt v Londýne a na berlínské universite.Po návratu do Prahy 1909 promován doktorem filosofie na pražské universite,téhožroku se oženil s Hanou Vlckovou.

Puvodnepoliticky sympatizoval se soc. dem. stranou (v dobesvých zahr. studií príspevky do Práva lidu), posléze se priklonil k Masarykove Ceské stranepokrokové. Po vypuknutí 1.sv. války se aktivnezapojil do protirak. odboje, v letech 1914-15 patril k organizátorum tajné organizace Maffie.V r.1915 se stal spolu s TGM a MRŠ vudcím predstavitelem cs. zahran. odbojové akce. 28. ríjna 1918 B. jednal v Ženeve s domácími politiky a po dohode s nimi se stal prvním ministrem zahranicí nového státu. Domuse však vrátil až v zárí 1919,nebotse v Paríži úcastnil mírových jednání.Pri nich zabezpecoval historicky neexistující jižní hranici Slovenska a jeho vymanení z Uher a soucasneprosazoval uznání historických hranic ceského státu. Od listopadu 1918 do prosince 35 ministr zahr. vecí ve všech cs.vládách,od zárí 21 do ríjna 22 soucasne predseda vlády všenár. koalice.V l.19-20 zastupoval (spolu s Kramárem) CSR na parížské mírové konferenci,kde se mu podarilo prosadit vetšinu cs. územních požadavku. Stál u zrodu Spolecnosti národu a význ. se podílel na její cinnosti (1920 místopredseda, 35 predseda SN,23-27 clen rady SN).Hl. tvurce cs.zahran.politiky v mezivál.období, orientované na Francii a Malou dohodu, pod hrozbou nem.agrese uzavrel1935 cs.-sov.spojeneckou smlouvu. Ve vnitrní politice byl celním predstavitelem polit.skupiny Hradu. Na Masarykovo výslovné doporucení byl po jeho abdikaci zvolen 18.12.35 (po prekonání odporu pravicových stran) prezidentem CSR.V zárí 38 pod nátlakem fr.a brit.vlády kapituloval a 30.9.1938 prijal mnichovský diktát. 5.10.38 abdikoval a 22.10.odešel do zahranicí (Londýn,USA,návrat do Anglie). Po vypuknutí 2.sv. v.se postavil do cela druhého cs. zahran. odboje.V cervenci 40 vytvoril v Londýne cs.exilovou státní reprezentaci a prevzal funkci prezidenta republiky. Vytycil program obnovy CSR v predmnichovských hranicích,pro nejžpostupnezískal souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice, stejnejako pro požadavek vysídlení nem.obyvatelstva z Ceskoslovenska. 12.12.43 uzavrel v Moskvenovou cs.-sov. Spojeneckou smlouvu, v nížspatroval duležitou garanci proti opakování Mnichova a navázal zde jednání s predstaviteli cs.komunistického exilu o poválecném usporádání CSR. 4.4.45 jmenoval v Košicích první vládu Nár. fronty. 16.5.45 se triumfálnevrátil do Prahy jako prezident republiky, v této fci potvrzen parlamentem 28.10.45,znovu zvolen 19.6.46. Prijal program "socializující demokracie", usiloval ovšem o zachování parlamentne-demokratického polit.systému i zahran.polit.vazeb se záp.velmocemi.

Nedokázal však celit strategiím KSCna uchopení moci ve státe,25.2.48 podlehl kom. nátlaku,prijal demisi demokr. ministru a jmenoval nové,Gottwaldem prosazované cleny vlády.Tímto aktem i setrváním v prezidentském úradeobjektivnelegalizoval kom.prevrat. V kvetnu 48 však odmítl podepsat novou ústavu a 7.6.48 abdikoval. Uchýlil se do soukromí a záhy zemrel (pohrben v zahradesvé vily v SezimoveÚstí). Jeho oficiální státní pohreb v Praze se stal príležitostí k projevum nesouhlasu širokých vrstev s kom.režimem

Emil Hácha (1938 – 1939, 1939 – 1945)

Pri svém odjezdu do Berlína 14. brezna 1939 byl Emil Hácha ješte prezidentem Cesko-Slovenska, byt Mnichovskou dohodou a Vídenskou arbitráží z podzimu 1938 oklešteného a vnitrne pretvoreného. Když zacal jednat s Hitlerem, neexistoval už ani tento stát, nebot snem v Bratislave vyhlásil v poledne toho dne slovenskou samostatnost. Po brutálním nátlaku v noci ze 14. na 15. brezna vycerpán, už "div ne mrtev" Hácha sveril Cechy a Moravu do "ochrany Ríše". 16. brezna vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Cechy a Morava a Hácha se stal jeho státním prezidentem.

Roku 1894 absolvoval právnickou fakultu pražské univerzity, roku 1895 byl promován doktorem práv a pusobil pak prevážne jako úredník zemského výboru Království ceského a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. Zde za 1. svetové války spolupracoval s dr. Ferdinandem Pantuckem, napojeným na Maffii, který byl po vzniku CSR jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu. Hácha se stal jeho clenem a po Pantuckove smrti ho T. G. Masaryk roku 1925 jmenoval prezidentem tohoto orgánu. Hácha publikoval vedecké práce z oboru mezinárodního práva, byl expertem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury; se svým bratrem preložil i známý humoristický román "Tri muži ve clunu" Jeroma Klapky Jeroma. Jako uznávaný právník byl soudcem haagského soudního dvora a pred Mnichovem pusobil po nekolik let jako clen legislativní rady, poradního orgánu vlády.

Rok 1938 nebyl pro Háchu štastný. V únoru mu zemrela chot Marie, s níž mel štastné a harmonické manželství a její smrt (podobne jako rozvod jeho dcery) na nej zapusobila tak, že si pripadal osamelý.

Po Mnichovu, abdikaci E. Beneše na úrad prezidenta, prijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a zmene názvu státu na Cesko-Slovensko byl dne 30. 11. 1938 zvolen jako nezávislá osobnost prezidentem republiky. E. Beneš mu ke zvolení gratuloval a Háchova odpoved na sebe nenechala dlouho cekat. S jejím obsahem seznámil též P. Drtinu, tehdejšího referenta prezidentské kanceláre. Když po svém zvolení prezidentem Cesko-Slovenska trávil vánoce na Slovensku, dostalo se mu od J. Tisa príslibu, že dosažená slovenská autonomie je vrcholem snah Slováku.

Po vyhlášení Protektorátu se Hácha ocitl ve velmi težké situaci. Okupanti a gestapo byli pro nej "bestie a hyeny", K. H. Frank "odporný krokodýl". Dokud mohl spolupracovat s A. Eliášem - tedy do príchodu Heydricha do Prahy - jeho postup odpovídal premiérove politice retardace. Prezident odmítl v ríjnu 1939 slib vernosti Hitlerovi, ríšskému protektorovi K. von Neurathovi podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštení zatcených vlastencu vcetne vysokoškolských studentu. Pres Eliáše a Z. B. Dohalského byl ve spojení s Benešem. Ješte 12. dubna 1941 sdelil Benešovi: "Souhlasím se spolecným postupem a podrizuji se mu". Za pet dní

odpovedel Beneš do Prahy: "Odpoved Háchy a Eliáše jsem obdržel. Dekuji jim uprímne. Je to odpoved mužná, statecná a dustojná. Nebude jim zapomenuta."

Situace se zmenila po príchodu Heydricha do Prahy. Po zatcení Eliáše se zastupující ríšský protektor snažil Háchu zlomit rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva) a likvidací jemu blízkých osob. Když byl zatcen J. Havelka, Hácha pod hrozbou své demise dosáhl jeho propuštení do domácího vezení, ale Eliáše se mu už zachránit nepodarilo. Navíc Heydrich odhalil Háchovo spojení na Z. B. Dohalského a tlak ješte vystupnoval. Sílil však i tlak na "domácí" fronte od skutecne kolaborantských kruhu, které vycítily svou šanci. Jmenování E. Moravce do vlády na Frankuv návrh Hácha ješte v lednu 1942 odmítl, ale nakonec se podvolil. Pak prišel atentát na Heydricha.

Dne 9. cervna 1942, pri pohrbu Heydricha, jednal Hácha v Berlíne znovu s Hitlerem. Vudce byl neprícetný. Otevrene hrozil likvidací a vystehováním zbytku ceského národa ješte behem války. V dobe heydrichiády, po vyhlazení Lidic a masových popravách a výhružkách Hitlera se Hácha zlomil. Navíc u nej postupovala rychle arterioskleróza, a jak po válce prohlásil Národní soud, který nebyl Háchovi nijak príznive naklonen, od ledna 1943 nebyl fakticky odpovedný za své ciny. Osamelý, nemocný a duševne zlomený starý muž nemel duveru okupantu, ani ceských fašistu, ale už ani domácího a zahranicního odboje. "Háchovština" se stala synonymem pro kolaboraci.

Dne 13. kvetna 1945 byl Hácha na pokyn ministerstva vnitra, v jehož cele stál V. Nosek, zatcen na lánském zámku a dopraven do vezenské nemocnice na Pankrác, kde zemrel ve vecerních hodinách 27. cervna (nikoliv tedy 1. 6., jak mylne tvrdí mnohé slovníkové i publicistické práce). Pohreb se konal za prísných bezpecnostních opatrení na vinohradském hrbitove o tri dny pozdeji. Z príkazu ministra vnitra nesmelo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.V dubnu 1939 popisoval Hácha na Pražském hrade spisovateli K. Horkému své zážitky z Berlína v noci na 15. brezen 1939 - to, jak mu Göring hledel do ocí "mazlive... jako nejaká ženská" a pritom vyhrožoval, že v nekolika hodinách všechno vylétne do vzduchu. "Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles". Hácha pak pokracoval: "A potom tedy jsem podepsal... A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastni cest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ nemel s tím co cinit". Je pozoruhodné, že obdobný názor na sebe meli ti, kdo Háchu co nejtvrdeji odsuzovali. V kvetnu 1942 politický tajemník Benešuv a verný mluvcí jeho názoru P. Drtina v rozhlasovém vysílání z Londýna vysvetloval, že vše, co se stalo od 21. zárí 1938 vcetne Benešovy abdikace, bylo vynuceno násilím, a není proto právne a politicky platné: "Proto si to také nikdy dr. Beneš nedal žádným ústavním orgánem parlamentním schválit, aby tím národ vázán nebyl."

Klement Gottwald (1948 – 1953)

byl nemanželským synem chudé zemedelské delnice. Pred 1. svetovou válkou se ve Vídni vyucil truhlárem a úcastnil se cinnosti v delnickém telovýchovném hnutí a mezi sociálne demokratickou mládeží. V letech 1915-18 byl vojákem rakousko-uherské armády. V léte 1918 z armády dezertoval. Po 28. ríjnu 1918 dva roky sloužil v Ceskoslovenské armáde.
Ve 20. letech byl funkcionárem komunistické strany na Slovensku a redaktorem jejího tisku. V letech 1926-29 pracoval v pražském sekretariátu KSC a zformoval dusledne kominternovskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu, pražské ctvrti Karlín, se jeho mladým stoupencum zacalo ríkat "karlínští kluci". V únoru 1929, na jednání V. sjezdu KSC, se triatricetiletý Gottwald a jeho karlínští kluci (Guttmann, Šverma, Slánský, Kopecký, Reiman aj.) dostali do vedení strany. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem. Pritom už od roku 1928 byl clenem vedoucího orgánu Komunistické internacionály, její exekutivy.

Svuj vztah k Ceskoslovensku a predstavitelum republiky Gottwald a jeho nejbližší v každé dobe formulovali v duchu smernic Kominterny a sovetské zahranicní politiky. Tak v první polovine 30.let Ceskoslovensko považovali za výplod imperialistické svetové války a versailleského systému. Demokratickému režimu první republiky prisuzovali fašizacní tendence (jednu dobu dokonce mluvili o fašistické diktature) a za jejich koncentracní bod považovali Masarykuv "Hrad". Sociálním demokratum spílali sociálfašistu a prezentovali je jako prípadné "nositele fašistického prevratu". Jakoukoliv sociální reformu odmítali jako pokus o "otupení revolucních snah smerujících k nastolení diktatury proletariátu".

Dne 21. prosince 1929 vystoupil v ceskoslovenské poslanecké snemovne Národního shromáždení poslanec a predstavitel KSC Gottwald s recí, v níž otevrene sdelil, jakým zpusobem a jaký režim chce jeho strana nastolit: "A my jsme stranou ceskoslovenského proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutecne Moskva. A my se chodíme do Moskvy ucit, víte co? My se od ruských bolševiku do Moskvy chodíme ucit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry...Prejde vás smích!" Mnohé sliby Gottwald za své kariéry hrube porušil. Avšak ten, že je rozhodnut zlikvidovat demokratický systém a nahradit jej diktaturou komunistické strany bolševického vzoru, splnil do puntíku.Ve druhé polovine 30. let provedl Gottwald v politice KSC radu zmen. Odpovídaly zmenám v zahranicní politice SSSR a politice lidové fronty a obrany demokracie proti fašismu, urcené na VII. kongresu Komunistické internacionály v léte roku 1935. Ovšem i ona lidová fronta se mela stát pouze mezistupnem k diktature proletariátu sovetského typu. A kdo to v komunistickém hnutí nechtel pochopit, se zlou se potázal.

V zárí a ríjnu 1938 Gottwald patril k hlavním predstavitelum opozice proti prijetí mnichovského diktátu. V listopadu 1939 emigroval

do Sovetského svazu, kde až do poloviny roku 1941 zastával politiku odpovídající sovetsko-nemeckému paktu ze srpna 1939. Zmeny po prepadení SSSR nacistickým Nemeckem v cervnu 1941 a vytvárení protihitlerovské koalice pochopil jako velkou príležitost a šanci. Už roku 1941 zacal promýšlet pozdejší prevzetí moci. Z Benešova velvyslance v Moskve Fierlingera ucinil svého donašece a "trojského kone" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany L. Svobodu. V nem ceští komunisté v sovetské emigraci shledali vhodného muže ke "spojeni ceskoslovenské vojenské slávy s velkou veci Sovetského svazu".

Tak jako se Stalin dohodl s Churchillem a Rooseveltem na protihitlerovské koalici, dohodl se v prosinci 1943 komunista Gottwald s predstavitelem londýnské emigrace Benešem na sjednocení domácího a zahranicního protinacistického odboje. Mezinárodní pomery a vývoj války umožnily Gottwaldovi a jeho skupine zásadním zpusobem promluvit do poválecného usporádání Ceskoslovenska. Projekt Národní fronty a Košického vládního programu, pocházející z Gottwaldovy dílny, zarucoval vyrazení predstavitelu domácího odboje i predválecné agrární, národne demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném státe. Beneš a jeho nekomunistictí prátelé si na jednáních v Moskve v breznu 1945 neuvedomili, že "omezená pluralita" Národní fronty v sobe skrývá zárodky vývoje k totalite.

Do Prahy se Gottwald vrátil 10. kvetna 1945 jako místopredseda vlády a predseda Národní fronty. Od roku 1945 až do své smrti byl predsedou KSC. 26. kvetna 1946 komunisté vyhráli v podstate demokratické volby a 2.cervence se Gottwald stal predsedou vlády. V letech 1945-47 se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Dokonce si pohrával i s ideou "specifické ceskoslovenské cesty k socialismu", kterou mu mimochodem v cervenci 1946 podsunul sám Stalin. Uklidnoval rolníky, že "u nás kolchozy nebudou", živnostníkum sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároven už od léta 1945 nechal budovat své agentury v nekomunistických stranách. Z jemu nejvernejších komunistu byl budován bezpecnostní aparát, který na partnery v Národní fronte sbíral kdejakou informaci, aby je pozdeji mohl zavrít do kriminálu. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci mládeže.

Nekomunistictí clenové Národní fronty teprve až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii pomalu koncí, že se z trpených partneru stali pro Gottwalda "reakcí", s níž je v zájmu "lidové demokracie" rozhodnut zúctovat. Jejich odpor v únoru 1948 ve forme demise 12 ministru byl nejenom diletantský, ale hlavne marný. Gottwald už mel v ruce armádu, bezpecnost a další nástroje k úspešnému uskutecnení mocenského prevratu. A to bez eventuální sovetské pomoci, kterou mu nabízel Stalin.

Po únoru 1948 byla v Ceskoslovensku pod Gottwaldovým vedením a od 14. cervna 1948 pod jeho prezidentováním nastolena diktatura, ze které brzy prešel smích i mnohé z tech, kterí 25. února 1948 nadšene Gottwaldovi tleskali na Václavském námestí. První komunistický prezident vzal obcanum Ceskoslovenska vlast. V zemi zacali rozhodovat sovetští poradci. Ekonomice naordinovali "ocelovou koncepci", praprícinu budoucí hospodárské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili pri násilné kolektivizaci zemedelství, pri prosazování monopolu komunistické moci do školství, vedy a kultury. Jejich zájem se soustredil hlavne na bezpecnost, armádu, prokuraturu, soudy, a v Ceskoslovensku našli mnoho ucenlivých žáku. Na základe zákona na ochranu lidove demokratické republiky c. 231/1948 Sb. bylo vyneseno pres 230 rozsudku smrti a 100 000 obcanu bylo odsouzeno k mnohaletým trestum vezení. Bez soudu bylo behem peti let deportováno do táboru nucených prací na 80 000 osob. Kárnými jednotkami PTP prošly desítky tisíc "protistátních živlu". Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších predních komunistických funkcionáru v cele s R. Slánským. Zemi, a nakonec i alkoholem a chronickou pohlavní nemocí zdemoralizovaného Gottwalda, zachvátil strach. Zemrel brzy po návratu ze Stalinova pohrbu. Bezprostrední prícinou smrti byla prasklá výdut srdecní aorty.

Antonín Zápotocký (1953 – 1957)

Byl synem prukopníka ceského delnického hnutí Ladislava Zápotockého. Vyucil se kameníkem a od pocátku století do roku 1914 pusobil jako funkcionár sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího tisku. Za 1. svetové války byl vojákem rakousko-uherské armády. Po vzniku Ceskoslovenska se stal jedním ze zakladatelu levice v sociální demokracii a organizátorem delnických rad. Roku 1920 se úcastnil II. kongresu Komunistické internacionály. V prosinci 1920 patril k hlavním organizátorum generální stávky na Kladensku a spoluúcastnil se pokusu o levicový puc. Za tuto cinnost byl 9 mesícu veznen.

Ve 20. letech patril ke Šmeralove skupine ve vedení KSC. V letech 1922-25 byl generálním tajemníkem komunistické strany. Ve vedení KSC se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929, když jeho zvolení prosadil - proti kritikum z rad Gottwaldových stoupencu - delegát Kominterny. Ve 30. letech byl predstavitelem komunistických Rudých odboru a organizátorem mostecké stávky (1932), která byla nejvetším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech svetové hospodárské krize. Ve druhé polovine 30.let usiloval o sjednocení ceskoslovenských odboru na protifašistické platforme.

Když byla krátce po Mnichovu zastavena cinnost KSC, byl Zápotocký spolu s J. Dolanským predstavitelem legálního vedení strany až do jejího úredního rozpuštení 27. 12. 1938. Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatcen pri pokusu o ilegální prechod hranic do Polska a až do února 1940 veznen na Pankráci. Po veznici v Dráždanech ho cekal pobyt v koncentracním tábore Sachsenhausen-Oranienburg.

Po kvetnu 1945 byl predsedou Ústrední rady odboru, clenem predsednictva ÚV KSC a poslancem Národního shromáždení.

Od února 1948, na jehož príprave i prubehu se podílel (mimo jiné proslulým sjezdem predstavitelu závodních rad), byl do cervna 1948 místopredsedou a poté do roku 1953 predsedou ceskoslovenské vlády. Po Gottwaldove úmrtí, od 21. brezna 1953 až do své smrti, zastával funkci prezidenta republiky.

Jako vedoucí funkcionár státostrany i z titulu státních funkcí nese - spolu s K. Gottwaldem, R. Slánským, A. Cepickou, J. Dolanským, V. Širokým a dalšími - plnou odpovednost za nastolení a provádení organizovaného násilí v Ceskoslovensku. Spolurozhodoval o zatceních, internacích, podílel se na príprave politických procesu a zavádení všech forem poúnorového teroru. Zápotockého odpovednost nemohou smazat jeho "lidová" vystoupení a pomerná obliba mezi cástí obcanu státu, kterí ocenovali Zápotockého osobní skromnost a obcanské "zabourení" proti drobným nepravostem každodenního života

a rozmáhající se byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspon vnejškove odlišoval od vetšiny komunistických odlidštených aparátníku a pohlaváru, at už typu Slánského ci Cepicky, anebo v pozdejších vydáních v podobe Hendrychu, Kouckých, Indru a Bilaku. Na druhé strane jeho sliby - at už se týkaly menové reformy v roce 1953 anebo odvolání násilného provádení kolektivizace vesnice - zustaly jen planými slovy. Zásah armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím delníkum Škodovky ukázal, jak daleko je ochoten zajít "odborárský a delnický" prezident.

V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o pocátcích a vývoji ceského delnického hnutí. Prukopník delnického hnutí Ladislav Zápotocký, hlavní hrdina románu "Vstanou noví bojovníci", by se asi s odporem díval na cinnost svého syna a na teror, na jehož zavádení se podílel a byl za nej odpovedný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce pronásledovaly a soudily, nevinne humánními institucemi.

Antonín Novotný (1957 – 1968)

Hlavní predstavitel první krize komunistického režimu v Ceskoslovensku patril ke generaci, která vyrustala v první republice, do popredí KSC se dostávala po "bolševizaci" v roce 1929 a k moci po 2. svetové válce. Vyucil se strojním zámecníkem a v letech 1918-35 pracoval u ruzných firem, naposled v družstvu Vcela v Praze-Vysocanech. Již v roce 1921, po jejím založení, vstoupil do KSC a postupne v ní vykonával ruzné funkce v rámci stranické organizace v Praze. V letech 1937-38 se stal jako tajemník KV KSC v Hodoníne poprvé placeným pracovníkem aparátu KSC. Po zákazu strany v roce 1938 byl znovu delníkem Vcely v Praze-Vysocanech, úcastnil se ilegální práce KSC, byl zatcen a v letech 1941-45 veznen v nacistickém koncentracním tábore Mauthausen.

Hned po válce zacal pracovat ve stranickém aparáte a stal se vedoucím tajemníkem KV KSC v Praze (1945-51). Roku 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSC, jehož clenem zustal až do kvetna 1968. Jako vedoucí funkcionár duležité pražské organizace KSC mel významný podíl na událostech v únoru 1948 a na zavádení a upevnování komunistického režimu. V období krvavých vnitrostranických cistek a likvidace R. Slánského zacal jeho nástup do centra moci: v zárí 1951 byl zvolen do nove ustaveného organizacního sekretariátu a v prosinci 195l do politického sekretariátu a predsednictva ÚV KSC. V zárí 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSC.

Bylo to po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, tedy na pocátku zmírnování mezinárodního napetí a po skoncení nejhoršího období komunistického teroru doma. Po Gottwaldove smrti nebyla obsazena funkce predsedy strany a v Ceskoslovensku zacal vznikat klasický model komunistického režimu, v nemž první muž stranického aparátu je také prvním mužem ve strane a tím i ve státe. V roce 1957, po smrti A. Zápotockého, to bylo zdurazneno také tím, že A. Novotný byl zvolen rovnež prezidentem republiky. Personální rozdelování obou funkcí bylo pozdeji vnejším projevem krizí režimu na konci 60. a 80. let.

V prípade A. Novotného k tomu došlo za 15 let po jeho nástupu do vedoucí funkce ve státe. Na pocátku tohoto období ješte doznívaly politické procesy - v dubnu 1954 byl G. Husák jako "buržoazní nacionalista" odsouzen na doživotí, pozdeji se konaly procesy se sociálními demokraty - ale tlak spolecnosti na liberalizaci pomeru stále sílil, zvlášte po roce 1956, kdy N. Chrušcov poodhalil zlociny stalinismu. V roce 1960 vyhlásil A. Novotný, že v Ceskoslovensku byl vybudován socialismus a toto slovo se dostalo i do názvu státu. V souvislosti s tím uskutecnil rozsáhlou amnestii, po níž se z vezení vrátila prevážná cást lidí odsouzených v politických procesech 50. let. Pak se se strídavým úspechem stále výrazneji prosazovaly ruzné opozicní proudy v oblasti kultury a spolecenských ved. V dusledku neustálého poklesu výkonnosti ekonomiky musel A. Novotný hledat východiska také v této oblasti. V roce 1963 vystrídal ve funkci predsedy vlády pragmatictejší J. Lenárt stalinistu V. Širokého, a v roce 1965 byly dokonce prijaty reformní návrhy ekonoma O. Šika. V roce 1967 chtel Novotný nastoupit znovu tvrdší kurs, ale bylo již pozde. Ostatne intelektuálne nestacil úkolum doby a jeho

spontánní vystoupení vyvolávala osvobozující smích (když napríklad po jedné prvomájové manifestaci v improvizovaném rozhovoru slíbil, že "maso bude vbrzku", byla ihned republika plna dotazu, "kdeže to Brzko je".

Od jeho nástupu do vedoucí funkce se znacne zmenila struktura stranického aparátu i vedení. Prevládali v nem funkcionári, kterí se narodili v období kolem vzniku Ceskoslovenska a do KSC vstupovali vetšinou po skoncení 2.svetové války. Predstavovali tak jinou generaci než A. Novotný. Pod tlakem spolecnosti, ve spojení s funkcionári ze Slovenska, vuci kterému A. Novotný vystupoval velmi necitlive. a v domnení, že systém lze reformovat, jej 5. ledna 1968 odvolali z funkce I. tajemníka ÚV KSC a zvolili místo neho A. Dubceka.

V následujícím období "pražského jara" musel A. Novotný pod tlakem verejnosti v breznu abdikovat z funkce prezidenta republiky. V kvetnu 1968 byl dokonce odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno clenství v KSC. Vráceno mu bylo v období normalizace roku l971 tajným usnesením ÚV KSC, ale vrátit se zpet do politického života nemohl a snad ani nechtel.

Ludvík Svoboda (1968 – 1975)

Za 1.svetové války byl v cs.legiích v Rusku. Úcastnil se bitev u Zborova a Bachmace i sibirské anabáze. Po návratu domu po dva roky vedl otcuv statek. Od roku 1922 byl dustojníkem Cs.armády a prošel radou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, ucitel madarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kromeríži. Za zárijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pešího pluku.

Na pocátku nacistické okupace pusobil v odbojové organizaci Obrana národa. V cervnu 1939 ilegálne odešel do Polska, kde velel vznikající cs.jednotce - legionu v Krakove. V zárí 1939 se dostal do sovetského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už pred odchodem do exilu spolupracoval se sovetskou rozvedkou. V této cinnosti pokracoval i v Moskve, a to mu zachránilo život. Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na urcité císlo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžite rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Pozdeji tuto událost interpretoval jako doklad srdecnosti "sovetských lidí", kterí, když se presvedcí o svém omylu, jsou uznalí.

Po prepadení SSSR nacistickým Nemeckem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1.cs.samostatného praporu v Sovetském svazu, který se od brezna 1943 úcastnil frontových boju. Díky podpore sovetských míst a zároven bezmezné duvere, které se tešil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel l. samostatného praporu, l. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, kveten-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, prípadne nácelníkem jeho štábu, byl pozdejší Cepickuv nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský.

Do CSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl prijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali predevším prostí vojáci ceskoslovenské "východní" armády. Ti pres mnohé trpké zkušenosti verili, že ve svém pochodu "Smer Praha" skutecne jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSC byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské kreslo navíc, ale hlavne vliv komunistu v dalším z mocensky rozhodujících resortu.

Predmetem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení nekterých vojenských historiku, že armáda byla tehdy "neutralizována". Mel pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby nekteré jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSC. Dokazoval, že velení armády se aktivne podílelo na mocenském prevratu. Svuj únorový postoj lícil následujícím zpusobem (zrejme poprvé tak ucinil na konferenci historiku v Liblicích

roku 1963):

"Když KSC svolala na pondelí 23. února vecer do Obecního domu v Praze ustavující schuzi Ústredního akcního výboru Národní fronty, zeptal se me soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpovedel jsem, že je to samozrejmé. "Ale já to chci, Ludvícku, slyšet jasne," rekl Klema. Odpovedel jsem: "Jdu s lidem." Na to me Gottwald požádal, abych prišel na zasedáni do Obecního domu. "Prijdu se všemi rády na uniforme a presne," odpovedel jsem. "To ne, Ludvícku, musíš prijít asi o 10 minut pozdeji." "My vojáci jsme presni," pravil jsem. "Já vím," odpovedel premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvarit v nejistote, bude tvuj príchod stredem všeobecné pozornosti a bude to ten nejvetší trumf."

A stalo se, jak si prál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Rády ovencený Svoboda se dostavil na politické predstavení s požadovaným zpoždením a nebyl sám. Spolu s ním kráceli hrdinové odboje a pozdeji komunistickými soudy do vezení poslaní generálové B. Bocek a K. Klapálek.

Po únoru 1948 už nebylo treba predstírat "nepoliticnost" a Svoboda se stal clenem KSC. Ale pocátkem 50. let i on postupne upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystrídal A. Cepicka. V letech 1950-51 byl Svoboda námestkem predsedy vlády a predsedou Cs.státního výboru pro telesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i techto postu a o rok pozdeji byl na krátkou dobu veznen. Po propuštení pracoval dva roky v JZD v Hroznatíne. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovetských cinitelu, snad i samotného Chrušcova, se postupne vracel do politického života: clen predsednictva Národního shromáždení (1954-64), dlouhá léta místopredseda Svazu protifašistických bojovníku. I v armáde získal velitelské funkce - 1955-58 nácelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté nácelník Vojenského historického ústavu v Praze. (V této dobe psal, za pomoci zamestnancu ústavu, své memoáry, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.)

V období pražského jara byl Svoboda 30.brezna 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátoru. Po sovetské okupaci bylo o jeho pusobení vytvoreno mnoho legend. Získal aureolu cloveka, který odmítl vytvorení kolaborantské delnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vudcu unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantu nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantum - treba zvláštní statecnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutecnených na Svoboduv návrh v dobe, kdy vnitropolitické a mezinárodne politické plány interventu a kolaborantu totálne zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní predstavitele (A. Dubceka a jiné), aby podepsali vyložene kapitulantský tzv.

Moskevský protokol. Zároven plne podporil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plne paralyzoval prípadný odpor Cs. armády.

Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátoru. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta cást národa, která mela Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali témer všichni - i fanatici a kolaboranti z libenské Cechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdelovací prostredky.

Svoboda neustále varoval pred "nedozírnými následky", které by mohla zpusobit nepovolnost vuci okupantum. Mel podíl na odstranení A. Dubceka z místa 1. tajemníka ÚV KSC a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si pribral i clenství v predsednictvu ÚV KSC.

Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úrad. Tvrdošíjne se ho však odmítal vzdát. V kvetnu 1975 dokonce musel být prijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastne se jenom v nové forme opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mourenín dostatecne využit, když byla mnohokrát zneužita jeho povest národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.

Gustav Husák (1975 – 1989)

Byl nadaným, pilným a ctižádostivým studentem bratislavského gymnázia, funkcionárem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výrocí 28. ríjna ci k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání reditelství školy. V šestnácti letech vstoupildo Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ješte jako student bratislavské právnické fakulty, do KSC. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzdeláním, obratností v získávání politických prátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co vetšina intelektuálu beznadejne postrádá - se výrazne odlišoval od vetšiny komunistických funkcionáru.

Patril ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v dobe, kdy Ceskoslovenská republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a "obnovením takového žaláre národu jako byla Rakousko". Zrejme tehdy, v první polovine 30. let, si Husák vypestoval prímo fobii k prvnímu ceskoslovenskému státu a až patologickou nenávist k dr. E. Benešovi.

Za 2. svetové války se stal odpurcem klerofašistické Slovenské republiky, clenem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopredsedou povstalecké Slovenské národní rady, poverencem vnitra a místopredsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo nekolik písemných svedectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je treba, aby slovenský clovek považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok," napsal v zárí 1944. Zachoval se i dopis, v nemž doporucoval, aby se problémy Slovenska rešily jeho zaclenením do svazku národu SSSR. Jindy své názory, aby byly prijatelnejší, redil presne stanovenými dávkami nacionalismu. Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé ludáctví". Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutecne nebyl.

O pul roku pozdeji od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V breznu 1945 v Moskve, v dobe tvorby ceskoslovenské vlády a jejího programu ("košického"), Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou soucástí Ceskoslovenska a že má mít v tomto svazku znacnou autonomii. Avšak brzy se podrídil zájmum cesty komunistu k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem zacal opouštet své demokratické partnery z doby povstání.

Ve volbách v kvetnu 1946 daly dve tretiny slovenských volicu své hlasy Demokratické strane. Už v cervnu téhož roku se jednotné fronte ceských politických stran s Husákovou podporou podarilo donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. tretí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské národní rady schválení ceskoslovenskou vládou, poverenci rady byli prímo podrízeni jednotlivým ministrum pražské vlády. Husák se stal predsedou Sboru poverencu. Ani to však nestacilo.

Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se ríkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratum, nátlakovými akcemi vyhánel nekomunistické poverence z jejich úradu. Jiste se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyt na Slovensku prímo rídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane predmetem zájmu posledne jmenované instituce.

A patrilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let pozdeji - v roce 1968 - se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštení a k likvidaci pravomocí slovenských národních orgánu došlo bez jeho pricinení a souhlasu, snad dokonce proti jeho vuli.

Po únoru 1948, kdy už k rízení verejných záležitostí postacovali úredníci a policie, nebylo ani na Slovensku treba schopných a inteligentních politiku. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu prímo nebezpecné. Vzdelaný mourenín vykonal své dílo. Už predtím ho všichni nenávideli, nyní prišel jeho cas.

Na jare roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obvinen z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce predsedy Sboru poverencu. V únoru 1951 byl zatcen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obetí systému, který sám budoval.

"Vy ho neznáte,"ríkal bojovníkum za spravedlnost o Husákovi A. Novotný, "když se dostane k moci, uvidíte, co on je zac." Nakonec i tento ceský génius prumernosti povolil a Husák byl roku 1960 propušten z vezení a roku 1963 rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom meli ceští reformní historici, a z nich hlavne Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odmenil" sedmiletým vezením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zamestnání.V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za pražského jara vystupoval jako verný stoupenec A. Dubceka. V dubnu 1968 se stal místopredsedou vlády. Byl jedním z predních iniciátoru ústavního zákona o federativním usporádání republiky. Avšak už dva mesíce pred prijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratu.Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežnev, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnení cíle agrese do Ceskoslovenska. V dubnu 1969 se Husák dostal do cela KSC (do kvetna 1971 první tajemník, od kvetna l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSC). V kvetnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdelení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovetským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smeckou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zustal prvním z aparátcíku. Podrizoval se všemu absurdnímu, co si prála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho prátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka aj., tedy s temi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze.

Václav Havel (1989 – 2003)

spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvcích Charty 77, vudcí osobnost politických zmen v listopadu 1989, poslední prezident Ceskoslovenska a první prezident Ceské republiky
Václav Havel vyrustal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodine, spjaté s ceským kulturním a politickým dením dvacátých až ctyricátých let. Tento fakt se stal duvodem, procmu komunistická moc po ukoncení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovinepadesátých let proto mladý Václav Havel nastoupil do ctyrletého ucebního oboru chemický laborant a zároven vecernevystudoval gymnázium (ukoncil ho v roce 1954). Z kádrových duvodunebyl pozdeji prijat ani na žádnou z vysokých škol humanitního zamerení, a proto se rozhodl studovat na škole technického smeru. Ekonomickou fakultu Ceského vysokého ucení technického ale po dvou letech opustil.

Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám ceské kultury, v padesátých letech potlacovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až1966 studoval dálkovedramaturgii na Divadelní fakulteAkademie múzických umení a svá studia zakoncil komentárem ke hre "Eduard", který se pozdeji stal základem hry "Ztížená možnost soustredení".

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného rodinného prostredí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtežšími životními zkouškami. Václav Havel o ní pozdeji casto hovoril jako o své nepostradatelné životní opore.
Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a clánky v ruzných literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž mela zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto predstavení se stalo výraznou soucástí obrodné tendence v ceskoslovenské spolecnosti šedesátých let. Obcanské sebeuvedomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo pak v roce 1968. V této dobese Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumení" (1965), "Ztížená možnost soustredení" (1968), ale také jako predseda Klubu nezávislých spisovatelu a clen Klubu angažovaných nestraníku. Od roku 1965 pusobil v nemarxistickém mesícníku Tvár.

Po potlacení Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy vystupoval Václav Havel proti politické represi, príznacné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevrený dopis prezidentu Husákovi, v nemžupozornil na nahromadené rozpory v

komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevrený dopis prezidentu Husákovi, v nemžupozornil na nahromadené rozpory v ceskoslovenské spolecnosti. Vyvrcholením jeho cinnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propujcil název i charakter hnutí protestující cásti ceskoslovenských obcanu. Václav Havel byl jedním ze zakladatelutéto iniciativy a jedním z jejích prvních trí mluvcích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivestíhaných. Za své obcanské postoje byl celkem trikrát uveznen a ve vezení strávil témer pet let.

V této dobebylo ceskoslovenskými úrady znemožneno publikovat veškeré Havlovy texty. O témerkompletní vydání se v pécí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo nemecké nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku.

V druhé polovineosmdesátých let, v case navazování dialogu mezi Sovetským svazem a západními demokraciemi, byl i v ceskoslovenské spolecnosti patrný nárust otevrené nespokojenosti s vedením státu. Obcané byli stále méneochotni prijímat represívní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo puvodnepouze nekolik set lidí, k petici Nekolik vet, jejímžspoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již prihlásily desetitisíce obcanu.

Pocátkem spolecenských zmen se stala poklidná manifestace studentu17.listopadu 1989, ve výrocní den uzavrení ceských vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdepotlacil policejním zásahem na Národní tríde v Praze. Do cela následného obcanského vystoupení se postavili studenti a umelci. Na setkání v Cinoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Obcanské fórum, na jehož pudese sjednotili jednotlivci i skupiny, kterí usilovali o zásadní politické zmeny v Ceskoslovensku. Václav Havel se od pocátku stal jeho vedoucím predstavitelem. Spolecenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl Václav Havel jako kandidát Obcanského fóra zvolen Federálním shromáždením ceskoslovenským prezidentem. Ve své inauguracní reci slíbil privést zemi ke svobodným volbám, což v léte1990 splnil. Podruhé zvolilo Václava Havla do funkce prezidenta nové Federální shromáždení 5.cervence 1990.
Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názoruna problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinelou.

Behem druhého funkcního období v úradu prezidenta Ceské a Slovenské Federativní republiky však narustaly rozpory mezi ceskou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní usporádání. Václav Havel byl jednoznacným zastáncem spolecného federativního státu Cechu a Slováku a v tomto smeru uplatnoval i svuj politický vliv. Po cervnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve spolecnosti jižnedokázaly shodnout na funkcní podobefederace a rozpory ceských a slovenských politikuse staly hlavním duvodem, že pri volbeprezidenta dne 3. cervence 1992 jižVáclav Havel dostatek poslaneckých hlasunezískal. Podle zákona ješte docasne zustával prezidentem i po této neúspešné volbe. Z funkce prezidenta Ceské a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. cervence 1992 s oduvodnením, že nemuže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu vernosti federativní republice zpusobem, který by byl v souladu s jeho založením, presvedcením a svedomím.
Po opuštení úradu ustoupil Václav Havel na nekolik mesícu z verejného života. V polovinelistopadu 1992, v dobepolitického smerování k samostatnému ceskému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 ctyri poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká snemovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné Ceské republiky.
Olga Havlová se po boku hlavy státu venovala predevším charitativní cinnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivestíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vule, jehož cinnost se zamerila na pomoc telesne a mentálnepostiženým. V lednu 1996 však po težké nemoci zemrela.
Konec roku 1996 prinesl Václavu Havlovi ještejednu težkou životní zkoušku - nádorové onemocnení plic. Pocátecní stadium nálezu a radikální lékarský zákrok však rozhodly o úspešném lécení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho prítelkyneherecka Dagmar Veškrnová, s nížse ceský prezident oženil krátce po propuštení z nemocnice v lednu 1997.
V obtížné vnitropolitické situaci byl 20.ledna 1998 opetovne obema komorami Parlamentu Ceské republiky zvolen prezidentem republiky.
Za své literární a dramatické dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel radu státních vyznamenání, mezinárodních cen a cestných doktorátu.

Václav Klaus (2003-souc.)

Narodil se na pražských Vinohradech 19. cervna 1941. V prostredí Tylova námestí a jeho okolí prožil i své detství a mládí.

Vysokoškolské vzdelání získal na Vysoké škole ekonomické (obor ekonomika zahranicního obchodu, rok absolvování 1963) a ekonomie se stala jeho oborem na celý život. Relativního uvolnení pomeru v tehdejším Ceskoslovensku využil k príležitosti studovat v Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vedecký pracovník Ekonomického ústavu CSAV absolvoval vedeckou aspiranturu a v roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických ved.

V roce 1970 musel z politických duvodu opustit zapocatou vedeckou dráhu a odešel na dlouhá léta pracovat do Státní banky ceskoslovenské. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické cinnosti do Prognostického ústavu CSAV.

Ihned po 17. listopadu 1989 vstoupil do politiky, ale kontakt se svetem ekonomické vedy neztratil. Dále príležitostne prednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universite Karlove habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V ríjnu roku 1991 byl navíc jmenován místopredsedou vlády CSFR. Na konci roku 1990 se stal predsedou tehdy nejsilnejšího politického subjektu - Obcanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Obcanskou demokratickou stranu, jejímž predsedou byl od pocátku až do prosince roku 2002. S touto stranou vyhrál v cervnu roku 1992 parlamentní volby a stal se predsedou vlády Ceské republiky. V této roli se podílel na klidném rozdelení ceskoslovenské federace a vzniku samostatné CR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké snemovny tuto funkci obhájil. Po rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po predcasných volbách v roce 1998 se stal na ctyrleté volební období predsedou Poslanecké snemovny.

Dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem Ceské republiky.

Václav Klaus je ženatý s ekonomkou Livií Klausovou a má dva syny a pet vnoucat. Syn Václav je reditelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je financním analytikem.

V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném case cte beletrii a poslouchá hudbu, zvlášte jazz.Publikoval pres 20 knih s tématy obecne spolecenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a cestných doktorátu z univerzit z celého sveta.