Dejiny zdejší židovské náboženské obce pripomíná starý hrbitov, sloužící peti židovským obcím – Dlažov, Kdyne, Kolovec, Loucim a Všeruby – založený tesne po roce 1841. Patrne nejstarší hrbitovní náhrobek pochází z roku 1842 a náleží clenum židovské rodiny Augsteinu. Poslední pohreb do zeme se zde uskutecnil v roce 1948. V prostoru hrbitova obklopené polorozpadlou zdí je zachováno nekolik desítek starých náhrobku. K hrbitovu z Loucimi vede približne 1 km dlouhá pohodlná cesta znacená žlutou turistickou znackou, která skýtá kouzelné pohledy na predhurí Šumavy.
Loucimská židovská obec a její lesní hrbitov
(Zdenek Procházka – Loucim, kapitoly z dejin obce)
Samostatnou kapitolu historie Loucimi tvorí dejiny zdejší židovské náboženské obce. Nejméne od 10. století se na našem území objevují první zmínky o židovském obyvatelstvu. Teprve v období 13. a 14. století se tvorí nepocetné židovské obce ve vetšine ceských mest. Toto „první“ osídlení však v dusledku epidemií, válek a pogromu zcela zaniká do poloviny 19. století. Od konce tohoto století se vyvíjí osídlení nové, soustredené prevážne na venkov. Židé se živí predevším jako obchodníci, prekupníci hadru, perí a kovu, pronájemci vinopalen, barvíren a podobne. V prubehu 19. století se židovské obyvatelstvo stehuje
z venkova do prumyslových mest. Výrazne se také snižuje populace židovských rodin. Posléze se židé soustredují v Praze, nebo odcházejí do zahranicí. S loucimskými židy se setkáváme poprvé v soupisu židovského obyvatelstva, porizovaném v roce1724. Tehdy zde žily tri rodiny, které tvorilo celkem 15 osob. Od pocátku roku 1727 se zrejme na popud pražské arcibiskupské konzistore, setkáváme s pokusy presunout stávající židovské osídlení v obci co možná nejdále katolického kostela. Celá akce, podporovaná císarem, mela predejít údajnému znesvecení krestanských svatyní, které by pramenilo z prílišné blízkosti obydlí jinovercu. Díky tomuto, dnes již nepochopitelnému narízení, se nám mezi 103 dochovanými zamereními obcí zachoval také plán Loucimi Ten je zároven
nejstarším známým plánem této obce vubec. Ze trí židovských domu, oznacených na mapce, mel být objekt v blízkosti dvora s otevreným pohledem na kostel od židu vykoupen a jeho obyvatelé prestehováni na okraj vsi.
V následujícím století se pocet židovského obyvatelstva v Loucimi ponekud zvýšil. Kolem roku 1837 je v Loucimi uvádeno 7 „israelitu“. Podle duplikátu stabilního katastru „ Bauparzellen Protocoll“ od roku 1837 žije v cp. I.a. Aron Löwenthal, po nem Herman Bloch. V cp. II. Isak Hahn, který vlastnil ješte hospodárskou budovu cp. II. V cp. III. Joachim, po kterém následoval Samson Kohn.
V cp. IV. Salomon, po nem Josef Hutter. „Israelity“, jak jsou v protokolu oznaceni, byli se vší pravdepodobností také Markus Bloch, který zakoupil domek cp. 39 a Elias Hahn, vlastník domku cp. 15, patrícího až do roku 1853 vrchnosti. Kolem roku 1850 jsou v Loucimi uvedeni tito osadníci židovské národnosti: Josef Löwenthal, Jakub Leffner a Ignác Bloch se sedmi detmi, který zde byl kolem roku 1860 obchodníkem, Ignac Hutter se ctyrmi detmi, David Khon, Šimob Bloch a Rudolf
Lažanský se sedmi detmi, který kolem roku 1872 zasedal v israelitské náboženské obci ve Kdyni. Podle židovské matriky z dlažovské synagogy, kam loucimští židé chodili na bohoslužby, narodilo se v obvodu obcí Dlažov, Loucim, Beharov, Libkov, Miletice, Spule, Soustov, Nová Ves, Smržovice a Lhoty 145 detí a 52 osob zemrelo. Tyto hodnoty platí pro období od roku 1849 do roku 1895. Na konci 19. století obývali loucimští židé domky cp. 43 „U cerných židu“, cp. 21, 32, 35,
39, dále u Šnurmachru cp. 4 a cp. 15 a 33. Tyto domky byly, na rozdíl od domu krestanských, oznaceny až do roku 1905 rímskými císlicemi. V roce 1921 pri scítání lidu jsou v Loucimi uvedeny již pouze tri osoby židovského vyznání. Poslední z nich, Emil Lažanský, se z Loucimi odstehoval 2.10.1927 do Domažlic.
Zvýšená koncentrace židovského osídlení ve vsi kolem poloviny 19. století vytvorila výhodné podmínky pro vznik židovské náboženské obce, synagogy a židovského hrbitova. Židovská náboženská obec byla ustavena v první polovine 19. století, ale podle židovského zákona z roku 1893 byla roku 1894
pripojena ke kdynské obci.
Židovská modlitebna – synagoga –
vznikla v Loucimi po roce 1830. Naposledy byla umístena v dome cp. 43, zvaném „U cerných židu“. Dum pozdeji zakoupil kovár V. Böhm a upravil jej na kovárnu. Jediným viditelným pozustatkem, pripomínajícím dávno zmizelou a zcela svéráznou skupinu obyvatelstva v Loucimi, je dnes
pouze starý židovský hrbitov. Do roku 1841 byli zdejší židé pohrbíváni na hrbitovy do Pobežovic, Nýrska a snad i do Janovic na Úhlavou.
Židovský hrbitov
Vlastní hrbitov, sloužící peti židovským obcím – Dlažov, Kdyne, Kolovec, Loucim a Všeruby – byl založen tesne po roce 1841.
V letech 1869 – 95 bylo na hrbitove registrováno 69 pohrbu.
V roce 1889 byl ve Kdyni založen spolek Chavra – Kadischa, který se mel o hrbitov starat. Roku 1902 mel spolek 29 clenu a v roce 1904 provedl rozsáhlejší opravy hrbitova. Ty predstavovaly predevším vyspravení brány a obvodové hradby, vysázena byla rovnež kaštanová alej, procházející stredem hrbitova. Cesty vysypané pískem a vzorne uklizené prostranství dotvárely tehdejší podobu hrbitova. Poslední pohreb do zeme se uskutecnil v roce 1948. V následujících letech se hrbitov zmenil v nepoznání, nicméne pocátkem nového století je hrbitov pozvolna upravován do puvodní podoby.
Dnes už není problematické najít zde, mezi kamennými deskami pokrytými hebrejskými nápisy, hrob slovutného malíre Mojžíše Rache. Tento semita byl vynikající ranhojic, chirurg a porodník. Oblíben byl predevším u chudého lidu, protože lécil bez nároku na odmenu. Casto také ošetroval delníky z kdynské továrny.
Rach, který bydlel ve Kdyni cp. 23, zemrel roku 1869 a byl pochován na loucimský židovský hrbitov.
Plocha hrbitova zaujímá údajne prostor 2733 m2. Na první pohled je zrejmé, že je zaplnen náhrobky sotva z jedné tretiny. Zdejší židovské osídlení zaniklo drív, než stacilo svými mrtvými hrbitovní prostor vyplnit. Na náhrobcích je dobre rozlišitelný postupný vývoj náhrobních stél, který osobité žulové pomnícky pretvoril ve vysoké mramorové jehlance. Práve tyto honosnejší náhrobky byly na pocátku osmdesátých let našeho století poškozeny polomy. Celý hrbitov je zapsán do státního seznamu památek.
