Ustredni jatky kralovskeho mesta Prahy
V roce 1875 bylo rozhodnuto, že v Praze budou vybudovány Ústrední jatky královského mesta Prahy. Duvodem k tomuto kroku bylo rušení soukromých porážek v Praze. Nejprve se pochopitelne hledalo vhodné místo, kde by mohla být postavena. Pri výberu lokality se bralo v úvahu, že by mela být mimo mesto, po smeru vetru (které vanou nejcasteji ze západu na východ), aby se zvlášte ve vedrech zamezilo prípadnému neblahému zápachu v centru, požadovala se též blízkost reky a železnicního nádraží. Z tohoto hlediska se jako ideální jevily Holešovice, protože splnovaly všechny potrebné transportní, logistické i hygienické predpoklady. Plány se nezmenily ani poté, co byly v roce 1884 pripojeny k hlavnímu mestu a byly prohlášeny sedmým pražským obvodem.
Stavba podle architekta Josefa Srdínka byla zahájena 6. brezna roku 1893 a již 1. cervence 1895 byla slavnostne otevrena pro bežný jatecní a tržní provoz.
Rozsah prací pri výstavbe areálu byl v tehdejší rakousko-uherské monarchii ojedinelý. Mesto si dalo na svých jatkách záležet, ale to bylo na sklonku devatenáctého století vcelku obvyklé. I když se stavely ryze užitkové budovy, tak se hledelo na to, aby pokud možno vypadaly dobre, co nejkulturneji. Nešetrilo se ani na umeleckých dílech, jež je mela zkrášlit. Hlavní vchod byl koncipován z jižního Bubenského nábreží, kde zustal až do dnešních dnu stejne jako dvojice soch na vysokých zdených podstavcích podle návrhu Bohuslava Schnircha a Cenka Vosmíka. Rízením jatek byla poverena správní rada v cele s námestkem pržského starosty dr. Kühnem, prvním správcem byl jmenován zverolékar Ludvík Vacata.
Za hlavním vstupem se nacházela jednopatrová budova burzy, provedená v reprezentativním historizujícím stylu. Krome hostince a bytu zde byly kanceláre Dobytcí a masné pokladny a kanceláre filiálky Reznicko-uzenárské banky. Dvouúrovnový burzovní sál s poštou, telefonem a telegrafem byl obrácen k východu sedmi vysokými pulkruhovými okny. Dvoupatrová správní budova, situovaná za burzou, tvorila centrum rízení trhu a jatek. Po obou stranách obe budovy lemovaly dvacet metru široké ulice, tvorící hlavní vnitrní komunikace. Tyto budovy se staly klícovými body jatek, od nichž se rozvíjely další aktivity, celkem v šestatriceti ruzných objektech s názvy jasne odrážejícími jejich úcel (napríklad: drštkárna, strevárna, zpracovna krve, strážnice). Svým noblesním vzhledem nás i po letech oslovuje zvlášte burza, elegantní stavba, jíž se prezdívalo „Žofínek“. Musela vypadat reprezentativne, protože se v ní hrálo o spoustu penez. Uzavíraly se tu i ze soucasného pohledu neuveritelné výnosné obchody, zvlášte po tom, co si v ní v roce 1921 své prostory otevrela Reznicko-uzenárská banka. Z publikace Praha 7 krížem krážem (Praha, 2004) si lze ucinit konkrétne predstavu, o jak znacné cástky se v dobách nejvetší slávy jatek jednalo: „V její velké dvorane probíhaly veškeré platby za koupené a prodané zboží. O rozsahu této cinnosti nejlépe vypovídají císla z roku 1929, kdy bylo prostrednictvím banky proplaceno 73 miliónu kilogramu masa a 85 miliónu kilogramu živého dobytka v cene 1 870 000 000 Kc.“ Tehdy také na jatkách pracovalo na tisíc pet set zamestnancu. Byla to éra jejich nejvetšího rozletu, v dobe všeobecné prosperity lidem hodne chutnalo.
Jatka byla skvele organizovaným a vysoce efektivním podnikem. A také moderním, v nemž se úzkostlive dbalo na hygienické podmínky. Byla tu bakteriologická stanice a nechybela chladírna se cpavkovým chladicím zarízením. Jatka mela pochopitelne svuj vodovod a kanalizaci, starší plynové osvetlení pozdeji - po dostavení zmínené holešovické elektrárny - vystrídalo elektrické. Z nádraží Praha-Bubny vedla po západní hrane areálu dvoukolejná železnicní vlecka, která ústila na sto osmdesát metru dlouhou vykládací rampu. Najednou se sem mohl privézt dobytek v osmnácti vagónech. Veškerý dobytek dopravený do tržnice okamžite prohlédli zverolékari, zvírata dovezená z ciziny prošla pochopitelne kontrolou celních úredníku. Vážilo se hromadne na obrovské mostové váze. Protože obyvatelé Prahy uprednostnovali maso veprové, tak na jatkách koncila predevším prasata, pro než byla v severní cásti postavena vubec nejvetší hala (délka dve ste tricet metru, šírka padesát). Trhy zde probíhaly pouze dva dny v týdnu, vždy v pondelí a ve ctvrtek, ale poráželo se neustále, protože maso se zpracovávalo ve spouste pražských specializovaných podniku. Kolik vyteklo v areálu holešovických jatek hektolitru dobytcí krve, to se dá jen težko spocítat, ale lze se domnívat, že by jí šlo naplnit nekolik podolských bazénu. Je to strašlivá predstava, která už zustane nenávratne jenom v našich bizarních vizích, protože jatka vzala na konci sedmdesátých let minulého století za své.
K zániku jatecního a reznického provozu v Holešovicích v roce 1983 došlo po otevrení nových masokombinátu v Písnici a v Cakovicích. Pražská tržnice, které se ale mezi lidmi bežne ríká Holešovická podle cásti metropole, v níž se nachází, nemá obdoby nejenom v Ceské republice, ale patrí k ojedinelým príkladum zachovalé industriální architektury i v evropském merítku. Za zdí, jež areál obklopuje, stojí v nekolika radách dlouhé haly z typického režného zdiva, uvnitr casto s litinovými sloupy podpírajícími železné konstrukce krovu. Odolávají zubum casu i zmenám funkce, pro kterou byly puvodne urceny. Proto byla v roce 1993 tržnice prohlášena nemovitou kulturní památkou. Tento status by mel zarucit, aby ani v jednadvacátém století neprišla o své urcující rysy. Je to vlastne takové obdélníkové mesto ve meste, jehož delší strany, z jihu ohranicené Bubenským nábrežím a ze severu Jatecní ulicí, merí ctyri sta padesát metru, kratší pak dve ste padesát, pricemž na východe se soubežne s tržnicní zdí ubírá ulice Komunardu a na západe Argentinská. Nejprve byl tedy celý areál tržnice zmapován, nebot neexistovala témer žádná technická dokumentace. Centrální parní vytápení bylo prevedeno na lokální plynové s nejmodernejšími kotelnami, které zarucují minimální zplodiny a dokonalé spalování, a tím prispívají ke zlepšení životního prostredí v oblasti Prahy, tolik zatížené exhaláty. Zmizely neestetické potrubní mosty, z nichž unikala pára a devastovala památkove chránené objekty. Byly modernizovány veškeré inženýrské síte – rozvody kanalizace, plynu, vody a elektriny. A co bylo unikátní: rekonstrukce probehla po etapách, za plného provozu Uvnitr najdete kupríkladu poštu, vodárnu, lékárnu, stovku obchodu, restaurace, cukrárnu, ale také treba automobilovou mycku, muzikálové divadlo nebo nevestinec. Tržnice má prehledný systém ulic nesoucích jména nekterých pražských cástí, díky nemuž se i clovek prostý orientacního smyslu muže vyvarovat bloudení. Stejne logickou „roštovou sestavu“ ulic mají i velké Holešovice za zdmi tržnice, takže ona jako by na ne navazovala. Brány tržnice se zavírají jenom v nedeli, kdy tu najednou panuje jaksi nepatricný klid a vše upadne do spánku, ale ve zbylých šesti dnech jimi od rána do vecera projdou desítky tisíc lidí. Presné pocty se nevedou, nicméne odhaduje se, že behem roku muže do tržnice zavítat neco mezi deseti až dvanácti milióny návštevníku. A to je dvakrát tolik, než kolik prijde ve stejném období na Pražský hrad turistu!
Pražská tržnice leží v Holešovicích, u brehu reky Vltavy a vždy patrila k Praze! Proto se píše Pražská tržnice s velkým „P“ , proto zde leží i stejnojmenná tramvajová zastávka