Bylo to v dobe, kdy nebylo ani automobilu ani železnic. Po silnicích rachotily težké povozy, na nichž se od mesta k mestu, ze zeme do zeme vozilo všelijaké zboží.
Bylo to v dobe, kdy kvetlo formanství, v dobe zlatého veku zájezdních hospod. Pri hlavních zemských cestách bylo jich jako naseto, aby meli vozkové kde krmit sebe i kone a kde nocovat. A mnohé z nich se staly sídlem lidí podezrelých, štítících se poctivé práce, brlohem lupicu. Kolik poctivých pocestných a obchodníku zmizelo v nich beze stopy!
Jednou z nich byla i krcma u kamenného mostu, kolem níž vedla hlavní cesta do královského mesta Litovle. Bohatí kupci jezdili tudy na jarmarky a vecer se vraceli zpet s bohatým výdelkem, ukrytým v mešci. Mnozí z nich nedojeli a ani památka po nich nezustala.
Jednou jel jeden bohatý prostejovský kupec z Litovle z trhu. Mel u sebe plný mešec penez za prodané zboží. Byl proto velmi opatrný a stále se rozhlížel.
Stmívalo se. Za Litovlí predjel pocestného, který jej zdvorile požádal o svezení. Kupec odmítl. Kocí práskl do koní a ujeli. Takoví pocestní bývali pekní ptácci. Zkusil to s nimi nejednou a na mnohé nerad vzpomínal. Kolik pekných kousku zboží jej to svezení stálo. Ukradli je, aniž co zpozoroval. A vecer brát cizího cloveka na vuz?
Setmelo se a vuz rachotil temným vecerem cizím krajem. Lampa pod koly vozu vrhala strašidelné stíny, které stále bežely podél vozu. A milý kupec v husté tme ani nezpozoroval, že pocestný je znovu dohonil a potichu, nyní již bez ptaní, sedl si na zadek vozu, aby se svezl a odpocinul si.
Mel se dockat pekného prekvapení.
Když vuz prijel ke kamennému mostu a míjel hospodu, v níž nemínil kupec s povozem prenocovat, vyrítilo se ze tmy nekolik chlapu. Sklo zarincelo nocí a než se prekvapený pacholek a kupec postavili k obrane, byli strženi silnými pažemi z vozu, ztluceni klacky a zavleceni do hospody. Tam je pekne o všechno obrali a zavreli do sklepa.
Naštestí si nepovšimli cerného pasažéra vzadu na voze. Ten se ve tme ztratil a pospíchal, co mu nohy stacily, nazpet do Litovle. Tam oznámil tu strašnou novinu královskému rychtári a ten zase hned pánu litovelského kraje, knížeti Lichtenštejnovi.
Loupežníci zatím rádili dále. Kupce i pacholka svázali a zavedli do nedalekého lesa. Tam je oba na strome obesili a vrátili se zpet do krcmy. Kone s vozem zavezl jeden z nich do nedaleké vesnice, nechal je tam svému osudu a vrátil se nazpet mezi ostatní kumpány, kterí zatím již na úcet svého lupu hodovali a veselili se.
V krcme bylo opravdu veselo. Loupežníci pili, zpívali a hlucne oslavovali svuj lup. Že by je mohl nekdo v jejich radovánkách rušit, to jim ani ve snu na mysl neprišlo.
Královský rychtár mesta Litovle však také nelenil. Ješte do pulnoci sebral cetu zbrojnošu a vydal se s nimi za vedení neznámého k hospode.
Tam bylo opravdu veselo. Loupežníci hlucne oslavovali svuj dobrý lup. Velmi však byli prekvapeni, když se dvere krcmy rozletely a do šenkovny vrazil ozbrojený zástup zbrojnošu.
Nastal zmatek a krik. Loupežníci se hnali k oknum, aby jimi vyskákali, avšak marne. Zbrojnoši se na ne vrhli, premohli je a spoutali.
Královští zbrojnoši dukladne prohledali celou hospodu. A byli nakonec mile prekvapeni a spokojeni. Našli mnoho penez, šperku, drahého šatstva, potravin a jiných vecí. Všechno bylo uloupeno.
Pak nastalo vyšetrování. Všichni loupežníci byli vyslýchán a všichni se k loupeži priznávali. A když konecne došlo na jejich poslední kousek, priznali se, jak kupce prepadli a obrali, a nakonec s pacholkem obesili, aby jim snad neunikli a neprozradili je.
Když královský rychtár zjistil, co se s ubohým kupcem a jeho pacholkem stalo, rozkázal všechny lupice odvést do lesa a obesit na témže míste, kde lupici všechny své obeti vešeli. Krcmu porucil rozborit, aby se nestala opet sídlem nejaké nové lupicské chátry.
A zbytek lesa. Kdysi velikého, ve kterém byli lupici povešeni, nazývá se dodnes Šibenice.
Svou pout ke keši mužete zacít v obci Dubcany nebo Cholina, z obou smeru vás ke keši dovede pohodlná cyklostezka.