Kostel Všech Svatých v Řesanicích
HISTORIE
Kostel Všech svatých se nachází na severovýchodním okraji vsi v nadmořské výšce 596 m. Tvoří tak nepřehlédnutelnou dominantu Řesanic i okolní krajiny. Místo, kde stojí, mělo zřejmě již dříve kultovní význam. Východně od kostela byl v roce 1930 učiněn archeologický nález slovanského hrobu z 11. století. Lze předpokládat, že v blízkosti kostela stálo řesanické šlechtické sídlo, přenesené v 15. století o něco níže.
Architektonické články vybudovat výstavbu kostela do poloviny 13. století. První písemná zmínka o něm, již jako o farním, však pochází až z roku 1357, kdy byl k němu po smrti dosavadního faráře (plebána) Martina dosazen kněz Severin navržený Karlem starším, jeho synem Karlem mladším a Přibíkem a Vilémem z Řesanic. Patronát nad kostelem tedy vykonávali majitelé místního šlechtického statku, od jeho připojení k panství Oselce roku 1700 pak tamější vrchnost.
Jmění kostela nebylo patrně nijak velké, neboť v letech 1365–1399 odváděl do papežské pokladny pouze 6 kop grošů pololetního desátku. Ostatně ani farní obvod nebyl rozsáhlý. Tvořily ho jen Řesanice a Nová Ves. Až Vyntíř Řesanský z Kadova přikročil k rozšíření příjmů fary platem 3 a ½ kopy českých grošů, k čemuž obdržel svolení od krále Vladislava Jagellonského zvláštní listiny ze 14. 11. 1512. V této době tedy byla fara zjevně obsazena, a to bezpochyby katolickým duchovním, neboť Vyntířův rod, který získal Řesanice již před husitskými válkami, se držel katolického vyznání. V dalších letech však již o církevní správě při řesanickém kostele nemáme zprávy. Po Bílé hoře sem pro nedostatek kněží nejspíše dojížděl farář z Kasejovic. Nejpozději krátce po polovině 17. století byla řesanická fara personálně spojena s farou v blízké Kotouni. K obnovení samostatné farnosti pak již nikdy nedošlo. Farním byl kotouňský kostel a řesanický se stal k němu filiálním. Mše se zde přestaly sloužit každý týden. V 19. století to bylo každou třetí neděli v měsíci, jinak docházeli místní věřící do Kotouně. Tam se také vedly matriky pokřtěných, oddaných a pohřbených (založeny roku 1662) a další písemnosti duchovní správy. Samostatný zůstal pouze hřbitov. Od roku 1999, kdy odešel na odpočinek poslední sídelní kotouňský farář P. František Paroubek, je farnost administrována takzvaně excurrendo, to jest dojíždějícím duchovním, z Kasejovic Tam se také vedle matrik pokřtěných, odložených a pohřbených (založeny roku 1662) a další písemnosti správy . Samostatný zůstal pouze hřbitov. Od roku 1999, kdy odešel na odpočinek poslední sídelní kotouňský farář P. František Paroubek, je farnost administrována takzvaně excurrendo, to jest dojíždějícím duchovním, z Kasejovic Tam se také vedle matrik pokřtěných, odložených a pohřbených (založeny roku 1662) a další písemnosti správy . Samostatný zůstal pouze hřbitov. Od roku 1999, kdy odešel na odpočinek poslední sídelní kotouňský farář P. František Paroubek, je farnost administrována takzvaně excurrendo, to jest dojíždějícím duchovním, z Kasejovic .
VNITŘNÍ ZAŘÍZENÍ
Oproti stavu popisovanému například v inventáři z roku 1879 je dnes vnitřní vybavení kostela značně zredukováno. Důvod spočívá jednak v tom, že už se zde nekonají pravidelné církevní obřady, jednak bohužel iv tom, že sem po roce 1989 vícekrát zavítali zloději.
Kostel má čtyři oltáře – panelový hlavní s obrazem Všech svatých (prostor za oltářem přístupný dvěma vchody slouží jako sakristie), dva boční výklenkové, levý Panny Marie, pravý sv. Jana Evangelisty a při severní stěně ještě oltář Matky Boží Bolestné. První tři jsou rokokové a byly pořízeny patronem kostela Františkem Karlem Janovským z Janovic na Oselcích († 1766) a jeho manželkou Annou Antonií von Helversen († 1766), jak prozrazují jejich malované znaky na obou bočních oltářích. Původní sochy zde dnes nahrazují umělecky nehodnotné obrazy Srdce Panny Marie a Srdce Pána Ježíše.
Oltář Matky Boží Bolestné se sochou Piety byl pořízen roku 1920 z iniciativy faráře Antonína Petra na památku řesanických obětí první světové války. Podle návrhu prof. Stanislava Zálešáka z roku 1917 její zhotovila Křesťanská akademie v Praze a na místě sestavila firma Jana Procházky z Příbrami. Požehnán byl 5. 9. 1920.
Kazatelna je rovněž rokokového původu a byla pravděpodobně nalezena společně s oltáři. Na kůru stojí varhany (pozitiv), které nejspíše nahradily starší nástroj popisovaný roku 1879 jako starý a značně opotřebovaný. Podle některých zpráv byly kolem roku 1900 zakoupeny z kaple sv. Michaela Archanděla v Dožicích, kam byly pořízeny asi roku 1803 av roce 1896 nahrazeny novými. Opravovány byly roku 1922 Matějem Vunšem ze Sušice a roku 1937 Františkem Šurátem z Českých Budějovic na náklad řesanického Sdružení katolické mládeže.
V podlaze kostela se dochovalo čtrnáct vesměs žulových heraldických náhrobních kamenů řesanické šlechty z let 1463–1679. Sedm jich náleží Řesanským z Kadova, z toho jeden Vyntířovi († 1521), který učinil nadaci řesanické faře, tři desky Strojetickým ze Strojetic a vždy po jednom náhrobníku pak příslušníkům rodů ze Sulevic, Bechyňů z Lažan, Údrckých z Údrče a Příchovských z Příchovic.
Při rekonstrukci kostela v roce 1993 byly na stěnách lodi objeveny pozůstatky středověké figurální výmalby. V kněžišti av triumfálním oblouku je zachována výmalba z roku 1913.
Na věži kostela visí pozdně gotický zvon, dříve zvaný „Starý“, zhotovený plzeňským zvonařem Janem Konvářem (doložen v letech 1471–1509). Má spodní průměr 81 cm, výška 60 cm a hlavní tón C. Na plášti je vyobrazena polopostava sv. Jana Evangelisty a kolem koruny proveden nápis gotickou minuskulou. Býval zde ještě zvon „Mladý“ z roku 1760 od Víta Dietricha, zvonaře na Novém Městě pražském (spodní průměr 75 cm, výška 45 cm a hlavní tón d), darovaný do Řesanic z Kotouně náhradou za jiný zvon. Ten však byl spolu s umíráčkem zrekvírován roku 1942 pro válečné potřeby nacistické Třetí říše.