Nálet na Drážďany Mystery Cache

Do konce nejhoršího válečného konfliktu v dějinách lidstva chybělo už jen několik týdnů. Rudá armáda se jako ocelová lavina nezadržitelně blížila k Berlínu z východu, na západní frontě byl Wehrmacht decimován spojeneckou ofenzívou.

Navzdory Hitlerovu rozkazu, že „Rýn se musí stát nepřekonatelnou překážkou, žádná jednotka nesmí ustoupit a každý důstojník, který by nařídil ústup, musí být zastřelen“, spojenecke jednotky tento veletok rychle a bez větších ztrát překonaly a po vybudováni předmostí pokračovaly dále do srdce Říše.
Goeringova sebevědomá slova, že smete britské letectvo z oblohy, byla zapomenuta a perutě USAF a RAF tvořící páteř spojeneckých leteckých sil měly nad Luftwaffe ve vzduchu naprostou převahu, plnily své úkoly jak v noci, tak přes výhrady plánovačů generalních štábů stále častěji i za dne a drtily německé týlové zabezpečení. Útoky na frontove jednotky, silnični a železniční infrastrukturu a strategické cíle byly na denním pořádku.

V té době se velení spojeneckých leteckých sil rozhodlo udeřit na Drážďany. Již ve fázi přípravy se tento nápad setkal s rozporuplnými reakcemi - Drážďany sice byly na jedné straně velmi významným vojenským cilem, telekomunikační a dopravní křižovatkou, místem s velkou koncentrací továrem a valečné produkce, na druhé straně ale bylo město plné uprchlíků z východu, hledajicích úkryt pred postupující Rudou armádou.
Pro humanismus ale nebylo ve válce místo, v živé paměti bylo bombardování Londýna, likvidační nálety na Exeter, Liverpool, Birmingham či Coventry (Coventry se paradoxně stalo předmětem zkoumaní britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoku na německá velkoměsta) a spíše než civilní německé ztráty bylo prioritní minimalizovat ztráty spojeneckých jednotek při obsazení tohoto města. Akce dostala z nejvyšších míst zelenou a začala fáze detailního plánovaní této operace.

Historie je plná příběhů, kdy dokonale naplánovaná akce totálně selže kvůli zcela banální, neočekávané drobnosti a taková situace, bohužel pro spojenecké letectvo, nastala i nyní.
Hlavním plánovačem taktických operací generalního štábu USAF byl kapitan Jerome Matejka. Ač celým srdcem hrdý a vlasti oddaný Američan, jeho příjmení jasně dávalo najevo, ze kořeny jeho rodu sahají daleko za Atlantik.
Matějkovi rodiče, Anna a Josef, pocházeli z Pelce, malé vesničky na Vysočině. Práce zde mnoho nebylo a tak se jako čerství novomanželé vydali zkusit stěstí do Ameriky. Zde se jim vedlo mnohem lépe – Anna Matějková byla jako kuchařka přijata do rodiny zámožného bankéře Buffyho a Josef si našel práci ve Fordových automobilových závodech. Díky svému fortelu a šikovným rukám si práci udržel i v době světové krize a tak se Matějkovým v Novém Světě dařilo. Na svou vlast ale nezapomněli a tak Jerome, který se narodil krátce po přijezdu Matějkových do Ameriky, odmala se zatajeným dechem slýchával vypravování o daleké, tajemné a krásné krajině kdesi za mořem, kde jeho rodiče prožívali mládi, o kopcích, tichých lesích, o klukovských bitvách s drážďanskými a vlásenickými, o přátelstvích, kterým čas neublížil a časech, které se už nevrátí. Ale tak, jak není neobvyklé, povědomost o Evropě u nej zůstala, jako u většiny jeho vrstevniků, stejně mlhavá i po absolvování West Pointu.
Když se pak na jeho stole v generálním štábu objevil rozkaz naplánovat masivní letecký úder na Drážďany, nebyl zaskočen ani na minutu - z vypravování rodičů totiž věděl přesně, kam se podívat. Po chvilce usilovného pátraní na mapě Bohmen und Mahren cíl plánovaného taktického úderu - Drážďany - našel – pár chalup několik kilometrů severovýchodně vzdušnou čarou od Kamenice nad Lipou. Na první pohled se mu vesnička zdála vojensky nezajímavou, věděl ale dobře, že Němci přesunují strategicky důležité továrny pod zem a taková vesnička je výborné krytí, navíc rozkazy se mají plnit a ne nad nimi diskutovat, a tak se pustil do práce.
Úder dostala za úkol provést čtyricátá devátá bombardovací peruť USAF, jejíž posádky létajících pevností Flying Fortness za sebou měly řadu úspěšných nočních náletů na cíle ve Francii, Belgii i Německu.
V podvečer 20.března odstartovala v několika vlnách mohutná letecká formace bombardérů z anglického letiště Harrowbeer a nad Francií se k ní připojil stíhací doprovod složený z perutí Spitfirů a Hurricanů startujicích z francouzského letiště v Saint Avold.
Nad protektorátem se svaz úspěšne vyhnul pozornosti jak protiletecké obrany, tak německých stíhačů a kolem půlnoci byl v cílovém prostoru. Zde ale nastal problém – ani bombometčíci létajicích pevností, ani značkovací letouny Pathfinder nedokázali malou vesničku Drážďany v temné noci najít. Nad Vysočinou se navíc objevilo několik německých nočních stíhačů z 247.leteckého pluku dislokovaného na pardubickém letišti a situace se začala komplikovat.
Času ubývalo, němečtí stíhači rozzuřeně doráželi na formace bombardérů a tak se velitel bombardovacího svazu Kpt. Samuel L. Jackson po několika průletech nad oblastí vydal na plzeňskou Škodovku, určenou jako první náhradní cíl.
Zdálo se, ze až na nouzový odhoz pum bombardéru pod velením poručíka Browna, jehož stroj byl těžce poškozen a později nouzově přistál poblíž Remagenu, se té noci nad Drážďanami vlastně nic nestalo. Jak po válce popsala Anežka Náměstková, bydlící toho času v Drážďanech č.p. 15:
„Toho sobotního dne byly Drážďany jak po vymření – v nedalekých Drbohlavech se vdávala sestra mojí švagrové. Sláva to byla veliká a nikdo od nás ze vsi si ji nenechal ujít.
Noční přelety letadel byly v te době hodně časté a my si toho uz moc nevšímali. Po půlnoci se sice ozvalo několik vzdálených explozí, pak se někde nad námi opět ozval hukot odlétajících letadel, nic dalšího se nedělo a tak jsme se vrátili k muzice.“

Jinak na tuto osudnou noc vzpomínal vlakvedoucí Dočekal:
„Na konci války jsem byl zapojen v odboji. Po dráze jsme posílali ilegální noviny Rudé Právo, letáky, motáky, někdy i zbraně. Kolikrát šlo o krk, ale cítili jsme, že konec války se blíží a chtěli jsme priložit ruku k dílu.
To odpoledne jsem si vyzvedl v Božejově u Pávka, který měl malou ilegalní tiskárnu, nové letáky, pro jistotu jsem je schoval v konvičce od melty a vracel jsem se domů, do Častrova. Vyrazil jsem už kolem deváté, abych si stihl v častrovské hospodě dát ješte pivko a pro jistotu jsem to vzal lesem pres Heřmanský vrch. To víte, křizovatky byly obšancované Volkssturmem, na silnicích byly tu a tam německé hlídky a ke konci války už nepomáhalo ani když měl člověk na sobě železničářskou uniformu, spiš naopak, Němci byli nervozní a sahali po kvéru hned jak se jim něco nezdálo. Cesta ubíhala pomalu – Měsíc byl za mraky, tma byla černá jako inkoust, ani svítit jsem si nemohl. Před půlnocí jsem byl ještě v lese, častrovska hospoda daleko a navic jsem uslyšel hukot letadel. Nevěnoval jsem tomu pozornost, takových přeletů už jsme slyšeli spoustu. Ale když se hukot motorů jednu chvíli vzdaloval, pak zase približoval, a přidalo se štěkání kulometů a ječení stíhaček, přidal jsem do kroku, abych byl doma co nejdříve.
Ani jsem se nenadál a nade mnou se ozvala hrozná rána. Zvedl jsem hlavu a uviděl americký bombardér osvětlený plamenem z motoru. Pilot měl plné ruce práce, jen tak tak se mu podařilo vytáhnout mašinu z vývrtky a udržet se ve vzduchu.
Tu se ozval svištivý zvuk a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal – bomby! a nejspíš padnou někam hodne blízko. Nečekal jsem na nic, vrhl se za první větší kámen co jsem našel a snažil se zavrtat do země co to šlo.
Lesem jako zemětřesení zacloumaly ohlušující exploze, kolem mě létaly zbytky stromů a skal jako kulky a zasypán jsem byl snad tunou hlíny.
Když jsem po čase přisel k sobě, v uších mi hučelo jako u splavu, ale díkybohu, až na pár modřin a škrábanců jsem byl celý. Můj železničářský kabát byl na vyhození, konvička skončila kdoví kde, ale byl jsem naživu. Od té doby jsem na jedno ucho neslyšel vůbec a v tom druhém mi občas zvonilo. Na rychlík už jsem se vrátit nemohl a tak jsem to do důchodu doklepal s místni lokálkou mezi Popelínem a Hradcem. Samozřejmě, Albatros to nebyl, ale škodovácká třistadvaatřicítka byla poctivá, fortelná mašina, co mě nikdy nenechala ve štychu."

A Jerome Matejka? Po dlouhém, důvěrném rozhovoru s generálem Clarkem a hned poté, co si vyfasoval novou uniformu a zbavil se te staré, s utrhanýma kapsama a bez rukávů a s uřezaným límečkem a s brigadýrkou s utrženým kšiltem, si ještě jednou pečlive a detailně prostudoval mapu Evropy a o měsíc později byly letecke svazy opět nad Drážďanami, tentokrát těmi spravnými. Ale to už je jina historie…

A modrá konvička železničáre Dočekala? Ta je i s protiněmeckými letáky někde v lese u Drážďan ztracena dodnes.