Sv. Jan
Podle biblického podání byl apoštol Jan synem Zebedeovým a bratrem Jakuba. Ústní podání jmenuje jeho matku Salome. Puvodne byl rybárem na Genezaretském jezere. Nejprve byl ucedníkem Jana Krtitele a pozdeji jedním z dvanácti ucedníku – apoštolu – Ježíše Krista. Podle ucení katolické a pravoslavné církve je na dvanácti Ježíšových apoštolech (coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenu) založena církev.
Všechny církve, které uznávají svaté, jej také za svatého považují. Podle katolické a pravoslavné tradice, se po Ježíšove ukrižování prestehoval s Ježíšovou matkou, Pannou Marií do Efesu, kde oba pozdeji zemreli. V pozdním veku byl (podle knihy Zjevení) vyhošten na ostrov Patmos. Podle tradice byl též ucitelem sv. Polykarpa, kterého ustanovil jako biskupa ve Smirne.
Sv. Jan Nepomucký
Príbeh sv. Jana Nepomuckého se odehrává v dobe vlády krále Václava IV. (1361-1419). Za jeho panování (na rozdíl od dob vlády jeho otce, výjimecne schopného ceského krále a rímského císare Karla IV.), se politicky stabilní Karlovo impérium zacíná pod vlivem nezájmu tak málo zkušeného osmnáctiletého panovníka hroutit. Podstatne k tomu prispívají i rozpory mezi mocí svetskou a církevní ale i rozpory v církvi samotné. Verní úredníci vychovaní v duchu Karlove jsou postupem casu nahrazováni novými dravými lidmi, jež si nepripouštejí žádnou odpovednost, kterou s sebou vladarení nepochybne nese a místo toho se zajímají pouze o své vlastní uplatnení a obohacení.
Neméne duležitou roli zahrál v Janove živote krome krále Václava IV. i pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Špatné vztahy mezi králem a Jenštejnem se vyhrotily roku 1378, kdy v rímské církvi propuklo papežské schizma. Francouzští kardinálové se vzepreli stávajícímu papeži Urbanovi VI. a zvolili si svého vlastního papeže Klimenta VII. Jenštejn si byl velmi dobre vedom, že papežský rozkol je hlavní prícinou bedného stavu celé církve a tak se se vší oddanosti postavil za rímského papeže Urbana VI., král naopak za avignonského Klimenta VII. Tento spor vyvolal mezi obema hlubokou nenávist, jejímž dusledkem byla smrt nebohého Johánka z Pomuku.
Jan z Pomuku se narodil nekdy okolo roku 1340 v osade Pomuk na úpatí Zelené hory. Cást okolo puvodní osady byla pozdeji pojmenována Ne-pomukem. Avšak sám Jan se vždy podepisoval jako rodilý z Pomuku. Narodil se v domku s freskou, na jehož míste byl v letech 1734-1738 vystaven barokní kostel Sv. Jana Nepomuckého, který zde stojí dodnes.
Základní vzdelání nabyl v nedalekém kláštere. Zpocátku pracoval v kancelári pražského arcibiskupa Jana Ocka z Vlašimi (predchudce Jana z Jenštejna), kde získal titul císarského notáre a tento úrad zastával celých 10 let. Roku 1380 se stal oltárníkem ve Vlašimské kapli svatovítské katedrály. Byl vysvecen na kneze a stal se farárem pri pražském kostelu Sv. Havla. Zároven se zapsal na pražskou právnickou universitu a získává zde titul bakaláre. Na nekolik let poté odjíždí do Padova a obhajuje zde doktorát z církevního práva. Roku 1389 ho nový pražský arcibiskup Jan z Jenštejna jmenuje svým generálním vikárem, což se ukázalo být pro jeho život osudným.
Konflikt pražského arcibiskupa s ceským králem a jeho milci dosáhl v zime roku 1393 dramatického vrcholu. Oba si navzájem cinili neustálé schválnosti. Král se rozhodl odtrhnout od pražské diecéze její západní cíp a zrídit nové biskupství v Kladrubech u Stríbra a tím zmenšit Jenštejnovy pravomoce. Bylo však nutné zvolit pro toto biskupství nového opata. Pokyn k tomu dává Jenštejn a generální vikár Jan z Jenštejna jeho volbu dne 10. brezna roku 1393 potvrzuje. Jenomže sama královská rada mela svého vlastního kandidáta a je tedy samozrejmé, že byla potvrzením Jenštejnovy volby velice podráždena. Arcibiskup, který v té dobé dlel na svém hradu v Roudnici, byl poselstvem vyzván, aby usmíril králuv hnev. Do Prahy prijel v doprovodu Jana z Pomuku a dalších dvou duchovních. Dne 20. 3. 1393 mela být stvrzena smlouva o smíru obou stran. Byl to však pouze králuv lstivý úskok. Okamžite nechal všechny ctyri zajmout. Arcibiskupovi se naštestí za pomoci svých verných podarilo uprchnout. Ti však byli dlouze vyslýcháni a vecer odvedeni do mucírny. Nejprve byly "štosováni" cili "taženi za sucha". Tento úkon spocíval v tom, že byly mucenému svázány nohy a ruce za zády, za ne byl pak dotycný vešen a vytažen ke stropu .Poté byli ješte páleni pochodnemi v bok. U Jana byly navíc použity palecnice na tištení palcu u nohou a rukou. Jelikož výsledky výslechu krále neuspokojovaly, kázal je mucit k smrti a sám priložil svou ruku k "dílu". Opet byli páleni v bok a na místa stydká, až se jim otevíraly dutiny telní. Po mucení meli být všichni tri vhozeni do Vltavy. Krome Jana však zbylí dva nechali sepsat listinu, ve které se zaprísáhli, že neprozradí nic o prubehu mucení a že se dokonce postaví proti svému pánovi Jenštejnovi. Byli tedy ušetreni. O Janovi tu zmínka není snad proto, že již byl natolik zmucený, že nebyl schopen ani jakéhokoli pokusu o záchranu svého života nebo proto, že i pres veškerá mucení odmítl hanebnou listinu podepsat.
Jan z Pomuku byl svržen z Karlova mostu do reky Vltavy 20. brezna 1393 o deváté hodine vecerní. Ze všech svetcu utrpel tu nejstrašnejší mucednickou smrt a práve proto je tak casto zobrazován s krížem v rukou.
Mrtvé telo Jana z Pomuku vyplavalo na nejbližší vltavské melcine po proudu reky v blízkosti nekdejšího ciriackého kostela sv. Kríže Vetšího, a to skoro až po mesíci dne 17. dubna 1393, což svedcí o tom, že v momente, kdy byl Jan vhozen do reky, byl již mrtvý.
Byl pohrben v kostele Sv. Kríže Vetšího (v nynejší Dušní ulici). Ke dni 22. listopadu 1396 bylo jeho telo preneseno do svatovítské katedrály - hlavního chrámu zeme. Zde, v ochozu vysokého kuru pred kaplí Vlašimskou, kde býval Jan oltárníkem, leželo netknute nejméne 323 let.
Jedním z nejduležtejších a nejzásadnejších momentu celého kanonizacního procesu (uznání Jana Nepomuckého za mucedníka a svetce) byla práve exhumace Janových ostatku. Jeho telo bylo exhumováno hned nekolikrát. Poprvé tomu bylo dne 15.4.1719 za prítomnosti nejctihodnejších mužu církevního stavu v cele s pražským arcibiskupem Ferdinandem hrabetem Khünburgem a nekolika lékaru pod vedením Jana Františka Löwa z Ersfeldu.
Když se snažili z lebky vysypat zeminu, kterou byla vyplnena, vypadla z lebecní dutiny pri jejím naklonení spolu se zeminou jakási mekká hmota nacervenalé barvy. Na dvou místech byla naríznuta a byla nalezena nacervenalá tkán. Po ocištení vystoupila nacervenalá barva ješte intenzivneji. Nikdy se nedozvíme, kdo z prítomných svedku první vyrkl slovo jazyk, ale jisté je, že tuto diagnózu hlavní lékar potvrdil. K tomu bylo ješte vyrceno, že jazyk, který z orgánu propadá zkáze první, se nemohl zachovat v této podobe zpusobem prirozeným, nýbrž jedine zpusobem nadprirozeným. Kostra byla poté vrácena zpet a jazyk byl uchován zvlášt u steny kaple sv. Václava. Podruhé byl Januv hrob otevren 17.1.1725, kdy bylo pouze zkontrolováno, zda nebyl porušen.
Na záver uvedme ješte jeden pohled na problematiku a osobu sv.Jana Nepomuckého:
Roku 1849 je Ferdinandem Bretislavem Mikovcem publikována teorie o „umelém“ vytvorení mýtu o postave sv.Jana, jeho kanonizaci a podpore jeho kultu jako snaze zastínit kult Jana Husa. Základem argumentace odpurcu kultu sv. Jana se stala roku 1855 kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém. Po vzniku Ceskoslovenska docházelo dokonce v letech 1919 - 1920 k vlne nicení památek spojených s postavou Jana Nepomuckého.
V ideovém prostredí první republiky se Jan Nepomucký stal jedním z témat tzv. Sporu o smyslu ceských dejin. Roku 1921 došlo k obšírné diskusi (v Národních listech) mezi historiky Janem Herbertem a Josefem Pekarem. Texty Josefa Pekare byly pozdeji shrnuty a vydány pod souhrnným názvem Tri kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde se Josef Pekar práve m.j. brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavela proti osobe Husove. Roku 1925 zrušila ceskoslovenská vláda svátek sv. Jana Nepomuckého (16. kveten) jako den pracovního klidu.
Socha sv.Jana na ceste pod Príchovicemi
Socha Sv.Jana stojící pri historické, dnes zelene znacené turistické ceste z Tanvaldu do Príchovic, je patrne dílem kameníka Františka Prokopa ze Semil, autora rady dalších podobných soch, sousoší, sakrálních památek a pomnícku v okolí Príchovic a Pasek nad Jizerou, vytvorena v 1,pol.19.stol. Socha Sv. Jana byla z iniciativy nekolika místních chalupáru a predevším majitele nedaleké restaurace (s cápem na streše…) v devadesátých letech 20.stol.kompletne zrestaurována a príslušné zdobné prvky pozlaceny. Od sochy je romantický výhled na údolí Desné a protejší hrebeny Jizerských hor. Pri dobré viditelnosti zahlédnete nejen Pytlácké kameny nebo Zelený kámen na obzoru, ale také (západne) Ješted a vysoko nad Desnou pak také blyštivou hladinu prehradní nádrže Darré (Souš). Po dalším (od Tanvaldu posledním) již jen cca stometrovém stoupání se pred Vámi otevre pohled na známou horskou obec Príchovice a rozhlednu Štepánky na kopci Hvezda (Buchstein). Asi 60m vzhuru, na strome vpravo u cesty si povšimnerte nenápadného krížku. Pomnícek „neznámého snowboardisty“ oznacuje místo, kde jen zázrakem neprišel o život jeden z vyznavacu tohoto moderního zimního sportu…
NEKOLIK INFORMACÍ K SAMOTNÉ CACHE:
1.Možná, že tomu nekdo nebude chtít verit, ale OPRAVDU NENÍ NUTNO NIC PÁCIT, TRHAT, ULAMOVAT ANI VYKOPÁVAT !! CACHE NENÍ UKRYTA V SOŠE SV.JANA, ani v jejím bezprostredním okolí!!! Pokud si nevíte rady POUŽIJTE HINT !
2.Nedaleko úkrytu prochází celorocne pomerne frekventovaná turistická cesta. Nezdá se to, ale je zde pomerne silný mudloprovoz (turiské, cyklisté, houbari...). Dávejte proto velký pozor na mudly!!
3.Nepoužívejte cache jako odpadkový koš, v Logbooku prosím šetrete místem. V cache není tužka!!!
4.Neprikládejte ke svému logu fotografie bezprostredního okolí nebo uložení cache. Zkazili byste tím ostatním kacerum radost z lovu!
5.Pri zvažování velikosti cache versus místa uložení a odlovitelnosti i v zime, jsem nakonec dal prednost možnosti celorocního odlovu pred vetší schránkou. Doufám tedy, že ortodoxní "traderi" nebudou príliš zklamáni. Při větší sněhové nadílce odlov nedoporučuji.
GOOD GEOHUNTER !