Jedlickuv ustav a skoly Traditional Geocache

Jedlickuv ústav a školy

Jedlickuv ústav v Praze na Vyšehrade byl v tichosti otevren k 1.dubnu 1913. Byl ustaven a pres ctyricet let provozován Zemským spolkem pro lécbu a výchovu rachitiku a mrzáku v Cechách. Spolek (s dnes poeticky znejícím názvem) existoval již od roku 1908, ale teprve s príchodem nového predsedy v roce 1911 uskutecnil svuj cíl - založení prvního ceského ústavu pro telesne postižené deti na našem území. Oním predsedou spolku se stal prof. MUDr. Rudolf Jedlicka, doslova renesancní postava své doby. Výtecný chirurg a skvelý operatér;  zakladatel rentgenologie a radiologie v našich zemích; neúnavný propagátor sociálne-humanitních snah nejenom v ceském lékarství, ale i mezi laickou verejností, pritom však vysoce inteligentní, prátelský a lidsky také velmi citlivý clovek. Byl to on, komu se podarilo za nemalých nákladu vybudovat Pražské Sanatorium (dnes Ústav pro matku a díte v Podolí - viz též nedalekou archivovanou nebo funkční keš). To hostilo nejenom rentgenologický a radiologický ústav, ale sloužilo jako zázemí pro Jedlickou rovnež založenou druhou chirurgickou kliniku a pozdeji i pro kliniku gynekologickou. Dnes je  Jedlickovo jméno víceméne spojováno jen se stejnojmenným ústavem pro deti s telesným handicapem. Ac jeho reditelem formálne nikdy nebyl, podarilo se mu díky výberu vhodných spolupracovníku i záštite svým jménem od samého pocátku nastartovat rychlý a úctyhodný rozvoj tohoto nového pedagogického-zdravotne-sociálního zarízení.

 

Ústav zahájil svojí cinnost v malém domecku ve dvorním traktu budovy zvané Polsko, umístené v ulici V Pevnosti 4  v areálu vyšehradské pevnosti (celý objekt byl v té dobe nájemním bytovým domem). Ješte pred první svetovou válkou spolek pro JÚ vykoupil od nájemníku celou budovu V Pevnosti 4. Dnes je oznacována jako Stará budova. V breznu 1922 byla v již dríve získaném objektu v ulici Na Pankráci 13 zrízena ortopedická ambulance a nemocnice s 2 operacními sály a 42 lužky. Tesne pred bolestnou smrtí Rudolfa Jedlicky (26.10.1926) se zacala pred vyšehradskými hradbami na Pankráci stavet nová budova, kde byla a doposud je škola JÚ a také je jako Nová budova dodnes oznacována. Kešku najdete práve v její blízkosti.

 

 

V prvních letech pomáhal Jedlickovi s prací pedagog a první reditel ústavu František Bakule. Mel na starost predevším ústavní školu, která byla od samého pocátku významnou soucástí celého zarízení. František Bakule, stejne jako profesor Jedlicka, nebyl v té dobe ve svém oboru neznámou osobností. Jeho umeleckovýchovné pokusy konané s detmi v obci Malá Skála a jejich výsledky otiskované v tehdejších známých periodikách budily, stejne jako Bakuleho prednášky, živý zájem a rozruch mezi pedagogy pocátku minulého století. Po nekolika letech však Bakule z Jedlickova ústavu pro vnitrní spory odchází a když v roce 1926 umírá Jedlicka, nalézáme ve vedení ústavu již 6 let Augustina Bartoše, neméne významného reditele, schopného manažéra, osobnost s bohatou pedagogickou praxí (podobne jako Bakule se venoval pokusnému školství a zabýval se rodící speciální pedagogikou, ac ta se tehdy takto samozrejme nenazývala) i plodného spisovatele. Bartoš vedl úspešne ústav dlouhé ctvrtstoletí - až do roku 1945.

 

Všichni tri výše zmínení pánové se zasloužili o vehlas zarízení a jeho moderní pojetí - proto mužeme bez nadsázky oznacit období první republiky za zlaté casy Jedlickova ústavu. V dobových zprávách a drobných publikacích o JÚ mužeme vysledovat velkou snahu o propojení odborné lécby s výchovou a vedením lidí s postižením k maximální možné samostatnosti. Myšlenka, že je pro lidi samotné i spolecnost kolem nich mnohem lepší, když se povede z „mrzáku žebrajících o almužnu vychovat plátce daní” byla stále zduraznována a šírena (mimochodem - oznacení "mrzák" se až do 30. let používalo jako dobový terminus technicus a melo dokonce své deminutivum pro deti a mladistvé - "mrzácek").  Spolu se snahou o co nejvetší kvalitu výrobku z cvicných i ortopedických dílen, otevrenost JÚ vuci okolí vybudováním ambulantní poradny i prímé úcastí chovancu na živote ústavu i na mnoha prospešných spolecenských aktivitách (Samospráva) dostáváme krédo, prapor, pod kterým tato organizace v dobe první republiky úspešne pracovala.

 

 

Nejznámejší byl v té dobe JÚ díky svým dílnám. Na zacátku tricátých let výrocní zprávy Zemského spolku pro lécbu a výchovu mrzáku popisovaly cinnost v dílnách cvicných: strojní truhlárství, krejcovství, zahradnictví, výroba rucne vázaných kobercu, vyšívání praporu a stuh, šití prádla a ctyri dílny ortopedické, kde se vyrábely protetické pomucky. Že nešlo pouze o dílny, kde se chovanci, absolventi ci válecní invalidé zabaví, ale o dílny mimorádné profesionální úrovne svedcí nejen poptávka, která po výrobcích byla a tím rozpoctové príjmy ústavu, ale i prestižní ocenení z výstavy v Paríži v roce 1925, ci stríbrného poháru z výstavy v Exeteru v Anglii z roku 1926.

 

Za druhé svetové války se cást Jedlickova ústavu vystehovala do lázeňského zámecku v Lochovicích (získaném již dríve také díky dedictví F. X. Šaldy), protože v budove školy byla nucene zrízena ubytovna pro personál nemeckého SS lazaretu, umísteném v rovnež zabaveném Pražském Sanatoriu v Podolí. Po válce se ústav do Nové budovy znovu vrátil, objekt se zrekonstruoval, dostavel a znovu byla vybudována bombardováním takrka znicená budova ústavní nemocnice.

 

V roce 1945 byli zamestnanci JÚ požádáni o pomoc pri obnove obdobného ústavu v Liberci, kde po odchodu velké cásti nemeckého obyvatelstva zbyly prázdné budovy tamního nemeckého Gottsteinova ústavu (tzv. Krüppelheimu, který byl plne otevren v roce 1910 a pusobil podobne jako pražský Jedlickuv ústav). Rada zamestnancu z Prahy sem odešla a na nekolik let pak oba ústavy vytvorily jeden celek. V Liberci byly školy pro starší, v Praze pak pro mladší deti. Liberecký ústav se osamostatnil v padesátých letech a jméno Jedlickuv ústav Liberec si ponechal  s malou prestávkou až do soucasnosti. Zánikem spolku, zestátnením (respektive dobrovolným znárodnením), a pozdejším rozdelením na školu zrizovanou resortem školství, a ústav sociální péce, zrizovaný resortem zdravotním ci sociálním, zacala zcela odlišná kapitola historie Jedlickova ústavu, která nakonec trvala 40 let. Období to bylo více než neradostné - chybely financní prostredky (ty však chybely i dríve a chybí i dnes), predevším však chybel verejný zájem, podpora a s pribývajícími léty i moderní pedagogický prístup. Stejne jako v prípade jiných zarízení se ústav dostával do spolecenské izolace.

 

 

Pozornost verejnosti si JÚ získal v roce 1968 po uvedení velmi emocního a neradostného dokumentu o své cinnosti v ceskoslovenské televizi. Na podzim 1968 bylo založeno konto Akce Dluh na pomoc detem z JÚ a rozvoji celého ústavu. V sedmdesátých letech byl ke Staré budove pristaven patrový prístavek s novou dílnou pro švadleny a vedle Nové (školní) budovy se postavil panelový prízemní pavilon pro inkontinentní deti a mládež. Navzdory tomu ovšem rada obetavých lidí v JÚ pracovala velmi poctive; mnozí speciální pedagogové se velmi snažili, ackoliv k tomu mnohdy nemeli odpovídající podmínky.

V polovine osmdesátých let minulého století se nad umístením Jedlickova ústavu zahrmelo. V Rade NV Prahy se debatovalo o tom, zda letité budovy ješte vubec opravovat, nebo vozíckáre z Vyšehradu vystehovat a postavit jim nový objekt na polích u Hostivare. Dlužno podotknout, že to nebyl první nápad. Již zacátkem 30. let byly zakoupeny pozemky v Krci se snahou vybudovat blízko tamní nemocnice moderní ústav. Z dnešního pohledu vše dobre dopadlo i v letech osmdesátých, nové zarízení se nestavelo a Jedlickuv ústav zustal tam, kde byl založen. Zhotovily se jen dva provizorní teskopavilony, puvodne pro potreby školy, pak se využívaly jako sklady. Architekt Vlado Milunic zacal pripravovat projekt velkolepé prestavby na Vyšehrade. Zadání znelo: velký ústav pro 300 detí, které jsou soustredeny za komfortními a moderními zdmi Vyšehradu. Studie byla hotova v roce 1989, kdy se naše odborná verejnost rychle priklonila k integraci lidí s postižením do spolecnosti. Projekt zustal v archivu. 

Zacátky devadesátých let minulého století byly znacne dynamické a neklidné. V roce 1990 byla zrízena strední škola pri JÚ se studijním oborem gymnázium, obchodní a rodinná škola. Pro její cinnost byla snaha najít a upravit novou budovu, a to dum Na Topolce 1. S jeho rekonstrukcí se zacalo v letech 1993-94. V porevolucní dobe plné ambicí, plánu, predstav se názory jeho jednotlivých rídících pracovníku velmi casto rozcházely. Hluboké spory ve vedení JÚ rešil pražský magistrát tím, že spojil všechny právní subjekty opet do jednoho a zvolil nového reditele s ridicimi pravomocemi na stejné úrovni, jako v období první republiky. Ješte chvilku hledání dnešní tváre JÚ pokracovalo (promena ve waldorfské vzdelávací zarízení narazilo na nepochopení vetší skupiny odborné verejnosti, stejne jako snaha vytvorit z JÚ prevážne zdravotnické zarízení).

Dnes používá Jedlickuv ústav nekolik kamenných budov. Dum Topolka byl prestaven a dostaven jako domov mladších detí. Bývalá budova nemocnice - dum Na Pankráci 13, nyní nazývaný Tapky - byla zrekonstruována na domov stredoškolských a vysokoškolských studentu. Nová budova, tj. budova školy, byla v roce 1997 opravena a díky rozsáhlé vnitrní prestavbe premenena na moderní školní objekt. V roce 2002 k ní byl pristaven bazén. O dva roky pozdeji pak byla zahájena a zanedlouho dokoncena výstavba tolik potrebného rehabilitacního pavilonu podle projektu ak.arch. Jirího Lasovského. JÚŠ rovnež využívá i rekreacní zarízení v Bukové u Nových Hradu.

 

V posledních dvaceti letech, kdy je zrizovatelem JÚŠ mesto Praha, se podarilo prosadit koncepci rozvoje a dostavby dnešního Jedlickova ústavu a škol (teprve od roku 1996 napr. nebydlí studenti ve stejné budove, ve které se vzdelávají). Služby, které JÚŠ poskytuje, jsou komplexní, ambulantní i residencní, v oblasti speciálního vzdelávání i lécebné rehabilitace. Vedle JÚŠ též pozvolna a nenápadne vzniklo a vzniká Centrum služeb Vyšehrad - volné sdružení mnoha subjektu, které poskytují služby nejen mladým lidem s telesným a dalším zdravotním postižením, ale i jejich rodinám a lidem, kterí s nimi pracují. V soucasné dobe je Jedlickuv ústav moderním vzdelávacím zarízením, nabízejícím širokou paletu služeb na vysoké odborné úrovni. Navazuje na bohaté tradice, ale mírí hlavne do budoucnosti.

Jedlicka Institute and Schools

The Jedlicka Institute and Schools (JÚŠ) are a specialist educational establishment for children and young people primarily with a physical disability. As the oldest Czech institution that kind, it was founded in 1913 and has since that time been based in central Prague at Vyšehrad. During the past 100 years it has undergone many changes but with a continuing emphasis on education and training for further application in employment even for those young people whose disability is severe. Since 1991 it has been operated by Prague City Council which provides financial support. The Jedlicka Foundation raises funds to cover costs for specific individual needs of physically disabled students. It has also provided significant support for JÚŠ building improvements over the past 20 years. JÚŠ currently serves aproximately 170 students. Half of them are accommodated during the week and go home for weekends and holidays, the rest ones use daily services offered by experienced and highly educated staff. Today, Jedlicka Institute is modern educational establishment providing an extensity of services for young people with physical disability. It has been backed by long and rich tradition, but now it aims mainly for upcoming future.

Zdroj/Source:
http://www.jus.cz
90 let JÚŠ: 1913-2003. [CD-ROM].Praha: Jedlickuv ústav a školy, 2004.
Péce o telesne postižené díte: Sborník k 70. výrocí založení Jedlickova ústavu. Praha: Ústav pro kulturne vedeckou cinnost, 1985.
U Jedlicku. Praha: Jedlickuv ústav, 1936.
Foto/Photo: Historický archiv Jedlickova ústavu/Historical Archive of Jedlicka Institute