ČERTOVA DÍRA
Nedaleko Vedrovic strmí v lese vysoké, rozervané skály, v nichž nahore je díra, kde prý sídlí cert. Divne sténávaly ty vedrovské skály, jako by nejaká tíže je tlacila. A veru byla to tíže nemalá, tíže podzemská – tlacilo je - rac nás Pán Buh chránit - telo certovo. Telo bylo cerné a vážilo více než sto tisíc centu, ac je bylo sotva videt. Postavu mel cert lidskou a dva rohy. Šaty mel divné, celé ze železa. Místo bot mel kopyta, okovaná ohromnými podkovami. Cert ten vycházel prý vždycky do blízkého lesa s ocima uprenýma do velké knihy, železem pobité, a koho potkal, toho trhal a zanášel do svých skal. Už prý tam ubohých tech lidí bylo víc než ptáku v povetrí a listí na stromech. Proto se také báli Vedrovští do lesu nablízku skal.
Jednou byla velká nouze o mlýnský kámen. Mlynári nevedeli, co pocít, jezdili všude, ale nikde nic. Prijeli také do Vedrovic a obcané jim ukázali na „certovu díru“, ale hned jim vyložili, co a jak, a aby tam nechodili. Mlynári se zprvu zaradovali, ale když slyšeli o nebezpecí, nechtelo se jim do skal. Až teprve jeden z nich se odvážil. Pravda, vypadal jako obr a unesl na ramenou nejsilnejší dva vedrovské muže jako hracku, ale co byl proti síle certa: lev a myš!
Lidé mlynárského zrazovali, ale ten si nedal ríci: "Co prý cert zmuže, jenom at se opováží."" Když videli, že s ním nic není, pokrcili jenom rameny. Chlapík sebral, co potreboval, a šel. Když lezl po balvanech, jako by je slyšel mluvit; všechny ho varovaly pred certem, ba mnohé z nich naríkaly pro toho statného junáka. Ale chlapík si jich nevšímal. Dostoupil certovy díry, podíval se dovnitr a div se nezapotácel, takový ošklivý zápach šel ven. V tom cosi zadunelo a cert stál pred ním. "Co tu chceš?" zahromoval nan. "Kámen pro náš mlýn." Odpovedel mlynárský. Sotva to dorekl, udelala se pod certem díra a ten sletel do ní. Pak se zase zavrela. Mlynár se dlouho díval na ten div, a když se cert nevracel, šel si vyhlédnou vhodný kámen. Lezl výše a tu spatril na jednom míste príhodný balvan, jenže na nem byla vyryta hromada nožu, vidlicek a talíru. Domyslil se, že to byl certuv stul, a jal se tesati. Ale sotva jedno dláto priložil, udelala se z certova stolu hromada popela a z té vyletely k nebi bílé holubice. "Dekujeme ti, mlynári, že jsi nás vysvobodil. Kdybys byl býval okolkoval a nerekl hned, co chceš, byl by cert roztrhal jako mnohé jiné a my bychom tu po veky snad ješte marne úpely. Nyní se cert propadl do pekla a my vysvobozené tobe blahorecíme."
Udivene hledel mlynár na holubice jež po techto slovech ihned zmizely. Poznal, že to byly dušicky, certem popálené. A když si vybral jiný balvan k otesání, ulomil se mu sám a ješte se dolu zakutálel. Když slézal mlynárský chasník dolu, zdálo se mu, jako by si balvany oddychovaly a jemu blahorecily, že je té pekelné tíže na veky zbavil.
Od té doby zmizelo také u Vedrovic sténání skal, ztratila se i díra certova, jen vchod zustal, a nebýti názvu "certova díra", nikdo by se snad na tu událost nepamatoval.
Z knihy Pohádky a povesti od spisovatele Jarolíma Schälera
Skrýš:
Litrový L&L
Šipka se u skal tvárí znacne rozpacite, uvedené souradnice leží približne uprostred obrazce který mi šipka kreslila. Odchylka byla i více jak 10 metru!
SKRÝŠ NENÍ NA SKALÁCH, NENÍ NUTNO NIKAM ŠPLHAT!