Nad železnou kdysi stála
velká drsná z lesa skála.
Ta stojí tam dosud
je to její osud,
stát vysoko nade všemi,
bicována deštem s bouremi.
Lidé, co ji nejak schodí,
Na boruvky si sem chodí.
Odsud pak na Vrbno se dívají
a uznale hlavou kývají...
a treba si u toho zpívají,
ci s prítelkyní se líbají...
Jé, skálo špicatá, já vzpomínám na te,
jak si tu kamarád roztrhl gate,
když na vrchol tvuj rozkrocmo lez
náhle se ocitl tam dole bez!
Rek' 'sem to, jak vzpomínka mi vyšla,
a tak skála k jméni svému prišla.
PS: Vez, že nejseš-li peší
ke kešce dostaneš se steží.
Stejne lepší než dovnitr pohled
vždycky bývá odsud rozhled!