Karvinský feudál, vlastník Horní Suché a rozsáhlých polností a statku v okolí, hrabe Larisch-Monnich se koncem 19. a zacátkem 20. století po nekolika neúspešných pokusech o podnikání zameril na dobývání uhlí. Nejstarší doly ve východní cásti ostravsko-karvinského revíru jsou bývalé Larischovy doly na území Karviné, Petrvaldu, Rychvaldu a pozdeji také v katastru obce Horní Suchá.
S pruzkumnými vrty bylo zapocato v roce 1908 v blízkosti pozdejší výdušné jámy F 2 na poli za tratí, soucasnou vleckou na závod 9. kveten. Vrt s oznacením Suchá2 dosáhl v roce 1909 hloubky 378,6 m p. p., tam byla zjištena první uhelná sloj a byly rovnež overeny další podložní sloje.
Dulní pole nove vznikající šachty se nachází v jihovýchodní oblasti klasické cásti ostravsko-karvinského revíru prevážne na katastrálním území obce Horní Suchá, cástecne zasahuje i na území Prostrední Suché a má rozlohu 781 ha. Spolu se závodem Dukla na západe a závodem 9. kveten na východe, tvorí jižní okraj karvinské dílcí pánve, prirozene omezený severním svahem tzv. „bludovického výmolu". Na severu je dobývací prostor Dolu František omezen hranicí se závodem Barbora (v soucasné dobe, stejne jako Dul František, v likvidaci).
Nove budovanou šachtu se její vlastník, hrabe Larisch-Monnich rozhodl pojmenovat „Erzhercog Franzschacht" na pocest následníka rakousko-uherského trunu Františka Ferdinanda dEste. Po vzniku samostatného Ceskoslovenska v ríjnu 1918 byl název zestrucnen na Dul František. Toto oznacení bylo používáno po celou dobu první republiky. V dobe nacistické okupace v letech 1939 - 1945 byl pouze ponemcen - Franzschacht.
Areál nové šachty se zacal stavet 200 m severneji od prvního pruzkumného vrtu oznaceného jako Suchá 2 v míste zvaném „Bažantnice". Zahajovací práce byly na vetrní (výdušné) jáme F-2 a zakrátko i na vtažné jáme F-l. Nekteré podrobnosti známe z dochovaných záznamu a vzpomínek úcastníku hloubení. Slavnostní výkop v cervnu 1911 byl sveren zkušenému havíri Josefu Rzymanovi z Prostrední Suché, který v kruhu svých prátel si mel prát, aby prospech z nové šachty meli vždy všichni, kdož zde budou poctive pracovat.
Po prohloubení a propojení obou jam v roce 1913, tj. F-l a F-2, bylo neprodlene zapocato s težbou uhlí a už v témže roce bylo vyteženo z prípravných predku 13 333 t uhlí. Z dochovaných údaju zjistíme, že v té dobe bylo ve stavu celkem 214 zamestnancu, z cehož 10 osob bylo povereno zajištováním a organizováním práce a bezpecnosti - tzv. dozorci. Do roku 1920 bylo vyteženo celkem 363 8361 uhlí, predevším z prípravných predku.
Dne 19. 5. 1920 došlo v dole k tragédii. V jedné ze slojí vznikl požár a následne vybuchl nahromadený metan pravdepodobne od benzinové lampy. Výbuchu bylo nekolik, ale všichni havíri i tam pracující kone byli bezpecne vyvezeni na povrch, což umožnilo zahájení prací na zdolání požáru. Po šesti týdnech byly opet spušteny ventilátory, otevreny poklopy v jámách a prvním úkolem melo být zazdení požárište. V té dobe došlo k dalšímu výbuchu traskavých plynu, hráze byly rozmetány a pri tomto neštestí zahynuli dva horníci, Kiedron a Gabzdyl. Ke zdolání rozsáhlého požáru musely být všechny dulní práce pozastaveny a dul byl zatopen vodou. S dalšími pracemi mohlo být zapocato až koncem roku 1921 po vycerpání vody a obnovení dulní výstroje. Od následujícího roku se pozvolna zacala zvyšovat težba, což vedlo také ke zvyšování poctu zamestnancu na šachte. V roce 1923 byla postavena definitivní železná težní vež F-l, která po úpravách v roce 1963 ve známé už podobe sloužila až do ukoncení težby.
Od pocátku hloubení šachty, ale i v následujícím období, krome dulního plynu (metanu) delaly problémy velké prítoky dulních vod, které obsahovaly znacné množství jodobromové soli. Nárocný úkol byl nakonec zdárne vyrešen i tím, že v roce 1923 bylo postaveno na povrchu zarízení, ve kterém se z vycerpané vody, po zahrátí na bod varu, zacala vyvarovat sul. Po príslušných rozborech byla na tento produkt získána i ochranná známka a pod oznacením „Darkovská jodová sul" se stala svetoznámým a vyhledávaným zbožím se znacnými lécebnými úcinky. Solivar byl v roce 1970 prestaven a modernizován s využitím nových technologií, což umožnilo i podstatné zvýšení výroby produktu, po kterém byla neustále velká poptávka. Výroba darkovské jodové soli trvala do ukoncení provozu šachty. V polovine 60. let minulého století rozhodlo vedení podniku o dalším zpusobu využití solanky, když za její vypouštení do odpadních vod by bylo nutné platit nemalé poplatky. V ríjnu 1967 byl v areálu šachty predán do užívání solankový bazén, který mel sloužit predevším jeho zamestnancum, avšak pro nevšední zájem obcanu i ze vzdálených míst republiky, byl zprístupnen široké verejnosti.
Od konce dvacátých let minulého století až do roku 1934, v dobe celosvetové hospodárské krize, klesala težba také na Františku. V kvetnu 1926 bylo propušteno 70 horníku z práce. Ti, co zustali, pracovali v režimu tzv. „fajeršichet", kdy se pracovalo pouze dva nebo tri dny v týdnu a po zbytek týdne meli havíri volno bez náhrady mzdy. Vše vyústilo až do stávek v regionu a jedné z nich se dne 30. 3. 1932 zúcastnili i zamestnanci Dolu František. Její záver byl tragický, protože pri stretu stávkujících s policií a cetníky v blízkosti bývalých penzijních domu (na ul. Stonavské) byl postrelen mladý horník Wladyslaw Karwinski, který na následky zranení zemrel.
V druhé polovine tricátých let minulého století byla hospodárská stagnace prekonána, poptávka po uhlí rostla, a tak se zvyšovala i težba na Dole František, která v meziválecném období dosáhla svého maxima v roce 1937 vytežením 400 tisíc tun uhlí.
Zvláštní kapitola dejin šachty se zacala psát po 1. zárí 1939 se zacátkem druhé svetové války. Nástup fašismu byl zameren na maximální težbu ve prospech tretí ríše se zavedením vojenské disciplíny na všech pracovištích. Každý projev odporu byl krute postihován osobními tresty až po deportace nepohodlných osob do koncentracních táboru. V té dobe pracovaly v dole také témer ctyri stovky ruských zajatcu, kterí byli ubytováni v drevených barácích v blízkosti šachty, obehnaných dvojitým ostnatým drátem (soucasný areál firmy Befra). S použitím drastických opatrení se podarilo dosáhnout až zdvojnásobení težby v porovnání s meziválecným obdobím, a tak v roce 1943 se rocní težba blížila k hranici 700 tisícu tun uhlí.
Na sklonku války, dne 20. února 1945, pro podezrení ze spolupráce s partyzány a pro výstrahu ostatním, odvleklo gestapo na popravu ctyri zamestnance: Józefa Dudu, Antonína Paszka, Karola Tyrlika a Wiktora Urbana. Na místo popravy museli jít v krutém mrazu bosí, kleknout si nad vykopanou díru a ranou do týla byli usmrceni. V dobe nacismu skoncili mnozí zamestnanci v koncentracních táborech nebo byli popraveni v místech svého bydlište. Na žulové desce, která se dosud nachází na vrátnici dolu, je vyryto 37 jmen tech, kterí se nedockali dne osvobození sovetskou armádou, jež do Horní Suché prišla sychravého rána dne 3. kvetna 1945.
Po roce 1945 se objem težby postupne zvyšoval, protože uhlí bylo pro rozvíjející se hospodárství strategickou surovinou. Provádela se další modernizace strojních zarízení, zacaly se používat modernejší a úcinnejší. Dosavadní název šachty „František", který pripomínal aristokratické zakladatele, ale i predmnichovskou republiku, byl dne 17. 7. 1946 zmenen na Dul Klement Gottwald a od 21. 8. 1948 upresnen na Dul Prezident Gottwald. Puvodní název Dul František byl šachte navrácen 9. února 1990.
V roce 1954 byla díky novým technologím poprvé prekrocena rocní hranice 1 milionu tun vyteženého uhlí 1 098 440 tun). Nedostatek pracovníku byl rešen náborem po celé republice a k znacnému posílení stavu prispel v roce 1952 i nástup vojáku z tzv. Pomocných technických praporu (PTP), kterí do roku 1958 zajištovali až polovinu celkové težby.
Na šachte se rozbíhaly investicní akce velkého rozsahu. Zacala príprava na otvírku nového dulního patra (celková hloubka 632 m). V zárí 1960 byla uvedena do provozu nová výdušná jáma F-4 s železnou veží a také nové ventilátory. V šedesátých letech minulého století dosáhl vývoj šachty z hlediska poctu zamestnancu svého vrcholu. V podniku pracovalo cca 3600 osob, z cehož 2800 bylo zamestnáno v dole.
V ríjnu 1959 byl slavnostne predán do užívání Dum kultury, který dodnes slouží jako kulturní stánek Horní Suché. V lednu 1964 bylo uvedeno do provozu nové zdravotnické stredisko. Pro odpocinek i relaxaci jednotlivcu i celých rodin byla vybudována rekreacní strediska: v Tyre bylo zahájeno rekreacní sezónou v roce 1960, na Terlické prehrade v dubnu 1965 a detský tábor v Horní Lomné zahájil provoz v srpnu 1966.
Od roku 1965 byla zahájena celková elektrifikace v dole. To umožnilo používání výkonnejších razících i dobývacích stroju a byt se zhoršovaly dulne-geologické a tektonické pomery, darilo se zvyšovat težbu a to až na 1 706 891 tun (surové težby) v roce 1978. Velmi dobré výsledky byly rovnež ovlivneny zavedením posuvných výztuží i zavedením centrální pásové dopravy k odtežení horniny z rubáni až pod jámu. Od ríjna 1967 bylo pro dopravu materiálu poprvé v revíru použito závesné kolejové drážky. Postupne byli po drážce lokomotivní soupravou dopravováni na vzdálená pracovište i horníci s náradím. V období let 1954 až 1969 byli zamestnanci šachty ctyrikrát oceneni standartou prezidenta republiky za nejlepší výsledky v celém resortu paliv a energetiky.
Zacátek zárí 1974 se zapsal do historie šachty tragickou událostí. Místo oslav Dne horníku musela být likvidována havárie ve výdušné jáme F-2, zpusobená pretržením klecového lana pri jízde mužstva na ranní smenu do dolu. Pád klece neprežilo 8 horníku a mnozí další utrpeli težká zranení. Zmínená událost otrásla celým revírem. To bylo duvodem dalšího zprísnení bezpecnostních i konstrukcních podmínek pro provoz lan a bylo zavedeno defektoskopické merení vnitrní struktury lan.
V roce 1978 bylo dosaženo nejvyšší cisté rocní težby v celé historii šachty, a to 1 706 891 tun. Celkové pocty zamestnancu se v té dobe pohybovaly od 2500 po 2600, z toho 1550 až 1650 bylo dulních. Nejvyššího výkonu bylo dosaženo v roce 1984, a to 14,622 t/hl/sm. pri (revírní odbytové) težbe 1 425 068 tun s celkovým poctem zamestnancu 2688, z toho 1641 dulních.
V letech 1977 až 1983 byla železná konstrukce jámy F-4 nahrazena mohutným železobetonovým skeletem (výška 85,5 m) s težním strojem umísteným ve veži, který zacal nove vyznacovat polohu šachty v okolí.
Po zhodnocení situace, v nemž prevažovaly negativní prognózy o potrebe uhlí do budoucna, rozhodlo vedení OKD dnem 1. 7. 1995 zacít s postupným omezováním težby a Dul František (stejne jako Dul Dukla) organizacne zaclenit jako samostatný závod do skupinového Dolu Lazy. Usnesením vlády Ceské republiky c. 814/98, v rámci útlumového programu bylo rozhodnuto zcela ukoncit težbu na závode František, a proto byl dnem 1.7.1999 zaclenen, jako závod v likvidaci, k Dolu Odra. Poslední symbolický vozík s uhlím byl vytažen jámou F-l na povrch dne 30. 6. 1999 za úcasti vedoucích pracovníku závodu, podniku, zástupcu vedení OKD, stávajících zamestnancu a také rady duchodcu i ve slavnostních hornických stejnokrojích a byt hrála hudba, nikomu nebylo veselo. Poslední závodní Ing. Gerhard Karpeta v hlášení rediteli Dolu Lazy Ing. Lubomíru Schelongovi mimo jiné uvedl, že za dobu osmdesáti osmi let existence Dolu František bylo vyteženo celkem 59 144 518 tun uhlí.
Záverecnými pracemi na Dole František byl poveren zprvu OKD a. s. Dul Odra, o. z., a to až do 31. 12. 2001, následne pak s. p. DIAMO, závod Odra v Ostrave. Zacalo se s likvidací strojního vybavení v dole, plenení výztuže chodeb jam a konecne jejich zasypání, které bylo ukonceno v roce 2002. Jejich místo v terénu vyznacují dnes pouze betonové desky s informacními tabulemi.
Konecnou fází likvidace Dolu František byla postupná demolice povrchových objektu, kdy na první pokus se skácela k zemi konstrukce veže jámy F-2. Dramatický prubeh však mel odstrel železné konstrukce veže jámy F-l, kdy první pokus dne 9. 9. 2002 byl neúspešný - vež se otrásla, ale zustala stát. Mnozí prihlížející z bezpecné vzdálenosti, mezi nimi starí veteráni šachty v hornických stejnokrojích i s praporem, v cele s dlouholetým jejím reditelem prof. Ing. Jindrichem Bilanem, CSc. i predsedou Klubu hornických duchodcu p. Janem Bardonem zduvodnili to tím, že na Den horníku šachty neumírají. Úspešný byl až druhý pokus v 16.00 hodin následujícího dne. A tak nemým svedkem slavné i pohnuté historie Dolu František na území obce Horní Suchá zustal jen šedý, zdaleka viditelný skelet železobetonové veže jámy F-4.
