Lehke opevneni #2 Traditional Geocache

POSTUP STAVBY LO VZ. 37

Vytycovací práce

Velitelství príslušného sboru zajistilo podrobný pruzkum terénu a urcení polohy a typu LO vz. 37 dle požadavku na palby. Soucasne zabezpecilo vytycení objektu v terénu vcetne stabilizováni os strílen kovovými výtyckami. Po vytycení celého úseku prevzal vytycovací body nejprve VSD a od nej pak zástupce firmy. Jejich neporušenost byla pak spolecne kontrolována i behem stavby, aby byla zarucena naprostá presnost osazení objektu v terénu.

Zemní práce

Podle zajištovacích kolíku os strílen byla na terén položena pudorysná maketa objektu a vytycena plocha budoucího výkopu. Zemní práce se provádely prevážne rucne a spocívaly v odstranení porostu, parezu, sejmutí drnu nebo humusu, výkopu stavební jámy a úpravy základové spáry na hloubku dle projektové dokumentace.

Bednení, betonáž

Na dne jámy byla provedena tzv. skorápka -vrstva betonu silná 10 cm, která sloužila pro postavení bednení na vodorovném podklade a pro presné vyvázání výztuže dna a sten, chránila kvalitu základové spáry a zabranovala znecištení ocelové výztuže. Od jara 1938 vojenská správa zrušila povinnost betonovat skorápky - mely se provádet pouze na vlhkých místech. Bednení a armatury se od té doby pokládaly jen na šterkové nebo šterkopískové podloží. Tlouštka podlahy byla distancována betonovými sloupky dlouhými 50 cm; nekteré firmy používaly válcované profily „I" c. 6. Pro bednení sten byly zhotoveny predem drevené ramenáty, sbíjené z prken 33 mm, jak pro vnejší, tak pro vnitrní steny. Bednení se mohlo použít jen dvakrát. Stabilita sten byla zajištena rozperkami, vzperami a rádlovacím drátem.

Armaturu tvorily ocelové pruty o prumerech 5, 10, 15 a 20 mm. Velké tahové napetí na vnitrní strane steny pri postrelování bylo eliminováno silnou plošnou armaturou z 1 až 3 vrstev prutu o sile 20 mm. Vnejší líc steny byl armován jednou až dvema vrstvami slabšího železa. Stenu tedy tvorilo pet až osm hustých sítí plošné výztuže s oky 15x15 cm. Armatura byla vkládána postupne do základové desky a sten po postavení bednení a pracovního lešení. Výztuž byla vázána drátem nebo zvláštními sponkami. Dle typu objektu ji ukládalo až osm železáru pod vedením stavebního technika, který sedel na staveništi za stolkem a dle plánu výztuže vyvolávat císla jednotlivých prutu. Delníci je vybírali ze skládky a umistovali do bednení na predem vyznacených místech.

U strílny byly pruty armatury vystriženy, u menších prostupu byly vyhnuty a prubežne pokracovaly dále. Armatura sten zasahovala do konstrukce základové desky a stropu a naopak-tak bylo docíleno maximální tuhostí konstrukce.

Bednení bylo vždy dokonale zavetrováno a rozepreno, aby bylo pri betonáži zajišteno proti nežádoucímu vybocení. Výztuž byla od bednení oddálena drevenými lištami, které zarucovaly rádné krytí armatury betonem. Krížove uložená výztuž stropu se vkládala pri betonáži stropu po vrstvách 1 5 a 20 cm. Vkládání této výztuže v souladu s betonáží bylo jen otázkou dobré organizace práce. Betonáž byla vrcholem výstavby objektu. Byla zahájena po organizacním zabezpecení a príprave stavenište. Doba betonáže objektu „A 1 60"trvala zapracované parte, složené ze dvou zedníku, osmi betonáru, šesti delníku a jedenácti mužu u míchacek, 18 hodin nepretržité práce. Zesílený objekt „A 1 60" byl betonován o dve hodiny déle. Pri vetších vzdálenostech objektu od míchacího centra se prodlužovala doprava betonu i doba betonáže, až o tri hodiny. Pro výstavbu LO vz. 37 je nejcasteji uvádeno složení betonové smesi:400 kg cementu, 390 I písku zrnitosti 0-10 mm, 300 I drti 20-40 mm, 600 I šterku 40-60 mm, 100 I vody. Pri betonáži objektu odebíral VSD nejméne tri zkušební kostky (ze základové desky, z celní steny a ze stropu), které byly odzkoušeny na pevnost v tlaku. Na staveništi byl sepsán vždy protokol o zhotovení kostek.

Zarízení stavenište a výroba betonové smesi

U príjezdové komunikace byla vybudována skládka materiálu s fošnovou podlahou a stenami pro jednotlivé frakce šterku, drtí a písku, dále pak podlaha pro míchacku, prístrešek na cement a „chodník" pro dopravu betonu na místo zpracování. Celé pracovište bylo v noci osvetlováno acetylénovými lampami. Objekty byly situovány 25-60 m od komunikace, nekteré byly vzdáleny i pres sto metru. Vetšinou byly používány francouzské míchacky o obsahu 150 litru na benzinový pohon, který byl velmi výhodný v místech, kde nebyla elektrická prípojka. Míchacky vyrobily za hodinu až 5 m3 betonové smesi. Pro prípad poruchy byla vždy jedna jako náhradní. Pro zlevnení stavebních nákladu se snažily nekteré firmy otevrít v míste stavby lomy pro težbu kamene. Kámen smel být težen z místních zdroju pouze po overení jakosti (pevnost v tlaku) a se souhlasem vojenské správy. Na mnoha úsecích bylo nutné dovážet na stavenište kámen, písek a šterk i z velmi vzdálených zdroju.

Cement dodávala vojenská správa. Mel speciální složení, vyvíjel menší hydratacní teplo a mel zpoždenou dobu tuhnutí. Byl oznacován jako cement „A".

Voda byla dovážena z nejbližšího potoka ci pramene v lejtách. Nechybely však prípady, že i voda pro mícháni betonové smesi se musela privážet ze znacné dálky, když její kvalita nevyhovovala norme. Pomocí odmerek bylo dosaženo presné dávkování složek betonu. Vodní soucinitel byl volen tak, aby byla vyrábena jen tzv. zavlhlá smes, která zarucovala dosažení požadované pevnosti betonu. Beton byl dopravován od míchacky na místo uložení kolecky. Zpracováni betonu bylo velmi nárocné, protože pevnost v tlaku musela odpovídat požadavku vojenské správy (450 kg/ cm2). Nekteré dobré firmy vykazovaly v úsecích LO pevnosti až 690 kg/ cm2. Hutnilo se výhradne rucne, ponorné vibrátory nebylo možné pro nízký vodní soucinitel použít. Príložné vibrátory povolila vojenská správa až v srpnu 1938. V pudorysu objektu bylo umísteno osm mužu, kterí pomocí ruzných prípravku hutnili betonovou smes. Každý mel své pevné místo, proto po odbedneni bylo možno urcit, kdo prípadne zavinil nedostatecné zhutnení. Po dobu tvrdnutí byl beton stále kropen.

Odbednování, povrchové a terénní úpravy

Za 14 dní po ukoncení betonáže bylo provedeno odbednení vnejších povrchu a zbytek po 24 až 28 dnech za úcasti VSD, který klasifikoval jakost povrchu objektu. Prípadné dutiny, vzniklé špatným hutnením, bylo nutno vyplnit a zarovnat kvalitní betonovou smesi. Firma byla za nekvalitní betonáž trestána pomerne vysokými srážkami pri konecném úctování. Veškeré demontované bednení bylo peclive ocišteno. Uvnitr objektu bylo ponecháváno vnitrní bednení, které sloužilo i jako tepelná izolace a ochrana pred úlomky betonu pri ostrelováni pevnustky. Vnejší omítka byla cementová. Podél celní steny objektu byla sestavena kamenná rovnanina o šíri 1 až 1,5 metru. Celní stena s predlohou byla pak obsypána zeminou, aby tvorila pokud možno prirozený svah. Násyp byl v lese opatren vrstvou humusu, ve volném terénu pokryt vrstvou dríve sejmutých drnu. Kolem objektu byla vyhloubena odvodnovací stružka. Strecha objektu byla opatrena živicnou dvojnásobnou izolací. Nakonec byly všechny kovové cásti natreny a osazena vnejší mrížová i vnitrní plná dvírka.

Prejímací rízení

Prejímku, pri níž byly kontrolovány jen palebné vejíre, provádel velitel VSD za prítomnosti podnikatele. Po kolaudaci došlo teprve ke konecnému financnímu vyrovnání mezi vojenskou správou a firmou, protože behem výstavby byly práce propláceny jen zálohove. VSD byl rozkazem zrušen a objekty predány vojenské správe budov. Po ukoncení prejímacího rízení byl objekt uzamcen a pripraven k montáži vnitrního zarízení, kterou zajištovala již vojenská správa.

K samotné keši: