Cipher cache #4 Mystery Cache

Šéf japonské luštitelské služby za druhé světové války, generál Seizo Aisue, prohlásil, že za druhé světové války se jejich službě podařilo rozluštit postupně všechny šifry amerického letectva a část šifer námořnictva, ale šifrám, které námořnictvo používalo v rádiovém provozu, nerozuměli a neveděli, co s nimi.

Kód Navajo

Jak už jsme se zmínili v Cipher cache #2, šifrovací a dešifrovací proces nemusí být založen jen na sofistikovaném matematickém aparátu, ale třeba na faktu, že využijeme jako základ personál mluvící pro nepřítele naprosto nesrozumitelným jazykem.
Jedno z prvních využití tohoto nápadu v moderní praxi se odehrálo na francouzsko-německé frontě za první světové války, kdy Francouzi využili několika příslušníků indiánského kmene Choctaw.

V sedmdesátých letech minulého století pak odtajnilo americké ministerstvo obrany dokumenty o jedné „nejtajnější a nejúspešnější americké zbrani v Pacifiku“ – o indiánských "mluvčích v kódech" z kmene Navajo.

S myšlenkou využít indiány z kmene Navajo pro přenos tajných informací přišel Philip Johnston. Byla to ta správná osoba ve správné době na správném místě. Bojoval v prvé světové válce a věděl, že k přenosu tajných zpráv zde bylo s úspěchem využito indiánů. Jeho otec byl misionář v indiánské rezervaci kmene Navajo, proto se Philip již jako dítě naučil plynně mluvit jejich velice obtížnou řečí. Mimo kmen Navajo byl jeden z mála, kteří tuto řeč ovládali - udává se, že to bylo jen asi dvacet až třicet bělochů. Indiáni z tohoto kmene žili velice izolovaně a nekomunikovali ani s ostatními indiánskými kmeny.
Řeč Navajů je velice zvláštní a obtížná, a to především svou speciální výslovností. Například samohlásky indiáni vyslovovali deseti velice podobnými způsoby. Řeč neměla psanou podobu, ale kdyby byla slova zapsána, bylo by nutné označit tyto rozdíly ve výslovnosti. Prostý přepis několika rozdílných slov tak totiž mohl být identický (napr. "bito" je voda a "bitó" je pomerančová šťáva, "bita" je mezi a "bitá" je křídlo).

Popsaná změna významu slova jinou výslovností hlásky není typická pro mnoho jazyků. Pro ostatní jazyky je typičtější záměna slov rozdílnou výslovností souhlásek - znělost / neznělost. Navajština nejen, že tuto záměnu také má, ale přináší zde další výraznou komplikaci. Některé souhlásky se dají vyslovit nejen zněle a nezněle jako v jiných jazycích, ale i "vypuzeně". Pro češtinu i angličtinu je např. takovou typickou dvojicí t-d. Navajština však vytváří celé trojice podobně vyslovených souhlásek.

Naučit se napodobit výslovnost těchto indiánů je opravdu obtížné. I po dlouhém tréninku indiáni poznají, zda hlásku vyslovuje rodilý mluvčí, nebo někdo, kdo se jazyk učí. Připomeňme výslovnost písmene českého "ř" . Pro běžného cizince je jeho správná výslovnost težko překonatelnou překážkou.

Řec Navajů má ještě jednu význačnou vlastnost - neřrebírá slova z jiných jazyků a pro nová slova si indiáni volí vlastní kombinace a celé nové obsahové konstrukce.

Popsané vlastnosti tento jazyk přímo předurčují k použití pro utajený přenos zpráv. Mimo utajení umožňuje tento jazyk i autentizaci. I kdyby se totiž podařilo Japoncům zjistit, že je zpráva v navajštině, není pravděpodobné, že by nějaký japonský voják dokázal v rádiovém nebo telefonním provozu vyslovovat text tak, aby příjemce - rodilý mluvčí - nepoznal, že na druhé straně není Navaj. Nehrozí tedy přijetí "padělané" zprávy. Ke zvýšení bezpečnosti předávaných zpráv je dále možné nepředávat text přímo v indiánském jazyce, ale částečně ji zakódovat.

Právě všechny výše popsané specifické vlastnosti se zdály Philipu Johnstonovi velice vhodné pro použití v tajné komunikaci. Přepis zachycené komunikace je pro netrénovaného člověka bez znalosti významu slov v podstate nemožný.

V březnu 1942 se Philipu Johnstonovi podařilo přemluvit generála Claytona B. Vogela, aby mu umožnil předvést využití utajeného přenosu pomocí indiánských mluvčích. Během prezentace Navajové přenesli bez chyby třířádkovou zprávu během dvaceti vterin. Pomocí kryptografického zařízení, které námořnictvo používalo běžně, trval celý prenos zašifrování, přenosu a dešifrování třicet minut. Na konci prezentace bylo všem přítomným vysvětleno, že v reálném provozu nebude jen použit překlad do indiánské reci, ale bude vytvořena kódová kniha v indiánské řeči, která se bude pri přenosu používat. Prezentace byla úspešná a Philip Johnston dostal za úkol vycvičit prvních třicet indiánů a vytvořit kódovou knihu. Pilotní program mohl začít.
Získat třicet vhodných rekrutů však nebylo jednoduché. (V roce 1942 žilo približně 50 000 Navaju, v roce 1945 sloužilo u námořnictva 540 indiánů - ne všichni ale jako "code talkers", těch bylo podle různých údajů něco mezi 375 až 420). Především zde byla jazyková bariéra - řada indiánů totiž neuměla ani slovo anglicky. Mnoho jich také nechtělo jít do války za bělochy - ješte stále doznívala vzpomínka na utrpení jejich dědů. Navajové se po prohrané indiánské válce v roce 1860-63 museli přestěhovat o 300 mil dále k pevnosti Fort Sumner, kde měli být převychováni a "zcivilizováni". Tento pochod indiáni nazývali "Long Walk". Byl nesmírně obtížný a mnoho indiánu během něj zemřelo. Řada indiánu měla zájem pomoci, ale komisi, která je odváděla, se zdáli příliš mladí. Indiáni neměli žádné doklady a sami nevědeli, kdy se narodili. Vypráví se historka, že komise indiány jednoduše vážila a kdo byl příliš lehký, toho neodvedla.
Indiáni nevěděli, kam mají být odvedeni. Známá je událost, kdy si popletli slovo marine (námořnictvo) a submarine (ponorka) a hrozně se báli, že půjdou sloužit pod vodu.
Indiáni byli nejprve odvedeni do sběrného tábora, kde byli cvičeni v běžných vojenských dovednostech a vojenské kázni. Seznamovali je s technikou (včetně otvíračů konzerv, rádia, vysílačky). Indiáni dle dochovaných záznamů jejich velitelů nebyli dobrými vojáky, nechápali, proč musejí poslouchat své nadřízené, opouštěli kasárna, v noci několikrát vykradli místní vojenskou kantýnu, nepřiměřeně se zajímali o ženy důstojníků, jejich hygiena nebyla valná, vojenské boty nečistili a na nástup chodili ustrojeni podle počasí.
Ti, kteří prošli tímto vstupním táborem, se dostali do tábora Pendleton blízko San Diega. Zde začal jejich výcvik spojařů a speciální výcvik "mluvčích v kódech".

Výcvik indiánů v táboře Pendelton

Společně s dvaceti devíti prvními Navaji vytvořil Philip Johnston první kódovou knihu, která obsahovala 263 výrazů - hláskovou abecedu, nejpoužívanější názvy zbraní, názvy států a nejdůležitější vojenské termíny. Slova byla volena tak, aby si je indiáni dobře zapamatovali.

Hlásková abeceda byla vytvořena podle tohoto schématu :
A - slovo v anglictine od A - ant (mravenec) kód : Wol-La-Che (mravenec v řeči Navajů). Tedy kdykoliv bylo použito slovo Wol-La-Che, znamenalo to písmeno A.

Názvy států byly také pro indiány lehce zapamatovatelné :
Amerika - naše matka , Afrika - černí , Aljaška - zima, Japonsko - šikmé oči.

Některá slova byla vybrána na základě souzvuku, tedy tak, aby si je indiáni také mohli lehce zapamatovat:
Dispatch - dog is patch (samozřejme vysloveno indiánskou řečí)
Belong - long bee , district - deer is strict atd.

Názvy zbraní, které indiáni neznali, byly kódovány na základě nějaké vnější "podobnosti":
Letadlo - pták, bomba - vejce, loď - ryba atd.

Na konci pilotního projektu (po výcviku prvních třiceti mužů) byla opět provedena prezentace. Tentokráte byly výsledky prezentace předloženy i americkým kryptologům. Zvukové záznamy, které jim byly predloženy, nebyli schopni zařadit a přepsat do správného textu. K jazyku se vyjádřili, že připomíná nejspíše hebrejštinu. Po seznámení se s obsahem kódové knihy bylo doporučeno ji z důvodu vyšší bezpečnosti rozšířit. Především bylo ke každému písmenu zavedeno více kódových slov. I slovník byl rozšíren o další frekventovaná slova.


"Mluvčí v kódech" před základnou Port Pendelton

Z kryptologického hlediska nebyla kódová kniha dobře sestavena, a pokud by k přenášení kódu bylo používáno jiného jazyka než navajštiny, je pravděpodobné, že by byl systém velice brzy prolomen a protivník by celou kódovou knihu snadno sestavil. Nasazení systému bylo však i přes tuto "bezpečnostní vadu" schváleno.

Kódová kniha byla částecně podle těchto připomínek upravena a rozšírena na 450 výrazů, pozdeji dokonce na 600 výrazů.

Indiáni byli začátkem roku 1943 připraveni k nasazení u námořních divizí. Armádní velení dále rozhodlo o přijetí dalších stovek nových rekrutů určených pro výcvik v přenášení kódových zpráv.

Celý program byl přísně tajný a jen opravdu málo lidí vědelo, o co zde jde. Američané, kteří zachytili vysílání Navaju, si tak např. často mysleli, že se jedná o vysílání nepřátelských Japonců na americké frekvenci.

Tajný projekt využití Navaju jako "code talkers" mohl začít. Nyní se mělo prokázat, nakolik je systém prakticky použitelný, a především se měla prověřit jeho skutečná bezpečnost.

Guadalcanal

Mluvčí v kódech předávali především tzv. taktické zprávy, tedy zprávy, ve kterých bylo potřeba utajit nějakou informaci po dobu jen několika hodin, poté jejich obsah zastaral. U taktických zpráv se cení především rychlost šifrování, přenosu a dešifrování. Dalšími sledovanými parametry jsou chybovost a nemožnost zasílat "falešné" zprávy. Všechny tyto požadavky byly při nasazení navajských "mluvčích v kódech" splněny. Výsledky nejkrvavějších bitev - Guadalcanal, Tarawa, Peleliu, Okinawa, Iwo Jima - často závisely právě na jejich přesné a rychlé práci.

Navajové byli poprvé nasazeni na Guadalcanalu 18. zárí 1942. Zpočátku jim velitel spojovacího vojska příliš nedůveřoval. William McCabe však již za několik dní svuj názor změnil. "Mluvčí v kódech" dokázali přenést zprávu, u které trvalo zašifrování, příjem a dešifrování do té doby používaným systémem čtyři hodiny, za pouhé dvě a půl minuty!

Major Howard Connor z páté námořní divize zase ve svých vzpomínkách píše, že kdyby nebylo mluvčích v kódech, nikdy by nebylo možné zvítězit u Iwo Jimy. V této divizi bylo zařazeno šest Navaju. Během prvních dvou dnů bitvy přijali přes 800 zpráv a všechny bez chyby! Výkon, kterého by pomocí klasických, tehdy používaných šifrových systémů nebylo možné dosáhnout. Operativnost, bezpečnost, rychlost a přesnost v předávání taktických zpráv přinesly Američanům v této bitvě vítezství.

Ješte dlouho po válce byly všechny informace o tajné americké zbrani ve válce o tichomořské ostrovy klasifikovány jako přísně tajné. Indiány Navajo nikdo neoslavoval a o jejich hrdinských činech a úmorné práci se nesmělo mluvit. Američané vědeli, že se Japoncum nepodařilo kód prolomit, a tak byli mluvčí v kódech ješte použiti ve válce v Koreji v roce 1950 a dokonce ješte v šedesátých letech ve válce ve Vietnamu. Ani v těchto válkách nebyl protivník úspešný a kód prolomen nebyl. Současně to ukazuje, jak tajný byl celý projekt a jak dlouho se jej a príslušné kódy podařilo udržet v tajnosti.

V listingu byly použity materiály Mgr. Pavla Vondrušky



CZ: Vyluštením následující šifry dostanete finální souřadnice:
EN: You'll obtain final coordinates if you successfully decrypt contiguous cipher:

CECUR RRTAI CDOET RFYHI WRVOE AUNUE GSEEI ITEET LIEIH 
RAHNM EFUBR OAHCC ESOAE AFRYI HDGES OTEGT ONTOE OEENR 
HRLTT DADOR ENERE SVNEN ONEGT HENNE SENOG TDPCE BOYTE 
HLTTT GEERI PTZSN TNIEF TDEET PTHRI ARNU

CZ: Potřebujete-li nápovědu, můžete ji nalézt zde:
EN: In case of need you can obtain optional hint here:

GAH WOL-LA-CHEE TKIN DIBEH-YAZZIE CHUO AH-NAH A-CHIN MOASI DZEH