Vitam vas u me prvni cache!

Pokud prijíždíte autem, zaparkujte prosím na vyhrazeném parkovišti (uveden waypoint) a pokracujte po zelené znacce. Výchozí souradnice Vás zavedou podlíž zaniklé osady Zhurí, odkud se naskýtá krásný výhled na šumavské hrebeny.

Stage1:Zjistete nadmorskou výšku nejvyššího kopce ve výhledu, soucasne asi nejmajestátnejší a druhé nejvyšší šumavské hory. Pomuže vám informacní tabule. Výška = ABCD. Pokracujte kousek zpet na sourednice 49°05.(B/2)CD', 13°33.DBD'

Stage2:Stojíte u turistického ukazatele s uvedenou nadmorskou výškou, ve které se nacházíte. Výška = EFGH. Cache hledejte na souradnicích 49°05.HG(E+G)', 13°33.H(F+G)E'. Zde již odbocíte od zelené znacky. Využijte prosím pešinu, která zacíná naproti pres asfaltku - ta méně prošláplá, co vede mírně vpravo. Nacházíte se v II. zóne národního parku. V žádném prípade prosím nemanipulujte s kameny v rozvalinách sklárské pece ani okolních zídek. Informace o tomto míste (již ne) najdete na prístrešku pece.

Príbeh šumavského sklárství

Tato lesní cache Vás zavede do místa, kde za dávno minulých dob panoval uprostred šumavských hvozdu cilý pracovní ruch. V dobách nejvetšího rozkvetu ceského sklárství v 18. a 19. století nebylo nikde jinde v Cechách, ale ani v Evrope takové soustredení sklárských hutí, jako na Šumave. Sehrály významnou roli v ceském i svetovém sklárství a znacne ovlivnily i vývoj osídlení Šumavy.

Patrne v polovine 18. století byla na toto místo presunuta sklárská výroba z o neco níže stojící hute Vogelsang (Podlesí), která patrila snad již v polovine 15. století k hradu Kašperku. Sklárny se tehdy totiž bežne stehovaly hloubeji do tehdejšího pralesa, když na puvodním míste bylo drevo vykáceno.

Život na odlehlé a težko prístupné šumave byl jiste velmi drsný. Ale jestli mužeme ríci, že Šumava poskytovala pro nekoho ideální podmínky, tak práve sklárum, bohatstvím dostupných surovin. V prvé rade obrovské množství dreva zdejších lesu, které sloužilo nejen jako palivo, ale i k príprave potaše, suroviny nezbytné k výrobe skla. (Nemecky fluss, od toho nedaleká zaniká osada Flusárna.) O hospodárnosti pri její výrobe si uciníme predstavu, když si uvedomíme, že na výrobu 1 kg potaše byly spotrebovány 1 - 2 tuny dreva. Dále byl treba samozrejme kremen, prípadne vápenec a další ingredience, které byly obsahem tajné rodové receptury, dedené vždy z otce na nejstaršího syna.

S takovou spotrebou dreva si tehdy na Šumave nikdo hlavu nelámal. Díky odlehlosti a nedostupnosti hor zde nebylo možno drevo dopravit dolu do kraje ke spotrebe a tak zdejší drevo bylo pro majitele témer bezcenné. V jednom posudku zástavního panství Hvozd z roku 1640 se ríká : „Tyto lesy se rozkládají na neprístupných a nesmírne pustých místech, kam nelze vjet vozem, kde casto nejsou sebemenší potucky, po nichž by bylo možno drevo plavit, takže pokud jde o drevo, neposkytují žádný užitek. Je nemožné urcit rozlohu techto lesu. Nejsou to lesy jako jinde v zemi, kde poskytují všeliký užitek z prodeje dreva k otopu a stavbe, pastve a lovu. Tyto lesy je nutno považovat za pustinu, neužitecnou, mrtvou a ztracenou vec bez ceny, o níž nemá nikdo zájem“.

Takové pocínání samozrejme vedlo k „rychlému“ mýcení odvekého pralesa. Stopy této cinnosti najdeme na Šumave dodnes. Na místech starých zaniklých hutí, najdeme budto odlesnené plochy uprostred lesu, nebo souvislé plochy zemedelské pudy vcetne novejšího osídlení. Jen nad nevelkým poctem opravdu malých kocujících skláren se opet zavrel les.

Kvalita výroby šumavských skláren se postupem casu rychle zlepšovala a tím si zajistily i svetový vehlas. Od konce 17. století už vytlacuje ceské sklo z evropských i svetových trhu konkurencní benátskou produkci. Vzniká dokonalé krištálové sklo, nové barvy, zdobení, broušení. Šumavským sklárum se darí. Nálezy úlomku nožek z nitkovaného skla práve na tomto míste svedcí o tom, že u nás byly již v té dobe známé mnohé techniky donedávna pripisované jen benátským hutím. Za vrchol šumavského sklárství ve považována výroba secesního skla v Klášterské huti u Rejštejna. Na prelomu 19. a 20. století se stala hut Klášterský mlýn nejznámejší a její výrobky nejžádanejšími ve strední Evrope a dosáhla až na samou svetovou špicku: Sklárna získává na svetové výstave v Paríži v roce 1889 ocenení nejvyšší - Grand Prix. Další Grand Prix ve významném roce 1900 a v novém století další dve tyto ceny na výstavách ve Spojených státech. Nechává se inspirovat výrobky Americana L. C. Tiffanyho, a zjistí, že jeho techniky šumavští sklári bez problému nejen zvládnou, ale mohou je i rozvinout. To, co Tiffany vyrábí jako ojedinelé umelecké kusy, proudí z Klášterského Mlýna jako produkce umeleckého prumyslu.

To ale již byla vetšina menších skláren vyhašena – neobstály v tvrdé konkurenci prumyslových podniku, již se nedostávalo dreva... Tím se z velké cásti kapitola šumavského sklárství uzavírá. V novodobé historii byly v provozu 2 sklárny: V Lenore a v Anníne. Lenorská sklárna zbankrotovala nedlouho po privatizaci, tedy v roce 1995. Sklárna v Anníne byla pres potíže v provozu jako brusírna, poslední roky je huť zase sezónně v provozu.

Sklárský skrítek Durandl

Pred mnoha staletími vešli sklári, palici popela (Aschenbrenner), uhlíri (Köhler) a stupari (Pocherleute) do ceskobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla. V lese žili tenkrát prirozene také rozlicní duchové a skrítci. Jeden z nich, malé postavy s brichem jako koule, hunatých hustých a dlouhých vlasu a krátkých nohou, to mel zvlášt težké s živobytím. Vydal se tedy hledat neco lepšího. Pri tom svém putování šel zrovna kolem jedné sklárské hute. Vklouzl dovnitr a skryl se do topeništní jámy. Teplo tavicí pece mu delalo dobre a zalíbilo se mu brzy i mezi veselým nárudkem skláru. Když se v noci sklo tavilo, díval se šmelcírum pres rameno. Durandl byl skrítek chudý. Nemel ani zlato, ani drahokamy. Jeho bohatstvím byl bystrý rozum. Behem casu se nashromáždila v jeho hlave všechna tajemství tavby skla a k nim pribyly i vlastní nápady, jak vylepšit základní smes, které se ríká sklárský kmen. Tak nabyl pokladu, o který se se sklári rád podelil, pokud se k nemu dobre chovali. Ucil šmelcíre, jak zelené lesní sklo vylepšit. Bylo ted jasné a pruhledné, ne šedozelené a šlírovité. I recepty na barevné sklo pro kostely a katedrály šeptal v noci šmelcírum do ucha. Tak se zrodilo behem staletí naše krásné krištálové sklo, zárivé jako ryzí horský krystal kremene, ohnivé jako rubín. Durandl byl porád mezi lidmi ze skelné hute. Varoval je také, když hrozilo nebezpecí. Miloval sklárnu a lidi kolem ní. Teprve když se zmocnily výroby skla "veci ze železa", všechny ty stroje a automaty s jejich prskáním a pískotem, rachotem a zápachem, nemel tu už Durandl nijakého stání a v posledních letech ho už nikdo nikdy více nespatril.

Ale kdo ví. Treba tady nekde jen drímá pod parezem. Možná se vám ho podarí zahlédnout, stací být tiší a pozorne naslouchat okolní prírode.

Jen pozor at Durandla necím nerozzlobíte. Odmenuje slušné a pokorné lidi, ale jako všichni ostatní šumavští lesní skrítkové a bytosti, umí také velmi prísne a nelítostne trestat provinilce.