![]()
Ty klikyháky
nahore, to není žádné tajné
písmo, ale obycejný tesnopis. Tedy presneji receno,
tesnopis používaný v ceských
zemích od r. 1921, jehož základy vytvorili
pánové PhDr. Alois Herout a Ing. Svojmír
Mikulík.
Ješte pred „pár“ lety se bežne
vyucoval na ekonomických školách. Dneska je
jeho praktické využití skoro v zapomnení.
Témer archaicky se ješte používá
snad jen v našem Parlamentu. My se mu dneska
podíváme trochu na zoubek a poodhalíme
tajemství tech zvláštních car.
Absolvováním následujícího
minikurzu se z vás sice stenografové nestanou, ale
mužete se u toho trochu pobavit i poucit zároven.
Hlavní
síla tesnopisu nespocívá jen ve
zjednodušeném zápisu hlásek, ale
také celých slabik a hlavne v efektivním
používání zkratek, tj.
vynechání cástí slov, prípadne
zkrácené spojení více slov podle
urcitých pravidel. Systému krácení je
však treba se ucit delší dobu a hlavne je
nutné si jej osvojovat pravidelným cvicením.
My si ho tady príliš rozvádet nebudeme. Tech
nekolik zkratek použitých v návodu na
hledání cache urcite s uvedenou nápovedou
odhalíte sami.
Pokud se vám
tesnopis zalíbí natolik, že si budete
chtít svoje znalosti ješte více
rozšírit, mužete navštívit napr.
stránky Národního
ústavu odborného
vzdelávání
Tak ale ted do
práce!
Uvedeme si pár
základních zásad v nekolika
bodech:
1. Zacneme asi
jednotlivými písmeny ceské abecedy - ty
jsou dále pod císlem 1. Jsou tam i nekteré
znaky, které predstavují již spojené
hlásky („st“, „sp“, „zd“
apod.), zakoncení infinitivu („-t“,
„-it“, „-ovat“) a tzv. samoznakové
predpony („vy-“, „od-“, „pri-“,
„pred-“, „pod-“, „vz-“).
Pozn.: malé
šipky nejsou soucástí znaku, ale pouze
ukazují smer tahu tužkou.
2. Vyjádrení
nekterých samohlásek (jejich
délka se psaním nerozlišuje) za souhláskami:
a) 2
souhlásky hned vedle sebe znamenají, že mezi
nimi je „e“ - pozor však jestli mezi nimi
není „o“ (mele x mol)
b)
tlakem tužky zesílená souhláska
pribírá „a“ (táta x teta,
datel)
c)
následující souhláska je o
pul rádku výše - mezi nimi je „i“
, nebo „y“ (to se nerozlišuje) - (nyní x
není, této x tyto)
d)
následující souhláska je o
pul rádku níž - tyto dve souhlásky mezi
sebou nemají samohlásku - pozor však, jestli
mezi nimi není „u“, které taky
snižuje další písmenko o pul
rádku, ale mezera je delší (tma x téma,
vne x vune).
3. Dvojhláska
„ou“ se vyjádrí jako „a“ +
„o“ (ouha, touha x tahá)
4. Spojování
nekterých souhlásek:
a)
souhláska protažená nahoru
pribírá „r“ (m, mr, mrzí, mrak,
drak, zdráhá)
b)
souhláska protažená dolu
pribírá „n“ (d, dn, dno x den,
štastný, mnoho),
c)
souhláska protažená nahoru a dolu
pribírá „l“ (m, ml, mladý, tluce x
tlací),
d) pro
tyto prípady se mení základ písmenka
„k“ (k x kr, kn, kl, kláda)
5. Zmekcení
hlásek/slabik - vyjádrení „e“,
„n“, „r“ s háckem, ve
složeninách dle 4. (jsou-li samostatne, mají
svuj znak) - príslušný znak se
rozšírí (práce x prece, postupné
x postupne). Tady ješte poznámka ke "zmekcení"
písmena "v" (v + e s háckem, "-vje") - to se
napíše jako "v" s obráceným sklonem
(podobne jako "r" x "r" s háckem).
6. Písmeno
„v“ je casto vyjádreno
„propsáním“
následující cásti slova do
predchozí (pevný = pevný).
7. Neznelé hlásky
se casto vynechávají - napr. na zacátku slov
(všechno, kdo)
8.
Vlastní jména se podtrhávají
(„Pavel“, „CR“,
„neznámá A“).
9.
Císla se píší normálne
císlicemi.