LO vz36 useku VII.b Stribro - sever Traditional Geocache
LO vz36 useku VII.b Stribro - sever
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(small)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Tato cache vam ukaze rozlozeni LO vz. 36 Useku VII.b Stribro – sever
Výstavba v oblasti pusobnosti I. sboru
Budování lehkého opevnení zajištovala v roce 1936 jednotlivá zemská vojenská velitelství (výstavbu v následujících letech již probíhala pod rízením nove vzniklých armádních sboru, na které prešla pravomoc zrušených ZVV). Po vytýcení trasy a stanovište jednotlivých pevnustek, byla linie rozdelena na jednotlivé stavební podúseky, a ty pak formou souteže, zadávány k realizaci civilním firmám, jejichž nabídka byla ve výberovém rízení vyhodnocena jako nejvýhodnejší. Pouze v Orlických horách na samém pocátku výstavby došlo k budování vlastními silami hranicárského praporu 3. Jako kontrolní orgán orgán vznikly takzvané vojenské stavební dozory, do jejichž cela jmenován dustojník (velitel stavebního dozoru - VSD).
Stavební firmy, vyzvané k souteži, musely splnit prísná kritéria státní spolehlivosti. Rovnež zamestnanci museli být z rad loajálních obcanu.
V oblasti ZVV Praha bylo plánováno vystavet celkem 619 pevnustek, z toho 148 typu A, 298 typu B a 173 typu C. Ke konci roku 1936 však byla na mnoha místech výstavba objektu vz. 36 prerušena ve prospech perspektivnejšího typu vz. 37. Pouze na jižním Slovensku bylo v jejich budování sporadicky pokracováno i v roce následujícím.
Pocty skutecne postavených kulometných hnízd se pohybuje od 834 do 864.
Budování lehkého opevnení na území bráneném I. armádním sborem, probíhalo v roce 1936 v nekolika oblastech. Na sever a západ od Prahy vznikl zárodek takzvané pražské cáry. Toto opevnení se táhlo od Labe v katastru obce Veprek, pres mesta Velvary a Slaný, obloukem severne a západne od Kladna a koncilo vetknuté do lesu Krivoklátské pahorkatiny u obce Belec. Poslední osamocená pevnustka stávala na brehu Berounky v obci Nižbor. Bylo zde postaveno ve dvou stavebních podúsecích IX.a, IX.b Kladno celkem 77 objektu.
První postavení na severozápadní hranici tvorila linie na Bíline a Ohri. V úsecích V.a, V.b Chomutov, VI. Most a XI. Trmice (již v oblasti II. sboru) vznikly necelé dve stovky kulometných pevnustek. Pozdeji bylo toto postavení jen nepatrne posíleno a hlavní obrana se posunula ponekud do vnitrozemí - na reku Ohri.
S objekty tohoto typu byla svázána i první etapa budování takzvané plzenské cáry. Ta prehrazovala možný neprátelský útok od západu a jihozápadu. Objekty zacínaly na jihu u Klatov a pokracovaly obloukem k severu pres mesta Stankov, Kladruby, Stríbro a dále podél toku Mže a Úterského potoka až k zalesneným prostorám Manetínské vrchoviny. Celklem 128 pevnustek bylo rozdeleno do ctyr stavebních podúseku s oznacením VII.a, VII.b Stríbro jih a sever, VIII.a, VIII.b Stankov jih a Stankov sever.
Posledním místem výstavby byl pás jižní hranice proti Rakousku, zejména oblast Ceských Budejovic, Trebone a Jindrichova Hradce. Ve ctyrech stavebních podúsecích zde bylo od cervence 1936 vybetonováno 96 objektu. Na východe navazovaly pak úseky jihomoravské, budované v rámci pusobnosti ZVV Brno.
Ve vojenském prostoru Jince i Milovice vzniklo po dvou párech pevnustek (vždy dve cvicné a dve zkušební). Nutno dodat, že výstavba zdaleka nedosahovala ideální kvality. Mnoho provádecích firem nemelo zatím valné zkušenosti s používáním železobetonu, a na druhé strane ani vojenská správa nevypracovala podrobnejší smernice - používány byly normy civilní.
Pevnost betonu tak byla vetšinou pod stanovenou hodnotou 200 kg/m2. Teprve po zákroku vojenských orgánu, došlo k cástecnému zlepšení. V nekolika (v minulosti velice zvelicovaných) prípadech, muselo dojít i k odstranení nekvalitne vybudované pevnustky a vystavení nové.
Popis úseku VII.b Stríbro – sever
Podúsek VII.b vznikl po rozdelení puvodního rozsáhlého úseku VII. a v jeho rámci melo vzniknout necelých padesát pevnustek. Výstavba byla zadána stejné stavební firme, jako v prípade úseku VII.a (Ing. Dr. Jaroslav Brcek, úredne autorizovaný civilní inženýr stavební a stavitel, se sídlem v Plzni, Riegrova ulice c.5) a to za cenu 207 980,- Kc. Samotné stavební práce se však naplno rozbehly až ve druhé polovine srpna a neprobíhaly vysokým tempem, což bylo zaprícineno rozdelením kapacit firmy mezi oba stavební podúseky, což bylo také ze strany VSD tercem neustálých pripomínek. Po jednáních byla firme prodloužena lhuta k dokoncení všech objektu až do poloviny listopadu, avšak krátce nato byla z príkazu generála Noska - zemského velitele ženijního vojska, veškerá výstavba objektu vz. 36 v této oblasti zastavena.
Objekty tohoto úseku jsou roztroušeny podél celé dolní cásti toku Úterského potoka, približne od jeho soutoku se Mží v oblasti dnešní Hracholuské prehrady, až po ústí Blažimského potoka na severu. Podle puvodního plánu mela linie pokracovat dále k severozápadu a koncit až v prostoru vsí Trhomné a Skelná Hut, kde se pravé prídlo obrany melo opírat o zalesnené vrchy Manetínska, poslední vybudované objekty však dosáhly pouze k obcím Ostrov u Bezdružic a Krsov.
Pro odlišení od úseku VII.a Stríbro - jih je císlování pevnustek provedeno od císla 100.
Jednotlivá kulometná hnízda jsou vetšinou umístena na hrebenech a skalních výbežcích zasahujících do zdejšího pomerne hluboce zaríznutého údolí. Na duležitých místech byla takováto obrana údolí posílena ješte v týlu umístenými objekty, tvorícími tak jakýsi druhý sled. Jedná se zejména o pomerne silné uzávery u Trpíst a predevším okolí obce Pakoslav, kde je nekolik objektu pri potoce kryto dalšími tremi pevnustkami umístenými na návrších asi kilometr v týlu.
Na podzim roku 1938 se celý úsek VII.b ocitl v odstoupeném pohranicí a proto nebylo v následujících letech pristoupeno k likvidaci jednotlivých objektu a všechna kulometná hnízda tak preckala válku bez výraznejších poškození. Ponicena byla pouze pevnustka c. 104a nedaleko Trpíst, kterou spolu s nedalekým ropíkem poškodilo až poválecné zkušební postrelování, které zde provádela Ceskoslovenská armáda. Behem poválecných reaktivací byly takrka všechny pevnustky upraveny jako pozorovatelny. Rozmerné strílny byly dobetonovány a zmenšeny na pouhé pozorovací šterbiny. Materiálem techto úprav byl velice nekvalitní beton, obsahující oblázky a nekdy i hlínu (asi nejhorší kvalitu lze dnes shlédnout na pevnustce c. 100 nad soutokem Úterského potoka a Mže). Žádné další úpravy - jako napríklad prefabrikované vstupní chodbicky, vyskytující se u tohoto druhu objektu napríklad na rakouské hranici, zde nebyly provedeny. Interiér byl pouze vybílen a vycišten a doplneny nevelké ocelové stolky.
Ostatní zbrane používané v techto LO vz.36 a 37
Rucní granáty
V druhé polovine 30. let mela cs. armáda ve výzbroji dva typy rucních granátu. Prvním byl vejcitý granát vz.21 firmy Janecek. Granát byl nárazový, složený z plechového tela, zapalovace a trhaviny – 120g tritolu pri celkové hmotnosti 450g. Pri zkouškách bylo zjišteno, že se pri výbuchu roztrhne na 250 – 300 drobných strepin. Granát musel být vržen tak, aby ve vzduchu rotoval a tím se odjistil; tím se stal nepoužitelným pro opevnení, kde v granátových skluzech nemohlo nic takového nastat.
Druhým granátem byl rucní granát vz.34 firmy Škoda. Byl rovnež nárazový (s nárazovým reakcním zapalovacem) a odjištoval se již pred vrhem. Tento granát vážil 350g a byl již pro opevnení použitelný, ale ne úplne spolehlivý. A to práve kvuli tomu, že byl nárazový a pri pádu skluzem nezajištoval bezpecnou iniciaci. Pod skluzy se sice budovaly dopadové desky, ty ale mohly být snadno zasypány zeminou pri neprátelském delostreleckém ostrelování.
Byla potreba zkonstruovat granát casovaný. To se povedlo chemicko-pyrotechnické továrne Ing. Jaroslava Velinského z Jablunky u Vsetína, která zacátkem roku 1938 predložila nový granát vz.38 vojenské správe. Zkoušky dopadly dobre – granát bezpecne vybuchoval po vyhození skluzem, i ve vode. Bylo zjišteno že se pri výbuchu roztrhne na asi 2000 strepin. Granát byl zaveden do výzbroje již 9.4.1938 a predpokládalo se že první várka z 900 000 objednaných granátu (z toho 217 385 pro opevnení) bude dodána již v cervnu. Bohužel do Mnichova nebyl dodán ani jeden. Granát vz.38 vážil 356g a byl casován na 3 sekundy, pricemž bylo zjišteno, že pád skluzem trvá 1,3 – 1,5 sekundy. Úcinek strepin byl do 20m.
Gr.vz.21 Gr.vz.34 Gr.vz.38
Puška vz.24
Po první svetové válce mela naše mladá armáda zavedenou standardní zbran pechoty pušku Manlicher vz.95, zdedenou po rakousko-uherské armáde.
V lednu 1919 vznikla v Brne Ceskoslovenská státní zbrojovka a ješte tento rok padlo rozhodnutí koupit zarízení na výrobu pušek. Nabídka prišla na výrobu pušek Manlicher 95, nebo Mauser 98. Firma Mauser predložila lepší nabídku a tak bylo rozhodnuto pro výrobu Mauserovek. Ale objednávka na výrobu techto pušek prišla až v roce 1921. Do té doby se stále pocítalo s puškou Menlicher. Vyrábet se mela puška Mauser 98, pro kterou zbrojovka získala výkresovou dokumentaci, meridla a množství hotových soucástek.
Objednávka byla nejprve na 1000ks, ale již v dubnu 1922 se zvedla na 40 000ks. Zjistilo se však, že výkresy jsou nedostacující, meridla nepoužitelná a soucástky nedodelané. Z techto duvodu a také pro znacnou složitost pušky vz.98 se zacalo s ruznými úpravami této pušky až pres modely vz.98, vz.98/22, vz.23, vz.23A vznikla v zárí 1924 puška vz.24. Ale i nadále, byli ruzné rozdíly, nalezli bychom pušku vz.24 se zámerným dalekohledem a klikou zahnutou dolu. Puška byla 1100mm dlouhá (s bodákem 1410mm), 4,08kg težká (s bodákem 4,484kg), jednalo se o petirannou opakovacku s pocátecní rychlostí strely 860 m/s. Ve své dobe byla tato puška velmi moderní a spolehlivou. Kritici nekdy naráželi na prílišnou váhu pri délce pouze 1100mm. Remen k pušce je dlouhý 110cm a široký 3,5cm.
Na jare 1939 mela naše armáda techto pušek 762 000ks. Mnoho pušek se dováželo do zahranicí – celkem (podle souhrnu z roku 1942) 1 290 300ks. Zbrane se vyvážely do techto zemí: Rumunsko, Bolívie, Cína, Japonsko, Jugoslávie, Španelsko, Írán, Brazílie, Litva, Turecko, Kolumbie, Ekvádor, Uruguay, Peru, Guatemala, Nikaragua a Venezuela. Za okupace se také do roku 1942 vyrobilo 330 050ks pro nemeckou armádu – tyto pušky mely pažbu z lepené dýhy (prvorepublikové z orechu). V lehkém opevnení byli touto puškou vyzbrojeni všichni krome strelcu z kulometu. Mohla posloužit na obranu vchodové strílny, ale také nouzove v hlavní strílne (predevším v lesích a pri kvetnové cástecné mobilizaci).
Pistole raketová vz. 30
Spojení mezi lehkými objekty bylo možné smluvenými dávkami z kulometu, polním telefonem (pozdeji mela být dodávána i radiostanice), el. svítilnou Daimon, pozdeji Palaba (pripomenme, že nejdríve byly zakoupeny pro opevnení svítilny Daimon v Nemecku, ale to bylo velmi zkritizováno v tisku a tak se dále nakupovaly domácí svítilny znacky Palaba) – at už by bylo signalizováno venku pred objektem nebo pomocí periskopu morseovou abecedou nebo smluvenými signály; dále pak prostredky lehké signální soupravy – a to ruznobarevnými praporky na dvoudílné tyci, nebo svítilnou vz.35 s ruznobarevnými skly. Posledním zpusobem byla signalizace pomocí signální raketové pistole vz.30. Rakety se vystrelovaly mrížovými dvermi a krome signalizace byla pistole používána i pro osvetlení bojište.
Raketovou pistoli (dobové oznacení – Pistole raketová vz. 30) vyrábela Strakonická zbrojovka a od roku 1937 závod v Uherském Brodu. Víme, že v breznu 1939 mela naše armáda techto pistolí celkem 24 353. Po okupaci byla užívána i slovenskou armádou a nemeckou Wehrmacht – už 8.zárí 1939 bylo 7 000 pistolí odesláno do ríšské zbrojnice Berlin-Schöneberg.
Pistole byla ráže 26,5mm s pevnou hlavní a záverem odklopným do strany; vážila 0,97kg; jednalo se o jednoranou zbran na signální náboje a porizovací cena pistole byla 800Kc – dodávala se s 20 bílými, 5 cervenými a 5 zelenými svetlicemi.
Bodák vz.1924
Tak jako rada jiných zbraní, vzniklých modernizací ci jen úpravou zbrane jiné, nebyly ani ceskoslovenské bodáky vyrábené u nás po roce 1918 konstrukcne i tvarove nijak progresivní. Bodáky vz.1895, vz.1922 a 1923, které vývojove predcházely bodák vz.1924, vznikly vzájemným spojením již osvedcených rakouských a nemeckých konstrukcních prvku. Predlohou bodáku vz.1924 byl bodák vz.1923, jehož cepel a pochva byly na základe praktických zkušeností u vojenských jednotek byly upraveny o 100mm.
Težký kulomet ZB 53 (težký kulomet vz.37)
Jedná se o vzduchem chlazenou zbran, kterou na pocátku 30.let vyvinula a vyrábela Zbrojovka Brno. Pozdeji probíhala výroba i ve Vsetíne. Vyrábel se od roku 1937 do pocátku 50.let. Kulomet má ráži 7,92 mm a používalo se v nem tehdy bežného puškového streliva 7,92 mm Mauser. Zbran byla vyvážena i do zahranicí takže je možno se s ní setkat hlavne v Rumunsku dále v Jugoslávii ale i dalších zemích jižní a strední Ameriky a v Asii.
Další technické údaje je možno najít v nejedné publikaci venující se cs. opevnení.
Ke zbrani patrí ješte další príslušenství, které si do objektu prinášely osádky. Jsou to potreby I , které byly v brašnicce strelce a jejichž složení bylo zhruba obdobné jako u LK vz.26, dále nekolik náhradních hlavní, schránka a kovovým pásem na 250 ran, schránka s cištením a náhradními díly (ta byla pravdepodobne urcena pro nekolik objektu) a konecne schránka s plnickou vz.37. Hlaven byla zkonstruována tak, aby vydržela nepretržitou 5-ti minutovou strelbu tj. zhruba 2.500 ran. V praxi se ale hlaven vymenovala zrejme dríve.
Kulomet vz.37 bylo možno upnout do lafety vz.37. Predne ho ale bylo nutné sejmout z polní trojnožky. Zatímco prední zajištovací kolík zustal po vytažení na trojnožce zadní bylo nutno z kulometu ješte dodatecne vyjmout. Pozdeji byly pro potreby LO vz.37 rozdeleny kulomety již bez polních trojnožek se zajištovacími kolíky. Do predního ocka na pouzdre, v nemž je vložena hlaven, se nasadil prední úchyt s trnem a do drážek na spodní strane pouzdra záveru se nasunul odpadový nástavec. Takto pripravený kulomet se vpredu zasunul do drážek lafety a vzadu na kolébce se odpadový nástavec spolu s ocky na pouzdre záveru zajistil zástrckou posuvne prichycenou ke kolébce lafety. Pak již stacilo založit pás a bylo pripraveno ke strelbe.
V zalafetované zbrani bylo možno vymenit krome hlavne celý závorník a s tím související zápalník a vytahovac nábojnic, posunovac pásu, segment vývodu prázdného pásu a vratnou zpruhu. Pri výmene hlavne se zbran z lafety vyjmula, sejmuly se nástavce a takto odstrojený kulomet se uchytil na sklopný stolek, který byl prišroubován na stene vedle strílny. Pak bylo možno hlaven pohodlne vymenit. Pro pridržení hlavne aniž by se clovek popálil se daly použít azbestové rukavice nebo obycejný hadr. Na tomto sklopném stolku se provádela i kompletní rozborka kulometu a jeho údržba.
Pro improvizované uchycení kulometu do strílny se dosud nepodarilo objevit nejaký nástavec. Pravdepodobne nebylo pro tento kulomet vyprojektováno a tím ani vyrábeno nic takového jako pro LK vz.26 (viz. reálná výbava objektu LO - nouzová výbava).
V roce 1938 byla do výzbroje zavedena univerzální lafeta vz. 38, která samozrejme umožnovala také uchycení kulometu TK vz. 37. Zbran se zde upínala na tzv. nosic težkého kulometu. Vpredu byl nosic cepem uchycen k odmerovému rámu lafety a v polovine byl nosic uchycen sverkou. Na zadní cást nosice se prišrouboval odpadový nástavec a za tamtéž umístené háky se zahákla ocka od lanek s protizávažími, která vyvažovala váhu zbrane. Na horní cásti nosice byla dve oka do nichž se nasadil TK vz.37. Ten se do lafety vkládal tak jak se sejmul z polní trojnožky tj. i se zadním zajištovacím kolíkem.V predu se zajistil kolíkem, který byl na lafete. Nakonec se ješte prestavila panoramatická deska s nakreslenou mapou a bylo hotovo.
Lehký kulomet ZB vz. 26
Jedná se o predválecný vzduchem chlazený lehký kulomet, který se postupem doby dostal do výzbroje mnoha armád sveta. Mezi vojáky byl oblíbený svoji jednoduchostí a snadným ovládáním. Zásobování strelivem se provádelo schránkovým zásobníkem na 20 ran. Hlaven bylo nutno menit po 200 ranách nepretržité strelby. Obecné údaje o této zbrani jsou nalezitelné v bežne dostupné literature, zamerím se spíše na problematiku osazení v LO vz. 37. Krome samotného kulomet si do objektu osádky donášely i príslušenství této zbrane. Jednalo se vždy alespon o 2-3 náhradní hlavne v koženo-plátených obalech, základní potreby ZI v brašne strelce a na urcitý pocet objektu bylo urceno i príslušenství ZII (náhradní díly zbrane).
Kulomet vz. 26 bylo možno upnout do univerzální lafety vz. 37. Bylo však nutno sejmout dvojnožku a objímku pístové trubice roztáhnout a lužka presunout na pístovou trubici. Na volné lužko se nasadil tzv. prední úchyt a v poloze otocené o 180 st. se zajistil príložkou, která celek v lužku zafixovala tak, aby se kulomet v lafete nesklápel. Na prední cást pouzdra záveru se nasadil tzv. zadní úchyt - tedy sverka, která se predním koncem oprela o nálitek s otvorem na pístové trubici urcený pro zavešení na torbu. Sverácek se utáhnul mosazným trnem z príslušenství lafety a takto pripravený kulomet se vpredu zasunul do drážek lafety a vzadu na kolébce se sverácek zajistil zástrckou posuvne prichycenou ke kolébce lafety. Ješte bylo nutno nasadit odpadní nástavec pro usmernení vystrílených nábojnic, který se zaklesl za drážky na pouzdre záveru a otvorem v horní cásti za prední spojovací cep pouzdra záveru. Kulomet byl pak pripraven k palbe.
Hlaven kulometu bylo možno vymenit prímo v zalafetované zbrani. Horší situace však byla s prípadnou rozborkou záveru nebo výmenou závorníku. Bylo nutno sejmout odpadní nástavec a kulomet vysunout z drážek do patricné vzdálenosti tak, aby šlo sklopit pažbu o 90 st. po vysunutí horního spojovacího cepu. Sklopení bránila totiž hrídel s ovládacím koleckem lafety. Nicméne porucha, kdy by bylo menit záver mohla nastat výjimecne (ulomený zápalník ci vytahovac).
Uchycování lehkého kulometu do lafety byl však zbytecný prepych, pro bežné strelecké úkony stacil tzv. improvizovaný záves LK vz. 26. Záves se jednoduše zajistil ve spodním oku strílny (viz výstroj a vybavení LO) a kulomet (bez dvojnožky) se do nej uchytil tak, že se zmáckla objímka pístové trubice a vsunula do vidlice závesu, kloubové spojení se zajistilo šroubem s okem, který sloužil ke spojení objímky trubice s polním podstavcem. Záves bezpecne zachycoval zpetné rázy, umožnoval pohodlnou manipulaci s kulometem a v prípade doplnení o jednoduché zarízení pro neprímou strelbu tak 100% nahradil univerzální lafetu.
V roce 1938 byla do výzbroje zavedena univerzální lafeta vz. 38, která samozrejme umožnovala také uchycení kulometu ZB vz. 26. Vpredu byl kulomet uchycen v dríve zmíneném závesu, vzadu bylo pouzdro chyceno sverkou. Jelikož je však záves LK 26 vyosen o 6 mm vpravo kvuli umístení míridel, bylo nutno na zbran lafetovanou ve strakonické lafete nasadit tzv. príložku LK. Ta se nasadila zleva na prední cást pouzdra záveru a proti spadnutí byla jištena planžetou kopírující kruhové spojení prední cásti pouzdra záveru s pístovou trubicí. Vzhledem k charakteru lafety vz. 38 nebyl již pohyb zbrane ve strílne tak snadný, bylo nutno prekonávat trecí síly pri pohybu strelecké mapy a námerné tyce. Avšak bylo již možno použít neprímého zamerovace.
Kulometná pistole vz.38
Náš první samopal (v predválecné terminologii kulometná pistole) není moc známý, ale mel se stát duležitou zbraní našeho lehkého opevnení. Proto zde v tomto clánku prispeji trochou strucných informací a fotografií.
KP38 byla zbran celkove dlouhá 810mm s bubnovým zásobníkem na 96 pistolových náboju ráže 9mm s kadencí 200 ran za minutu, pocátecní rychlost strely byla 370m/s a zbran vážila 3,9kg.
Zbran vyvíjela Strakonická zbrojovka a její zkoušky probehly v cervnu a srpnu 1938 a dopadly výborne a proto mohla být zavedena do výzbroje, což se stalo (návrhem) 30.srpna 1938. To potvrdil nácelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejcí 18.zárí 1938. Jak ale již datum schválení napovídá, samozrejme se nepodarilo ani jednu zbran dodat a plánovaná dodávka až 4000 kusu pro ROP se nakonec smrskla jen na 15 již vyrobených kusu, jejichž zkoušky probehly dokonce až za okupace v cervnu 1939.
V težkém opevnení mela být KP38 používána jen ve vchodových strílnách, možná ve zvonech. Za to daleko hojnejšího uplatnení by našla v opevnení lehkém, kde mela nahradit LK26, kde by tento kulomet nenalezl vetšího uplatnení – predevším v neprehledném terénu, hlavne v lesních prusecích. Až do 300m totiž byla výkonne s LK26 srovnatelná, navíc mela vetší zásobník (96 ku 20nábojum), zabrala v objektu méne místa a také produkovala méne zplodin. A predevším byla podstatne levnejší – její porizovací cena mela tehdy být 560Kc.
Lafetovat se mela KP38 do lafety vz.38, na což bylo vyrešeno i uchycení: To bylo rešeno pomocí tzv. predního a zadního lužka. Prední lužko na KP38 zapadá do vyfrézovaných drážek na hlavni tesne za muškou, spodní cep predního lužka pak zapadl do závesu LK26. Zadní lužko se pak navleklo na pouzdro záveru KP38 mezi zásobníkem a pažbou, na spodní cásti se lužko upnulo do celistí sverky lafety na námerové tyci. Byl navržen i odpad nábojnic.
Ješte pripomenme, že maketa KP38 byla po válce skutecne zkušebne upnuta temito úchyty do lafety vz.38 v úprave pro LO36.
Seznam objektu úseku VII.b Stribro – sever
| por.c. |
VEC |
Typ |
Souradnice |
| 100 |
1038 |
B |
49°48 24.91 N 13°05 30.80 E |
| 101 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 102 |
1039 |
C |
49°48 51.05 N 13°05 01.56 E |
| 103 |
1035 |
A |
49°49 11.35 N 13°04 50.29 E |
| 104 |
1040 |
C |
49°49 34.86 N 13°04 13.93 E |
| 104a |
1041 |
A |
49°49 35.33 N 13°04 15.90 E |
| 105 |
1043 |
C |
49°49 42.78 N 13°04 03.91 E |
| 105a |
- |
A |
stavba objektu zrušena |
| 106 |
1048 |
A |
49°50 15.54 N 13°04 16.08 E |
| 107 |
1049 |
C |
49°50 05.98 N 13°03 23.23 E |
| 108 |
1050 |
C |
49°50 27.98 N 13°02 49.87 E |
| 109 |
1053 |
B |
49°51 00.90 N 13°02 31.27 E |
| 110 |
1056 |
B |
49°51 01.78 N 13°02 06.71 E |
| 111 |
1057 |
B |
49°51 25.85 N 13°02 04.49 E |
| 112 |
1068 |
B |
49°52 19.60 N 13°02 27.89 E |
| 112a |
1069 |
B |
49°52 24.13 N 13°02 24.58 E |
| 112b |
1076? |
C |
49°52 37.79 N 13°01 56.62 E |
| 113 |
1077? |
C |
49°52 47.60 N 13°01 52.79 E |
| 113a |
1081 |
A |
49°52 49.98 N 13°02 04.12 E |
| 114 |
1098 |
C |
49°53 30.95 N 13°02 28.73 E |
| 114a |
1099 |
C |
49°53 44.92 N 13°02 44.14 E |
| 115 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 116 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 117 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 118 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 119 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 120 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 121 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 122 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 123 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 124 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 125 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 126 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 126a |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 127 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 128 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 129 |
- |
C |
stavba objektu zrušena |
| 130 |
- |
B |
stavba objektu zrušena |
| 131 |
1067 |
C |
49°52 19.99 N 13°03 09.22 E |
| 132 |
1086 |
C |
49°52 56.57 N 13°03 26.64 E |
| 133 |
1093 |
B |
49°53 07.80 N 13°03 37.22 E |
Vlastní cache neni ukryta v blíkosti LO vz.36, ten je na kopci nad ní, ale paradoxne v blízkosti ropíku vz.37, který patrí do cáry
E-21 Cernovice, ale o tom více možná nekde jinde.
Kdo chce vedet víc, at se podívá na stránku:ROPíky
Další Cache s podobnou tématikou v této oblasti:
Lehka opevneni vz.36 - Hracholusky
ROPiky useku E-22 Stribro
LO vz. 36 Useku VII.a Stribro – jih
Navíc, doporucuji si precíst všechny "listingy", protože v každém najdete neco jiného a všechny na sebe navazují.
Additional Hints
(Decrypt)
Cvahf flyirfgevf