Šelenburk Traditional Cache

Budte opatrní pri vyzvedávání této keše, jedná se o zríceninu hradu proto hrozí riziko uvolnení kamenu a také dávejte pozor kam šlapete. Prosím o opetovné dukladné zamaskování cache.

Cvilín Lobenštejn ci Šelenburk

Úvod

Hrad Cvilín se nachází v okrese Bruntál a katastrálne spadá pod Úvalno. Hrad je rovnež v pramenech nazýván jako Lobenštejn ci Šelenburk.

Zrícenina hradu Cvilína stojí na jednom z posledních výbežku Brantické vrchoviny, zvedající se nad inundacním pásmem reky Opavy, asi 3 km JV od Krnova v nadmorské výšce 422,8 m.

První zmínka o hradu, i když neprímá pochází z roku 1253, i když místo bylo osídleno již v praveku. Ve slezské fázi komplexu lužických popelnicových polí zde bylo zbudováno rozsáhlé hradisko mající tvar nepravidelného protáhlého oválu, obepnutého valem v celkové délce 2400 m a jeho maximální šírka a nejvetší délka ohrazeného prostoru ciní 400 x 900 m. V soucasnosti je val již místy znacne setrelý a nevýrazný, a v nekterých jeho úsecích – zvlášte pak na západní a jihozápadní strane je jeho prubeh dosti nejasný a sporný. Nelze vyloucit ani, že by byl areál hradište využit v dobe hradištní, i když pochopitelne ne v celém jeho rozsahu. O existenci osídlení svedcí jen nevelká kolekce keramických zlomku, hlasících se do 10. – 11. století ve Slezském zemském muzeu v Opave, jsou to i ojedinelé fragmenty prináležející mladohradištnímu období. Další prímé ci neprímé dukazy o osídlení této oblastí prináší napr. H. Weinelt ci L. Jisl.

Místo bylo vybráno tedy opravdu dobre – jak z hlediska strategické duležitosti (tj. kontrola duležité stezky probíhající údolím podél reky z Opavy do Krnova a dále do Slezska, ale také širokého okolí.) Rovnež predchozí existence pravekého hradiska s nekterými zachovalými fortifikacními prvky a konfigurace terénu prispela k rozhodnutí postavit hrad práve na tomto míste.

Stavebne historický vývoj

Nekdy v prubehu první poloviny 13. století byla separovaná plocha využita ke stavbe kamenného hradu, témer obdélníkového tvaru približných rozmeru 72 x 54 m, orientovaného delší osou ve smeru SZ-JV, byl oddelen od okolního terénu ve skále vytesaným príkopem. Jeho šírka se na trech stranách pri vrcholu pohybuje kolem 25 m, avšak na jižní a JV prístupové strane dosahuje až 35 m. Puvodne snad pleché rovné dno príkopu, místy 9-10 m široké, melo na prístupové strane dvojnásobný rozmer. Na východní strane, nad prudkým srázem, zustalo postupné prohlubování a zvetšování príkopu ve stredoveku nedokonceno. I pres prestavby se dá rozlišit puvodní stav hradu tak jak byl postaven v 1. polovine 13. století. Nelze presne ríci zda se jednalo z hlediska stavebního slohu o pozdne románský nebo rane gotický hrad. Prvotnímu zdenému hradu prináležela mohutná 3,2 – 4 m silná, puvodne zrejme znacne vysoká (pres 9 m) obvodová hradba jádra, mírne lichobežníkového, témer ortogonálního pudorysu. Obkroužena byla ponekud nepravidelným približne obdélníkovým, ponekud nespravedlivým príkopem se zaobleným východním nárožím. Ze trí stran byl ponechán rozlehlý ochozový prostor, využitý nejméne na jihovýchodní strane jako cca 11 m široký parkán, obehnaný zprvu zdí stejne mohutnou, jako byla hradba vlastního jádra (3,3 m). Soucástí byla rovnež studna a podsklepený palác který jestli byl více prostorový byl spíše dvou než tríprostorový. Dominantní obrannou stavbou tohoto hradu byl mohutný bergfrit o prumeru 14 m (v soucasnosti se tycí stále do výšky 8,5 m a je tak nejvyšší v ceské cásti Slezska), situovaný na prístupové, jižní strane. Asi v místech pozdejšího mostu se zprvu mocne opevneným parkánem pricházelo k vstupní bráne do jádra umísteném ve východním nároží hradu a sevrené parkánovou a hlavní hradební zdí. Brána vystupovala ve forme jakési hranolové branské veže (neví se zda prevyšovala vlastní hradbu ci nikoliv) a v prujezdu byla zabezpecena tzv. vlcí jámou, predpokládá se její preklenutí padacím mostem.

Nutno podotknout, že hrad behem své existence až do jeho znacné destrukce v 1. polovine 19. století kdy byl použit zrejme hlavne jako zdroj staviva na stavbe císarské silnice z Opavy do Krnova. Behem své existence prodelal nekolik více ci méne duležitých stavebních uprav. Napr. v srpnu 1474 hrad na kterém se bránil vévoda Jan Krnovský dobyla vojska Matyáše Korvína krále ceského a uherského, byl hrad poškozen. Mezi léty 1493 – 1521 byl opraven a prestavován Jirím z Šelenberka a Kosti (odtud také pochází novejší název hradu – Šelenburk). A znovu byl prestavován od roku 1530 kdy se zacalo s jeho velkou prestavbou a dalším opevnováním takže v dobe zániku se jednalo vlastne již o pozdne gotický hrad nebo ranne renesancní pevnost. Pricemž jsou nálezy doloženy i jeho využití behem 30-ti leté války.

Nelze opomenout predsunuté opevnení hradu, které se nachází cca 250 JV od hradu, na hrane svahu klesajícího pomerne prudce ke korytu Hájnického potoka. Nachází se stále v rámci pravekého, valem vymezeného areálu. Jádro opevnení má tvar nepravidelného kruhu o prumeru 28 – 29 m, obíhán je plytkým príkopem širokým 8,5 m. Následuje val místy již znacne rozvezlý šírky 10 m. Pokud jde soudit dle nalezeného keramického materiálu jedná se již o pozdejší záležitost spadající do období tricetileté války, i když není úplne vylouceno že vznikl již v 15. století.

Archeologický výzkum

Archeologický výzkum lokality a cástecná konzervace hradu probehla mezi lety 1933 až 1942 výzkum provádel krnovský stavitel G. A. Horny. Jenže výsledky nepublikoval a k dispozici není ani žádná dokumentace – pokud´ kdy nejaká vubec byla. Navíc cást nálezu uložených hlavne v muzeích v Opave a v Krnove byla v roce 1945 poškozena ci kontaminována s jinými nálezy. Z techto dlouholetých výzkumu pochází znacné množství nejruznejších nálezu – bohužel bez jakýchkoliv statigrafických údaju. Napr. jen v Opavském zemském muzeu je evidováno na 11 413 kusu a približne polovina tohoto množství je také uložena i ve sbírkách krnovských, rovnež Bruntálské muzeum má nekolik desítek keramických zlomku. Co se keramiky týce nejvetší masu nálezu pochází z 14. až pocátku 15. století ovšem predstavuje typickou šede pálenou redukcní hrncinu s okraji formovanými prevážne do podoby jednoduchého ci složitejšího okruží – zrejmé jsou i prechodové typy. Vysoké zastoupení mají džbány zejména však poháry – nekdy ovšem netradicne tvarované a velmi tvrde pálené. Hojný je rovnež kachlový materiál predstavovaný staršími režnými komorovými kachli (i menšího formátu), napr. s loveckým motivem jelena se psem apod. – všechny vycházejí zretelne z jedné dílny. Pozdejší mladší skupinu kachlu prezentují již polévané exempláre – ponejvíce zelenou polevou – nebo kusy s rostlinnými motivy. Technickou keramiku zastupují napríklad presleny tyglíky, kahánky, ale napr. i cihla s otiskem detské nohy. Méne jsou zastoupeny predmety z parohu a kosti a sklenené strepy. Hojne jsou rovnež zastoupeny železné predmety, které jsou – pomineme li hrebíky jako pozustatek ze stavební cinnosti zastoupeny hlavne cástmi zbroje, zbranemi, kovovými soucástmi výstroje pro kone ale napr. i kamennými koulemi jak do vrhacích praku tak i do del. Spadají nejen do období ranného, vrcholného a pozdního stredoveku ale i období drívejšího (již vzpomenuté praveké) i pozdejšího – 30ti-leté války z této doby pochází cásti palných zbraní a zbroje. Nicméne valná cást z více než 1000 kovových jednotlivých kusu pochází práve z 16. – 17. století. Ve výctu kovových predmetu – hlavne pak zbraní by se dálo pokracovat dál (napr. znacne jsou zastoupeny hroty šípu) nicméne nekteré druhy zbraní nelze presneji casove zaradit – treba nekterá kopí apod.

Nalezeno bylo i nekolik mincí prevážne však až ze 17. století., není zcela jasné zda byly objeveny brakteáty z 12. – 13. století nebo se jednalo o Premkovy jednostranné „duté“ halére. Mincování na Cvilíne totiž bylo nedávno doloženo rozpoznanými dvemi železnými razidly. K dalším významným nálezum patrilo dnes již nezvestné pecetidlo ci zlatý 18ti karátový prsten.

Legenda o cvilínském pokladu

Kdo a kdy nastrádal nesmírné poklady, prikryté prý dosud troskami hradu na zadním cvilínském kopci, povest neríká. Její vypraveci jen provázeli svá slova narážkami, z nichž posluchac vyrozumel, že puvod cvilínských pokladu je nekalý. Nejcasteji bylo naznacováno, že poklady shromáždil pro svou dceru loupeživý rytír, který prý mstil na urozených velmožích potupu, jíž se jeden z nich dopustil na jeho mladické, spanilé a citlivé dcerce. Puvodne hospodaril tento rytír na svém rodném hrade kdesi v cizích horách. Panství nebylo velké a nevynášelo mnoho. Hradní pán si zakládal více na osobní statecnosti a vojenském dumyslu. Tyto vlastnosti dedili príslušníci jeho rodu už po nekolik generací a spojovali je s bezmeznou oddaností a verností panovníkovi. Za to byli casto hošteni na knížecích dvorech, i když mezi nejvyšší šlechtu podle urozenosti nepatrili. Pri jedné z takových knížecích hostin se prohlásil za nápadníka mladické dcery horského rytíre synovec samotného knížete. Po celý vecer se slicné panne dvoril a vyžadoval od ní laskavosti, jimiž se dívka chtíc nechtíc hostum jevila jako jeho snoubenka. Sladká nadeje však nepreckala rána. Zhýralý kavalír už druhého dne nechtel o svých nabídkách a slibech niceho slyšet a k dívce, již ješte vecer predtím zbožnoval, se choval cize, jejího otce pak urazil výsmechem, že by na svém „sovím hrade“ neuživil pri námluvách a svatební hostine ani jeho štolby. Uraženému otci potupené dcery bylo znemožneno ztrestat mecem verolomníka, protože hosté se postavili na stranu urozenosti a bohatství místo na ochranu cti. Rozhnevaný rytír tedy bez prodlení opustil s dcerou knížecí hrad. Zpoza padacího mostu však ješte zavolal na panstvo výhružné pozvání na odvetnou hostinu. Budou-li jim však na jeho hrade sousta v ústech horknout, aby nezapomneli, že oni mu je na knížecím dvore též špatne osladili. Rytír svuj hrádek s panstvím prodal a prestehoval se s dcerou a malou družinou až na Cvilín, který byl v té dobe opuštený. Odtud prepadal na obchodních cestách a hromadil veno pro své díte, aby se bohatstvím vyrovnalo i nejurozenejším. Zdali se nekdy stal nechteným návštevníkem jeho lupicského sídla i nekdo z nekdejších knížecích hostu a zdali ho tu rytír pripravil o mešec, ci dokonce o hrdlo, aby splnil svou pohružku, nevíme. Mstil se za potupu své krve na všech, kdo meli bohatství a prišli ve vhodné chvíli do cesty. Skoncil bezpochyby kdesi pri loupeži. Ale jeho lup neprinesl štastného živobytí ani jeho jednorozené dceri. Za otcova života se hrozila jeho krvavého remesla. Po jeho smrti na hrade docela osamela. Služebnictvo nutil k životu na Cvilíne jen strach z rytíre nebo žádostivost podílu na lupech, které umel jejich vudce tak mistrne pripravit. Dívcina siroba však nikoho nedojímala. Rozprchli se, aniž kdo z nich místním lidem v okolí prozradil, co se na hrade stalo, že tam byla osirelá rytírova dcera zakleta mezi hromady zlata, stríbra a diamantu. A tak si zdejší lid o zakleté a o bohatství jen pošuškával.V prostorách hradu se prý nekdy ozývá její hlas, je prý hlídána nejošklivejšími plazy. Avšak jednou se prý podarí neštastnici vysvobodit a zachránci prokleté dívky pripadne celý cvilínský poklad. Koncem osmnáctého století povesti o pokladu na Cvilíne ožily. Šírily se i v samém meste Krnove. Meštanum, kterí se zamestnávali domácí výrobou plátna a suken, se tehdy vedlo zle. Remeslná výroba zaostávala za novou výrobou strojní a neposkytovala rodinám už ani dost obživy. Ke všemu bylo ješte mesto v té dobe postiženo obrovským požárem. Je treba se divit, že byla vzkríšena chut na cvilínský poklad? Mezi ty, kdož se dostali do bídy, patril též asi tricetiletý Teodor, pricinlivý a schopný remeslník svého cechu. Pracoval spolecne se svým tchánem, stárnoucím, ale dobre známým krnovským tkalcem. Dílny patrila ješte starému, ale práci v ní i obchod už nekolik let rídil mladý zet. Teodor se kdysi v tomto dome vyucil, prošel pak na zkušené mnoho dílen ve Slezsku i v severních Cechách a prinesl do svého mesta mnoho cenných zkušeností z ciziny, kde se remeslníci potýkali s novou výrobou už delší dobu. Ale at se mladý remeslník v techto letech sebevíc namáhal, at prodlužoval den nocí, nemohl stacit svýma rukama na výživu pocetné rodiny a na stavbu vyhorelého domu. Cím dále smutneji pohlížel Teodor na druhou stranu Radnicního námestí, kde se na Vysoké strane už objevovaly za prkny lešení zdobené štíty, v nich okna s bohatými rímsami, v prucelích nebo na rozích domu odvážne vysunuté arkýre. Jejich štastnejší majitelé pohrdlive vytahovali ze škrobených límcu pyšné brady proti ostatním meštanum, jimž už síly docházely. Jednou v polovine ríjna se Teodor za vecerního soumraku rozloucil s tchánem, který vytrvale prespával v rozestavené budove, a s dvema kousky sukna, jednemi z posledních, se vypravil k Opave. Cestou se chtel zastavit u rodiny, která se po požáru uchýlila k jeho rodicum do domecku u rybníku pod Krnovem, vecer ješte dorazit se zbožím k prekupníkovi, tam málo pospat a casne ráno hodlal být už zase na staveništi. Teodor zastihl svou rodinu v otcove domku práve pred vecerí. Stará matka vytáhla železnou vidlicí z ohnište v temném koute nevelké jizby litinový kotlík. Hlad soustredil pozornost detí na zacazený hrnec více než na samého tátu, i když ho celé dny nevidely. Deti se vrhly na kourící porce jablkové kaše. Po prvních soustech se jim však prodloužily obliceje málo chutným jídlem. Nejtrpceji nesl otec premáhání Verunky, která se odhodlávala k spolknutí malých soust nezvykle pripraveného jídla jen proto, aby dodala kuráže detem, když jim lepší veceri doprát nemohla. Tehdy se rozhodl že zbaví rodinu bídy, i kdyby ho to melo stát život. Rozloucil se, predstíraje, že se vrací do mesta k tchánovi, ale jeho dychtivá mysl ho vedla ríjnovým vecerem ke zríceninám Cvilína. Cesta lesem nebyl príjemná. Chladný vítr vrzal v nepravidelném rytmu zkríženými kmeny stromu a dodával ješte ponurejší nálady opuštenému boru pod zadním cvilínským kopcem. Mezi balvany mraku, které rostly a trhaly se na obloze, tu a tam zasvítil srp mesíce v poslední ctvrti. Jeho svetlo promítalo na oblohu zbytky cimburí zboreného hradu, k nemuž se Teodor dobýval srázným svahem mezi stromy od rybníku. Obešel zríceninu hradním príkopem až k nárožní kulaté veži. Tu se zastavil a cekal na další prohlédnutí mesíce zpod pohyblivých mracen, aby se mohl ve zborenisku lépe orientovat. Když se to podarilo, zbývala otázka, kde má prodlít na stráži nocní hodiny, aby si vysloužil odmenu, o níž povesti mluvily. „Strážce streží ve veži“, napadlo ho. Vyškrábal se tedy z hradního príkopu do strážní veže, v níž ješte byl zachován kus stropu, takže mel cosi jako strechu nad hlavou. Matné záblesky mesícního svitu sem pronikaly strílnami i vchodem zcásti rozboreným. Potme neudelal ani krok. S každou zmenou svého postavení cekal na zásvit mesíce. A i tehdy musel být mezi sesutým zdivem velmi opatrný. Už mohlo být k jedenácté a Teodor po celodenní lopotné práci nepocítil ospalosti. Srdnate cekal na príšery, jimž musí tri noci celit, kdo chce vysvobodit zakletou rytírovu dceru a získat pohádkové bohatství hradu. Dosud se nic strašlivého nedelo. Nekolik netopýru zasvištelo temnotou veže a z rozvalin hradu zahoukala sova. To však nemohlo nahnat strachu chasníkovi, který pod Cvilínem vyrostl. Až do rána neprožil mladý krnovský tkadlec žádné dobrodružství. A tak ho prepadlo podezrení, že na jeho vysvobození žádná rytírská dcera neceká, celá historie s pokladem že je planou báchorkou a že bude marne utrácet noci v této zatuchlé veži. Druhého vecera se však vydal ke hradu znovu. Tentokrát se mu zachtelo už i zdrímnout si, protože behem dne bdení minulé noci spánkem nahradit nemohl; ale odolal.Však se mu i zdálo že je ve zrícenine trochu rušneji než minulé noci. Casteji zaznelo lesním tichem zašustení nocních ptáku, tu a tam se pohnulo nekolik kamenu v hromadách sutin, jako by nekdo dotekem porušil jejich rovnováhu, vítr zvucneji ohýbal stromy kolem hradu, husteji padaly šišky a ulomené vetve. Nic z toho však nepripravilo Teodora o sebeovládání. Ješte srdnateji se vydal k hradní veži tretí noci. Ocekával, že tentokrát bude stráž težší, nebot je to poslední noc, která ho delí od zbohatnutí. Byl tedy ostražitejší než vcera a predevcírem. I okolí svého stanovište ve veži dobre ohmatal. Presvedcil se, zda mu nehrozí nebezpecí nad hlavou, je-li strop nad ním ješte dost pevný a nesesune-li se v nejhorší chvíli. Vykonal ješte radu drobných príprav, aby se co nejspolehliveji zajistil. Avšak hruzy, které ho v nejbližších hodinách cekaly, predcily všechno, co si byl schopen kdy predstavit. Obloha se pokryla neproniknutelnými mraky, takže ani odlesk mesícního svetla se nikde neobjevil. Sotva se strážce ustálil na svém stanovišti, zacal dout takový vichr, že mel každou chvíli plné oci ostrého prachu. Závany vichrice prinášely odkudsi príšerne páchnoucí zatuchlinu a vyly ve skulinách hradu tak pronikave, že se zdálo, jako by celá zrícenina ožila nezkrotnými besy. Po chvíli zašustily venku na suchém listí první kapky dešte, který se brzy zmenil v prudký liják, zmítaný silnou vichricí. Našemu strážci zacalo odkudsi kapat za límec i na hlavu, kapky houstly, pod nohama se tvorilo bláto, údy zalomcovala zima a pohyb nohou prinesl ješte ošklivejší chvíle. Když se Teodor snažil vyhnout vode, která mu ted už souvisle tekla za krk, pokrocil doleva. Šlápl však na cosi kluzkého, že málem upadl. Zachytil se rukou steny, v té chvílí už docela mokré, a jeho ruka se dotkla jakéhosi studeného slizkého tela, takže prudce uskocil napravo. Ale každý krok a každická minuta dosvedcovaly, že vež je plná nejaké haveti, která ješte nadto zacala sycet a pištet, až krnovskému tkalci naskakovala husí kuže. Plazi se mu ovíjeli kolem nohou, každým pohybem narážel na jejich mekká tela, jež se slévala v jakousi ohavnou živou masu, která se rozlila po všech koutech veže. Teodor propadl šílenství, nebot se kdesi za ním zacalo sesouvat kamení, jako by se pres ne valil nejaký netvor, sykot plazu rostl, Teodor každou chvíli upadal na jejich tela, kopal do nich, strásal je z rukou a z nohou. Nebylo možné déle vydržet. Hledal otvor, jímž by se dostal ven, narážel však všude na kluzké zdi a pod nohama na masu vzpínajících se plazu. V zoufalství zacal kricet. Když jeho krik nabýval nejbolestivejšího tónu, tu se ozval odkudsi vysoký ženský hlas: „Vydržíš-li, zvítezíš!“ Hlas však prišel pozde. Zachránce už byl tak zdolán ošklivostí a hruzou, že ho volání ješte více podesilo, místo aby mu dodalo odvahy. Jakmile se mu podarilo najít zpola zavalený východ z veže, vypotácel se odtud, a nedbaje dešte ani vichrice, pádil ke Krnovu. Doma musel Teodor pokracovat ve výstavbe domu bez cvilínského zlata. Svuj pokus o jeho nabytí už nikdy neopakoval A rytírova dcera zustala podle všeho nadále v troskách hradu se sovami a drobnou havetí, jíž zríceniny skýtají vhodný príbytek. Její bohaté veno prý dosud ceká na svého objevitele.