Keska je ukryta ve svahu soutesky zvane Hadinka, po OSPOVSKU. Ke kesce muzete vyrazit od mista, kde stavala tzv. Lisci bouda (vychazkovy altan) od architekta Dusana Jurkovice (N 50° 21.450 E 016° 09.825). Zde take muzete zaparkovat vozidlo. Pokud pujdete pesky od Noveho Mesta, nemusite chodit az k Lisci boude a muzete odbocit na souradnicich mezi zahradky a dolu podel plotu k rece a k mostu pekne po pesine.
Cache: N 50° 21.(1+A)(1+A)9 E 16° 10.0(5+A)6 kde cislo A je pocet lavicek na danych souradnicich N 50° 21.205 E 16° 09.847. Ne pocet spalku a lavicek k sezeni, ale pouze pocet lavicek!
Kesku prosim zase dobre schovejte at zustane skryta nahodnym navstevnikum!
ENGLISH: The cache is located in a small valley Hadinka. Cache is hidden on coordinates N 50° 21.(1+A)(1+A)9 E 16° 10.0(5+A)6
A is number of benches on coordinates N 50° 21.205 E 16° 09.847. You can leave your car at the parking area (N 50° 21.450 E 16° 09.825) and head to the benches from here. Plese rehide the cache well!
Nedaleko Hadinky je v rece Metuji Cerny vir, o kterem si muzete precist nasledujici povest.
CERNY VIR
Cestou z Noveho Mesta podel Metuje k Peklu narazime za mostem pod Lestinami na strme udolicko, po jehoz skalnatem dnu proteka potucek od Jestrebi. Udolicku se rika Hadinka a pred davnymi casy, kdy jeste stalo Hradiste nad Metuji, v nem staval mlyn. Jednim z mlynaru byl pan otec Kilian, ktery dodaval mouku nejen obyvatelum Hradiste, ale i blizkeho okoli. Mleci k nemu radi chodili, protoze s nimi dokazal prohodit prijemne slovicko a jeho stale dobra nalada kazdeho na chvili vytrhla ze vsednich starosti.
Nikdo z castych hostu netusil, ze nejvice starosti ma sam mlynar Kilian a ze tyto starosti se zvetsuji s tim, jak mu dorusta jeho jediny syn a dedic Vojtech. Uz jako maly chlapec byl vznetlivy a se vsim stale nespokojeny, cim vsak byl starsi, tim malichernejsi zaminka stacila k nekonecnym vybuchum vzteku.
V te dobe se po zemi sirily zvesti o vpadu Tataru na Moravu. Kral Vaclav I. vyzyval lidi do zbrane, a tu Vojtech jednoho dne oznamil rodicum, ze se rozhodl jit do kralovych sluzeb. Ackoliv mu rodice domlouvali a pozdeji i prosili, aby zustal doma, jeho nepokoj vzrustal, az za par dni opravdu odesel.
Rodice uzkostlive sledovali zpravy o viteznem tazeni Tataru a tehdy temer ztraceli nadeji ve shledani s Vojtechem. Nakonec se vsak dockali zvesti, ktera se zdala temer neuveritelna, ze Tatari byli porazeni a vyhnani ze zeme. Do mlyna se pomalu vracela dobra nalada, to jak se mlynar i mlynarka vzajemne presvedcovali o tom, ze se jim syn urcite vrati. Vzdyt mraz koprivu nespali. Cekali vsak jeste mnoho mesicu.
Leto nasledujiciho roku se uz chylilo ke konci, kdyz k mlynu prijel vuz, rizeny pacholkem a doprovazeny zbrojnosem v barvach panu ze Sternberka. Pred mlynem vuz zastavil a zbrojnos seskocil z kone. Mezitim ze salandy vysel mlynar, aby se podival, kdo prijel, a nez se vzpamatoval, zbrojnos k nemu priskocil a s radostnym vykrikem ho objal. Mlynar, tezko ovladajici radost, hned volal na cele kolo:
"Matko, matko, Vojtech je doma!"
Mlynarka hned prekvapene vybehla a v te stastne chvili shledani si ani jeden z rodicu nevsiml vozu stojiciho opodal. Teprve po chvili si uvedomili, ze je nekdo pozoruje, a tak se oba pozorneji podivali tim smerem. Z vozu na ne hledela divci tvar ciziho vzhledu, do bronzova opalena, se sikmyma ocima, ktere si vsechno kolem zvedave prohlizely.
Vojtech neco zavolal podivnou reci a divka k nim pomalu, ostychave prisla. Pacholek zacal odprahat par peknych tatarskych koni a na Vojtechuv pokyn sundal z vozu nekolik beden. Vojtech naznacil divce, aby ho nasledovala do domu. Tam se posadili a Vojtech zacal vypravet sve prihody po odchodu z domova. O sluzbe u panu ze Sternberka, o valce s Tatary, o koristi z tatarskeho lezeni i o zajate dceri jednoho z vysokych slechticu tatarskeho chanatu, kterym se rikalo nojoni.
Matka se hned zvedave zeptala: ..Co chces s tou Tatarkou delat?"
"Chci ji vychovat v krestanske vire a vzit si ji za zenu," odpovedel Vojtech zcela samozrejme a patrne se o cele veci nechtel dal bavit. Mlynarka po techto slovech div neomdlela, protoze si hned domyslela, jake prekazky bude muset mlady par prekonavat. Ale Vojtech byl tvrdohlavy, a vsechno jeji rozmlouvani bylo marne. Nakonec toho nechala, kdyz syn pohrozil, ze radeji odejde, nezli by od sveho rozhodnuti ustoupil.
Mlada Tatarka se jmenovala Tamara. Ve svem drahocennem cizokrajnem obleceni i se svymi cizimi zvyky byla pro tamejsi lidi necim zcela neobvyklym, ale hlavne tezko prijatelnym. Byla vsak trpeliva a ucenliva, a tak se novemu prostredi rychle prizpusobila, i kdyz zivot v cizi zemi nesla velmi tezce. Co ji nejvice pomahalo prekonavat vsechny potize, byla neutuchajici laska k Vojtechovi. Po case se naucila slusne mluvit cesky, byla pokrtena a stala se Vojtechovou manzelkou.
Lidem v okoli vsak stesti mladeho paru nedavalo spat. Zacali si o Tamare povidat, ze je carodejnice, a kdykoliv se v okoli stala nejaka nehoda, vinili z toho ji. I mlynarovo bohatstvi pricitali Tamarinu carodejnickemu umeni. O cerne Tatarce, jak se ji rikalo, se sirily ty nejfantastictejsi historky, ktere zpusobily, ze se ji mnozi lide bali. Marne jim Vojtech domlouval, vysvetloval, dovolaval se zdraveho rozumu. Pomluve se nelze branit, jestlize se jednou rozsiri, nikdo ji nevykoreni, a tak zacal byt Kilianuv mlyn podezrely a postupne ztracel zakazniky, az zbylo jen par nejvernejsich.
Vojtechovi rodice si Tamaru velmi zamilovali, protoze mela mirnou povahu a ve mlyne byla vitanou pomocnici. I Vojtech mel svou zenu velmi rad a jeho laska jeste zesilila, kdyz se jim narodil syn, kteremu dali otcovo jmeno. Vzajemna laska vsechny Kilianovy stmelila, dodavala jim silu a stala se pevnou ochranou proti vnejsimu svetu. Vic a vic se uzavirali ve svem mlyne, jenz se stal ostruvkem klidu a bezpeci, mistem, kde panovala spokojenost a pohoda. Jeho obyvatele zili z nekdejsiho bohatstvi a ze zakazek tech par vernych, kteri je neopustili.
Tamara rada chodila s manzelem a synem k nedaleke Metuji a na techto prochazkach casto vypravela o byvalem domove, o ztracene rodine, o zvycich sveho lidu a jeho pisnich, ktere mnohdy zpivala. Cas plynul, mezitim se Vojtech stal mlynarem a jeho syn rostl jako z vody, az mu bylo sedm let.
V tom roce jednou v lete se s nim Tamara vydala na svou oblibenou vychazku do udoli Metuje. Mlady mlynar s nimi tentokrat nesel, protoze ve mlyne byla nenadala prace.
Tamara se synem si nejprve natrhali par malin a pak dosli az ke skale nad Metuji, kde se usadili. Pozorovali hru stinu na vode a Tamara synovi svym hlubokym, melodickym hlasem vypravela o dalekych stepich sveho domova. Byla tak zaujata vzpominkami na sve detstvi, ze vubec nepozorovala okoli.
Najednou si uvedomila, ze jsou obklopeni cizimi tvaremi, ktere je s nenavisti pozoruji. Instinktivne vzala sveho syna do naruci, aby ho ochranila. Nebylo to vsak nic platne. Cizi lide s carodejkou ze mlyna nemeli slitovani, a spolu s jejim synem ji nemilosrdne shodili ze srazne skaly do bezedneho viru Metuje.
Vojtech dlouho cekal na navrat zeny a syna. Kdyz neprisli ani za tmy, sel je hledat. Zoufale bloudil lesem a volal, ale odpovidala mu jen ozvena: "Tamaro! Vojtechu!"
Jejich tela se nikdy nenasla, Vojtech se jen z naznaku lidi dozvedel, co se vlastne stalo. S nikym mimo sve rodice od te doby nepromluvil ani slovo a kdyz rodice zemreli, odesel ze mlyna na Jestrebim potoce navzdy. Opusteny mlyn chatral, az se zcela rozpadl. Dnes po nem v udoli neni ani pamatky, avsak mistu na Metuji, kde Tamara a maly Vojtech nasli smrt, se dodnes rika Cerny vir.
Z knihy Nove Mesto nad Metuji a okoli v povestech a vypravenich. Sestavila a prevypravela Eva Koudelkova.
