Navarov Traditional Cache
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(regular)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Zrícenina hradu Návarov se rozkládá na vysoké skále nad soutokem reky Kamenice a Zlatoolešnického potoka 410 m.n.m.. Z puvodne gotického hradu ze 14. století se zachovalo torzo palácových zdí s príkopy.
Za vlády Jirího z Podebrad se krátce dostal do jeho majetku, ale již roku 1469 byl jako majetek Zajícu z Házmburka obležen a dobyt královskými vojsky. Behem husitských válek stála jeho osádka na strane Zikmunda a za tricetileté války podlehl Švédum. Roku 1644 byl císarským rozkazem zboren, aby se nestal základnou loupežníku. Po zborení hradu byl z jeho kamenu vystaven nedaleký zámek (dnes využívaný jako ubytovací zarízení).
Hrad má obdélné jádro patrne se dvema složitejšími stavbami, které jsou od predhradí oddeleny dvema príkopy. Celo predhradí opevnuje štítová zed se dvema polookrouhlými baštami.
Poznání podoby tohoto zajímavého hradu nebyla doposud venována odpovídající pozornost. Mohutné opevnení cela predhradí nejspíše vzniklo jako reakce na obležení v roce 1469 a náleží k nepocetným aplikacím štítové zdi v Cechách.
Pro svou romantiku a nádherný rozhled (v soucasnosti již zarostlý stromy) z dochovaného okna do hlubokého údolí Kamenice je vyhledáván turisty. Vede k nemu cervená turistická znacka ze Železného Brodu (10km). Hrad je volne prístupný.
Pověst o vzniku hradu Návarov
Kdysi žil na Frýdlante vévoda, který byl velmi bohatý. Všechny lesy, které bylo videt z jeho hradu, mu patrily, a proto nebylo divu, že jeho nejoblíbenejší vášní byl lov.
Vévoda mel krásnou dceru Julii, kterou strežil jako oko v hlave. Na jeho dvore žilo mnoho celádky, mezi níž byl i sokolník, který vévodovi choval sokoly rychlé jako blesk.
Jednou si vévodova dcera vyšla na procházku do lesa a zabloudila. Málem by ji byla roztrhala divá zver, kdyby její volání neslyšel mladý sokolník Oldrich, který nedaleko cvicil ptáky. „Jsem ti vdecná za tvou pomoc," rekla se slzami v ocích vévodova dcera. Mladý sokolník se jí zamlouval, zvlášte jeho krasné modré oci se jí velmi líbily. Nebylo tedy divu, že když se pred zámkem loucili, rekli si, že se za týden v techto místech opet sejdou.
Vévodova dcera se nemohla dockat, až uplyne tech sedm dní, a také sokolník se na setkaní tešil. Scházeli se pak celé léto a za tu dobu oba poznali, že bez sebe nemohou žít. Ale na hrade o tom nikdo nevedel.
Jednou si starý vévoda zavolal Julii k sobe a rekl: „Je cas, aby ses vdávala. Nalezl jsem ti ženicha, hrabete Theobalda ze sousedního panství. Po vaší svatbe obe panství spojíme." Julie se horce rozplakala a zacala otce prosit, aby na ni se svatbou nenaléhal. Ale vévoda trval na svém. Ješte uplakaná vyhledala Julie svého sokolníka.
"Co se ti stalo a proc pláceš?" zeptal se jí.
„Muj otec chce, abych se vdávala. Radeji utecu, než bych si vzala nekoho, koho nemám ráda."
„Já pujdu s tebou!" rekl rozhodne Oldrich.
A stalo se. Nic nebylo platné, že hrad mel silné zdi a pocetné stráže. Sokolník dopravil do Juliiny komnaty silný provaz, a když prišel vecer, spustila se dívka po nem dolu, kde na ni již cekal O1drich. Štastni pak spolu zmizeli v temném lese. Potme museli dávat pozor, aby je nepotrhala divá zver, ale co by nedokázala velká láska? Jakmile zacalo svítat, cítili se již bezpecnejší, zvlášte proto, že už byli daleko od vévodova hradu. Druhý den kveceru utrmáceni došli k jakési rícce. Tam si z nekolika vetví a stromu udelali jednoduchý úkryt, a protože byli velmi unaveni, ihned usnuli. Když se probudili, videli rícku a nad ní skálu uprostred lesu.
„Tady zustanem," rozhodl Oldrich. „Myslím, že v techto místech nás už vévodovi zbrojnoši nenajdou."
A hned se pustili do stavby pevného srubu. Živili se ulovenou zverí, a když videli, co je kolem dreva, zacal z neho sokolník pálit drevené uhlí. Meli se rádi a peníze, které dostali za prodané uhlí, jim stacily k spokojenému životu. Netrvalo dlouho a ze srubu u Kamenice bylo slyšet detský plác. A za rok opet a po dalším roce ješte jednou a pak znova. Ve srubu se uhostila spokojenost - vetší než na zámku!
Když vévodova dcera zmizela, nastal na Frýdlante veliký zmatek. Ženich Theobald sem sice prijel, aby poznal svou budoucí ženu, ale nesetkal se s ní. Spíše jehlu v kupe sena clovek najde, než ukrytou dvojici milujicích se lidí v horách. Vévoda byl ze ztráty své dcery velmi smutný. Navíc mu oklamaný ženich hrozil pomstou, a dokonce pritáhl na jeho panstvi s vojskem. Vévoda mu pak musel vyplatit hodne penez jako odškodné.
< Aby zapomnel na bolest, propadal vévoda stále více a více své vášni - lovu. Zacal každý podzim porádat nákladné hostiny, pri nichž se pilo až dlouho do noci. A druhý den nanovo. A potom zase vyjel na další lov.
Ale stalo se, že vévoda na jednom lovu ztratil cestu a zabloudil. Dostal se i s konem pod strmou skálu, pod níž tekla divoká Kamenice. To už byl dlouhou jízdou k smrti unaven. Vtom uvidel uprostred lesa srub. A kolem neho behalo plno detí. Jednoho z nich se vévoda zeptal:
"Kdo bydlí v tomhletom srubu?"
„Tatínek s maminkou a moji sourozenci," odpovedel chlapec.
"A cím je tvuj tatínek?"
„Pálí drevené uhlí. A maminka mu pomáhá."
„Hezky si tu žijete," rekl vévoda. „Musíte být asi velmi štastni."
„Nic nám nechybí. Rodice jsou na nás hodní - a my je máme také rádi."
"Mohl bych si s nekterým z nich promluvit?" požádal vévoda chlapce.
„Dobehnu pro tatínka. Práve tamhle štípe parezy."
Za chvíli stanul pred vévodou silný mladý muž. Jeho tvár byla vévodovi trochu povedomá, ale nedal to na sobe znát.
„Bud'te vítán, urozený pane, v prostém uhlirove dome," rekl uhlír. „Co vás k nám privádí?"
"Zabloudil jsem na lovu a rád bych tu nekde prespal," odpovedel host. „Je už vecer a noc v lese by pro mne mohla být nebezpecná."
„Rádi vás tu necháme. Misto se u nás vždycky najde, bude-li vám stacit náš prostý príbytek."
Oba muži odešli do srubu. Ve svetnici sedela Julie v prostých venkovských šatech a tkala. Vévoda stanul na prahu jako zkoprnelý. Tuhle ženu prece zná, i když nesedávala za stavem, ale žila v hradních komnatách! I uhlirova manželka byla prekvapena. Co tu delá její otec, proc za ní prišel? A jak za tu dobu zestárl! Chvili stáli oba mlcky a udivene proti sobe, ale pak se již neovládli.
„Otce!" zvolala dcera, která marne potlacovala dojetí nad nenadálým setkáním.
"Dcero!" zavzlykal otec, „prece jsem te našel. Ani nevíš, jak se mi po tobe stýskalo!"
A prekotne vyprável, jak ji usilovne hledal a jak se jeho sluhové vždy vrátili zpátky na hrad s neporízenou. Když si dcera s otcem všechno vypovedeli, zavolali deti. Bylo jich šest. Každý rok jedno.
„To je váš dedecek," rekla maminka detem a predstavila všechny jménem: „Petr, Oldrich, Magdalena, Andrejka, Julie a Karel."
Vévoda byl dojat, mel slzy v ocích a každé vnouce pritiskl k srdci, protože tohle byl jeho nejštastnejší lov. Když vítání a predstavování skoncilo, pobídl bývalý sokolník vévodu, aby s nimi zasedl ke stolu. Dcera prinesla z plotny hrnek s jídlem a dala svému otci na talir navaru. Prosté jídlo vévodovi chutnalo, a když dojedl, vybídl svou dceru a zete, aby se vrátili na jeho hrad a opet tam s nim žili.
Ale Julie s Oldrichem odmítli: "Nezlobte se, tatínku, tady je nám lépe než na vašem panství."
"Prece vás nenechám bydlet v tomhle srubu. Postavim vám nad Kamenicí na památku na naše setkání na skále hrad."
"Ale jak mu budeme ríkat?" zeptal se nejstarši vnuk Petr
. "Navarov, protože jste me pohostili navarou," odpovedel vévoda.
A toto jméno krásnému hradu nad divokou Kamenicí už zustalo.
Poblíž hradu jsme ukryli kulatou dozu se šrobouvacím uzávěrem o průměru 9 cm a výšce 20 cm. Není potreba nikde hrabat. Keš je zakryta větvemi a budeme rádi, když ji nebudete schovávat pod kameny, aby nepraskla.
Neodnášejte prosím z keše její základní vybavení, tj. tužku a logbook, a meňte regulérně.
Tento úkryt je už třetím v pořadí, uvidíme, jak dlouho zde krabička vydrží.
Přejeme Vám příjemný geolov. Láďa a Jitka, tj. Sovinka. Přejeme Vám příjemný geolov. Láďa a Jitka, tj. Sovinka.
Additional Hints
(Decrypt)
cbq xnzrarz iyrib h prfgl