SVOJŠICKÝ POKLAD
Když odboj českých stavů byl poražen na Bílé Hoře dne 8.listopadu r.1620, nastalo trestání účastníků tohoto odboje proti císaři Ferdinandovi.
Štepán Gerštorf, jemuž náležely Svojšice, stál při straně "zimního krále" Fridricha Falckého, a proto jako jiným, již vzpoury se zúčastnili, též jemu zabaveny statky, a že se nechtěl zříci víry podobojí, byl přinucen i vlast opustiti - odešel do Lužice, a tvrz svojšická nepochybně pak od vojsk císařských byla vypálena a pobořena, jak dosud očazené vnitrní prostory zbylých sutin dotvrzují.
Zajisté se domníval Štepán, že se po case vrátí do vlasti, neboť podle pověsti zanechal na tvrzi veliký poklad a roku 1629 napsal ve vyhnanství v Sasku do památníku Mladoty ze Solopisk tato slova: "Nadějí lepšího osudu se kojím. Nemožno zoufati, když Kristus je vůdcem." - Lec naděje jeho se nesplnila. Do vlasti se již nevrátil, ale o rodinném pokladě svojšickém se zachovala u potomku jeho neklamná pověst. Od roku 1620 odpočívalo nastřádané bohatství ve zdi pochmurných trosek až do počátku našeho věku, skoro dvě stě let. Teprve, když války napoleonské vzbouřily do boje celou Evropu, když naší vlastí táhla vojska domácí i cizí křížem krážem, tu poklad svojšický byl neztenčený vyzdvižen.
V roce 1813, když bylo bojováno s Francouzi u Drážďan a Chlumce, a když se vojska spojenců stahovala do rovin k městu Lipsku, přijel ve skvostném povoze v klidnou dědinku svojšickou cizí důstojník. Zvěděv, kde bydlí rychtář, pospíšil k němu a žádal na něm zhurta zedníka. Když povolaný zedník přišel, vedl jej neznámý k poškozené tvrzi, před vchodem chvíli přemýšlel, jakoby na cosi vzpomínal, ale pak už jistě vedl zedníka do tmavé kuchyně, kde mu ukázal místo, na kterém má vybourat zeď.
Sotva ustrašený zedník odrazil na vytknutém místě silnou omítku, bylo znáti jakýsi výklenek. I pracoval horlivěji, až se ve vybouraném výklenku objevila nevelká skřín. Této se nyní uchopil důstojník, vytáhl ji chvatně ven se slovy: "Teprve mně se podařilo ukrytého pokladu Gerštorfů, předků mých, se zmocniti!" Hodiv zedníkovi za odměnu několik stříbrňáků, vrhl pak nalezený poklad do kočáru a tryskem odejel, aniž kdo vědel kam.
Marně by dnes někdo hledal v sutinách těch pokladu. Scházejí víc a více, a bylo by žádoucno, aby tyto jediné tvrzní zříceniny v okresu pardubickém byly pokud možno zachovány v nynějším stavu a obecenstvem více než dosud všímány, jak toho vpravdě zasluhují. Díky dobromyslnosti hrabat choltických, že tuto památku rytířských časů, tento pobořený, ale dosud tvrdý a vysoký pomník slavného rodu Gerštorfů dochovali beze změny příštím pokolením. Stojí na východní straně panského dvora ještě čtyřhranná věž s několika dosud omítnutými komnatami a sklepy, a zbytky rozválených zdí na straně, kde se pahorek příkře pne nad potokem. Do sklepu ukládají z panského dvoru brambory a j.
Nejzachovalejší je průčelní část, hledící do dvora. Na vrchní klenbě věže, která bývala asi o dvou patrech, vyrůstaly v hromadě rumu dvě borovice a trsy jestřábníku. Dodávaly sutinám a lesnatým pozadím zvláštního rázu.
O borovicích, z nichž jedna byla vyšší a druhá slabší a nižší a jež byly odstraněny, aby svými kořeny nerušily klenbu, vypravoval si lid, že jsou jimi matka s dcerou, které při dobytí tvrze byly zavražděny. Když vál vítr, zdálo se, jakoby naříkaly.
V podhůří Železných hor pamatuje drobnou rytířskou šlechtu tvrz ze 14. století, která sloužila jako panské sídlo až do třicetileté války. Ve volně přístupné tvrzi se nachází busta s pomníkem Julie Havlíčkové, manželky českého novináře, spisovatele a politika Karla Havlíčka Borovského, která se narodila v přilehlé obci. Nedaleko zřícenin se koná v září malý festival trampské hudby Svojšický podzim.
Jedná se o kulturní památku s volným přístupem, chovejte se zde prosím ohleduplně. Není potřeba nic ničit. Děkujeme Vám. Pozn.: V keši není možná momentálně žádná tužka.