Ropovod přátelství
Psal se rok 1962, když vznikla první ropa pro ropovod Družba. Tři roky předtím vedení pěti spřátelených států – tehdy bratrských států – podepsalo Dohodu o společné stavbě ropovodu. Československo, Maďarsko, Polsko a NDR tak 18. listopadu 1959 spečetili osud svých krajin, zavislých na SSSR a této pozice jich nezbavil ani rozpad Sovětského svazu, ani zánik RVHP.
Velkostavba začala rok po podpise smlouvy.
„Vše se vyrábělo na nejmodernější úrovni,“ tvrdí jeden z pionýrů automatizace sovětských ropovodů inženýr Džardžimanov.
„Používáno bylo dovážené zařízení, automatizované systémy byly rakouské a britské, později byly dováženy ze socialistických států. Československo dodávalo blokové moduly pro přečerpávací stanice. Do těchto bloků byly dávány maďarské automatické systémy. S bratry z RVHP bylo vždy lehčí se domluvit,“ pochvaluje si ještě dnes pan inženýr poslušnost socialistických satelitů.
Automatizace ropovodu byla tehdy v porovnání s podobnými stavbami SSSR skutečně na nezvykle vysoké úrovni.
Rychlé tempo stavby
I tempo stavby bylo na sovětské poměry závratné a to i přesto, že přednost měl zbrojní průmysl.
„Ničeho nebylo dost“ vzpomíná Džardžimanov.
„Trapné bylo sledovat, jak museli talentovaní inženýři většinu času trávit v nejrůznějších diskuzích a vydobývání materiálu. Vše se těžkopádně řešilo přes nejvyšší řídící orgány krajiny“.
Hlavním městem ropovodu, kde se všechno soustředilo, se stala Samara, křižovatka ropovodní sítě SSSR.
Od břehů Volhy se ropovod vydal směrem západním, k hranicím Běloruska, kde se v obci Vysokoje dělil. Severní větev vyrazila po území Běloruska přes Pobaltí do přístavů v Litvě a Lotyšsku. Jižní větev se táhla přes Mozyr a ukrajinské Brody dále do Evropy. Celý ropovod vznikal čtyři roky.
První tuny ropy odtekly ze sovětsjého Tatarstánu a Kujbyševské oblasti a nalily se do zásobníků v Bratislavě v únoru roku 1962. Za půl roku ropa dotekla i do Maďarska. Během roku 1963 se připojilo Polsko a NDR.
Dne 15. října 1964 byl ropovod oficiálně uveden do provozu. Spotřeba socialistického tábora ale rychle rostla.
Roku 1969 bylo zřejmé, že kapacita Družby nestačí a je tedy potřebná Družba II. Ta byla podle stejného schématu dostavěna roku 1974 a exportní kapacita se tak zdvojnásobila. Dodnes Družbou proudí asi polovina exportované ruské ropy.
Když se roku 1991 zhroutil komunistický sovětský moloch, zaniklo i ministerstvo ropného průmyslu SSSR a s ním i Hlavní správa pro transport a dodávky ropy. Vznikla společnost Transneft, která ropovod spravuje dodnes.
Mocenský nástroj
Možná by se měl ropovod přejmenovat, neboť s přátelstvím nemá dnešní obchodování Ruska s energetickými surovinami nic společného.
Ventily na Družbě jsou tím nejtvrdším výchovným prostředkem, který Rusko na svých „sourozencích“, dnes už obchodních partnerech, má. V tom spočívá i největší úskalí ropovodu, o všem co se týká strategických surovin se rozhoduje v Kremlu. Ropa a ropovod Družba se v rukou Vladimíra Putina staly cukrem a bičem, neboť mu daly možnost držet své sousedy i vzdálenější klienty v šachu.
Ropovod zajišťuje zemím východní Evropy tolik potřebnou dodávku paliv, současně však tyto země učinil de facto ekonomicky závislými na SSSR.
V 90. letech 20. století proto iniciovaly tehdejší vlády ČR vybudování dalšího ropovodu ze západu – ropovod Ingolstadt z německého Bavorska, aby se ČR stala alespoň trochu ropně nezávislou na Rusku. Tato ropa se zpracovává výhradně v Kralupech nad Vltavou.
Na území ČR je provozovatelem ropovodu Družba i IKL společnost Mero a.s. (MEzinárodní ROpovody). Celková průběžná délka trasy je 357 km, celková délka trasy včetně zdvojení a odboček dosahuje 505 km, průměr potrubí je 528 mm, rychlost proudění ropy v potrubí je cca 1,0 - 1,4 m/s, ročně proteče kolem 9 milionů tun ropy. Centrální úložiště ropy je umístěno poblíž Nelahozevsi.