PRAŽSKÉ DIVADLO JÁRY CIMRMANA

Když v prosinci roku 1966 na rozhlasových vlnách stanice Praha (v poradu Nealkoholická vinárna U pavouka) poprvé zaznela zpráva, že byla objevena rukopisná pozustalost neznámého ceského génia Járy Cimrmana, posluchaci reagovali ruzne.

Pet zpusobu reakce ceské verejnosti na objev:

1. Nekterí uverili a jejich národní sebevedomí bylo potešeno, že mužeme k Husovi a Komenskému pridat dalšího velké Cecha.
2. Skeptictejší a historicky erudovanejší cást národa byla na vahách, nebot si vzpomnela, jak jsme se kdysi radovali, že máme písemnictví starší než jiní, a pak se z toho vyklubaly rukopisné podvrhy.
3. Tretí skupina obyvatelstva žádala okamžité potrestání tech, kdo s tím nesmyslem prišli.
4. Znacné cásti verejnosti to bylo jedno.
5. Pátá cást se tomu smála.
   A pro tu jsme založili Divadlo Járy Cimrmana. Vzniklo z popudu Jirího Šebánka, krome neho byli zakládajícími cleny Milon Cepelka, Ladislav Smoljak a Zdenek Sverák, u kolébky od pocátku stáli i Karel Velebný, Helena Philippová, Oldrich Unger a Jan Trtílek. Je to divadlo v mnoha smerech neobvyklé.

Pet zvláštností Divadla Járy Cimrmana:

1. První zvláštností je skladba jeho predstavení. První polovinu vecera tvorí série prednášek, jakési vedecké symposium, v nemž úcinkující - specialisté na jednotlivé obory Cimrmanova díla - u recnického pultu ctou svá pojednání. Teprve po prestávce predstoupí úcinkující pred publikum prevleceni do divadelních kostýmu, aby predvedli nekterou z Cimrmanových divadelních her ci její torzo, protože ne všechny se podarilo úplne rekonstruovat. Každé predstavení je soustredeno na urcité téma. Jestliže se v první puli vecera mluvilo o Mistrových zásluhách na poli lehké hudby, je ve druhé uvedena jeho opereta. Hovorilo-li se o jeho cinnosti kriminální a kriminalistické, zhlédnou diváci jeho detektivku atd.
2. Úmyslne jsme se až dosud vyhýbali slovu herec a mluvili jsme radeji o úcinkujících, nebot - a to je druhá zvláštnost našeho divadla - nikdo z nás neabsolvoval žádnou hereckou školu a všichni stále vykonáváme svá "civilní" povolání (Jaroslav Weigel je grafik, Borivoj Penc nástrojar, Pavel Vondruška je dirigentem orchestru Národního divadla, Petr Brukner pracovníkem muzea). Trebaže hrajeme témer denne, chodíme do divadla po práci a zustává naším koníckem.
   Otázka našeho herectví ci neherectví je choulostivá. Videli jsme, jak naše predstavení hrají ochotníci, a uvedomili jsme si, že si pocínáme jinak než oni. Ochotník chce hrát jako herec. Snaží se vžívat do postav, zabarvuje hlas, delá rozlicná gesta, protože herci to tak delají, ale nedarí se mu to úplne a prirozene. I když nasadí všechno co má, nebo snad práve proto, že nasadí všechno, co má, výsledek bývá esteticky sporný. Rozhodli jsme se tedy, že ochotníci nejsme. Ale jsme herci? Málokdo z nás by napríklad dovedl na jevišti verohodne zaplakat, málokdo z nás se umí dobre pohybovat. Máme také málo znelé hlasy. A ješte plno jiných podobných vlastností máme. Jeden z predních ceských hercu Miloš Kopecký považuje za svého kolegu každého, kdo je schopen predvést svuj výstup na verejnosti tak, že nepusobí trapne. Do této milosrdné definice herectví bychom se vešli. Jinak máme štestí zrejme v tom, že naivní dramata Járy Cimrmana náš zpusob hraní snesou, nerku-li vyžadují. Uvážíme-li však, že naše hry mají za sebou stovky repríz, není naivita a bezprostrednost projevu už dávno nevedomá, je udržovaná zámerne fixovaná, zmenila se v profesionální zkušenost. Usnesli jsem se proto, že jsme herci.
3. Tretí zvláštností souboru je absence žen. Veškeré ženské role (vcetne princezny Zlatovlásky v Cimrmanove pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký) obsazujeme muži. Tento návrat k antické divadelní tradici má své výhody: vystacíme s jednou šatnou a nejsme pri své vedeckoumelecké práci rozptylováni.
4. Za ctvrtou zvláštnost lze považovat diváckou obec. Zdálo by se, že tato scéna patrí mezi tzv. divadla malých forem, bude tedy zajímat prevážne mládež. V hledišti našeho divadla se však scházejí všechny generacní vrstvy. Tím, že pracujeme s cetnými odkazy na kulturne historická fakta a že pocítáme s divákovou myšlenkovou aktivitou, pritahujeme publikum, které nespojuje vek, ale smysl pro tento typ zábavy. Naše publikum není intelektuálské, je inteligentní.
5. Divadlo Járy Cimrmana - a jsme u páté zvláštnosti - nestahuje hry z repertoáru. Divák má možnost zhlédnout všechny tituly autorské trojice Cimrman - Smoljak - Sverák, které byly od vzniku divadla v roce 1967 nastudovány. Znamená to, že co videli rodice zamlada, když si sehnali nekoho na hlídání detí, mohou dnes zhlédnout takrka ve stejném obsazení jejich kdysi hlídané deti, má-li jim ovšem kdo jejich deti pohlídat.

Cimrman a jeho doba

Cimrmanova doba, to je zretelný zacátek naší epochy. V ní se rodí vedeckotechnická revoluce. Je to zlatý vek vedcu a vynálezcu, a to nejen úspešných Edisonu, ale také jejich nescetných naivních a neúspešných souputníku. V Cimrmanove dobe se lidstvo ucí létat, telefonovat, ve fronte na první kinematograf clovek žasne nad tím, ceho je schopen. Anarchisté a socialisté snují své vize o lepším spolecenském rádu umelci manifestují nové smery. A do této doby plné nadšení a nadejí vpadne náhle válka, která poprvé v dejinách nese prívlastek svetová, první válka, která ohrozí lidstvo jako celek. Ve fronte na první plynovou masku se clovek zdesí nad tím, ceho je schopen.

To je tedy historická scéna, na které se pohybuje vedec, umelec, vynálezce a podivín Jára Cimrman. I když se všechny dejinné souvislosti pochopitelne diváku nevysvetlují, on je cítí, on sám bezdeky konfrontuje Cimrmanovy myšlenky s dneškem, protože je dnešní a minulost ho zajímá pro svou vazbu se soucasností. On už ví, jak to dopadlo.

Tak vidíme své divadlo my autori, respektive restaurátori Cimrmanova díla. Oko kritikovo muže shledat, že je tomu jinak, a oko divákovo se nejspíš podiví, proc tolik úvah, když je duležité smát se…