Oblast na jihozápad od hradeb mesta Prahy za Újezdskou bránou patrila od roku 1342 kartuziánskému klášteru, znicenému behem husitských boju. Již tehdy výhodná poloha okolních strání primela príslušníky rádu k zakládání rozsáhlých vinic. Od 16. století zacali tu bohatí pražští meštané budovat hospodárská stavení, ale i výstavné obytné domy a vyhlídkové letohrádky. Tak vznikla v oblasti dnešního Smíchova celá rada usedlostí, sloužících k hospodarení i odpocinku.
Nekdy kolem roku 1700 byla postavena na míste vinicního domku pod svahem Cerného vrchu i dnešní budova Bertramky. Usedlost casto menila majitele a svoje tradicní jméno získala v polovine 18. století podle tehdejších vlastníku Františky a Bertrama z Bertramu.
V dubnu roku 1784 koupila Bertramku Josefina Dušková. V místech dnešní rušné Plzenské ulice vedla prašná silnice a zahradami tekl potok, dnes ukrytý v podzemí. Krome vína dávala Bertramka ovoce, obilí a mléko, samozrejme také drubež a zeleninu pro vlastní potrebu. Duškovi tak mohli svým hostum poskytovat bohatou pohostinnost i u stolu. Vetšina však u nich hledala predevším místo, kde se volne diskutovalo o umení a bylo možné slyšet dobrou hudbu. Mozart, který na Bertramce pobýval v ríjnu 1787 a na prelomu srpna zárí 1791, našel tu nejen nerušený klid ke své práci, ale i prátelské zázemí a veselou liberální spolecnost. V majetku Duškových byla Bertramka patnáct let a za tu dobu ji Josefina promenila v pomerne honosné sídlo, které zdobily i její umelecké sbírky.
Po smrti manžela v roce 1799 byla Josefina Dušková nucena Bertramku prodat. Není známo, jestli další pocetní majitelé vedli v patrnosti, že v jejich dome pobýval Mozart. V roce 1838 získali v dražbe dum i pozemky obchodník a Mozartuv ctitel Lambert Popelka s chotí. Bertramku i lásku k Mozartove hudbe po nem zdedil syn Adolf Popelka, který sbíral památky na Mozarta a zprístupnil zájemcum pokoje, které podle tradice manželé Mozartovi na Bertramce obývali. Navázal v roce 1856 kontakt se starším Mozartovým synem Karlem Thomasem, nechal v zahrade postavit Mozartovu bustu a ke 100. výrocí premiéry Dona Giovanniho organizoval na Bertramce vzpomínková shromáždení, jichž se zúcastnil i Antonín Dvorák. Na prelomu let 1872-3 postihl Bertramku požár, po kterém byla cástecne prestavena. Shorel také seník na míste dnešní terasy. Po jeho vdove zdedila Bertramku v roce 1918 Mahilda Sliwenská, která ji odkázala již ve velmi špatném stavu v roce 1925 salzburskému Mozarteu.
Po ustavení Ceskoslovenského státu se zacala verejnost zajímat o další osud Bertramky. Za podpory príznivcu hudby i státních subvencí se podarilo v roce 1929 získat Bertramku Mozartove obci v Ceskoslovenské republice.
Pri stavební rekonstrukci v dobe protektorátu byly na Bertramce odstraneny pozdejší úpravy a vestavby, obnovena sala terrena a objeveny nástenné malby a cást puvodního malovaného trámového stropu z pocátku 18. století. Pri prípravách Mozartových oslav v roce 1956 byla dokoncena rekonstrukce objektu a vytvorena v bývalém obytném patre vily stálá expozice, pripomínající slavné období v historii Bertramky.
Josefina Dušková rozená Hambacherová (1754 - 1824)
Soucasníci znali Josefinu Duškovou jako vynikající sopranistku se silným hlasem a výrazným prednesem, prísný Leopold Mozart jí to dokonce vycítal. Mela povest výborné hostitelky, a to nejen kvuli pohostinné domácnosti. U Dušku se našla vždy dobrá spolecnost, která se neuzavírala nicemu novému a krásnému a kde bylo možno mluvit, hrát a chovat se svobodne.
Její otec byl lékárníkem na Staromestském námestí, matka pocházela z vážené meštanské rodiny v Salcburku. Ve dvanácti letech Josefína otce ztratila, avšak mela možnost plne se venovat rozvoji svého výrazného hudebního talentu. Po roce 1770 byl jejím ucitelem hudby František Xaver Dušek, za kterého se roku 1776 provdala. Toto vekove nerovné manželství vyvolalo a dodnes vyvolává radu povestí a dohadu. Je však známo, že Dušek byl charismatickým ucitelem, který podstatne ovlivnil všechny své žáky, a zároven osobností, která požívala v hudebním svete prirozenou a zaslouženou autoritu. Josefina se po jeho boku mohla venovat milované hudbe ve váženém spolecenském postavení, jaké by jí treba angažmá u kterékoli divadelní spolecnosti nezajistilo a pohybovat se ve šlechtických i umeleckých kruzích.
O jejích majetkových pomerech svedcí investice do nemovitostí, koupe Bertramky roku 1784 nebyla jedinou. Mohla také pestovat svou zálibu ve výtvarném umení a rozmnožovat svoje umelecké sbírky - malíri také patrili k jejím obdivovatelum a prátelum.
Pevecké umení Duškové prirovnávala kritika k nejslavnejším zpevackám doby. Vystupovala v Praze, nekolikrát na samostatných akademiích, v Nemecku, hlavne v Dráždanech a Lipsku, a ve Vídni, a to na koncertech urcených predevším dvorskému publiku, výjimecne také v operních predstaveních. Behem pobytu u príbuzných v Salcburku v roce 1777 se s manželem seznámili s rodinou Mozartových. Wolfgang Amadeus byl jejím vrstevníkem, oba rádi žertovali a byli si povahove blízcí. Venoval jí árii "Ah, lo previdi", na Bertramce pro ni napsal árii "Bella mia fiamma, addio". Dušková pri nekolika príležitostech vystoupila spolu s Mozartem - ve Vídni roku 1786 pred císarským dvorem za prítomnosti Josefa II. a v Sasku v roce 1789. Spolupracovala také s mladým Ludwigem van Beethovenem. Mužeme ríci, že se Duškovi stali Mozartovými práteli až za hrob, vždyt jim po manželove smrti sverila Constanze Mozartová péci o své syny a hlas Duškové znel i na smutecní slavnosti za Mozarta v Praze.
Když Dušek v roce 1799 umrel, zacaly Josefine Duškové hmotné obtíže. Prodala Bertramku, stehovala se postupne do menších bytu. Dále však zpívala, a to predevším ve velkých dílech duchovní hudby - mších a oratoriích. Umírá roku 1824 v pomerné chudobe, je pochována stejne jako její manžel na Malostranském hrbitove nedaleko Bertramky.
František Xaver Dušek (1731-1799)
Pocházel z venkovské rodiny. Jeho hudební nadání však našlo podporu u majitele panství, známého mecenáše umení hrabete Johanna Karla Sporcka, který umožnil Duškovi studia a hudební vzdelání na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové. Po úrazu, který zanechal trvalé telesné následky, musel Dušek studia prerušit a venoval se pak již pouze hudbe.
Studoval nejprve v Praze u Františka Habermanna a pak ve Vídni u Georga Christopha Wagenseila. Nejpozdeji roku 1770 se usadil v Praze, kde se brzy stal významným a vyhledávaným klavírním pedagogem, predevším v šlechtických kruzích. Mezi jeho žáky patrili také budoucí vynikající profesionální hudebníci, napr. Leopold Koželuh, Vincenc Mašek a Jan August Vitásek, a také jeho budoucí manželka pevkyne Josefina Hambacherová, se kterou se oženil roku 1776.
Pres velký vekový rozdíl, který byl prícinou ruzných spekulací, spojovalo oba manžele výjimecné hudební nadání a široký kulturní rozhled, dobré hmotné a spolecenské postavení, pomerná umelecká svoboda, osobní šarm a pohostinnost jejich domácnosti. Duškovi prijímali nadejné zacínající umelce i slavné hudebníky, kterí zavítali do Prahy. Od roku 1777, kdy Duškovi navštívili príbuzné v Salcburku, udržovali osobní i umelecké kontakty s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rodinou. Nekrolog k úmrtí Františka Duška v Prager Neue Zeitung uvádí, že "…velký Mozart si Duška velmi vážil a pricházíval k nemu jako do svého otcovského domu".
Ve skladbe se Dušek venoval svetské hudbe, spolupracoval se šlechtickými kapelami hrabete Pachty a hrabete Clam-Gallase, v jejichž hudebních archivech najdeme jeho skladby. Cást klavírních del má instruktivní charakter, jeho komorní a orchestrální díla (smyccová kvarteta, symfonie aj.) predstavují prechod od starších kompozicních principu k hudbe vrcholného klasicismu.
První pobyt W.A. Mozarta v Praze (11.1. - 8.2. 1787)
Praha jako mesto bez panovnického dvora nejprve Mozarta k návšteve nelákala, i když mu ji prátelé a hudebníci ceského puvodu vcetne manželu Duškových a Josefa Myslivecka dlouho doporucovali. Jeho opera Figarova svatba, uvedená v Nosticove divadle pocátkem prosince 1786, mela v Praze dríve nevídaný úspech, srovnatelný snad jen s ohlasem na pražské uvedení Únosu ze serailu pred ctyrmi lety. Mozart tedy dostal jménem orchestru divadla i nekterých predních osobností dopis s pozváním do Prahy. Prijel spolu s manželkou a byl hostem svého dávného príznivce hrabete Thuna. Noviny uvítaly jeho príjezd a zopakovaly výzvu, aby v Praze usporádal koncert. 19. ledna zaznela v Nosticove divadle premiéra jeho nové symfonie D dur, kde Mozart zazáril i jako klavírista technikou hry ve svých fantaziích a schopností variací. Obecenstvo si vyžádalo také variace na melodie milované Figarovy svatby.
Behem témer mesícního pobytu navštevoval Mozart spolecenské i hudební události, prohlédl si knihovnu v Klementinu a napsal pro hrabete Pachtu 6 nemeckých tancu. S Josefinou Duškovou se tentokrát nesetkal, byla na koncertním turné v Dráždanech. Do Vídne odjel bohatší o nové prátele, dobrý výdelek a s objednávkou impresária Nostitzova divadla Bondiniho na novou operu pro podzimní sezónu.
Druhý pobyt W.A. Mozarta v Praze (3.10. - 13.11.(?) 1787)
Mozart tedy prijel znovu do Prahy 3. ríjna 1787, aby nastudoval novou operu Don Giovanni podle Bondiniho objednávky. Puvodne stanovené datum premiéry 14. ríjna se nepodarilo dodržet a Mozart místo toho rídil za nadšeného ohlasu publika predstavení Figarovy svatby. Jak hekticky probíhal tento pobyt, nám približují Mozartovy dopisy psané príteli Jacquinovi, pravidelné zprávy úredního pražského tisku i strípky vzpomínek tech, kterí se s ním setkávali. Strídave spolu s režisérem Guardasonim rídil v divadle zkoušky s orchestrem i zpeváky, upravoval podle nich partituru, konzultoval s libretistou Lorenzem Da Ponte text, navštevoval domy predních šlechticu, prátele hudebníky i oblíbené pražské hostince. Predevším však horecne dokoncoval zbývající cásti opery.
Mozart prijel do Prahy ješte s nedokonceným dílem. Zpocátku se ubytoval v hostinci na Uhelném trhu nedaleko divadla, pozdeji se prestehoval k Duškovým a s nimi do podzimní prírody na Bertramce, kde mohl nerušene komponovat. Dokoncení opery datuje sám autor až na 28. ríjna 1787, tedy pouhý den pred premiérou. Studiem vývoje libreta, partitury a použitých papíru lze dnes s úspechem identifikovat cásti napsané až v Praze, napr. nekteré árie, finále a predehru.
29. ríjna nastal konecne vecer, na který se tešila pražská kulturní verejnost. Zaznela nová opera a její úspech byl neslýchaný. Vzniklo dílo, jež predbehlo svou dobu a právem nese oznacení opera oper. Úspešná byla i další predstavení a Mozart mel cas na kompozici drobnejších skladeb pro prátele, napr. árie "Bella mia fiamma, addio" pro paní Duškovou, i na poznávání pražských pametihodností vcetne Strahovského kláštera.
Nabídku, aby zustal v Praze a napsal ješte jednu operu, Mozart neprijal. Pres všechny úspechy to byla Víden a dvur, kde hledal hlavní uplatnení. Jeho nadejí bylo uvolnené místo dvorního skladatele, které by financne zajistilo rodinu a poskytlo mu nové tvurcí príležitosti. Dostalo se mu však jen skromnejšího titulu "Kammermusicus", který neprovázely objednávky na vetší díla. Ani Don Giovanni nebyl prijat v sídelním meste s pochopením. Nepodarilo se dosáhnout úrovne pražského nastudování a opera neodpovídala vkusu dvora ani bežného vídenského publika.
Poslední pobyt W.A. Mozarta v Praze (28.8. - polovina zárí 1791)
Tretímu významnejšímu setkání Mozarta s Prahou predcházely dve letmé zastávky cestou na koncerty do Berlína v doprovodu knížete Karla Lichnovského v roce 1789. Došlo tehdy k jednání o výhodné objednávce nové opery pro Guardasoniho. Jeho spolecnost však pozdeji na cas opustila Prahu a z opery sešlo.
Teprve plánovaná korunovace Leopolda II. za ceského krále privedla Mozarta opet do Prahy. Korunovacní slavnosti mela ozdobit nová Mozartova opera La clemenza di Tito. Mozarta s manželkou doprovázel na ceste do Prahy žák Süssmayer, který k opere vypracovával recitativy. Presto, že Mozart byl zavalen prací na príprave nové premiéry, byl požádán, aby 2. zárí rídil v Nostitzove divadle slavnostní predstavení Dona Giovanniho pro dvorskou spolecnost a opera mela opet úspech. Navštívil také své spolubratry v zednárské lóži, kde zaznela jeho kantáta Die Maurerfreude. Premiéra nové Mozartovy opery v den korunovace 6. zárí nebyla však oficiálním publikem prijata s pochopením. Pro Mozarta, jehož budoucnost závisela na prízni nového císare, to bylo velkým zklamáním. Ani puvaby podzimní Bertramky, ani lesk slavnostního plesu nezahnaly jeho smutek, na kterém mela jiste podíl i zacínající nemoc. Tyto nálady se odrážejí i v árii "Io ti lascio, o cara, addio", kterou prý psal v rychlosti pred odjezdem. Tak se naposledy rozloucil s pražskými práteli, mezi nimiž nechybela paní Dušková, a spechal zpet do Vídne, kde ho cekala práce na príprave opery Kouzelná flétna. Zanedlouho na to Mozart umírá.
Zpráva o Mozartove smrti 5. prosince 1791 bolestne zasáhla jeho prátele i príznivce v Praze. Z iniciativy clenu orchestru divadla byla usporádána 14. prosince v malostranském chrámu sv. Mikuláše smutecní slavnost, na které bylo provedeno Rekviem od Roeslera Rosettiho za rízení reditele divadelního orchestru Josefa Strobacha a za úcasti 120 hudebníku a zpeváku, mezi sólisty vystoupila Josefina Dušková. Slavnosti se úcastnilo nekolik tisíc lidí.
zdroj: http://www.bertramka.com