Píše se 22. říjen 1951. V osm hodin ráno je v pohraničním prostoru Planá u Mariánských Lázní - při pokusu přejít hranice do Západního Německa - československými pohraničníky zadržena herečka Jiřina Štěpničková.
Jiřina Štěpničková (3. 4. 1912, Praha - 5. 9. 1985, Praha) byla česká divadelní a filmová herečka. Jejím synem je herec Jiří Štěpnička (oba níže na fotografii).
Studium na konzervatoři v Praze nedokončila a v roce 1930 odešla do Národního divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 1936 - 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako hostující nebo stálý člen. U filmu se objevila na počátku 30. let, jen v období 1935-1943 natočila 21 filmů. Silné a sebevědomé hrdinky, které Jiřina Štěpničková ztvárnila na jevišti i ve filmu, si často musely projít mnoha útrapami (ostatně jako v pozdějších letech sama herečka). Z nejznámějších uveďme Maryšu, či Viktorku z Babičky, na kontě má herečka i mnohé komediální role. Ve všech případech se přitom jednalo o tuzemské snímky – za okupace totiž Štěpničková odmítla všechny nabídky k hraní v německých filmech.
Po válce zamířila na studijní pobyt do Anglie, kde se jí v roce 1947 v Londýně narodil syn, Jiří Štěpnička. Krátce předtím si vzala za muže grafika, malíře a scénografa Jana Samce, jenž ale po čase od rodiny odešel. Herečka se tak i se synkem vrátila do Československa, což se jí stalo osudným, protože se dostala do hledáčku StB. V únoru 1948 sice podepsala výzvu kulturních pracovníků „Kupředu, zpátky ni krok“ na podporu Národní fronty, ale mračna se nad ní i tak stahovala dál. Chtěla pro sebe i syna zajistit lepší podmínky pro život, a tak se rozhodla pro emigraci na Západ. Posílilo ji v tom i písemné pozvání od režiséra Františka Čápa, s nímž mimo jiné natočila i Babičku. Nemohla tušit, že dopis od něj, který po dobře míněné radě spálila, je podvrh. A že na ni chystá komunistická tajná policie past.
V sobotu 20. října 1951 odehrála v armádním divadle své poslední představení (roli císařovny Barbory ve hře Aloise Jiráska Jan Roháč). Po jeho skončení nasedla se svým čtyřletým synem Jirkou do vozu, se kterým na ně před divadlem čekal přítel Eugen Hoffman. Odsud se vydali na Zbraslav, kde Štěpničková bydlela. Doma si dochystala poslední věci a před půlnocí všichni tři odjeli na Smíchov. Dvacet minut po půlnoci na smíchovském nádraží nastoupili do vlaku jedoucího do Plzně. Přisedli si k další trojici - Růženě Daňhové s malou dcerou Drahuškou a Josefu Kandovi. Děti netušily, kam jedou. Malý Jirka jen věděl, že jedou za tátou do Karlových Varů, kde maminka bude hrát v divadle. V Plzni přestoupili do osobního vlaku do Škviřína (Tachovsko). Tam už na ně na nástupišti čekal převaděč Jiří Fiala. Všichni se pak vydali na cestu lesem. Ke skupině se dopoledne přidala Milada Topičová. Čekalo je 15 kilometrů k hranicím. Děti dostaly prášky, aby byly klidné. Bylo 21. října 1951.
Po deseti kilometrech začala malá Drahuška plakat a nebyla k utišení. Padlo proto rozhodnutí, že se Růžena s Drahuškou a Josefem Kandou, který malou nesl, vrátí zpátky. K západním hranicím tak pokračovala jen Jiřina Štěpničková s malým Jirkou, 2 další dospělí a "převaděč". Šli celou noc. Ráno 22. října 1951 dorazili k potoku, za kterým byla louka. Průvodce Jiří jim oznámil, že za loukou je již pásmo nikoho; přeběhnou a jsou v cíli. Když byli uprostřed potoka, ozvala se střelba. Byli obklíčeni pohraničníky. Museli před střelbou couvnout zpět a lehnout si na zem. Jiřina ještě stačila do mechu zahrabat neplatný pas a zlatý náramek. Poté byli všichni zatčeni.
Místo vysněného života tak přišlo zatčení při překročení fiktivní hranice uprostřed hlubokých šumavských lesů a odloučení od dítěte. Zprávy o jejím zatčení nejdříve proudily tajně. Oficiálně se o Štěpničkové nevědělo, soudilo se, že je mrtvá. Ani sestra Jiřiny do poloviny prosince 1951 netušila, co s Jiřinou a Jirkou je. Zbraslavský Místní národní výbor po jejím zatčení rozhodl o uvalení národní správy na její prvorepublikovou vilu. Příslušníci StB si pak z jejího majetku vše rozebrali. Krajská prokuratura pak 30. března 1953 nařídila propadnutí veškerého jmění.
- foto Jiřiny Štěpničkové po zatčení, dostupné z: ABS, MV, sign. V – 334 MV, inv. č. 7218, Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Štěpničková Jiřina a společníkům
Po vzoru SSSR u nás v raných 50. letech probíhaly zinscenované politické monstrprocesy a padaly exemplární tresty za absurdní provinění. Jiřina Štěpničková byla coby členka Divadla československé armády (vinohradské divadlo od roku 1950 spadalo pod armádu) souzena za vlastizradu jako voják a její soud probíhal ve stejných dnech, kdy padl trest smrti pro Rudolfa Slánského, Vlada Clementise a další vysoké funkcionáře tehdejší KSČ.
Po dvoudenním procesu byla odsouzena k patnácti letům vězení, z nichž si odpykala deset. Soud se konal 2. - 3. 12. 1952 a my si tímto setkáním připomínáme jeho 70. výročí, v místech, kde Jiřina Štěpničková svůj mnohaletý trest podstoupila.
O těchto událostech natočil v roce 2020 televizní film Past režisér Viktor Polesný - film je volně ke zhlédnutí na ivysilani.cz - budu ráda, když se na něj podíváte a třeba se krom jiného zamyslíte, zda byste sami dokázali riskovat holý život svůj i svého dítěte ve snaze o dosažení svobody.
Pana režiséra inspirovala kniha Šárky Horákové Maixnerové – Jiřina Štěpničková, herečka v pasti. „Přečetl jsem si ji a hned jsem věděl, že by bylo dobré tento příběh zpracovat. Vím něco o tom, jak je to téma v Divadle na Vinohradech dodnes citlivé,“ řekl Polesný. Narážel tím na zradu hereččiných kolegů, kteří pro ni během zmiňovaného soudního procesu požadovali formou petice nejvyšší trest, tedy smrt. Ve filmu je ovšem Polesný nejmenuje. Jejich jména i tváře si mohou zájemci dohledat z veřejně dostupných zdrojů.
Před natáčením snímku PAST byl panu režiséru Polesnému nápomocen i herec Jiří Štěpnička, který zpočátku odmítl číst scénář. Vzpomínat pro něj bylo bolestivé. „Po čase jsme se sešli, povídali si a hodně zajímavého jsem se dozvěděl. Dokonce mi Jirka nabídl batůžek, ve kterém ho máma přes tu hranici nesla,“ uvedl režisér. Jiří Štěpnička vzpomínal po zhlédnutí filmu: „I moje dětství, které jsem s ní měl až od svých 13 let, bylo komplikované,“ pravil a vzpomněl i na ony pohnuté časy. Děti rodičů, kteří se pokusili o nelegální přechod přes hranice, šly do ústavu. Tady skončil (po týdnu v kasárnách pohraniční stráže, kde mu po prohlídce našli a vypárali z kabátku ukryté šperky) na půl roku i Jiří, další roky strávil u otce a jeho partnerky v Karlových Varech. Vzpomíná na dobu, kdy mu bylo asi 8 let: „Zastavila mě nějaká paní se slovy: Nejsi ty synáček paní Štěpničkový? Prosím tě, maminku prej včera v kriminále zastřelili. Je to pravda? To jsou situace, na které potom nikdy nezapomeneš.“ A v jiném rozhovoru: „Měl jsem povoleno ji čtyřikrát do roka navštívit v pardubické věznici. Vždycky jsme si povídali – nejdřív nás dělilo sklo, později dráty, a když se nachylovalo k šedesátým letům, mohli jsme spolu sedět v místnosti u stolu. Samozřejmě pod dozorem.“
- foto Jiřiny Štěpničkové z pardubické věznice, dostupné z: NA, SSNV, sign. osob. spis, inv. č. Štěpničková (Samcová) Jiřina, 1960
Téměř celých deset let strávila Jiřina Štěpničková v pardubické věznici, po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovala její sestra Marie Loyková a někteří kolegové: národní umělci Zdeněk Štěpánek, Zdenka Baldová, František Smolík, laureát státní ceny Karel Höger a přední herci Národního divadla Vlasta Fabiánová a Jaroslav Vojta, byla podmínečně propuštěna v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií. Mohla se pak vrátit ke své profesi. V roce 1968 se během pražského jara o Jiřině Štěpničkové a jejím případu začalo psát a 5. května 1968 byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně, 4. června 1969 byla soudně rehabilitována. K práci, kterou milovala, se tedy nakonec vrátila, nikdy ale nenavázala tam, kde skončila. Za zmínku stojí její úlohy matky mladého vězně ve Skřiváncích na niti, porodní báby Doroty Groerové v Kladivu na čarodějnice... V televizi si zahrála například babičku Snížkovou v seriálu F. L. Věk.
- 1969, Kladivo na čarodějnice - nikoliv poslední film Jiřiny Štěpničkové, ale poslední foto v tomto listingu, protože si to tak přeju
V roce 1985 umírá na onkologické onemocnění a je pochována na Olšanských hřbitovech.
Zdroje:
totalita.cz
ceskatelevize.cz - obrázky k pořadům
https://www.denik.cz/film-a-televize/jirina-stepnickova-uvizla-v-pasti-zla-20280401.html
https://dvojka.rozhlas.cz/maminku-pry-vcera-v-kriminale-zastrelili-stale-zni-v-usich-jirimu-stepnickovi-8159247
https://www.lidovky.cz/relax/lide/jirina-stepnickova-vkracela-do-pasti-nastrazene-stb-byla-tezka-doba-vzpomina-syn-na-dramaticky-utek.A200305_155416_ln_kultura_tmr
wikipedie a další
doporučuji také: https://www.filmovamista.cz/clanek/343-Past-na-Jirinu-Stepnickovou--Pribeh-herecky--ktera-se-dostala-do-komunisticke-lecky
bakalářská práce Karolíny Kafkové (Technická univerzita v Liberci): Politické procesy 50. let - Kauza Jiřiny Štěpničkové
(full text dostupný online; dobře zpracovaný souhrn dostupných informací okolo případu, také "rozcestník" k dalším pramenům - převzaty reálné fotografie ze spisu)