O masopustu 4.února 1867 se zúčastnil plesu Národní Besedy Quido Battaglio, polský šlechtic a poručík pěšího pluku číslo 15, jehož otec byl vrchním soudcem v Haliči. Quido Battaglio byl představen Zdeňce Havlíčkové, s níž se zadal na mazurku.
Dne 15. března 1867 píše Zdeňka Filipce Hrázské: "Ty jsi ztratila matku a já otce i matku. Všecky následky té ztráty znáš sama v jisté míře -- a že u mne jsou však následky mnohem horší, nemusím teprve dnes podotýkati. Rodina B. mne považuje zrovna za úda, za dceru svou -- té přemnohým jsem zavázána a přec, o Bože! Každým dnem vidím, že přec to není matka -- ach, jak vzdálená od matky! Ale nikdy jsem se neviděla tak osamělou, jako tento rok..."
Zdeňce bylo 18 let, teta Jarošová jí v té době zemřela.
Baron Quido Battaglio hledal nový byt a našel ho v domě Braunerů, přímo v jejich sousedství. Nevěděl, že tam Zdeňka také bydlí, ale potkal ji na schodech. V altánu pak vyznal Battaglio Zdeňce lásku, kterou mu ona opětovala slibem "před obrazem svého otce".Rozvinula se korespondence, kterou doručovala vychovatelka Braunerových děvčat, slečna Betty Ševčíková. Po tři dny vždy před polednem kráčeli Battaglio se Zdeňkou po Příkopech před očima celé Prahy. Dne 28. dubna 1867 oznámila paní Braunerová Zdeňce, aby se rychle chystala k odjezdu z Prahy. Zdeňka se loučila s Quidem na první straně zápisníku. Na první list napsala: "Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti a ani mne nikdy nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz, a zároveň proto, jelikož cítím, že delší můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti dopisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání -- a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník -- nechť je Tvým důvěrníkem!"
28. dubna 1867 odjela Zdeňka do Poděbrad a Praha měla senzaci. O Zdeňce kolovaly klepy, že uprchla s důstojníkem; jiní vypravovali, že má s ním dítě a vídeňské noviny to uvedly jako fakt. Redaktor byl však žalován a musel zprávu odvolat. Proti Havlíčkově dceři vzrostla nevole, mluvilo se o tom, že svému otci prokázala špatnou čest. Národ zpíval populární Haisovu píseň "Spi Havlíčku!", kde se v páté sloce zpívá: "Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije." K tomuto textu se aktuálně dodával verš: "Ale Zdeňka s důstojníkem žije..."
Na nejbližším bále se Zdeňkou nikdo ze studentů netančil.
S Kvidem Battagliem se Zdeňka již nikdy nesetkala. On však vážně uvažoval o sňatku s ní, v roce 1916 psal Růženě Jesenské: "...vyslovil jsem jí svou lásku s pevným úmyslem, že bude mojí ženou".
V roce 1872 dokončil Quido Battaglio právnická studia a vstoupil do služeb haličského místodržitelství ve Lvově. V témž roce zemřela Zdeňka Havlíčková na tuberkulózu. Battaglio se o její smrti nedozvěděl. Domů psal a oznámil matce určité rozhodnutí, že chce, aby Zdeňka byla jeho chotí. Konečně dosáhl svolení, ale odpověď Zdeňky byla již odmítavá.
Battaglio zpracoval sám literárně svůj poměr se Zdeňkou do článku "Wieczór w złotej Pradze", v němž zachoval polský překlad Zdeňčiných dopisů. V Praze ve Zvonu vycházela povídka Legenda ze smutné země od Růženy Jesenské, Battaglio ji četl. V roce 1913 se chystala kniha Zdeňka Havlíčková. Battaglio poznal předem její obsah a v podrobnostech v březnu 1914. Byl překvapen, netušil, že se o Zdeňce Havlíčkové rozšířily po roce 1867 řeči, že prchla s důstojníkem, že má s ním dítě, že se mluvilo zle i o něm. V březnu 1915 přinesly noviny nekrology Quida Battaglia.