Osudoví muži Zdeňky Havlíčkové - Quido Battaglio Traditional Geocache

Zdenka Havlíčková nebyla spisovatelkou, nebyla umělkyní, nebyla bojovnicí za práva žen, a přece je v národě českém osobností tak význačnou, jak málo která jiná. Stačilo, že byla dcerou Karla Havlíčka a že tragický odchod jejích rodičů vytvořil tragiku jejího života.

Byla jediným potomkem Karla Havlíčka a jeho ženy Julie. Narodila se den před Vánoci roku 1848 a dětství prožila především v péči matky a babičky Josefíny v Kutné Hoře a Německém Brodě. Otce jí v necelých třech letech života odvezli do Brixenu a během let 1855-1856 přišla kvůli tuberkulóze jak o něj, tak o svou matku.

Jako sirotka se jí chopil strýc František Jaroš s rodinou. Ta ji upřímně milovala a zajistila Zdence vzdělání. Uvolněné poměry po roce 1860 přinesly s sebou ohromné nadšení Čechů pro odkaz Havlíčkova mučednictví. Jen se taktně zamlčelo, že nemalý podíl na tomto umučení má i český národ. Možná právě jako podoba tíživého svědomí se do hledáčku dostal zájem o osud Zdenky Havlíčkové. Měla se stát znakem národa a jeho mravní velikosti, znakem nehynoucí památky Karla Havlíčka a jejím pokračováním. Havlíček se obětoval za národ a ten jej měl nyní zastoupit ve výchově sirotka. Vznikla patetická idea, především ze strany manželek čelních představitelů českého politického života, že se o štěstí jejího života postará český národ, protože je to jeho povinnost. Zdenka dostala titul Dcera národa a na zajištění jejího výživného a věna byla vyhlášena loterie. Ta ve finále vynesla přes 30 tisíc zlatých a poručníkem byl ponechán František Jaroš.

Havlíčkův švagr se ovšem postupem času zadlužoval a mnozí se obávali, že ke splacení použije Zdenčiny peníze. Novým poručníkem byl proto určen známý český politik František Brauner a Zdence určil pobývat v rodině univerzitního knihovníka Jana Hanuše. Zde ovšem Zdenka nebyla šťastna a tak si ji František Brauner po třech letech vzal k sobě. Nutno říct, že jejich vzájemný vztah také nebyl zcela ideální. Brauner byl společensky respektovaná osobnost s autoritativním chováním a Zdenka sice dospívající, ale zajisté po otci tvrdohlavá žena. Jistou oporu nepředstavovala ani Braunerova žena Augusta a tak si Zdenka našla upřímnou útěchu v několika společnicích. Brauner sám považoval za povinnost osmnáctileté Zdence nalézt adekvátního manžela. Jenže Zdenčino srdce si mezitím získal Kvido Battaglia. Ovšem vztah Dcery národa s rakouským vojákem a ještě ke všemu polského původu české společenské mínění nesneslo. Po Praze se začaly o Zdence šířit nepravdivé křivdy, klepy a tento vztah byl násilně ukončen. Poté Zdenka odolávala námluvám Václava hraběte z Kounic, až jí byl přiřčen statkář Antonín Svoboda.

Ke sňatku již nedošlo. Začala se projevovat choroba jejích rodičů, až nakonec 20. září roku 1872 Zdenka Havlíčková zemřela ve věku necelých 24 let u své babičky v Německém Brodě. Josefína Havlíčková tak byla nucena po svém manželu, synovi a snaše pochovat i vnučku. Babička Zdenky zemřela až 12 let po své vnučce roku 1884.

NĚCO MÁLO K TÉTO SÉRII:

V první řadě chci poděkovat Martin.Štoky za pomoc při tvorbě listingů a za spoustu cenných podkladů, odkazů a dalších materiálů...

No a protože materiálu se mi sešlo opravdu hodně a "havlíčkovských" keší není nikdy dost, přijměte prosím pozvání na krátkou procházku. A kam jinam, než na červeně značenou turistickou trasu.
Od Červeného mostu, mezi obcemi Nepomuk a Klášter, vede naše červená alejí, ve které jsem našla dostatek úkrytů pro tutu minisérii a tak vás nepoženu ani tak daleko, jak jsem původně zamýšlela.
Z počátku může být cesta dosti blátivá. V polovině alej protíná silnice, tak pozor při přecházení. Za silnicí se nám původně značená trasa stala neproniknutelnou džunglí a obchází se v pravo podél pole a tím se nám otvírají úžasné výhledy. Zejména na místní dominantu Zámek na Zelené hoře.

QUIDO BATTAGLIO

O masopustu 4.února 1867 se zúčastnil plesu Národní Besedy Quido Battaglio, polský šlechtic a poručík pěšího pluku číslo 15, jehož otec byl vrchním soudcem v Haliči. Quido Battaglio byl představen Zdeňce Havlíčkové, s níž se zadal na mazurku.

Dne 15. března 1867 píše Zdeňka Filipce Hrázské: "Ty jsi ztratila matku a já otce i matku. Všecky následky té ztráty znáš sama v jisté míře -- a že u mne jsou však následky mnohem horší, nemusím teprve dnes podotýkati. Rodina B. mne považuje zrovna za úda, za dceru svou -- té přemnohým jsem zavázána a přec, o Bože! Každým dnem vidím, že přec to není matka -- ach, jak vzdálená od matky! Ale nikdy jsem se neviděla tak osamělou, jako tento rok..."

Zdeňce bylo 18 let, teta Jarošová jí v té době zemřela.

Baron Quido Battaglio hledal nový byt a našel ho v domě Braunerů, přímo v jejich sousedství. Nevěděl, že tam Zdeňka také bydlí, ale potkal ji na schodech. V altánu pak vyznal Battaglio Zdeňce lásku, kterou mu ona opětovala slibem "před obrazem svého otce".Rozvinula se korespondence, kterou doručovala vychovatelka Braunerových děvčat, slečna Betty Ševčíková. Po tři dny vždy před polednem kráčeli Battaglio se Zdeňkou po Příkopech před očima celé Prahy. Dne 28. dubna 1867 oznámila paní Braunerová Zdeňce, aby se rychle chystala k odjezdu z Prahy. Zdeňka se loučila s Quidem na první straně zápisníku. Na první list napsala: "Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti a ani mne nikdy nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz, a zároveň proto, jelikož cítím, že delší můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti dopisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání -- a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník -- nechť je Tvým důvěrníkem!"

28. dubna 1867 odjela Zdeňka do Poděbrad a Praha měla senzaci. O Zdeňce kolovaly klepy, že uprchla s důstojníkem; jiní vypravovali, že má s ním dítě a vídeňské noviny to uvedly jako fakt. Redaktor byl však žalován a musel zprávu odvolat. Proti Havlíčkově dceři vzrostla nevole, mluvilo se o tom, že svému otci prokázala špatnou čest. Národ zpíval populární Haisovu píseň "Spi Havlíčku!", kde se v páté sloce zpívá: "Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije." K tomuto textu se aktuálně dodával verš: "Ale Zdeňka s důstojníkem žije..."

Na nejbližším bále se Zdeňkou nikdo ze studentů netančil.

S Kvidem Battagliem se Zdeňka již nikdy nesetkala. On však vážně uvažoval o sňatku s ní, v roce 1916 psal Růženě Jesenské: "...vyslovil jsem jí svou lásku s pevným úmyslem, že bude mojí ženou".

V roce 1872 dokončil Quido Battaglio právnická studia a vstoupil do služeb haličského místodržitelství ve Lvově. V témž roce zemřela Zdeňka Havlíčková na tuberkulózu. Battaglio se o její smrti nedozvěděl. Domů psal a oznámil matce určité rozhodnutí, že chce, aby Zdeňka byla jeho chotí. Konečně dosáhl svolení, ale odpověď Zdeňky byla již odmítavá.

Battaglio zpracoval sám literárně svůj poměr se Zdeňkou do článku "Wieczór w złotej Pradze", v němž zachoval polský překlad Zdeňčiných dopisů. V Praze ve Zvonu vycházela povídka Legenda ze smutné země od Růženy Jesenské, Battaglio ji četl. V roce 1913 se chystala kniha Zdeňka Havlíčková. Battaglio poznal předem její obsah a v podrobnostech v březnu 1914. Byl překvapen, netušil, že se o Zdeňce Havlíčkové rozšířily po roce 1867 řeči, že prchla s důstojníkem, že má s ním dítě, že se mluvilo zle i o něm. V březnu 1915 přinesly noviny nekrology Quida Battaglia.